Drabble č. 2
Z katedrální věže se díval na noční město. Vítr mu cloumal vlasy a kabátem a vháněl sníh do očí, ale bylo mu to lhostejné. Město. Barevné hemžení rozkládající se od obzoru po obzor. A taky rozkládající se zaživa.
"Dodnes jsem nepochopil, co tě baví na tom dramatickém pózování."
Zaznělo mu za zády.
"Výhled. Jak jsi mě našel?"
Narušitel se postavil vedle něj a vyplázl růžový jazyk, aby na něj chytl sněhovou vločku. První muž bez hnutí čekal na odpověď.
"Přečetl jsem si noviny a hned jsem věděl, že se sem půjdeš mračit. Z výšin morálních i prostorových."
"Tohle není o morálce. Tohle je čirá destilovaná hloupost. Copak lidé z Komory bezpečnosti nechápou, že tím nařízením dělají medvědí službu i Stříbřitému břehu? A polovina populace jim ještě tleská! Musím najít protiopatření..."
"A doufáš, že ho spatříš odsud?"
„Doufal jsem,“ zavrčel, „že vítězem téhle hrůzy nebude opět Králík a jeho nohsledové.“
Pohledem ostříleného stopaře prohlédl ulice pod sebou tam a zpět. Podobně učinil i jeho nevítaný společník, v jehož pohledu se zračil lehký posměšek nad osudy nebohých obyvatel.
„Po kolikáté vedeme tuhle konverzaci? Nejsi žádný spasitel. Nemusíš bláznit pokaždé, když se městem prožene cokoli od Králíka, přes lykantropii až po rabování v ulicích.“
„Hmmm. A kdo bude bláznit, až si přijdou i pro tebe? Nebo jsi snad zapomněl, co Komora provedla minule? Tohle nemůže zůstat jen tak. Město hnije zaživa a lidé už si brousí nože pro záda svých blízkých.“ Otočil se a zamířil dolů. Čas slov již pominul.