Drabble č. 2
Medvědů a Zajíců se nám sešlo opravdu hodně, ale jelikož jde o jeden příběh, tak je dávám do dvou delších příspěvků, ať nemáme víc Medvědů a Zajíců než všeho ostatního dohromady.
1
Začalo léto a s létem přišlo horko. Zajíc, celý zničený polehával v pelechu a skučel. Ne tím vedrem. Nudou. Přemýšlel nad novými dobrodružstvími. Například výlet na Antarktidu. Nebo do deštného pralesa. To by bylo něco. Nebo když už je to léto, tak někam, kde je voda. Třeba Siamský aquapark. Ještě lepší by byl výlet k moři do Chorvatska.
„Zajíci!“
A co třeba Japonsko?
„Hej, Zajíci!“
Zajíc se probral ze svého snění a uviděl před sebou Medvědův obličej.
„Co je?“ ptá se Zajíc.
„Vypadáš znuděně. Většinou jsi jak střela a navrhuješ naprosto absurdní výpravy. Ale teď jsi jako chcíplá ryba.“
„Vypadám znuděně, protože znuděný jsem. Ale chcíplá ryba nejsem, před třemi hodinami jsem se myl v potoku.“
„I tak smrdíš.“
Zajíc se zatvářil ublíženě.
„Ušáku, cítím, že se chceš někam vydat. Nevím, jestli to chci slyšet, protože ze sebe určitě vyplodíš něco jako výlet někam do Somálska. Ale pokud se mýlím a bude to něco rozumného, tak se tam klidně vydat můžem.“
Zajíc najednou ožil.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Mohli bychom k Jezeru?“
„Kde to je?“
„Ty to nevíš? Já myslel, že to tu v okolí máš zmapovanější, Medvěde…“
„Promiň, nejsem Ušák se střelou v zadnici…“
To už ale Zajíc neslyšel, protože už vylezl z postýlky a začal si balit věci na cestu. Po nějakých pěti minutách se dokázal dotrmácet k Medvědovi se třemi přeplněnými batohy, třemi rybářskými pruty a s jednou krabičkou, plnou záhadně vypadajících žížal.
„Zajíci, řekni mi prosimtě, jak tohle chceš pobrat?“
Zajíc se zarazil a jeho úsměv pohasl. S tímhle nepočítal.
„Ale vždyť tohle všechno jsou důležité věci! Co si vůbec bereš ty?“
„Počkej, tohle všechno si bereš TY? K čemu ti to všechno je? K čemu ti jsou tři pruty?“
„Nikdy nevíš, kdy ti jeden z nich sežere piraňa!“
„Zajíci, tady piraně nežijí.“
„Ty jsi snad u toho jezera byl? Nebyl, tak vidíš!“
Medvěd si povzdechl.
„Víš co? Radši už jdeme, než si vzpomeneš, že sis sebou zapomněl vzít šest vrtaček…“
2
Medvěd a Zajíc jdou směrem k Jezeru a Zajíc se najednou zeptá:
„Medvěde, už jsi někdy přemýšlel nad tím, co nám voda dává a co nám naopak bere?“
Medvěd se zamyslel.
„Myslím si, že nám voda dává ryby.“
„To je pravda,“ přitakal Zajíc, „nad tím jsem nepřemýšlel.“
„No vidíš, každým dnem se něco učíš.“
„Ale co nám naopak bere?“
Oba se na nějakou dobu ponořili hluboko do svých myšlenek. Dlouho přemýšleli, ale nedokázali si nic jen tak vybavit. Najednou na to Medvěd přišel.
„Vždyť nám přece bere bobky! Vždy když zaprší, tak to odplaví všechny bobky a taky zmizí ten smrad!“
Zajíc se udiveně a zároveň zklamaně podívá na Medvěda.
„No tak já jsem si myslel, že přijdeš s něčím vznešenějším…“
„Co? Chtěls odpověď, tady ji máš!“
„Ale nečekal jsem, že z tebe vypadne něco takového!“
„A co bys chtěl?“
„Něco méně bobkovitého.“
„Děkuji za nápovědu.“
„No ták, Medvěde.“
„Na takové otázky se ptej Chytrušky.“
„Nemám ji zrovna po ruce. A navíc, když se s ní začneš bavit déle jak na dvě minuty, tak vždycky skončíme u prvního Velkého Lovu lišek. Občas u Druhého.“
„Tak se zeptej někoho jiného.“
„Jsme u prvního problému: nemám nikoho zrovna po ruce a já se potřebuju s někým bavit teď.“
„Tak se mě ptej na nějaké inteligentnější otázky. Například…“
„A jsme tady!“ přerušil Zajíc Medvěda. Před dvojicí se rozprostíralo krásné údolí, s Jezerem uprostřed. Obklopené rákosím se dívalo do mraků odrážejících se od jeho hladiny.
„Mám hlad Zajíci, jdem rybařit.“
„Vždyť jsi ani nenasál tu atmosféru!“
„Té se nenajím.“
„Jsi cynik! Cynik a sobý hnusec!“
„Co to zas meleš Ušáku? Podívej se, bylo by vhodné začít rybařit, než zapadne slunce. Tak přestaň filozofovat, než ti dám po tlamě.“
Medvěd se s kručícím břichem vyrazil za budoucí večeří.
I Zajíc se nasupeně vydal k Jezeru.
3
„Zajíci, něco mám! To bude kus! Bude to velryba!“
„Mhm,“ přikývl rybařící Zajíc s podepřenou bradou.
