Drabble č. 7

Kevin pracně dotáhl domů z kostela dva kanystry posvěcené vody a prudce je položil v kuchyni na podlahu, či mu spíš vypadly ze zesláblých rukou. Byl nejvyšší čas. Musel všechno připravit, než přiletí máma. Pan farář se na něj sice divně díval, když ho prosil, aby mu vodu požehnal, ale pak přece jen neodmítl pomoc bližnímu v nouzi. Ve všem ostatním, co mu chlapec říkal, se mu téměř vysmál a vyčinil mu za rouhání, ale alespoň tohle pro něj udělal, patrně s myšlenkou, že je to nějaká dětská hra nebo sázka.

Když se chlapec trochu vydýchal, naplnil vodou všechno, z čeho by se dala stříkat, svoje vodní pistole, prázdné rozprašovače a staré injekční stříkačky. Většinu toho, co mohl pobrat, si zasunul do vojenské vesty s mnoha kapsami, kterou podědil po tátovi, zbytek rozmístil tak, aby u každého vstupu do domu měl alespoň něco. Kříže, které si sám sbil v bývalé tátově dílně ve sklepě a zaostřené klacky měl taky rozmístěné na místech, která považoval za strategická, a rámy oken obsypal solí. Teď už jen čekal, až zapadne slunce. V tuhle roční domu nemusel čekat dlouho.

Dvě noci Kevin nespal a přes den byl tak vystrašený, že nemohl zavřít oči. Třetí den ráno si vzpomněl na otce, který mu jednou řekl, aby byl vždycky chlap a svému strachu čelil. Strávil tedy celý přípravami na obranu. Teď se mu klížila víčka sama k sobě, ale poručil si neusnout. Pak to uslyšel, ten svist křídel, když se máma vrátila.

Pohřbili ji před třemi dny a od té doby se pořád vracela a její snahy dostat se dovnitř byly čím dál silnější. První den jen stála u vchodu a povídala mu, jak se spolu budou zase mít hezky, až ji pustí k sobě. Hlas se trochu změnil, byl suchý, dunivý a sípavý. V jednu chvíli myslel, že jí opravdu otevře, ale když se pro jistotu podíval kukátkem, vyděsil se tak, že zalezl pod postel a vylezl až ráno. Druhý večer začala s klepáním, pak lomcovala klikou, bušila do zavřených okenic a než před rozbřeskem zmizela, slíbila, že další večer se dovnitř třeba proškrábe, jestli nenechá dveře otevřené, a pak bude zle.

Dnes začala sliby, lichotkami a prosbami, ale brzy přešla k hrozbám a nadávkám. Občas mu vynadala i za živa, ale teď po smrti ztratila zábrany a častovala ho moři slov, jejichž význam stěží chápal.

Po nějaké době však příval slov ustal. Kevin si myslel, že začne zase bušit do okenic, ale stalo se něco jiného. Ozvalo se vrzání a škrábání, nahoře na střeše. Musí na půdu. Vyběhl do patra a páčkou otevřel poklop a spustil žebřík. Nadechl se a vylezl po něm vzhůru. Na půdě byla světla, ale když otočil vypínačem, žádné se nerozsvítilo. Právě když si jeho oči začaly zvykat na šero, přišel úder do střešní krytiny někde před ním. Přispěchal blíž a uviděl, že je do krytiny proražený otvor velikosti pěsti. Vzápětí jím prošly prsty, dlouhé, tenké a zakončené ostrými dlouhými nehty. Vzal svou nejoblíbenější stříkací zbraň a namířil. „Ať to funguje, ať to funguje,“ šeptal si pro sebe, namířil, nadechl se a zmáčkl spoušť. Proud posvěcené vody vytryskl přímo na matčinu ruku.