Drabble č. 12
Mikula
Králící se nad plameny táboráku pekly pomalu, nuž se rozhodl zkrátit si dlouhou chvíli zpěvem. Nadechl se, zavřel oči a zpustil.
„Ej, orlíku, orle, co ve výšinách plachtíš,
kampak se, kampak se to tak náhlíš?
V poledne belasé, v zore růžové,
tam kde kráčí udatní mužové.
Krásné divy najíti.
V bouřlivé poledne, v krvavé zore,
tam kde čeká nás bojové pole.
Mrzkou havěť mořiti.
Ej, orlíku, orle, co ve výšinách vládneš,
co když, co když řeknu ti, že padneš?
Nevrátíš se radši zpět?
Nevrátím, nezaleknu černé půlnoci,
srdce vítěze mi takhle poroučí.“
Když oči opět rozevřel, setkali se s usměvavým pohledem zelených, podobných malachytovým krystalům.
„Vždycky užasnu, kde se v tom medvědím těle bere ten slavičí hlas.“
„Tys taky pln překvapení.“
Odpověděl Mikula a zkontroval večeři. Sláva Mokoši, konečně byla hotová a tak se pustili do jídla.
„A věříš tomu?“
„Té písničce?“
Volch přikývl. Mikula přestal obírat maso ze své porce a zamyslel se.
„Hmm... Nejsem zrovna ostřílený válečník. Z Dregovičských močálů jsi mě vytáhl teprve loni. Ale zatím jsem neměl nutkání zdupkat před bojem, i když mě obcházely obavy. Taky jsem ale nestál před jistou smrtí. Najít odvahu by se ovšem mělo dát i bez vítěznosti.“
Černovlasý čaroděj pokýval hlavou zahleděn do plamenů.
„Já přemýšlel nad jiným pádem. Jinou půlnocí.“
„Mluv jasněji, bratře.“
„Jestli by cenou za vítězství bylo přijetí něčeho... Temného... Co z toho podstoupit?“
Mikula se podrbal na hlavě.
„A bylo by to pak ještě vítězství, Volchu?“
„Hodně záleží na konkrétních možnostech.“
Zvedl zrak od ohně, zahánějíc chmáry.
„Ale nejspíš ne. Zazpíval bys ještě něco? Něco veselejšího.“
„Třeba tu s píchající slámou?“
Uškrnul se.
„Jo, to bude ono.“