Drabble č. 9
5
„No tak, pohněte si, voda čeká!“
Ostatní zvířátka se na Zajíce podívala s opovržením. Mezitímco se pomalu blížili k Jezeru, zvěř si mezi sebou povídala a v duchu trhala Zajícovi končetiny.
„Ušáku, jestli nás ještě jednou budeš popohánět, tak tě do toho Jezera hodíme se svázanýma rukama!“ zařval na něj Burdych.
„Nech ho, Burdychu. Je to tupátko, ale víš jak je natěšený?“ uklidňoval Jezevce Medvěd. Ten jen zavrčel, a pak si něco naštvaně mumlal.
„Žabko, myslíš si, že tam budou i jiné žáby?“ zeptala se Myška Kuňkalky.
„Doufám, že jo, ale o ničem takovém se Medvěd ani Zajíc nezmínili…“
„I kdyby ne, tak nebuď skleslá, máš tu pořád mě!“
„To je pravda, ale nemáš taky ráda více své příbuzné? Co ten potkan, o kterém jsi mi kdysi povídala?“
„Eda? To byl naprostý kretén! Nosil furt ty děsné červené brýle, myslel si o sobě, jaký je frajer a k tomu měl to čecháčské nářečí!“
Žabka se na ni udiveně podívala.
„Tak já si myslela, že vám to klapalo.“
„Ze začátku ano, ale potom jsem zjistila, co je zač!“ řekla Hrabalka a raději převedla konverzaci na něco jiného.
„Co si myslíš, že má Zajíc za lubem?“
Křečkovič se zamyslel.
„Pravděpodobně se nás bude snažit přesvědčit, abychom tam něco postavili. Pokud tam bude hezky a ten návrh bude smysluplný, proč ne. Ale nejdříve to musíme vidět na vlastní oči. Kdo ví, co nám napovídal, co je pravda a co je jen jeho zkreslená paměť. A co si myslíš ty, Pizizubko?“
„Já? Upřímně nevím. Ryby moc nemusím a zrovna moc se mi stavět nechce. Ale pokud tam budou kolem nějaké hezké duby, buky, popřípadě ořešáky, tam bychom tam mohli postavit opravdu fajn chatku.“
„Máš pravdu, nemůžem to dopředu vědět, ale snad budem mile překvapeni…“
„Ber to pozitivně, alespoň že nešel Pícháček!“
Jezevec už už chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel.
„Máš pravdu, toho žížaložrouta nemůžu vystát…“
„Tak vidíš, není to zas až tak zlé - tento výlet, ne?“
„Hmf,“ zabručel Burdych.
„Proč jste vlastně se Zajícem takoví kámoši?“
Medvěd pokrčil rameny.
„Nevím, známe se spolu nejdéle. Už ani nevím, jak dlouho to je… I když jsme na sebe chvíli naštvaní, tak stejně potom trávíme nejvíc času společně.“
Oba byli na nějakou chvíli ticho. Potom se ale Medvěd pousmál.
„Teď jsem si jen tak vzpomněl, jak si myslíš, že se má Bradavička?“
Burdych chvilku nechápal, ale pak mu to došlo a začal se škodolibě chichotat.
6
„Nechali nás tu zemřít!“ vykřikla Pytlačka plná zoufalství.
„Já chci taky k moři!“ přidal se Pícháček.
„Lídojedi lidi jedí!“ vyjekl Datel Hluchoň a spadl z bidélka.
„Držte už hubu, hnisavé rány! Víte, jak jste otravní?! Na to jste mistři! I tropické ekzémy by se od vás mohly učit!“ zařval Bradavička na celé kolo. Za posledních pět hodin se u něj vyvinul tik v oku.
Všichni „jedinci se speciálními potřebami“ najednou ztichli. Podívali se na Bradavičku. V tom se Blbuška probrala z tranzu a začala pomateně houkat. Ostatní se k ní přidali.
„TICHO!“
Divočák však nebyl slyšen. I když v domečku moc zvířátek nebylo, ta vřava byla příliš velká. Vyběhl ven a zabouchl za sebou dveře. Pak si začal sám pro sebe mumlat.
„Proč jsem jen nekývl na ten výlet k vodě? Nejspíš by mi to bylo k ničemu, protože tyhle osoby stejně potřebují někoho, kdo by na ně dohlédl. Ale proč to nebyl někdo jiný? Někdo s pevnějšími nervy a větší trpělivostí.“
Bradavička ztichl. Až teď si uvědomil, že se zatoulal někam hlouběji do lesa. Ohlédl se za sebe a zahlédl šmouhu domečku. Zaskřípal klektáky a pomalu šel zpět do „obludária“. Cestou si však všiml malé sýkorky na pařízku. Jen tak si tam poskakovala a hrála si se semínkem. Divočák došel až k ní.
„Ahoj, kdo jsi?“
Sýkorka se na něj podívala. Nejdřív s údivem, ale potom normálně odpověděla.
