Drabble č. 6
Arianwen seděla u stolu a ruce paličkující krajku se jí jen míhaly,
zatímco ornamenty znázorňující rozbouřené mořské vlny přibývaly kolem
oltářní roušky. Lowri, její vnučka, si pilně dělala poznámky a zkoušela
ji napodobit. Tichá pozorovatelka za oknem se nemohla od výjevu
odtrhnout. Ten vzor vln patřil ke stařeninu rodinnému tajemství a budil
závist v srdcích ostatních vesničanek. Odmítala však každému prozradit
návod, stejně jako její prabába. Jen vlastní krvi, vlastní vnučce se,
jak vidno, rozhodla tajemství prozradit.
Už jí nohy mrtvěly po dvou hodinách nehybného stání za oknem. Ženy
uvnitř si tiše povídaly a mnoho rozumět nebylo. A přesto stálo za to
vyslechnout i to málo. Lowri se zvedla a otočila směrem k oknu. Tichá
postava rychle ustoupila na bok a čekala, že se okno přibouchne, ale nic
takového se nestalo.
„Už si asi půjdu lehnout nahoru,“ řekla. „Už je pozdě.“
„Jen jdi, já dodělám úsek a taky půjdu.“
Bylo slyšet kroky, naslouchající riskla rychlý pohled dovnitř a její
pohled přitáhly poznámky s nákresy položené na stole přímo u okna.
Stačilo by natáhnout ruku a….natáhla ji tedy.
O 50 let později.
Thomas Barnaby zase jednou ustoupil své ženě a vydal se s ní na výstavu
vyšívaných oltářních roušek v Giggleswick.
Vedlo ji zase jednou její prudké nadšení pro ruční práce. Barnaby si o
tom myslel své, ale Joyce byla přesvědčena, že se budou báječně bavit. Došli na faru, kde na zahradě byla řada stánků s vystavenými exponáty. Joyce přebíhala od jednoho k druhému a nadchla se pro cokoliv, co zahlédla. Tu se rozplývala nad vzorkem lilií a onde nad bordurou mořských vln a o kus dál zase nad křížky vyšitými zlatou nitkou. Tom Barmany si všiml, že motiv krajky mořských vlnek se opakuje na dvou exponátech. Asi místní specialita.
Po chvíli ho to značně unavilo a přesunul se do stánku s občerstvením, ze kterého byl výhled na jízdy na ponících. Křik a povyk dětí byl ohlušující. Právě si dal třetí pivo a začal se pohlížet po záchodcích. Joyce nebyla v dohledu, tak se sebral a vyrazil za stáje, obešel je dokola až k hřbitovní zdi, která začínala za farou. Ušel jen pár kroků a upoutala ho nějaká bílá tkanina vyčuhující za keřem. Rozhodně to nebyl urousaný hadr. Copak tam asi dělá. Obeše. Keř za domem a prudce couvnul. „A je to tu zase! Většina lidí se s mrtvolou nikdy nesetká, ale on jen vystrčí nos z baráku a….“ Lomcoval s ním vztek. Pod jednou z prve vystavovaných roušek, jedné z těch s motivem moře na okolní krajce, tam ležela mrtvola čtyřicetileté ženy. Probodena byla skrze roušku hluboko do hrudi a nejevila nejmenší známky života.