Drabble č. 4
Za okny bylo slyšet svištění větru, který marně bičoval zdivo mocného hradu. Skotské výšiny byly příznačné svou bouřlivostí. Z krbu v hradní věži sálalo příjemné teplo a plameny probouzely šarlatový lesk v rozpuštěných vlasech překrásné dívky. Byla přioděna v stříbrošedé průsvitné róbě lemované králičí kožešinkou a vinula se k ostřílenému bojovníku, o něhož se opírala. Muž upíral zamyšlený pohled do narůžovělých plamenů a bezmyšlenkovitě si na prst natáčel kadeř jejích vlasů. Kůže ledního medvěda, kterého složil holýma rukama jim skýtala příjemné lože. Jeho myšlenky se však ubíraly temnějšími chodníčky.
„Och Fábio, jsi tak úžasný.“
Zašeptala s neskrývanou slastí.
„Vím, už jsem se s tím smířil.“
Dívka se obrátila na bok aby se znovu pokochala pohledem na něj a postřehla stíny v jeho podmračeném zraku. Nadzvedla se a s obdivným povzdechem přitiskla dlaň k jeho tváři.
„Ty zvítězíš! Nikdo se ti nevyrovná. Ba ani nepodobá.“
„Zůstat může jen jeden.“
Přikývl vážně, ale jeho oči již ožívaly.
„Ó ano, a pak se navrátíš zpět ke mně.“
V odpověď ji stáhl k sobě a zabořil obličej do vlasů na její šíji a ona jej dychtivě objala.
Omámen vůní její pleti již nehodlal myslet na svou Nemesis, leč věděl, že tu je jeden, který by ho mohl ohrozit.