Drabble č. 7
Ódin
Když uvítá Njorda ve své palotě, bosí bůh šířící vůni soli a ryb se mračí.
„Přináším zneklidüjící zvěst o Jormungarndovi.“
„Huginn a Muninn nic podezřivé nezpozorovali.“
Havrani souhlasně zaškřečí a zadívají se na Vána, jakoby jej chtěli klovnout. Njord nehne brvou.
„Huginn a Muninn vidí povetřím dalekosáhle, ale ne na dno oceánu. Tam zostupuji pouze já.“
Nuže ano, proto si jej vybral pre svůj dvorec.
„Ten had narostl tak, že obtočil celučkou zemi a tuze ji svírá držíc sa tlamou vlastního ocasu. Nepopustí, jen se šklebí a ona... Mění se.“
Nyordovi poděkuje. Cítí povědomé mravenčení, dotyk stáčajúcich se kliček příze, kapky poznaní ze studny při druhém kořeni klouzající po bradě. Opět osamocen obrátí hlavu ke kotlíku s tou samou vodou a Mímiho odťatou hlavou, kterou mu rozezlení Vánové jednou poslali. Netušili, že tím jej neumlčeli.
„Řěkni, co je to za léčku? Nemůže ji rozdrtit.“
„Ale už ji stačil vzít sílu. Zmocněl hříchy světa v odstrčení v hlubinách a čeká, až jej odtrhneme, aby se znejištěna otřásla v základech.“
„Tak to neuděláme. Ať se dál namáhá, jak si vyvolil.“
Šprýmař po otci. U Ymirových kostí, ani Kvasiho medovina nebyla tak opojná, jak Loki a jeho šprýmy. Ale všeho moc je špatně a Odin musel učinit přitrž.
„Jednou mu trpělivost dojde a pustí ji sám. Víš co přijde, věděls to už tehdy, když jsi se setkal s Lokim a přijal jej za bratra. Pouze ne kdy a jak přesně. Již brzy, Ódine. Spoutané se osvobodí a vše, cos budoval, zboří, spálí a pozře v společných smrtelných křečích.“
„Spíláš mi?“
„Ptám se proč.“
„Protože to za to stálo. Protože zkáza by přišla stejně, jen jinak. A protože jsem zahlédl i kratičký záblesk toho, co přijde pak. Nelituji.“