Drabble č. 7

Podcenil ho. Nebyl dost rychlý. Wolver se mihl tak, že pro něj byl v tu chvíli téměř neviditelným. Svižně uhnul jeho čepeli a ze strany mu zasadil úder vlčím hákem do jeho pappenheimky. Jen se štěstím ho minuly drápy druhé ruky, které by mu přinesly stejné prokletí. Padl na zem a stihl se zakutálet pod jeden z náhrobků, který mu poskytl částečný úkryt. Wolver praštil svou chlupatou rukou do kamene, až to zadunělo, ale žula nepovolila.

„Ztratil jsi řeč, Martine?“ ozval se jeho vrčením proložený hlas. „Nemuseli bychom být nepřátelé,“ řekl po kratší pauze. S tvými znalostmi a mou silou bychom byli na téhle planetě nepřemožitelní. Je to dar, ne prokletí.“

„Pro tebe možná,“ odvětil Martin. „Ale pro mne ne.“

„Jak myslíš.“ Wolver na nic nečekal a jeho spár se objevil ve škvíře. Martin po něm sekl svou zbraní, srpem od ní.

Spár se stáhl, ozvalo se zaskučení, vzteklé zavrčení a vzápětí kletba. „Měl jsem ji zabít. Dal jsem jí stejný dar, a takhle se mi odvděčila. Nevděk. Ale spočítám vám to oběma.“

Pak se ve škvíře objevil vlčí hák. Srazil se s Martinovým srpem, jen to zajiskřilo. Martin využil další přestávky, vykulil se druhou stranou ven a utíkal na druhou stranu. Tam bylo, co potřeboval. Netvorova stopa. Tentokrát byl Wolver pomalejší. Pochopil, co Martin chce udělat, ale než se rozeběhl po náhrobku, muž se rozpřáhl a zarazil kladivem stříbrný hřeb do stopy, kterou netvor zanechal v měkkém bahně.

Wolver strašně zařval a bolest ho zkroutila. Chytil se za nohu a pokoušel se ji zvednout, ale marně. Vzápětí zarazil Martin druhý hřeb do další netvorovy stopy. Teď byl přibitý k žulovému kameni za obě nohy a zmítal se v bolestech. Pod jeho silou se povalený náhrobek svalil na stranu a on teď leže na zádech. Martin se k němu rozeběhl, ale musel uhnout, když po něm netvor hodil svým vlčím hákem. Měl jen chvíli, než síla hřebů vyprchá. Přiblížil se a ťal srpem nejprve po netvorových pařátech a potom po jeho krku. Strašlivá vlčí hlava byla oddělena od trupu jediným švihem.

Temnou noc proťal blesk, zahřměl hrom a kdesi daleko vlčí tvář spadla jako maska z hlavy ženy, která padla k zemi jako podťatá. Později, když přišla k sobě, přejela si lidskýma rukama po své lidské tváři a do očí se jí draly slzy.