Drabble č. 9
Arminius
Do Varova stanu přišel s darem na rozloučenou.
„S východem slunce vyrážím zpět mezi Cherusky a pak mě čeká obchůzka ostatních kmenů. Než skončím, budou legie již v zimním táboře.“
Pouhé tři. Zbylých osm bylo převeleno do Ilyrie, kde se snažily potlačit povstání. Byl u toho. Vnuklo mu to jistou myšlenku.
„Takže se shledáme až někdy po Martových agonáliích.“
„Do té doby se nech hřát tímhle.“
Podal stárnoucímu veliteli pár rukavic z kuny s rudou výšivkou v podobě tetraskelionu na zápěstích.
„V promrzlé barbarské zemi někdy přijdou vhod i barbarské prostředky. Vím, o čem mluvím, pocházím odsud,“ odpověděl na pozvednuté obočí a podruhé sáhl pod plášť, „Řím ať ti připomíná tohle.“
Varus otevřel nabízenou nádobku.
„Skořice? Příteli...“
Koření hodné vladaře. Navíc Varovo oblíbené. Arminius si dal záležet na tom, aby zjistil, co správce Germánie měl a neměl v oblibě. Jak smýšlel. Každé setkání, každé slovo, které se mu mělo donést do uší, každý krok v zdejší teprve se rodící politice, každé svolení k rostoucím požadavkům muže, jehož vysoké daně už kdysi povedli k nepokojům a masakru na druhém konci říše – vše za jediným cílem.
„Pro stejně vzácného druha,“ usmál se na Vara. Tvá důvěra má cenu vyšší zlata. Cenu celé provincie.
„Čím ti to oplatit?“
„Segestova hlava by nebyla špatná.“ zažertoval Arminius a starší muž se zasmál.
„Lákavé. Nebaví mě poslouchat to jeho věčné štěkání a pletichy. Ale nerad bych pohnul žlučí jeho soukmenovcům.“
Lháři. Na mínění místních kašleš a vyhovuje ti mít nás oba, nechat nás předhánět se v získání tvé přízně, zatímco soupeříme o vůdčí postavení u nás doma.
Segestes se v Římu zhlížel a sliboval si od něj pozvednutí výměnou za zaprodání jiných. Jak bláhové, jak krátkozraké. Segestes se mohl lísat a napodobovat kolik chtěl. To Arminius, v dětství odveden a vychován v jeho kamenných zdech, v sobě nesl Římana, opravdu pochopil podstatu toho rudozlatého orla.
Byl to pánovitý zvěr. Jeho široká křídla jej povznesla právě proto, že štval všechny kolem proti sobě navzájem a lákal je do svých osidel. Vypekl je. Prospěch, po kterém se natahovali, byl ukraden jím samotným. Řím svět spojoval pod svým sandálem a smyslem pro pořádek a jeho duše mohutněla spolykáním jiných.
Avšak právě to bylo tím semínkem, z kterého mohl vyrašit zhoubný plevel. Arminius nemohl Řím zcela zatratit. Nechtěl. Chtěl si činit ten samý nárok, teď když poznal, jak chutná a kde ho vzít. Germán v něm se nemusí poklonit Římu, aby rostl. Germán v něm se potřebuje spojit se svými bratry a vytvořit vlastní říši s její vlastní duší. Spojit je, stejně jako město na sedmi pahorcích spojilo lid kolem moře.
A nejdřív vás musím odsud vyštvat, pustit vám žilou a vzbudit strach, spálit vše vaše, abych na čistém poli vašimi nástroji zasel to, co je mé.
Při odchodu Vara obejmul a zakázal si myslet na teplo v tmavých očích obklopených vějíři vrásek, zakázal si dívat se cestou na vojáky, po boku kterých dosud cvičil, bojoval a smál se kolem táborového ohně. Konec rozpolcenosti. Kostky jsou vrženy. Za několik týdnů je všechny pozře tajná lesní past, do které je Arminius vláká. Anebo přijde o hlavu. Wotane, stůj při mně.