Klub tichých skokanů o tyči

Naplněné Proroctví

Oděn ve svém zářivém brnění z oceli, za zvuku bubnů a nářku umírajících mužů, stoupal Stannis Baratheon po točitém, ledem pokrytém schodišti Ledové Citadely. Sám, na nehostinném místě, v zemi Jiného Boha, pociťoval i muž tak hrdý a sveřepý jako Stannis strach. Naplňoval jej, jako dítě ztracené v hlubokém lese, vléval se mu do žil, a těmi putoval až do jeho hořícího, jeleního srdce. Konečky prstů se mu klepali při každé myšlence na tu hrůzu co má před sebou, na odvěké zlo, zakořeněné v samotných základech země. Jeho přilbice byla ozdobena mnoha šrámy, brnění poseto mnoha ranami a štít, jenž kdysi chránil jeho tělo, zůstal rozťat ve dví dole na bitevní pláni, kde Poslední vojsko lidí stanulo tváří v tvář bledě modrým přízrakům. Teď byla ale všechna vojska pryč, zapomenuta kdesi v poli pod Citadelou. Sám musel vykonat tuto pouť vstříc svému osudu a sám musel rozhodnout o životě, či pádu celého lidského druhu do nekonečného stínu a tmy. Těžké okované boty klapaly o ledovou podlahu s každým krokem a ozvěna se rozléhala celým prostorem okolo. V dáli za sebou slyšel poslední zvuky řinčení mečů, a zpěv luků, ale nevěnoval mu pozornost. Myslel jen na něj. Na polozapomenutý mýtus, který po tisíce let prodléval ve světě pověstí a legend, na Mrtvého boha bez jediné emoce a bez soucitu. Sám vlastně nebyl o moc jiný. Mohl by přísahat, že jsou si podobní víc než by se od protikladů předpokládalo. Nebyl to ale jen strach, který se vkrádal do jeho těla a mysli. Cítil chlad. Nekonečný, plíživý a všudypřítomný. Dlouhé míle na sever od Zdi jej jeho cesta zavedla a on byl již na pokraji sil. Prsty u jeho nohou vypovídali službu a jeho mozek na tom nebyl o moc lépe. Začínal vidět a slyšet věci, o kterých by donedávna řekl, že jsou jen dětské báchorky. Ale teď nebyl čas na slabost. Prolil až příliš mnoho krve, a uvrhl v smrt až příliš mnoho životů, než aby se teď mohl zastavit. Na konci těchto schodů jej čekalo to, k čemu byl podle slov rudé kněžky předurčen. Záře a žár vycházející z jeho meče rostli, jak se blížil ke konci své pouti. Nevěděl, co ho čeká. Věděl jen, že nesmí selhat. Každý další krok byl teď těžší než ten předchozí. Zbroj na jeho těle těžkla, jeho oči se zavíraly a jeho nohy klesaly k zemi únavou. Z rány v jeho paži vytékali poslední zbytky tmavě rudé krve a měnili zem pod ním z ledu v oheň. Má snad halucinace? Nebo je už mrtvý, a celé tohle divadlo má být jen něco, čím si má projít každý kdo zemřel? Při té myšlence mu projel mráz po zádech. Cítil ostrou, neústupnou bolest. Bolest je dobrá, připomněl sám sobě, dokud cítíš bolest – žiješ. V tom se však všechny jeho myšlenky vytratili kamsi do neznáma, jak stanul na konci schodiště, před velkými dveřmi. Byly vyrobené ze dřeva, s kovovým roubením, překrásnými rytinami a vykládané těmi nejdražšími kovy a nejkrásnějšími kameny, jaké kdy jen oko smrtelníka spatřilo. Dvě železné obruče, po jedné na každé polovině dveří sloužili k jejich otevření. Naposledy se zatoulal do světa vzpomínek. Upamatoval se na Shireen, svoji dceru, jež zemřela tak mladá, zabita rukou divoké princezny. Také na Selyse, svojí nepěknou a ne zrovna chytrou paní manželku, jež ztratila rozum spolu se svým jediným dítětem. Ale ne jen na ně. Myslel na Davose, svého Lorda pobočníka, Cibulového rytíře. Alespoň ty, Lorde Pašeráku jsi unikl jisté smrti, pomyslel si při vzpomínce na Davosův trpký výraz ve tváři v den kdy Devan tak pomýleně a zbytečně zahodil svůj život. V ten den nasedl Davos na svojí loď a s přáním věčného zatracení pro Lady Melisandru opustil navždy jejich životy, aby se vrátil ke své ženě a zbývajícím dětem. Mám jen tebe, má rudá královno, uvědomil si nakonec. Ty jediná si zůstala věrná až do hořkého konce. Melisandra teď vedla – pokud ještě nepadla – jeho vojska v bitvě pod hradem zatímco on sám se na její radu odpojil a bez družiny a bez přátel se vydal nahoru vstříc Velkému Jinému. „Je jen a jen tvým úkolem, střetnout se s ním. Ani můj, ani nikoho z tvých rytířů. Jen ty sám musíš nést toto břemeno a rozhodnout o životech nás všech.