Drabble č. 9
Išla Krisa na vandrovku. Ptají se: „Japato?“. Inu, to bylo tak:
Jedneho ošklivého rána, kdy chcalo, že by psa nevyhnal, se naše chlupatá hrdinka pracně vyhrabala z kutlochu jen proto, aby její dlouhý nosík zavadil o nakyslý zápach kazící se polévky- posledního pokrmu v domácnosti. Hlady jí zaškrundalo v kulatém bříšku a po chvíli bystré, slídivé očko, tmavé jak kučery Jona Sněha, zaměřilo zelenavou pšeničku, vlnící se v mírném vánku za opatlanými skly okna světničky. A poněvadž Krisa je tvor původně zrnožravý, zrodil se jí v hlavě nápad na zajištění obživy na celou zimu.
Popadla torničku s náčiním, vyběhla ven a jala se žnout promočený lán- liják- neliják. Tu nad ní zahřměl lidský hlas. Motyčka zasvištěla a dopadla těsně vedle holého ocásku. Vyděšená potvůrka se chtěla dát na úprk, ale to už se dvounožec rozmachoval podruhé. Muselo při ní stát všech tři sta tři a třicet krisích svatých a nebo rovnou celé podsvětí, poněvadž útočník na mokré půdě uklouzl a s výkřikem překvapení se rozmázl na zemi. Krisa však nezaváhala, vyskočila, a křiklounovi jednu majzla po palici. Ještě štěstí, že pracovní tornička obsahovala krom srpu a kladiva i malinký majzlík.
***
Těžké kapky dopadaly na rozblácenou cestu a máčely šedivý kožíšek prchající vražedkyně. Na malém klacíku položeném přes chlupaté ramínko se pohupoval uzlík s tím nejdůležitějším. V propadlém bříšku zakručelo a tlamička se zalila slinami při vzpomínce na vylitou zkaženou polívku. V dáli problesklo hřejivé světýlko. Hostinec. Snad bude nakonec v tom světě přece jen líp.