„Koňadra? Proč se ptáš?“
„Jen tak, že jsem tě tu nikdy neviděl.“
„No, já tak nějak cestuju od místa k místu. Ty snad jsi jenom tady?“
„Samozřejmě. Já a pár… no, víc než pár dalších zvířat.“
„Aha. To je dosti nezvyklé.“
„Nechceš tu taky zůstat?“
„Určitě ne. Ráda objevuji svět, jen jsem se tu zastavila. Ale když tak, mohla bych se tu někdy vrátit. Proč se vůbec ptáš? Potřebuješ něco?“
„Asi ne, děkuji.“
Najednou si Bradavička něco uvědomil.
„No… něco by tu možná bylo.“
„Sem s tím.“
„Nevíš náhodou, kde je Jezero?“
Sýkorka se zamyslela.
„Jaké jezero myslíš?“
„Jezero. Jezero s velkým J.“
„Asi nechápu?“
Divočákovi to najednou došlo. To pravděpodobně vymyslel Zajíc, že se to bude jmenovat „Jezero“. Musí se zeptat jinak…
„No, nejbližší jezero odsud.“
„Myslíš to celé obrostlé rákosím uprostřed údolí na kraji lesa?“
Tak nějak to nejspíš Zajíc popisoval…
„Asi ano. Takže víš?“
„Jo.“
„Výborně, mohla bys doručit dopis prosimtě?“
„Klidně, alespoň se proletím. Proč ho vůbec potřebuješ doručit zrovna tam? Máš tam snad nějakého přítele?“
„Dalo by se to tak říct…“
„Tak jo, máš dopis připraven, nebo ho potřebuješ ještě napsat?“
„Potřebuji ještě napsat.“
„A máš tu někde tužku a papír?“
„Doma něco bude.“
„Tak mne veď.“
Oba se vydali k domečku. Najednou Bradavičkovi ještě něco přišlo na mysl.
„Koňadro?“
„Ano?“
„Nevíš náhodou, co nám voda bere a co dává? Jeden kámoš by to chtěl vědět.“
Sýkora na něj pohlédla.
„Jsem cestovatel, příležitostný pošťák, ne filozof.“
7
„A jsme tu!“ řekl nadšeně Zajíc. Koukl se za sebe a většina zvířátek byla naprosto zmožena.
„No tak, trochu nadšení!“
„Ušohnido, jestli chceš dostat pěstí, mluv dál,“ odpověděl Burdych.
Zajíc tyto řeči ignoroval, protože už vybaloval všechny batohy.
„Jako… Je pravda, že tu je hezky, Zajíci,“ povídal Pizizubka „Ale co tu chceš dělat?“
„No, přece se dáme do stavění!“
Všichni se na něj podívali s opovržením.
„Hhhh, tak fajn, nejdřív si odpočinem…“
Došli až k Jezeru a začali si povídat. Někteří už rybařili, ostatní připravovali pelechy a další dokonce po dlouhém horkém dni skočili do Jezera.
„Tak co, Kuňkalko, vidíš tam nějaké jiné žáby?“
„Ne Hrabalko, nevypadá to… Ale je tu spousta ryb! Škoda, že jen otevírají pusu a nebaví se normálně…“
„Hmm, nevadí, možná příště.“
„Tak co, Křečkoviči, co myslíš? Za mě to tu je fajn. Zajíc fakt nekecal. Možná tu nejsou ty tři vodopády a gejzír, o kterých mluvil, ale jinak fakt hezké.“
„Asi normální. Není to tu na trvalý pobyt. Na druhou stranu je tu plno čistého vzduchu.“
„Kdyby všechny Zajícovy výlety byly na této úrovni, tak by to - počkej! Něco mám!“
„Jo? Ukaž, pomůžu ti!“
Táhli, táhli, až vytáhli.
„To je ryba!“ radoval se Pizizubka.
„Juchů, jdem porcovat!“
Při porcování si Křeček povzdechl.
„Hm, ten Medvěd se má, může si jíst kolik ryb jen chce, ale když si my dáme trošku víc, tak nám je strašně blbě…“
„Nech to plavat, dáme si kousek a půjdem najít nějaké oříšky.“
„Pfff, tak jo,“ řekl Křečkovič a vložil si žvanec do pusy.
„Ale vždyť je to němá tvář!“ vykřikla Hrabalka s malou rybičkou v packách.
„No tak ji kousni do němé tváře!“ zavrčel Burdych a zahryzl se do štiky.
„Ale… Vždyť je to zvíře! A my taky!“
„Podívej, mluví snad ryby, he? Nemluví, tak vidíš,“ zahuhlal s plnou tlamou.
Jezevec svou večeři spořádal na posezení, což mu pozvedlo náladu. Myška však tu dávno mrtvou rybu hodila do vody s dobrým pocitem ze záchrany zvířete.
8
Už se stmívalo a zvířátka se ukládala ke spánku. Před tím si ještě povídali strašidelné historky.
