Drabble č. 8

„Anna.“

„Ano, to jsem já. Kdo jsi ty?“

„Lovec.“

Vše do sebe zapadne. Kůl v jedné a najednou protivný kříž v druhé ruce muže, ticho panující v domě, její smutek a neklid. Střípky vzpomínek divoce vířící myslí se konečně zastaví, zaklesnou do sebe stejně bolestivě, jako by se zaryli do živoucího masa, cedíce krev na bělostnou kůži. Kůži její sestry, tak hebkou a teprve počínající kvést do ženství, kůži její matky, již povadající, přesto jasnou a vonící jasmínem, její komorné, posetou pihami, ruměnou a napnutou otylostí u otce, nazlátle opálenou jejího bratra navrátivšího se z Evropy, vrásčitou tuhou kůži šafáře a jeho ženy a ještě mléčně sladkou a papírově tenkou jejich syna... Kůži studenou, tvrdou, zeboucí jí na prsou a zápěstích, zatímco krk ji polévá horko.

„To ráda slyším.“

Muž se zarazí, nestejně zbarvené oči zamrkají. Tuhle odpověď nečekal.

„Vzdáváš se?“

„Ne. Chci tě najmout. Respektive uzavřít spojenectví.“

Muž opět vykročí, pružně jako šelma, velký černý panter v nočním lese.

„Své triky zkoušíš na špatného, dítě noci.“

Ucouvne a i jí samotnou překvapí rychlost, se kterou se přitiskne k dřevěnému obkladu v ohybu chodby.

„Není to trik. Přišel sis přeci po stvůru, která poslední týdny sužuje Windsorské hrabství, ne?“

Annina rodina zde zapustila kořeny již v době kolonií. V knihovně schraňovali listiny podepsány královnou, jež byla její jmenovkyní. Ti samí předkové, co provolávali slávu Washingtonovi, když zvítězil a prosadil nezávislost téhle země, položili základy domu, který má teď zpustnout, neboť nezbyl nikdo...

„Rok.“

„Cože?“

„Je to již rok a dvanáct dalších smrtí od tvého pohřbení. Na den přesně.“

„Ach...“

Prsty přitiskne ke rtům, očima zmateně těká po podlaze. Až tak dlouho? Vše jí splynulo do jedné šmouhy snového bezčasí. Na den přesně, než opět přišla k sobě.

„A je čas to ukončit.“

Opět zvedne pohled k muži. Črty má tvrdé, samá hrana a nos jak skoba, ale jeho hlas zní málem konejšivě. Ladí s tlukotem jeho srdce.

„Já ale nejsem počátkem.“

Natočí hlavu bokem, odhrne své rozpuštěné vlasy a obnaží ránu pod levým uchem, kde ještě pořád tepe bolest po kousnutí.

„Kdo mi to provedl, lovče? Víš to?“

Pohlédne mu do tváře. Ve zkrabatělém čele a za přimhouřenými víčky se zračí zamyšlení.

„Já ano. Alespoň to, jak vypadal a jak se představil, když nás navštívil. Ráda bych jej nalezla.“

Anna vycení zuby.

„Zamýšlím vyškrábat mu oči.“

Lovec si ji ještě chvíli prohlíží a pak skloní ruku s křížem a pokývá hlavou.

„Společný cíl a vzájemná užitečnost, budiž. Ale nemysli si, že tě pak nechám jít.“

„Copak mám kam?“

.

Je to tři měsíce, dva dny a jeden lítý boj, u kterého museli sáhnout po opravdu neortodoxních prostředcích, později, když stojí bok po boku a hledí na požár polykající stavení, ve kterém se setkali s arciupírem, jehož stopu sledovali.

„Nenechals mě uvnitř.“

„Sám bych tam musel zůstat.“

„A k tomu ses neměl.“

„Neměl.“

„Nu, jestli někdo ví, jak se vyhnout jiným lovcům upírů, tak snad ten, který byl na upíra proměněn. A já navrhuji zkusit se jim vyhýbat někde v Evropě. Bylo mi řečeno, že Itálie je moc krásná.“