Drabble č. 11

"Kam se ženeš?"

"Musím někoho zastihnout."

Nazuje jednu rudou botu a hopsá na ní, zatímco se snaží natáhnout i tu druhou.

"A to se ani nenasnídáš?"

"Já spěchám!"

Konečně. Stane na zemi i druhou a čapne svou modrou bundu s odznakem vosy.

"Tak si sebou vem alespoň svačinu."

Otec splácne dohromady dva obložené chlebíčky, chytne je do ubrousku a mává ním na něj, ale on už proběhl kolem, už otevírá dveře a nemá čas se vracet.

"Měj se!"

Na odpověď nečeká. Pádí kupředu. Už tam měl dávno být. Autobus mu málem ujede a pak se zas plouží a furt zastavuje. Deset stanovišť, dvojnásob semaforů... Už je napjat jak tětiva luku a vydupáva díru do podvozku. Neměl tam raději běžet?

Sláva vší hromadní dopravě a městským službám, autobus nakonec dorazí na zastávků u Polského velvyslanectví. Málem vypadne ze dvěrí a rozeběhne se kolem budovy. Pak na rohu doleva a dolu ulicí k náměstí. Kostelní hodiny mu na známost dávají, že už teď má zpoždění.

Přes náměstí přímo prosprintuje a když dorazí k budově kina, skrz prosklené dveře spatří jak poslední hrstky lidí procházejí dveřmi do sálu.

Zatlačí na vrata a dochvátá k nim. Jsou to Patřik a Zina.

„No konečně. Už jsme mysleli, že ten lístek propadne a na remake Včelých medvídků se podíváš až v televizi.“