„Jednou se jedna zvířata rozhodla, že postaví mlýn… Ale nikdy ho dostavět nemohly… Potom jedno prase odešlo… A pak… PUF! A všichni se narovnali…“
Všichni se na Křečkoviče s baterkou u čumáku dívali vykulenýma očima.
„To mělo být co?“ ptal se Medvěd.
„Přece příběh o farmářském narovnání!“
„To prase, to je Bradavičkův příbuzný?“ kvikl Zajíc.
„Fiktivní postavy nejsou ničí příbuzní!“ zavrčel Jezevec.
Křečkovič se mezitím urazil a odešel.
„Nehádejme se, už bychom stejně měli jít spát,“ řekl Pizizubka.
Ostatní přikývli a šli spát.
„Počkat a kde je Křeček?“
„Buď v pohodě Kuňkalko, ten se vrátí, víš přece, jak je ze tmy vyděšený,“ uklidnil ji Veverčák.
Křečkovič se opravdu za chvíli vrátil a všem se usínalo dobře.
Ráno se první probudil Zajíc, celý natěšený na stavbu chatky. Čekal, než se ostatní probudí a myslel si, že se do té doby ukousá nudou. Když tu něco spatřil.
„Podívejte, něco k nám letí!“
Ospalci se podívali na přibližující se kuličku.
„Dobrý den, jste zrádní tupci?“
„Prosím?“ zeptala se s údivem Hrabalka.
„Posílá mě pan Bradavička. A tenhle dopis je adresován, cituji: zrádní tupci“
Zvířátkům to došlo a někteří se začali i pousmívat.
„Děkujeme, kdo jsi?“
„Koňadra. Jsem cestovatel a váš… asi kamarád mě požádal o doručení pošty.“
„Aha, tak jo, nechceš se k nám přidat?“
„Omlouvám se, ale nemohu. Chci objevovat svět a maximálně se mohu občas stavit u vás doma.“
„No, v tom případě se asi loučíme a doufáme, že se naše cesty zkříží znovu.“
„Já v to také doufám. Zatím sbohem!“
Rozloučili se, Sýkorka zmizela v dáli. Potom se do jednoho sehli k dopisu, který Zajíc držel v ruce. Rozbalili jej a ponořili se do čtení.
„A dost! Okamžitě se vraťte. V tomhle blbákově odmítám být sám. Buď se ihned vrátíte, anebo je jednoho po druhém začnu házet do kadibudky. Dávám vám na to ̶1̶0̶ 2 dny.“
Bradavička
„Nedá se nic dělat, musíme domů.“
Zajíc se na Medvěda zděšeně podíval.
„Cože?! To ne!“
„Zajíci, nemůžeme Bradavičku nechat zešílet. Vím, že jsme tu byli jen krátce, ale je to tak, jak to je.“
„Ale vždyť Divočák je silný, to zvládne!“
„Podívejte, mohli bychom se tu někdy vrátit. Ty ryby jsou opravdu vynikající. A když to bude nutné, můžeme popřemýšlet na nějakou tou stavbou.“
Poslední větu Burdych přednesl s jemným znechucením, ale stačilo to, aby bylo rozhodnuto. Tak se všichni sbalili a prozatím se rozloučili s Jezerem.
Vyrazili. Zajíc se ještě naposled ohlédl, povzdechl si, a pak se přidal k ostatním. Ale stále neměl jednu otázku zodpovězenou. Rozhlédl se po tlachající zvěři a přišel k Lišce.
„Chytruško?“
„Ano?“
„Co si myslíš, že nám voda dává a co bere?“
Liška se hluboce zamyslela.
„Zajímavá otázka, od tebe bych ji nečekala, je mnohem inteligentnější, než je pro tebe normální. Naštěstí ale znám odpověď. Tím, že je voda tak důležitá pro náš život, ale zároveň nebezpečná, tak Voda nám život dává, a život bere.“
Zajíc se na ni podíval.
„Co to je za kravinu?“
Chytruška vytřeštila oči.
„Co si myslíš, že z toho co jsem řekla, není pravda?“
„Když se napiju vody, tak se živější necítím! A co teprv ta druhá část?!“
„Co s druhou částí? Však je tak jednoduché se ve vodě utopit!“
„Podívej, nikdy jsem se ještě neutopil. A ty taky ne, nebo snad jo? Ne? Tak vidíš!“
Liška odvrátila hlavu od odpůrce a odmítala komunikovat. Tak Zajíc běžel za Medvědem.
„Co chceš, Ušáku?“
„Asi jsi měl pravdu.“
„Hm?“
„To s tou vodou.“
„Co s ní?“
„Ptal jsem se všech, nevěděli, nakonec jsem se zeptal Chytrušky, ta mi řekla nějaký nesmysl o životě a smrti, ale nezjistil jsem prakticky nic. Voda nám dává ryby, a bere bobky.“
„Však jsem ti to říkal!“
Pak se bavili dál, s lehkým náskokem před ostatními a pomalu mířili zpět k domečku směrem do východu Slunce, s myšlenkou brzkého návratu k Jezeru.