Drabble č. 3

Rhaegar

„Jsi si opravdu jistý? Politicky...“

„Politicky mě otec zazdil. O to víc musím soustředit úsilí tam, kde něco prosadit mohu. Do toho, čemu mělo posloužit i vše ostatní.“

„Tak s ní dnes ulehni, ale neunášej ji jejímu otci a snoubenci zpřed očí.“

„Musím si být jist, že se to povedlo, že se narodí...“

„Rhaegare, jestli se to proroctví má naplnit, tak se naplní i bez...“

Ne. Nestačí doufat. Vše je tak křehké a on už viděl dost zmařených nadějí. Nenechá nic na náhodu. Učiní vše ve svých silách.

„Dost, Arthure. Už jsem se rozhodl. Vrať se na stráž k Oswellovi.“

A vykročí vpřed, víc se po bílém rytíři nedívaje. Nechce vidět starost v přítelových očích. Nemůže se více ohlížet, čekat a váhat. Vše, proviant na cestu, věž i sňateční listiny již jsou připraveny, ale teď jej čeká jiný obřad.

Najde ji tam, kde před rokem během Harrenowského turnaje - u čarostromu, v jezdeckém, šeptem rozmlouvající se svým grošákem. Srdce se mu rozbuší rychleji a zároveň mu hrudník bolestivě sevře. Jako když stával v ruinách Létohradu, jen víc, mnohem víc. Cítil se takhle nějak i Vážčí princ Duncan se svou Jenny? Je krásná. A je mnohem víc než to.

„Tak jsi přišla.“

Zvedne k němu pohled. Zračí se vněm obavy i úleva a naděje.

„A tvá nabídka pořád platí.“

Rukou si zajede do vlasů a očima těká po zemi.

„Pochop, on Robert není špatný muž. Jen... “

„Jen tebe to táhne jinam. Táhne a táhne ať děláš, co děláš, až se tím zalykáš.“

Rok. Přešel celý rok a přesto přišla. Dívka ruku spustí, opět na něj pohlídne a přikývne.

„Nejsem jižanská lady.“

„Nejsi.“

Květ zrozen z ledu, otisk vlčí tlapy v ostrém sněhu, síla vichřice schovaná za ocelovou šedí očí.

„A ty nejsi bardem Baelem zpoza Zdi.“

„Nejsem.“

Ale dokáže ji schovat stejně dobře. Sic narychlo, ale roztrousil v nejbližším přístavu pár falešných stop.

Bývalé Valyrijské kolonie jsou častým útočištěm pro Západozemce na útěku, včetně Targaryenů upadlých v nemilost. A přitom ve skutečnosti nepřekročí hranice říše.

„A přesto…“

„Přesto.“

„Pořád tomu nerozumím. Jen cítím, že… Že musím vstříc. Že bych nadosmrti litovala, kdybych nepřišla.“

To možná bude i tak. Ale lítost je cena za život.

„To nic. Já rozumím. Věříš mi?“

„Ano.“

Dívčí dlaň vklouzne do princovi a pak lněný šat z ramenou, a ještě později čtveřice jezdců v průběhu pár týdnů skrz polovinu království až do opuštěné tvrze na nejkrajnějším jihu. A pak, pak v tom království propukne požár války. Zkouší jej uhasit, ale povede se mu jen dostat válečným kladivem do žeber a poroučet se k zemi.

Zrozen ve stínu Létohradu, to se o něm povídalo. Ale nikdo neuměl říct, co přesně ten stín je. Tohle?

Odsouzení k vyvolání stejné zkázy, jen ve větším? Tohle je dědictví jejich rodu? Jen pořád opakovat to samé ničení? Ale v ní je krev Prvních lidí a houževnatost severu. Musí to prolomit. Ona a její dítě.

A poslední, co mu projde skrz rty, než se za ním zavře krví a blátem zakalená voda, je její jméno.