Drabble č. 1

Dam jen nehybně zíral na temnou planetu. Lehce pohnul rukou, aby nasměroval loď k Zemi. Dostali se na oběžnou dráhu a v tom všechny systémy zhasly. Motory rovněž, nekontrolovaně padali dolů. „Doprdele!“ Dam se snažil nahodit záložní motory. „Aááa!“ zaječela Jeva bolestí a chytla se za břicho. „Ne teď- Áá…!“ Dam se po ní ohlédl, mozek mu pracoval na plné obrátky. I když moc chtěl pomoci své partnerce, pochopil, že jestli ty motory nenahodí, budou stejně všichni na placku. Potlačil strach a paniku, soustředil se na loď. Povedlo se, záložáky běží! Ale… loď se nestabilizuje, jen zpomalila. „Jevo!“ „Dame!“ *** Ntuň se zvedl své rudé oči k obloze, jeho hlava se v tu chvíli podobala talířku, na kterém ležely dvě osamělé třešně. Se zatajeným dechem promluvil k věci podobné psovité šelmě s dlouhýma ušima a stejně rudýma očima jako měl on. „Něco padá z vesmíru!“ „Blbost.“ Šakal, nejlepší přítel příšery připomínající golema – podivného dobráckého obra s žádným a krkem v bílém kožichu jménem Ntuň, ani nezvedl hlavu. „Ve vesmíru není přece nic. Kromě nás, Měsíce a Slunce. Padá snad Měsíc?“ „Nedělej chytrého a podívej se!“ Šakal na něj nejprve vrhl otrávený pohled a až pak líně pohnul krkem nahoru. „No tak kde- co to jako?!“ „Vypadá to jako... loď!“ a rozběhl se za ní až se země otřásala pod jeho mohutnýma nohama. Šakal přimhouřil oči a rozběhl se za ním. Hladce jej dohonil a předběhl. Zastavil se na nevysokém kopci, ze kterého měl dobrý výhled na místo dopadu. Ntuň jej zadýchaně dostihl zrovna když loď konečně dopadla. Nebyl přespříliš tvrdý dopad, ale do peřin taky ne. Z neznámého objektu prostě nebyl úplný šrot. Okamžitě oba vyrazili dolů. Ntuň popadl kus kovu a bez námahy jej odtrhl. Hořelo to tam na mnoha místech a začínalo být horko jako v peci. Nalevo byly vidět něčí nehybné nohy, zbytek těla zavalený. Napravo napůl ležela napůl seděla žena s mnoha zraněními a v ruce držela dítě. Omámeně pohlédla na příchozí. Ntuň se shrbil, aby se vešel dovnitř. U ženy poklekl. „Mohu?“ Požádal o dovolení a ukázal na dítě. Žena se pokusila zaostřit na postavu před ní, přikývla. Vzal děťátko do jedné tlapy (nazývat jeho horní končetiny ruce příliš nesedělo), druhou vytáhl z kapsy kostěný nožík a přeřízl pupeční šňůru. Žena se na něj vděčně i prosebně podívala a zavřela oči. Oheň se dál šířil a strop nepříjemně zaskučel. Zkontroloval mladé matce tep. Nic. Urychleně s dítětem odtamtud vypadl. „Co to jako je?“ zpražil ho pohledem Šakal. Za Ntuněm se loď zřítila do sebe. „Dítě“ odpověděl Ntuň prostě. Mimino bylo čisté – narodilo se čisté. A nemělo jedinou modřinu, pupík se mu okamžitě zahojil. „Je jedna z nás.“ Holčička otevřela oči. Byly rudé. „Dítě roku nula.“