Drabble č. 2
Doma na Petra čekal vzkaz od mámy. Je na kosmetice (už zase!), takže Lízu musí z družiny vyzvednout on. Petr po zemřelém otci zdědil kázeň, proto jen mrzutě pokrčil rameny a vydal se pro sestru. Když si pospíší, ještě to do sportovního oddílu stihne.
Jenže jakmile s osmiletou Lízou opustil školní budovu, začala vykládat, že Jarka dneska přivede na hřiště svého nového pejska a toho prostě chce vidět. Bratr se jí snažil s vážností svých třinácti let vysvětlit, že musí do oddílu, ale Líza začala natahovat. „Ale jen na chvilku,“ řekl.
Jenže chvilka se protahovala, sestra byla do kamarádčina pejska úplně zamilovaná. Jak chlapec korzoval kolem, uviděl v trávě ležet panenku v modrých šatičkách. Byla od písku, jednu nohu měla ulomenou, ale něčím ho upoutala. Zvedl ji z trávy, ani nevěděl proč, sedl si s ní na lavičku a smetl z ní zrnka písku. Pak jí vrátil ulomenou nožku zpět na místo a posadil ji vedle sebe. Na lavičce někdo do díry po suku zastrčil zvláštní květinu. Petr ji vložil panence do rukou.
Pak ho do nohy trefil míč. „Nahraj nám ho,“ volali na něj kluci z hřiště. Zvedl se a kopl jim ho zpátky. Otočil se zpět a… Blouznil? Místo panenky na lavičce seděla dívka jeho věku, ve stejných modrých šatech, a v ruce držela květinu, kterou jí dal. Nevzhlédla k němu hned, byla zahleděná do květiny. Až po chvíli na něj upřela pomněnkové oči a nejsladším hlasem, jaký si Petr dovedl představit, se ho zeptala: „Jaké je století?“