Drabble č. 3
Dnes Jaroslava nechránily zdi zájezdního hostince ani hradby některého ze strážních hrádků podél kupecké stezky. Na cestě za nalezením Julie musel zamířit až za hranice Skalního království. Ze všech rad zůstala mu jediná naděje: Dante.
To jméno vymámil ze starého a notně nahluchlého čaroděje Azirafala, který však navzdory chatrnému zdraví choval v hlavě stále dobře pracující mozek. I když s ním nebylo jednoduché se dorozumět, nejen kvůli hluchotě, ale též kvůli Azirafalově poněkud nerudné povaze odvyklé kontaktu s nekouzelníky (a i s kouzelníky se stýkal zřídka), nakonec z něj princ dokázal vymámit radu: „Navštiv starého upíra Danta. Jestli ti může někdo poradit, jak zbavit strigu prokletí a vazby na Forzgevila, je to on.“
„Takže Julie není jen čarodějnice, je striga?“ zeptal se princ překvapeně. Ani Larget Julii nenazval strigou, pouze otrokyní temného vládce.
„Všichni tihle otroci jsou nějak vázaní na svého pána, a krev je tím nejsilnějším poutem,“ vysvětlil mu stručně Azirafal.
A tak teď, půl roku od oné přerušené svatby, se Jaroslav vláčel přímo po stezce vedoucí do Skal, dle čarodějových instrukcí, kde má starého upíra hledat. Na otázky, proč by mu měl Dante pomoci, mu čaroděj odpověděl, že tak jako jsou koně, které nezkrotí ani sebesilnější bič, jsou i upíři, kteří si váží svobody a netouží, aby jim rozkazoval temný pán. Danteho prý obestírá záhadnost, ale každý z oboru ví, že je svým pánem a na krev mluvících bytostí si nepotrpí. Alespoň se to říká. Sám Azirafal s Dantem podnikl kdysi v mládí jednu výpravu a vůbec si nepili krev.
Blížil se večer a Jaroslav musel myslet na přenocování. I když by podle nákresu od Azirafala měl být už blízko Danteho domu, obloha potemněla a hrozilo, že si kůň na nerovné cestě plné děr zlomí nohu. Říkal mu Černý vévoda a byl to svéhlavý protiva, ale zato silný a vytrvalý, když se to s ním umělo.
Okolí ovšem nenabízelo mnoho míst, které by umožňovaly alespoň trochu bezpečné utáboření. Nakonec Jaroslav seskočil ze sedla a vylezl na nevysoký hřeben jednoho kopce. Ocitl se v místě chráněném se tří stran skalním masivem, dosti prostorným pro něj i pro koně, a ještě se tam našel i pramínek chladné vody vyvěrající přímo ze skály. Takovému štěstí se princi ani nechtělo věřit. Pro jistotu okolí ještě důkladně obhlédl, ale nenašel nic podezřelého, co by ho přimělo ztratit k nalezenému tábořišti důvěru.
Přivedl koně a podle zvyku ho nejdříve odstrojil a napojil a až pak se postaral o oheň a o sebe. Právě když se malý ohýnek proměnil v táborový oheň, který dovolil plození nějaké teplé večeře, definitivně zašlo slunce. Tedy ne že by zde ve skalnatých lesích bylo mnoho světla i přes den, ale po tmě v přítomnosti ohně se Jaroslav přece jen cítil lépe.
Když se najedl, ještě jednou se zaposlouchal a rozhlédl po okolí, a pak, s rukou připravenou na jílci meče, zavřel oči.
Probudil ho zvláštní pocit. Nic neslyšel, alespoň ne nic konkrétního, ale přece měl pocit, že poblíž někdo je. Když otevřel oči, zjistil, že oheň již pohasl a jen malé plamínky stále olizovaly poslední zbytky dřeva, zatímco zbytek ohniště se proměnil ve shluk žhavých uhlíků. Už chtěl oči znovu zavřít, když Černý vévoda neklidně zafrkal. Ten kůň měl pro strach uděláno, takže když se on začal chovat nervózně, Jaroslavem to hrklo. Vstal, obnažil meč a opatrně se vydal směrem, ze kterého mohlo přijít nebezpečí. Na hraně svahu se přikrčil a zahleděl se pod sebe.
Zdola k němu stoupaly tři postavy. Viděl jen stíny, ale museli to být velcí orkové. Pohybovali se téměř neslyšně a na orky velmi disciplinovaně. Dva z nich nesli mezi sebou něco temného, zřejmě ulovené zvíře, třetí, patrně jejich velitel, kontroloval okolí s nabitou kuší. I jim se patrně něco nezdálo.
Jaroslav přemítal, jestli má zkusit zůstat neviděn nebo využít toho, že je spatřil dřív, a zkusit je napadnout. Právě když se už už rozhodl pro druhou možnost, ovinuly jej dvě věci. Čísi ruka a leknutí tak velké, že se mu na chvíli skutečně zastavil dech.
„Nech je projít,“ řekl mu čísi tichý, přitom zcela jasný hlas do ucha. „Neuvidí tě.“ Jaroslavovi se podařilo přikývnout a chladná ruka povolila stisk. Opatrně vyčkal, než trojice orků zmizí na druhé straně kopce a pak se teprve otočil. Viděl před sebou bledý obličej muže neurčitého věku, s chladnýma, přitom nikoli nepřátelskýma očima, s dlouhými havraními vlasy staženými uzlem a rudočernými sytými rty, z nichž nepatrně vyčnívaly dva špičáky.
„Dante?“ Zeptal se opatrně.