Drabble č. 3
Ti blázni. Měli jsme stabilní správu, Julius Caesar byl zdatným diktátorem a oni ho pro zastaralou přikrášlenou představu zavraždí. A pak se diví, že jím Řím netleská. Nakonec jsme z toho vyvázli ještě dobře, ale taková spousta práce byla zmařena. V říši již zase bují chaos a kdo ji dá do pořádku? Mrzutě přemýšlel Gaius Octavius Thurinus po příchodu do Brundisia, zatímco kráčel k Caesarovim oddílum nevěda, zda mu křupou oblázky a štěrk pod nohama, nebo zuby. Když však došel na konec cesty, přinutil se udklidnit. Přišel si vyslechnout prastrýčkovu poslední vůli a bylo tedy na místě působit vyrovnaně.
To bylo před několika hodinami a teď opouštěl společnost vojáků, které již zval svými, v hlubokém zamyšlení. Prastrýc mu odkázal dvě třetiny majetku a udělal ho svým dědicem. Ve všech ohledech. V závěti se mluvilo jen o statcích a jménu, ale ty náznaky byli nepřehlédnutelné.
Gaius ambiciózní ideu opatrně skoumal, jako když si muž prohlíží budoucí nevěstu, ještě ne jist, zda se sňatek s ní vyplatí. Chápal, proč mu matka s otčímem v listu radí zříct se tohohle daru, dle nich spíš prokletí. Ne, ne nevěsta, tohle daleko víc připomínalo zvěření potomstva do opatěry. „Bohové, jak mu mám tohle odmítnout?“
Zapadající slunce proměnilo hněď a zeleň jarní krajiny v jantár a karmín. Jako klenot potřísněn krví. Gaius už pak nehleděl na skutečné slunce a byl pevně rozhodnut. Vládce oblohy klesl, nastáva noc, jenže již brzy draze zaplatí za podlou krádež světla, neboť brzy vystoupá Gaius Julius Caesar Octavianus.