Drabble č. 7
Zdi se hroutily k zemi, cítil odpornou chuť spáleniny. Slyšel hlas, který přehlušil hukot ohnivého pekla. A zašustění pláště z bavlny. Červeného pláště.
Teprve když jeho kůň neklidně pohodil hlavou, vytrhl se z myšlenek.
„Mladej, snad se nebojíš.“ Muž byl v tu chvíli rád, že mu přes přilbu nikdo nevidí do obličeje. „Tak hybaj, čekají na tebe.“ Mluvil na něj jeden z čeledínů, kteří se starali o koně účastníků turnaje.
„Ustup,“ zaskřípal muž zuby. Pobídl koně, který vyrazil přímo směrem k posměváčkovi.
„Hele, klídek, snad jsem tak moc neřekl,“ zapištěl štolba, když uskakoval.
„Neřekl. A dobře ses staral o koně, děkuji ti. Ale teď mi jdi z cesty, příteli,“ řekl muž. Potěžkal v ruce turnajové tarče a zamířil ke stojanu s dřevci.
Štolba za ním hleděl. Po zádech mu přejel mráz. Ať už toho mladíka vedly jakékoli pohnutky, nevzejde z toho nic dobrého.
Muž si nechal podat dřevec a zamířil na kolbiště. Letmo pohlédl na tribunu mezi dámy. Byla tam, dívka, která ještě před několika dny žebrala v hospodě o jídlo výměnou za své tělo. Teď byla čistá a oblečená dle nejnovější módy. Do své role dámy se vžila nečekaně snadno.
Svedla ho hned první noc, ale v její blízkosti zažil po dlouhé době pocit zvláštního bezpečí a klidu, který potřeboval. Poznala, že se na ni dívá, a zamávala mu. V tu chvíli by zapomněl na svou pomstu a oddal se tomuto novému citu.
Vtom herold zvolal: „A nyní se spolu utkají…“ Uviděl červený plášť a vše ostatní přestalo existovat.