Drabble č. 14
Podzim se chýlil ke konci, zlato stromů zrezlo, opadalo a teď se hnijící válelo na zemi do černa zmáčené plískavicí. Dívala se na to a myslela na kadeře jak prstínky rudého zlata, které s máti a její bandou ukradli pocestním a v prstech mohla svírat jen ty své těžce visící rovné tmavé. Slunce zapadalo a bláto umrzalo a poryv větru ji rozechvěl. Pustila vlasy a zachumlala se do kožíšku. Takový chlad, odkdy odešla. Ona však teď putovala desetkrát krutějším počasím. Až do země samotné zimy postavit se Královně. Celkem samotinká. Povzdechla si.
„Zas myslíš na tu holku?“
„Jmenuje se Gerda.“
„Sněhovou vánici a ledné medvědy nezajímá, jak se jmenovala. A taky si je zaslouží. Mělas na ni dát lepší pozor. Přišli o rukojmího i o soba.“ Pozor dávala, oči z ní nespustila dnem i nocí. Sama ji osvobodila a soba ji dala. Sob ale neumí rozdělat oheň, střílet z luku a odplašit dravce, nebo ulovit zajíce a postavit jí skrýši v divočině a říct, co za znaky čte v krajině. Měla jít s ní, oba by je pořád měla. Ale už je pozdě, už by je nedostihla.
„Nemluv tak o ní. Žije.“
Gerdě nebylo zima. Plála touhou a odhodláním zachránit Kaie a pokud by ji doprovázela, hřál by ji stejný žár. To tahle osamělost a nečinná lítost ji zebou.
„A vrátí se.“
Soba ji dala, aby to zvedla rychleji a byla zpět dřív. Dokázala by to i sama, ale ona jí chtěla pomoct s posláním.
„Jaks jen mohla nechat ji takhle ti zamotat hlavu?“
Zamotat? Ne. Odkdy ji potkala, viděla dál, do neznáma za hranicí lesa a loupení.
„Nech už ji být, zapomeň, dcerunko.“
Nikdy. I když se domů vrýtí jinou cestou a ona ji už nespatří, vpomínky na Gerdu bude schraňovat jak nejcennější poklad.