Medvěd vytáhl velkého Okouna, odložil prut a už se chystal do něj zakousnout.
„Co na to říkáš, Ušáku?“
„Hm.“
„Zajíci, ty jsi pořád naštvaný, protože jsem pořádně neobdivoval tohle místo?“ zeptal se prudce.
„Mhm.“
„Podívej, tohle je fajn místo, mohli bychom tu jezdit častěji, rybařit aji se koupat.“
„Mhm.“
„A možná ti pomůžu přemluvit ostatní, aby se sem s námi podívali taky.“
Zajíc zbystřil, uši se mu narovnaly a byl naprosto a odhodlaně připraven naslouchat.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
„Jupí!“ výskl Zajíc, až mu vypadl prut z ruky. Medvěd mu podal kus ryby a oba se s chutí pustili do jídla.
„Počkej, nebude ti z té ryby zle?“
„Ne, proč?“
„Myslel jsem, že ryby nejíš.“
„Ty taky věříš všemu…“
Po večeři se šli ještě kolem Jezera projít. Když došli ke kraji lesa, začali debatovat o různých budoucích plánech.
„Co si myslíš, že by mohlo ostatní přesvědčit, aby se sem šli podívat s námi?“
„Něco neobvyklého, zajímavého, nejlépe užitečného.“
„A co bys navrhoval?“
Medvěd se zamyslel.
„Upřímně, mohli bychom zde něco postavit. Nějaké to molo k lovení ryb by neškodilo.“
„To je skvělý nápad! Ale není to trochu málo? Co kdybychom zde postavili něco jako… jako… chatku?“
Medvěd se na Zajíce podíval s udivem.
„Chatku? Proč chatku? K čemu nám bude Chata?“
„Mohli bychom tu chodit vždycky, když se začnem doma nudit. Nebo když se budem chtít prostě jen tak provětrat!“
„Já ti nevím Zajíci, postavili jsme toho už dost a nevím, jestli se bude ostatním chtít pouštět se znovu do něčeho takového…“
„Myslíš?“
„Vezmi si třeba Burdycha, je nevrlý, už jen když se musí vykulit z pelechu, než se dostane do hospody. Co si myslíš, že řekne na tento nápad? Anebo Pytlačku, bojí se vzdálit od své hromady hrůzy, na více než dvě hodiny. Prostě si nemyslím, že to… Zajíci přestaň!“
Zajíc dělal smutný pohled.
„Nech toho, nebo ti jednu vlepím.“
Zajíc neustával.
„Ušáku, není žádná síla na světě, která by mě donutila přesvědčit ostatní zvířátka…“
4
„Mohli bychom tam postavit třeba chatku,“ navrhl Medvěd.
Zvířátka se na něj dívala s vykulenýma očima.
„Děláte si srandu?“ přerušil ticho Divočák Bradavička.
„I když to místo zní fajn, tak nevidím důvod, proč bychom tam měli něco stavět,“ přidala se Chytruška.
„A proč ne? Kdybyste tam šli taky, tak byste to pochopili. A vůbec, pojďte se tam podívat! Budete mile překvapeni!“ kvíkal Zajíc.
„Zkuste nás více nalákat.“
„Jsou tam fakt dobří okouni,“ odpověděl Medvěd.
„To zní sice lákavě, ale chtělo by to něco víc.“
„Co víc bys chtěla? Vždyť se tu stejně jen nudíme, potřebujeme něco nového!“
Teď se zamyslela Liška. A s ní i ostatní.
„Nemůžu odtud odejít, jsem tady zapotřebí!“ vypískl Sysel Lajdáček.
„A já se své hromady nevzdám!“ vyštěkla Pytlačka.
„Nemusíte jít všichni. Stačí, když půjdou jen někteří. Nenutíme vás! No dobře, nutíme, ale nenutíme, jakože významově nutíme, chápete?“ zadrmolil Zajíc.
Potom se zvířátka rozdělila na dvě skupiny. Jedna se skládala z jedinců hledajících způsob pro zabití nudy, mezi něž patřili Medvěd, Zajíc, Chytruška, Hrabalka, Kuňkalka, Pizizubka, Křečkovič, kupodivu i Burdych. Druhá skupina se skládala z ostatních, zalezlých, nebo odmítnutých jedinců.
„Ne Blbuško, ty zůstaneš tady, Bradavička se o vás bude starat.“
„Proč? Mohla bych být užitečná!“
„Podívej,“ zagestikuloval Zajíc, „bereme sebou jen ty, kteří jsou stateční a…“
„Ale já tam chci!“ zavřeštěla Sova a začala houkat, jako postřelená.
„Blbuško, přestaň… dlabu na to, ŠIŠKA!“
Sova se narovnala, jako gumový had a ani se nepohnula, nepípla, nereagovala.
„Co jí je?“ zeptal se Medvěd.
„Když před ní řekneš šiška, tak strne jako vycpaná.“
„Proč?“
„Čert ví.“
„A jak dlouho jí to vydrží?“
„Den, dva, občas jen 12 hodin.“
„Jaks to vůbec zjistil?“
„Jednou jsme s Pytlačkou hráli šiškovanou a Blbuška se chtěla přidat. No a když Veverka řekla něco o šišce, tak takhle strnula a spadla ze stromu jako hruška. Ani po pádu se nehla.“
„Zajímavé. No, už bychom měli vyrazit, je kolem poledne, při svižné chůzi bychom to měli stihnout před tím, než zapadne Slunce.“
„Tak na co čekáme? Vzhůru k Jezeru, tam, za vodou, v rákosí!“