Drabble č. 10
Danilo
Oháněl se sekyrou a byl tak smrtící, že chvílemi zahanboval i daleko ostřílenější spolubojovníky. Krev se mu pěnila bojovým zápalem i nedočkavostí. Dnešek byl vyjímečný.
Vytrhl zbraň z něčího hrudníhu koše, uhnul před bodnutím oštěpu a pak sekl jeho majitele do hlavy. Jak se skácel, rozlévaje kolem narůžovělé kousky mozku, Danilo spatřil před sebou hotového obra. Ruce podobné medvědím tlapám svíraly masivní zakrvácený kyj a zvedly jej do výšin jak peříčko. A on si pomyslel: Ano, teď to konečně přijde! S výzývajícím výkřikem se vrhl vpřed.
Světe div se, byl rychlejší než dopadající rána. Pocítil jen závan větru a jak se jeho ostří zabořilo hluboko do protivníkova boku. No tak, zkus to znovu! A válečník se nevzdával, s rykem se po něm zahnal. Instinktivně ukročil zpět, pryč z dosahu, aby pak tnul po silné paži. Pak do krku. Řev zeslábl. Okolitá řež taky. Vytřel si horkou krev z očí a rozhlédnul se. Prostranství se opravdu vyklidňovalo. Kyjevané vítězili a nepřítel ustoupil za obrannou linii valu a palisád.
„Zatraceně...“
Pohlédl na skapínajíciho muže u svých nohou a něco se v něm vzedmolo. Nakopl jej. A znovu.
„Ses! Nemohl! Víc! Snažit?!“
Kolem probíhajíci Suchan se při něm přistavil.
„Co blázníš? Kostromu takhle nezavoláš.“
Podíval se na něj.
„Ani bych neměl muset! Dnes je ten den. Přesně ten, ve který mi před rokem vzala rodinu...“
Hlas se mu zlomil a znovu si musel protřít oči. Na rameni ucítil povzbudivé stisknutí.
„Pojď, vyduříme ty králiky z jejich nory a třeba ji potkáme tam.“