Drabble č. 3

„Co to studuješ, zajíci?“

„Zahrádkářův rok.“

„K čemu ti to bude?“

„Hrášek medvěde, miluji hrášek, a tak ho budu pěstovat, to je jednou jisté.“

„Tak to jo, hrášek není marný,“ olízl se medvěd.

„Dobře jdeme napůl.“

„Ale žádné kořínky a vršky! Jen proto, že jsem medvěd, tak se nedám podfouknout.“

„Za koho mne máš,“ pohoršeně se ušklíbl zajíc.

„Tak jo. Čím začnem?“

„Tadyhle čtu, že v lednu už můžeme obdělávat půdu. Jdeme.“

Vyšli před svůj krásný dřevěný zámeček.

„Tak třeba támhle za kadiboudou začneme.“

„A jak ji budeme zajíci obdělávat, když je pod sněhem neviditelná?“

„Tak ho odhrň, no ne?“

Medvěd se dal do odhrnování sněhu. Odklidil slušný plácek. Zajíc ho ohmatal prackama a zkusil zahrabat.

„A kruciš, tvrdý jak štolverk. Medvěde prosím tě, je to na tobě. Trochu to tu přeryj.“

Medvěd se do toho s vervou pustil a plácek zryl řádně.

„Díky brácho, ale řeknu ti, netuším, jak to dělají ti, co nebydlí s medvědem.“

To medvěda skutečně zahřálo pod kožichem, i když měl drobet podřené pracky.

„Dále máme prohlédnout plot. Jdeme do vesnice. Než tam dojdeme bude už dost pozdě a lidi se budou držet uvnitř.“

Došli k prvním domkům a ve svitu měsíce a jiskřícího sněhu prohlíželi plot.

„Zajíci, a co na něm uvidíme?“

„Nevím, třeba se u toho musí křížit oči jako u těch magických obrázků nebo co. Víš co, tam se píše, že je taky třeba přeházet kompost. Tak obejdi zahrady a přeházej jim kompostéry a já budu dál prohlížet plot.“

„Hotovo a co ty zajíci?“ hlásil o půl hodiny později medvěd.

„Nic moc medvěde. Nedá se nic dělat, utíkáme dom.“

Druhý den našel medvěd zajíce zase zahloubaného v příručce.

„Co tam je dál?“

„Hm, „pravidelně ze stromů a keřů setřepávejte vrstvy sněhu“ a odklizený sníh přihrnujeme ke stromům a keřům. Medvěde, buď tak hodný a ujmi se toho.“

„V celém lese? Zajíci, to se nedá stihnout za celý leden.“

„To je fakt, nevím, jak to ti lidi dělají. Tak jen tady kolem paseky.“

O dvě hodiny později se medvěd vrátil a ztěžka dosedl vedle zajíce.

„Co tam ještě máš?“

„No teď tu mám horoskopy na leden.“

„Co jsou horoskopy?“

„Ále, je to taková předpověď podle planet. Třeba když jsi narozený v dubnu, tak si máš dát pozor na zrzavého chlapa.“

„To bude hajný, to vím. Ale já nejsem v dubnu.“

„Tak si na něho pozor dávat nemusíš no. Ale co, horoskopy necháme na příště.“

„Moje řeč a co teď?“

„É pravidelně kontrolujeme uskladněnou zeleninu a ovoce.“

„To přece děláme.“

„Taky pravda. Tak ještě probíráme, třídíme a vyměňujeme semínka.

Počkej,“ zajíc si přitáhl velkou krabici, co ležela opodál pod stolem, otevřel ji a nabral hrst. Vem si taky a přebírej.“

„To má veveruša, ne?“

„Jo, ale ve svém mrdníku to stejně nepozná.“

„Hm,“ a nabral si plnou tlapu.

Chvilku je počítali a přesouvali, něco ochutnali.

„A teď si to vyměníme,“ podal zajíc medvědovi svoji hrst.

Deset minut se činili, ale pak zahlédli rezavý ocas za oknem a raději rychle chrstli semínka zpátky do krabice, zaklapli víko a odšoupli ji.

„Ještě by dělala kravál. To by snad stejně mělo stačit.“

„A to už je všecko?“

„Ne, ještě tu stojí, že již v lednu můžeme vysévat semena zeleniny pro předpěstování sazenic. A hrášek je zelenina. Takže si ho předpěstujeme.“

„Půjdeme je sadit do té zimy?“

„Ale jdi ty! Sadí se do květináčů. A tadyhle jsem sehnal samozavlažovací.“

„Tý brďo, jsi hlava zajíci.“

„Už to tak bude. Každopádně to máme bez práce. Medvěde, dones nějakou prsť.“

„Co to je?“

„Ale hlína přece, jen zní echtovněji.“

O chvilku později medvěd donesl zmrzlou hroudu.

„Mno,“ mlasknul zajíc „tak to dej do těch květináčů.“

Medvěd hroudu úderem trochu podrtil, až si zamazal tlapu a podělil ji do pěti samozavlažovacích květináčů. Zajíc tam pak odborně nesypal pár kuliček hrachu.

„Tak a máme to pro leden všechno.“

„Já už se vážně těším na hrášek zajíci.“

„Si piš, že já taky.“

Spokojeně se usadili a hnípali u mísy pečlivě zkontrolovaných zásob.