Drabble č. 5

„Jestli se ten durak Prošakov vrátí, okamžitě předvést ke mně,“ křičel major Gruzděv. Protože se mu kromě několika polohlasých odpovědí „rozkaz“ nedostalo jiné reakce, rozpustil raport a šel se vyvztekat do kanceláře.

Měl proč zuřit. Jmenovaný letec, kapitán Prošakov, při návratu z doprovodu bombardérů o své vůli opustil formaci a zamířil kamsi směrem na Jidrici.

Major tušil, co chtěl jeho podřízený udělat. Už přes týden se nad základnou 402. stíhacího pluku Velikyje Luki pravidelně objevoval německý messer z JG 51 umístěné právě v Jidrici. Skopčák využíval toho, že letiště přes opakované majorovy žádosti nemělo k ochraně žádná protiletadlová děla, a prováděním akrobacie přímo nad letištěm vyzýval jeho piloty k boji. Major striktně všem zakázal na provokaci reagovat, protože se obával, že Němec by na každého, kdo by výzvu přijal, zaútočil už při startu, kdy by byl letec bezbranný.

Za měsíc bojů utrpěli rudí strašné ztráty a 402. pluk byl sestaven narychlo z původně zkušebních letců. Jejich kvalita byla výrazně vyšší než u řadových pilotů a pluk si vysloužil respekt i u nepřítele. Právě proto Gruzděv nehodlal žádného z podřízených ztrácet kvůli hloupostem, jenže to taky byli chlapi ne moc uvyklí vojenské disciplíně, konečně jako zkušební letci to byla často dost nezávislá a svérázná individua a Prošakov patřil mezi nejhorší. Skvělý letec, mizerný voják ve smyslu disciplíny a vztahů nadřízenosti a podřízenosti. „Musí se vrátit!“ zanadával nahlas. „Když pro nic jiného tak proto, abych mu zlámal všechny kosti v těle!“

Taková partyzánština. Němci jsou systematičtí, ti nenechávají svoje letiště bez ochrany. Pokud Prošakova nezachytí nějaký pohotovostní roj, určitě ho sejmou protiletadlovci. Jeho vztek se pomalu měnil ve strach o podřízeného. Hrobů za ten měsíc už bylo vykopáno až až.

Pokoušel se vyplnit nějaké zbytečné hlášení, když ho ze zamyšlení vyrušil zvuk motoru. Cukl sebou a zlomil tužku. Záhy rozpoznal důvěrný rachot motoru Mikulin. Podíval se z okna. Přes nedalekou výšinu se přehoupla typická silueta MiGu-3 s dlouhým čumákem a krátkou zadní částí trupu. Prošakov nasadil na přistání a bezchybně dosedl. To už byl Gruzděv venku a hnal se ke stojánce. Tam se upamatoval na dekorum a nasadil strohý výraz. Prošakov právě vyndal z úst gumový náustek masky, vyhrabal se z kokpitu a seskočil na zem. Před nadřízeným zaujal něco, co mělo patrně být v jeho představách pozorem. „Soudruhu majore, kapitán Prošakov hlásí návrat z bojového letu.“

Major Gruzděv zatím očima přejížděl po trupu MiGu. Nikde ani škrábnutí. Když dokončil prohlídku, vybafl na pilota: „Opustil jsi svévolně formaci. Kdes byl?“ Schovával za vztekem úlevu, že se kapitánovi nic nestalo.

„Nad Jidricí,“ opáčil stroze Prošakov.

„Hmm, tak nad Jidricí,“ opakoval major ironicky. „Nevzpomínám si, že bych někomu nařídil tam letět. Úkol byl doprovodit bombardéry z náletu bezpečně domů.“

„Už jsme byli…“

Odpovídej, až se zeptám, což dělám právě teď. Copak jsi tam dělal? Stručně a jasně.“

„Přiletěl jsem nad letiště v přízemní výšce, obrátil se na záda a ukázal Němcům trochu akrobacie.“

„A to na tebe ani jednou nevystřelili?“

„Ani jednou. Asi jsem se jim líbil.“ Prošakov se snažil tvářit neutrálně, ale major jasně postřehl, že letec má co dělat, aby skryl pyšný a samolibý výraz.

V duchu si povzdychl. „Do kanceláře,“ pokynul kapitánovi hlavou. Prošakov se otočil a s přehrávanou poslušností odpochodoval, kam ho major poslal.

„Musím ho potrestat,“ zamručel ke svému pobočníkovi. „Ale jestli dokáže, že se ten skopčák přestane objevovat, tak mu to prominu a do hlášení ho pochválím za příkladné plnění úkolů.“