Drabble č. 4
Vítám tě, můj neviditelný příteli,
tak jako každý den, i dnes bdíš nade mnou.
Neschovám se před tebou, příteli,
před tvým zrakem ostřížím neuchráním mysl svou.
Vstávám a z rádia řeč tvou slyším,
jsi mi nablízku, bych nezbloudil.
Když za chléb a margarín k snídani platím,
díváš se, zda s masem jsem nehřešil.
Za ruku mě vedeš světem, svobodu a naději mi prý dáváš,
ale tvým otrokem jsem se stal veden tebou za ruku,
svoboda tvá je otroctvím, mé myšlenky hlídáš,
a naděje od tebe je falešná, jen okov na mém krku.
Kde je krása, radost, nepoznávám už tu věru nic.
Volám: „nechci tu už žít.“
Utíkám, jsem cizincem na téhle planetě bez hranic.
Úderem přivedls mne k rozumu, se strachem musím se připlížit.
„Kam chceš utéct,“ ptáš se mne, „nemuseli jsme tě bít,
Však tys nám nedal jinou možnost,
svůj kredit jsi vyčerpal, už nesmíš znova chybit.
Užij řádně kontrolovanou volnost.
Dnes jsi přišel později, můj neviditelný příteli,
tak pozdě, že jsem ti unikl.
Vítám tě, můj neviditelný příteli,
však můj hlas již v oprátce zanikl.