Drabble č. 5
“Tak jsi dorazil až k nám, šampióne,” řeklo bahno muži, který stál před odporným monstrem v jeskyni na Skagosu.
“Všichni jsou mrtví,” řekl muž.
“My víme. Tvoji bratři, tvé sestry. Tvojí přátelé, tvoji nepřátelé. Všichni. Oheň i Led. Jsi jen ty a my. Tento svět je náš. Děkujeme ti. Odměníme se ti. Brzy.”
“Poštvali jste je všechny proti sobě. Lannistery a Starky. Západozemce a Essosany. Draky a Jiné. Všichni jsou mrtví, do poslední krysy.” zopakoval muž a při zmínce o krysách si vzpomněl na ghiskarský jídelníček. Písečné bouře v Rudé pustině. A teď mrazivý chlad severu. Domova.
“Brzy se přidáš k nám, šampióne,” konejšilo bahno.
“Má to háček. Váš šampión je také mrtvý.”
„Co? To není možné. My sledujeme vše. My víme, my jsme mocní. My jsme věční. Ty jsi náš šampión.“
„Ne, já jsem váš vrah.“
„Nás nelze zabít. Žádný muž se neodváží a žádný meč nás nezraní.“
„Možná, ale já nejsem muž a toto není meč,“ řekla osoba, která nosila tvář Azora Ahaie, šampióna Temnoty. Vytáhla úzké ostří a vrazila do bublajícího bahna na stěně před sebou. „Toto je Jehla.“
„Né!“ zakřičelo bahno a zdálo se, že vzplálo. Bylo tomu tak. „Tohle nás bolí! Jak je to možné? Jaké mocné kouzlo je v této strašlivé zbrani, odpověz, falešníku!“
„To nejmocnější ze všech,“ řekla černovlasá žena, jež stála na místě Azora Ahaie. Jediná živá bytost v tomto nehostinném světě prokletá nesmrtelností. Poslední úkol byl dokonán.