Drabble č. 2
„Ničeho se neboj. Všechno bude dobré.“ To jí řekl Bořek z Kolna, když se loučili. Maryla měla chuť mu vynadat, kdyby ovšem strachy neztratila řeč, protože nic nebylo dobré ani trochu. A samozřejmě kdyby tu teď byl.
Ale byl tu s ní jen jeden čaroděj, jehož jméno v tom zmatku zapomněla, ale určitě to nebyl Dobroděj. Poutal ji k sobě nějakým neviditelným vláknem, zatímco ji táhl nějakým labyrintem podivně se kroutících chodeb, průchodů, schodišť a křižovatek, kde stíny a světlo nespolupracovaly tak, jak byla zvyklá. Všechno se křivilo jako v nějakém nerovném zrcadle a jí se dělalo špatně, jak se její mysl snažila nějak přizpůsobit světu okolo. Byla to nějaká šílená planeta uvnitř klíčku, celý svět podivnosti.
Celé to bylo šílené od chvíle, kdy se jí čarodějové „ujali“. Odvedli ji do nějaké věže – kam také jinam – a aniž by jí něco dlouze vysvětlovali, poručili jí si sednout na takovou trojnožku. Pak začal jejich rituál, dlouhé zaříkávání, proudy nesrozumitelných slov a termínů, ze kterých pochopila jen to, že Ariana Pětioká zviditelňuje pouto mezi Marylou a Klíčníkem. „Jistě důležité, ale já jsem začala po chvíli usínat,“ vzpomněla si. Pak náhle něco jiskřilo, ozval se takový mručivý hlas přímo z klíčku samotného a ji srazil úder do temene na podlahu plnou magických symbolů a čar. O něco později ji probralo nějaké bodání a mravenčení na ruce. Zvedla se a utíkala, ale okamžitě ji zarazila síla, která ji poutala jako nejpevnější okov.
Všichni čarodějové včetně Ariany leželi na zemi a nehýbali se, kromě jednoho, který, jak pochopila, uprostřed rituálu využil zaujetí ostatních, omráčil je nebo zabil, a otevřel portál přímo do klíčku.
Pouto ji strhlo na zem. Padla vedle Ariany, která měla tvář pokrytou krví. Všimla si, že se Ariana pohnula a pak ucítila, že jí nenápadně něco vsunula do dlaně. Bála se podívat, aby na sebe neupozornila, ale byl to nějaký pytlík s práškem. Schovala ho pod sebou, než ji čaroděj prudce a hrubě postavil. Příliš si ji neprohlížel a vlekl ji do portálu. „Pojď, můj motýlku Marylo,“ řekl jí pouze. Byla tak omámená, že neměla sílu na odpor.
Až po chvíli, když se alespoň trochu vzpamatovala a vrátil se jí hlas, se pokusila zeptat: „Co se mnou chceš udělat? Já ti ten klíč nedám.“ Snažila se, aby to znělo statečně.
„Ale dáš a ještě ráda, jen co se dostaneme až do jeho srdce. Hrad splněných přání tomu říkáte, ale je to svět, který má mocného pána. A ten teď bude sloužit mně. Jsme uvnitř samotného klíče, tady platí jiná pravidla, než tam venku.“
Maryla úplně netušila, k čemu jí bude ten prášek od Ariany, ale co když by jí měl ukazovat cestu ven? Nebo cestu za nimi? Takže občas nenápadně trochu utrousila a doufala, že za nimi někdo půjde, někdo, kdo jí může pomoci a komu to ukáže cestu.
Jak šly, kroutící se chodby se narovnávaly a rozšiřovaly až to vypadalo jako v nějaké síni, jejíž stavitel ovšem propojoval mnohem více rozměrů, než si uměla představit. Všechno, co připomínalo sloupy či okna, bylo nějak zakroucené do sebe a zase ze sebe vycházející, nepochopitelné pro ni a nejspíš pro většinu smrtelníků. Hořely tam ohně, některé sálaly teplem, jiné studily a vyzařovaly spíš čerň než světlo.
Uprostřed byl trůn a na něm seděla bytost pro její slovník nepopsatelná, zkroucená, neforemná, plná očí a jakýchsi rukou, nebo to byla chapadla s prsty na koncích a s ústy na každou stranu, ze kterých šel omračující řev. To je tedy Klíčník.
Čaroděj se otočil od ní ke Klíčníkovi a promluvil v nesrozumitelném jazyce, jakým mluvili čarodějové už při rituálu. Nemuseli jí nic vysvětlovat, aby pochopila, že mluví o ní.
Strachem celá bez sebe vsadila všechno na jediný pokus. V pytlíku zůstalo trochu prášku. Nadechla se a vychrstla obsah na čaroděje. V místech, kam prášek dopadl na jeho roucho i kůži, zaplály plamínky. Čaroděj vykřikl a Maryla ucítila, že pouto povolilo. Neváhala, otočila se a utíkala, seč jí síly stačily. Prášek, který předtím usypávala, lehounce blikal a ukazoval jí cestu. Bez něj by nikdy neměla šanci se dostat ven. I tak ale byly její šance minimální, slyšela démonův řev i čarodějovo nadávání, které bylo blíž a blíž. Neodvažovala se otočit a ještě přidala, běžela po temně dunící zemi a odírala se o hrubé stěny, zakopávala a vsávala, ale pořád nebyla dost daleko.
Až za jedné z křižovatek náhle skoro vrazila do dvou postav běžících proti ní. Málem by upadla, ale silné ruce ji zachytily. Marylo,“ uslyšela a spíše po hlase, než po zraku poznala, že je to Bořek. Její Bořek.
Pak uslyšela nějakou ženu, byla to Ariana, jak na důstojnou čarodějku naprosto nedůstojně kleje jak starý Horác od nich ze vsi, bylo to něco o tom, že toho „bastarda nevděčnýho“ roztrhne jak hada. Pak stála opřená o stěnu a slyšela blížící se čarodějovy kroky, oslepil ji záblesk, zaslechla švihnutí mečem, zaklení a smrtelný chropot a pak ji Bořek nesl ven, vynesl ji z portálu, který za nimi Ariana uzavřela a pak měla konečně chvíli času na to se vzpamatovat.
„Jak ti je, Marylo, nejsi zraněná?“
„Jde to,“ dostala ze sebe. „A jak je tobě, Bořku?“