Drabble č. 10
Neležel mezi roztříštěným sklem a netížilo jej tělo zabité nestvůry. Uvědomoval si, že spočívá na něčem mnohem měkčím. Nebylo mu známo nic o tom, kde a v jakém stavu se nachází a všemi deseti by byl pro, aby to trvalo i nadále, ale přinutil se otevřít oči.
Dvě skvrny nad ním se postupně formovaly do dívčích tváří. Jedna patřila Líze, jeho sestře. Ta druhá… Zlaté vlasy lesknoucí se v zářijovém slunci a modré oči. Odkud že to pochází? Vybavoval si něco o hudebním nástroji. Soustředění mu velmi znesnadňovalo těšení se ze služeb jejího úsměvu a jemného doteku rukou.
„Jsi celý, pane Petře?“ Dívčin starostlivý hlas přerval tok jeho myšlenek.
„Ano, asi…“ vysoukal ze sebe a snažil se, aby to znělo mužně. „Jen vzpomínky jsem poztrácel někde cestou. Kde to jsme?“ Do úst mu teklo něco teplého a nechutného. Zakuckal se.
„To nic, teče ti červená z nosu,“ ozvala se Petrova sestra. „Blanka říká, že budeš v pořádku, že je to jen lehké bojové zranění. Taky říkala, že jsme zpátky v jejím světě. Moc tomu nerozumím, ale určitě nejsme doma, podívej, není tu signál,“ strčila mu před obličej displej mobilu.
„Co ten vlkodlak?“ pídil se Petr po osudu nestvůry, zatímco mu Blanka podala šátek na otření krve. Pokusil se vstát. No, spíše ho postavily dívky.
„To byl Jogor,“ odvětila Blanka. „Vyslal ho čaroděj saského kurfiřta. Znala jsem jeho tajemství a on mne zaklel.“
Její slova přerušil dusot kopyt.
„Jezdci. Mají prapor se znakem černého luku ve stříbrném poli,“ oznámila Blanka.