Drabble č. 1
Kristián nevěděl, jak dlouho mu Carmilla spočívala hlavou na rameni. Mohlo to být pět minut stejně jako hodina. Byli mimo svět, čas pro ně neexistoval, odbíjení hodin neslyšeli, pluli po mořích citů. Jejich myšlenky byly propletené stejně jako jejich prsty a byli v nich jen oni dva.
Právě když Kristián přece jen začal znovu vnímat, kde a proč se nachází, kdosi dole prudce zabušil na dveře. Mladík vyskočil na nohy tak rychle, že to i Carmillu překvapilo. Ztratila oporu jeho ramene a svalila se k zemi. Jindy by se tomu zasmáli, ale teď oba vycítili přítomnost nebezpečí.
„To je on,“ šeptla dívka, když jí Kristián pomáhal na nohy.
„On? Ten, kdo ti poroučí, ano? No, je na čase se seznámit,“ povídá Kristián s pro ni krásnou, ale bláhovou odvahou.
„Nechoď tam, prosím, zůstaň tady nahoře. Se mnou.“
Ozvalo se nové zabušení a teď i zalomcování. Dveře byly starý dub pobitý kováním jako někdy ve středověku. Tyhle dveře něco vydrží, blesklo Kristiánovi hlavou, ale nedbal Carmilliných proseb a vykročil ke schodišti. Měl bych si opatřit nějakou zbraň, blesklo mu hlavou. Na stěně visela starodávná vycházková hůl, která se v jejich rodině dědila již několik pokolení. Pevně ji uchopil a rázně sestoupil po schodech.
Tentokrát už to nebylo zabušení, ale ten kdosi na druhé straně dveřmi prudce zalomcoval. Na krátkou chvíli Kristiána ovládla myšlenka, že ten pán temnot, nebo jak ho Carmilla předtím nazvala, se dovnitř přece nedostane. Stačí počkat do rána. Ale okamžitě ji zavrhl. Nehodlal jen přežívat v nejistotě, co přinese nový soumrak, zabarikádovaný a vystrašený, s plačící Carmillou schoulenou k zemi. Tohle se musí vyřešit teď a tady. Už stál přede dveřmi a sahal na klíč v zámku, s holí v pravé ruce připravenou k úderu.
Ale pak se ozval třesk skla nahoře v patře. Pak nějaký skřípavý zvuk a zašustění obřích křídel. Vylákal ho a zatím se dostal dovnitř jinudy. Nějaká pravidla o pozvání dál pro revenanta zřejmě neplatila. A tak to bude nejspíš s většinou pravidel, která se tradují. Otočil se a cukl s sebou, Carmilla stála za ním a tiše a vystrašeně říkala: „Je v domě.“