Drabble č. 4
V jednom starém strašidelném domě, v zaprášeném zapomenutém arkýři pod střechou, seděly dvě duše na lavičkách proti sobě a pokukovaly z okna. Kdepak nebyly v tom domě samotné samotinké. Tam vám byla řada pokojů a v ledaskterém se zabydlel duch či duše. Jedna si třeba v koupelně v napuštěné vaně foukala do lodiček a počítala jim čas. Jiný duch se zas opájel tím, jaký je zloduch a přitom hýčkal vrnícího kocourka, zatoulaného sirotečka. Po schodištích se proháněl nepříčetný poltergaist a mezi jeho nesouvislými výkřiky se objevovala ponejvíce slova jako mučení, bez slitování a bankovky. Hlavní sál pak obsadil veleduch rétor a kázal komukoliv.
Jedna zvědavá duše nadzvedla záklopku kamen a pak ji s těžkým přiklopnutím zase přirazila.
„Tak co? Stále nevděk?“
„Jojo když začal hned tak neskončí.“
„V tomto století už se mi rozhodně nechce dolů vracet.“
Zrak prvé duše se stočil k láhvi griotky položené na stolečku pod oknem.
„Mezi námi savci…“ započala větu.
„Bouchni tu láhev kyanidu,“ vyzvala ji druhá duše.
Trocha soustředění a špunt vystřelil do místnosti sledován dvěmi pohledy.
„Krééééév!“ ozvalo se na bočním schodišti doprovázeno řinčením plechovky od melty.
„Na to si nezvyknu ani po šesti stoletích těžce vzdychla druhá duše a zhluboka se nadechla z lahve griotky. „Ta píše! What’s the spirit,“ uchechtla se.
„Kušuj s cizozemštinou,“ zavrčela duše prvá a také se zhluboka nadechla čerta z lahve.
Obě duše se zachichotaly a užívaly čerstvě napočaté lahve ve svitu sedmi hvězdiček z etikety.