Drabble č. 1
„Sedět v sedle s tebou vydržím třeba týden,“ ujelo jí a zadoufala, že tma skryje její začervenání se, „ale déle už nevydržím být zticha. „Proč jedeme právě do králova sídelního města asi chápu, vy patříte k jeho gardě, to je jasné. Ale do čeho jsem se to zapletla? Co byli zač ti muži? Proč mi chtěli vzít ten klíček? Jak o mně věděli? Kdo byl vlastně ten muž, který mi ho dal?“
„Její“ jezdec krátce čekal, zda bude následovat ještě další otázka, a když viděl její pohled bažící po odpovědích, řekl: „Inu, děvče, klíč obvykle slouží k tomu, aby otevřel něco zamčeného, že?“
„Neodpovídej mi otázkami,“ zavrčela nespokojeně, než si uvědomila, že je to od ní asi neomluvitelná drzost takhle mluvit s rytířem královské gardy. Zrudla stejně jako před chvílí, ale jezdec se její reakci jen pobaveně usmál. „Dobrá, co tedy ten klíček má otevřít? Dveře skrývající poklad? Truhlu s tajnými listinami?“
„Tak trochu všechno,“ odpověděl jezdec. „Nepředstírám, že tomu úplně správně rozumím sám. Je v tom magie a já nejsem kouzelník. Říkají tomu ‚Klíč od srdce‘. Určitě jsi to už slyšela.“
Přikývla a zachvěla se. Každé dítě o něm slyšelo. A o místě, kterému říkají ‚Hrad splněných přání‘. A ona má k němu klíč! To by bylo šatů a pochoutek. A peněz. Už by se s otcem nemuseli pachtit na poli.
„A ten ubohý muž?“ vzpomněla si znovu na toho, který jí klíč dal.
„Kouzelník Oriel,“ řekl jezdec. „Kdysi měl ten klíč nalézt, ale nechal si ho pro sebe. „Nedávno jej prý dohnalo svědomí a chtěl jej dát králi. Ale o takový klíč je velký zájem.“
Všimla si, že už dorazili na hranici lesa a vstoupili do třímílového pásu kolem města, kde se rozkládaly zemědělské kolonie.
Cítila náhle potřebu se klíčku dotknout. Chladný kov ji zastudil na kůži. Taková malá věcička. Pozoroval ji.
„Ty mi ten klíček vezmeš, pane?“ otázala se tiše.
„Vzal bych, ale tak jednoduché to není,“ odvětil. „Neboj se, od nás ti nic zlého nehrozí.“ Ráda by tomu věřila.