Drabble č. 9

Už jedenáctá odbyla a třída ještě seděla. A třída ještě mlčela a na ústech hrdinovi z lidu visela. Ovšem že ke značné nelibosti učitelek, které měly pro dnešní exkurzi naplánované ještě další destinace a lokálně významné osoby, které měla dítka v rámci poznávání vlasti, až už to byla kterákoli, vyzpovídat. Cestu zpět do školy na sebepoznávací seminář nepočítaje.

Jenže Leontýn z Výšin, ostřílený zápasník v umění česko-moravském, cestovatel, lovec a slavný vítěz nad medvědem z devátého polesí, to bylo pro děti něco jiného než zasloužilá pradlena spodniček kněžny Zaháňské Geriáta nebo zastávka v národopisném muzeu v Horní Plané s výstavou o historii obdělávání kamenitého úhoru, podobně pak přednáška o zdravotních rizicích spojených s užíváním vysoce návykové cibule.

„Pane Leontýne,“ tázal se horala Toníček Kubula, nedbaje, že třídní učitelka už hodnou chvíli kmitá očima mezi hodinkami a dveřmi kulturního centra s nápisem Východ z nouze, „co považujete za svůj největší úspěch?“

Starý Leontýn, šlachovitý, i ve svém věku stále úctu budící muž, se zamyslel. „Utkal jsem se s mnoha soupeři,“ pronesl po chvíli, „lovil jsem medvědy, koupal se mezi hrochy a plazil se zemí zamořenou jedovatými hady. Přesto, nejtvrdším soupeřem byl nepochybně růžový králík.“

„Králík?“ otázal se nevěřícně Toníček.

„Králík?“ opakovala po něm i postarší učitelka, která se vytrhla z myšlenky zavolat, že je v kulturním domě bomba.

„Králík?“ opakovala celá třída.

„Ano,“ odpověděl Leontýn. „Žral lidi jako mrkve a svými drápy ničil stanové plachty táborníků. Jeho bratrance musel sám král Artuš zabít svatým handgranátem. A já to zvládl vlastníma rukama, ale jizvy mi zůstaly dodnes.“