Drabble č. 10
Už z dálky působila havířská osada hluše. Podkovy koně cvakaly na dlážděné cestě, která k ní vedla. Jediný civilizovaný zvuk, který rušil tísnivý nedostatek. Nebylo divu, že vyslali vyšetřovatele, aby podal souhrnnou zprávu o stavu věcí.
Zvýšené množství krkavcovitých vypovídalo již z dálky. Nyní mohl jen potvrdit domněnku. Mezi domy napočítal pět mrtvých. Některé dveře byly dokořán, ale žádné známky života. Po pravé ruce měl cestu k dolu. Na dohled se černala hromada spáleniště. Popojel blíže a zaznamenal, že zde spalovali své mrtvé. Narychlo, na nově vyklučeném prostranství. Nepotřeboval dlouho přemítat. Pro jistotu setrval v bezpečné vzdálenosti. Uvázal si přes tvář bavlněný šátek a pokračoval na náměstíčko před kostelem. Vyšel po schodech a nahlédl. Viděl, že hrstku obyvatel zastihl smutný konec právě zde.
„Tam bych vůbec nelezl být vámi.“
Rychle se otočil, ale postarší chlapík klidně seděl na lavici před kašnou. Musel právě přijít.
„Kdo jsi?“
„Poslední, kdo zbyl,“ ušklíbl se. „Meškám nad pramenem, ale klapání podkov se tam rozléhá.“
„Jsem královský vyšetřovatel. Co se tady stalo?“
„Nemoc. Ošklivá. Posaďte se a povím vám to.“
Strávil s chlapíkem hodinu na lavici a pak se odebrali do jeho chalupy ve svahu. Byl morous, ale tentokrát osamocen přece jen déle a navíc ho těšilo, že ví něco víc. Zvláště jeden výrok vyšetřovateli pomohl se sepisováním zprávy.
Do městečka se dostala nakažlivá choroba šířící se dotekem. Lidé se vyhýbali jeden druhému, dodržovali nařízení, pálili mrtvé. Ale do kostela chodili všichni a žehnali se z jedné kropenky. Jediný Neruda nebyl zadobře s farářem.