Drabble č. 4

Loreta - II

Trol překvapením zamrká, pak spokojeně vycení zuby. Jedna ze známých starších zvyklostí a, jak očekávala, ta divá bytost je pro všemi deseti. „Tak pojď, člověče.“

Trojice se klopýtavě klidí z cesty, Loreta si připraví kopí, Pěvoskála se znovu chopí své zbraně. Podívá se na ni blíž. To, co dřív nazvala harampádím, je vlastně kosíř na sáh dlouhé násadě, zakřivená čepel doplněná o dlouhý hrot vepředu a menší bodlinu nahoře. Je kratší než její zbraň, ale trol má delší ruce a hákovitá část je výtečná pro strhávaní z koně. To nic, musí být zkrátka rýchlejší a obratnější. Jsem oko bouře. Pobídne svého hřebce do cvalu. Uvnitř klid, kolem smršť.

Prvnímu výpadu trol uhýbá, pak ona musí prchnout před bodnutím. Najíždí z jiné strany, jenže trol se zdatně otáčí, aby ji nikdy neměl za zády. Odrazí její hrot dolu a do cesty jí strčí kosíř. Přeskočí jej jen tak tak.

Když ji Pěvoskála vyjde napřed a sekne obouruč šikmě doleva, Loreta ztrhne oře doprava. Oštěp zvedne výš, otočí a krátce bodne vlevo dolu, než Pěvoskálu nechá za sebou. Trolové mají vzhled kamenů, ale na ty se mění jen ve spánku a po smrti. Za bděla je pod zvětralou kůži živoucí maso a když se štíhlý hrot zakousne do stehna, z trhliny se vyřine perleťová krev. Trol sebou škubne a zažene se po ní, ale to už se vzdaluje.

„Vosí štípnutí je vše, co umíš?“

Pravda, rána je mělká. Trol kulhavě přestupuje, ale není poražen. Jestli chce zasadit těžší, potřebuje proniknout skrz na straně té ruky, kterou drží zbraň.

Pokusí se proniknout k hrudi, ale k jejímu zděšení, trol zachytí násadu mezi bodec a zahnutou čepel. Ta mezi nima vyjede šikmě nahoru a než Loreta stihne zbraň odtáhnout, trol špičku uchopí a potáhne nadol. Kopí se prohne jak luk a pak praskne. To vše snad za jediný úder srdce. Loreta se zakymácí a když po ní kosíř sekne, zmůže se jen na sklouznutí z koně. Dopad ztlumí kotoulem a nalezne sa na ústí mostu. A trol si to šine k ní s nepopsatelně nedočkavým výrazem. Zacouvá jediným možným směrem.

Tasí seax. Teď by se jí hodil štít. Ale kdo už by ho sebou tahal na lov, že? Co naplat... Rozepne sponu se znakem modré hvězdy, která přidržovala její plášť a obtočí si černou rudě lemovanou tkaninu kolem volné ruky, aby kousek visela. Poslouží líp než nic.

Ustupuje, útoky vykrývá s námahou, pouhé zdržování, vlna se pomalu odmotává. Nadechne se, vhodnější moment už nebude, a mrští pláštěm proti soupeři. Povede se a v krátkém zmatení se prosmýkne kolem kosíře i mezi chodidly. Chytne se trolovi hřívy a vyšvihne nahoru, aby přiložila ostří k mocnému krku.

„Vzdej se!“

Když pohne rukama k ní, zanoří čepel do masa. Trol ustrne.

„Co mě čeká?“

„Soud a trest. Most dostane někdo jiný. Možná bude poslán lidský strážce.“

„Lidský...“

„Teď se obrať a připoj k mému průvodu.“

„Chtělas jednu živoucí duši. Máš ji mít.“

A pak se najednou převáží na stranu přímo do rozbouřených vod. Loreta jen tak tak stihne uvolnit sevření a doskočit na most. Když se opět postaví a podívá dolu, vlny tříštivě omývají nehybnou překážku pod hladinou a hlas řeky zní jinak. Takhle to dopadnout nemělo. Ale nic se nedalo dělat. Alespoň tedy bylo po všem.