Drabble č. 19
Díval se na ni mezerami v sloupoví, zatímco kráčel ambitem. Kropila záhony konví. U vstupu do zahrady se zdržela u keříku rozmarýnu a řádku okrasných květin.
Než sestoupil po schůdcích, neklidně sevřel křížek na krku.
Zaslechla jej a uctivě pozdravila.
"Otče, potřebujete mou pomoc?"
"Přišel jsem si promluvit, sestro."
Sedl na poslední ze stupňů, ona do trávy. Rozkvétající zahrada voněla zcela jinak než kadidlo. Životem a radostí. Zatočila se mu hlava. Hledal vhodná slova.
"Dělá mi starosti to, co klíčí v tvém srdci."
"Je snad láska hříchem, otče?"
"Láska je ctnost, podstata Kristova učení, spolu s vírou a nadějí, láska ducha, ne svody těla. Oddala ses vyšším cílům, službě Bohu a lidstvu.
Vedla sis skvěle. Ale tvůj nový sobecký cit pro jediného muže tě svádí z cesty.""Nevěřím, že na scestí. Nevěřím, že to ďábel mne pokouší. Největší z té trojice jest láska."
"Ďábelské to není,“ pokýval hlavou. „Ale zkouška ano. Nenechej se ovládnout touhou a světskými záležitostmi."
"Není to pouze láska k muži, ale také láska k dětem. Neřekl snad On ‚Milujte a množte se‘?"
„Tehdejší situace byla jiná. Eva byla pramáti Jeho zástupu, ale ty ne. Nemusíš.“
„Ale chci, otče. Ráda jsem sloužila, ale úděl ženy a matky je to, co opravdu chci.“
Usmívala se, hleděla na něj a přitom kamsi do dálky. Její mysl byla čistá a jeho slova ne. Ztratí ji, protože muž v něm nenašel odvahu zvítězit nad duchovním otcem. V ní žena zvítězila.
Našel však sílu zakončit setkání slovy: „Přeji ti hodně štěstí, Johanko.“