Drabble č. 3

Bytost prudce lomcovala celým Albatrosem i mojí vlastní myslí. Všechno kolem mě se zamlžilo, míhalo, viděl jsem útržky reality v podobě kokpitu a ovládacích prvků vznášedla, do toho se mi promítaly představy, které ta mrcha vytáhla z mé paměti, aby mě jimi mučila v případě, že ji neposlechnu. Tak nějak se asi mohli cítit námořníci, když v dávných dobách lomcovaly na mořích s jejich dřevěnými loděmi vlny a oni si k tomu přimysleli obří chobotnice.

Na chvíli jsem měl strach, že motory nejsou dost silné, aby se vymanily z matčina sevření. Po chvíli se ale zdálo, že se Albatros vymanil z její moci a jeho let již bylo možno řídit. Jenže právě když jsem se chtěl ujmout řízení, přišel hlavní útok na moji vlastní hlavu. Vytáhla svoji nejtěžší zbraň. Chtěla udělat všechno pro to, aby mě zbavila vlády nad sebou a udělala ze mě svého poslušného otroka. Povídá, konejší, křičí, hrozí, a pak mi přehrává mi moje představy toho dne, kdy došlo k pádu letadla. Dne, kdy jsem ztratil rodinu. Chodil jsem po domě celé dny sám, utápěl se v myšlenkách a můrách, které ani nebyly noční, protože jsem je před sebou měl i celé dny. Sám jsem tenkrát jeden den vystartoval se svým letadlem, proletěl se po modré obloze, nadechl se a sklonil nos k zemi. Až na poslední chvíli jsem let střemhlav vybral, nedokázal jsem to. Očísl jsem koruny stromů, přistál, vrátil se domů a dva dny se litoval na gauči.

Když jsem se trochu sebral a nabyl většinu své vůle zpět, přihlásil jsem se zase do vesmíru a kupodivu prošel přes testy, ostatně na mise jako tahle musíte být trochu narušený, normální kolegové se hlásí na mnohem perspektivnější programy.

Nicméně, teď jsem byl nahoře a mrcha, co mě chtěla za svoji hračku, byla dole. Už jsem se nebál, už jsem nabyl plně vlády. Asi právě vzpomínka na pokus o sebevraždu zafungovala jako nejspolehlivější obrana. Už jsem si prošel peklem a tohle je jen slabá verze. Nadirigoval jsem trysky na planinu pod sebou a pustil motory naplno. Pod Albatros vytryskl proud žhavé plazmy, bořil ničil a zapaloval všechno pod sebou. Zakrátko už pocit přítomnosti té mrchy zcela zmizel. Zajímavé, teď, když je pryč, je mi jí skoro líto. Třeba neměla na výběr. Kéž by naše setkání mohlo proběhnout jinak. Ale vrátit čas zkusit věci jinak nejde, jako nejde zachránit vlastní rodinu poté, co už zahynula.

Napsal jsem zprávu o tom, co se stalo, do deníku a poslal to kolegům a na zem, tedy až se satelit uráčí věnovat mi můj vyhrazený čas. Tohle určitě zvýší zájem o tuhle okrajovou planetu a brzy sem doletí tým, aby prozkoumal cizí loď a bytost, pokud z ní něco zbylo. Budu jim odpovídat a pomáhat, ale že cítím lítost, to jim raději neřeknu. Nikdy nevíte, kdy takovou věc někdo použije proti vám.