“ Vypověděla mu v jeho stanu o předcházející noci. Konečně se vytrhl ze spárů minulosti a opět stál před vstupem do trůnní síně Jiného Boha. Uchopil ocelovou obruč, zavřel oči a s hlubokým výdechem vstoupil. Octl se v nezměrné místnosti s kruhovým půdorysem. Stěny v ní nebyly kolmé, ale stejně jako u kopule se se stoupající výškou stáčeli do středu místnosti. V něm byl ve stropě umístěn kruhový otvor, jediný zdroj světla v celém sále. Po ledové podlaze se táhl krvavě rudý koberec, který sahal až k úpatí obrovského trůnu umístěného přímo proti vstupu, avšak na opačném konci místnosti. Stěny byly po celé své délce pokryty rytinami. Na nich bylo zobrazeno vše, od kompletní mapy světa se všemi kontinenty, přes výjevy vypravující smutný příběh věčného boje života a smrti až po kresby mapující historii Jiných již od počátku věků. Na jednom byly dva věčně svářící se bratři – jeden bílý, druhý rudý – vedoucí při o malou zemičku na mapě mezi nimi. Na dalším vyobrazení pak hráli jakousi hru podobnou Cyvasse. Každý z bratrů měl osm stejných figur v první řadě a osm odlišných (jak v řadách tak jednu od druhé) v řadě další. Jeden bílé, druhý černé dalo se odhadnout podle barvy kamenů, zasazených v rytinách. Jak se jeho pohled zaměřoval víc a víc na figury rudého hráče, rozpoznal v obličejích dvou figur stojících uprostřed zadní řady sebe a lady Melisandru. Ta však měli na obličeji nalepenou těsně přiléhající masku. Chtěl se rychle podívat na další obraz, když jej z přemítání vytrhl nesmírně hluboký, chladný a ostrý smích. Rychle se točil zpět k trůnu na konci místnosti. Na něm bez hnutí a bez života seděl vysoký muž. Zakovaný v ocelovém brnění pokrytém lebkami, jednu ruku opřenou o trůn, v druhé svírající dlouhý meč zabodnutý špičkou do země. Na hlavě měl pevně nasazenou přilbici zakrývající celý jeho obličej. Celý, kromě temně zářících modrých očí, z kterých prýštělo světlo do všech stran. Přímo na čele byl však v přilbě zasazen velký drahokam stejné barvy. Kůže, která zůstala odhalená na jeho krku, byla jakoby průsvitná, jen místy posetá černými flíčky. Jeho meč měl hned pod jílcem zasazenou lebku s rohy obtáčejícími se kolem meče samotného. Celá čepel byla popsaná pro Stannise nečitelnými runami, které ale stejně jako majitel onoho meče zářili na velkou vzdálenost. Ten dál bez hnutí seděl na svém trůnu z ledu a kamene a nevypadal, že by ho tato situace vůbec týkala, natož pak aby ho znepokojovala. Dlouhé bíle vlasy přesahující jeho přilbici mu volně spadali na ramena. V momentě kdy jej spatřil, vytasil Stannis svůj Světlonoš. Meč se v tu chvíli roztančil ve světle oranžové záře přecházející v bílou a zase zpět do tmavších odstínů. Chlad z jeho prstů vyprchal ve chvíli, kdy sevřel jílec v ruce. Nepopsatelný žár, vycházející z meče samotného, stejně jako plamen tančící na jeho čepeli teď zaplňovali místnost i krále přílivem horka. Huronský smích se opět rozlétl po celé místnosti. Téměř Stannisovi trhal uši. Celý sál se pod jeho náporem otřásal a musel být slyšet na míle daleko. Hluboký temný hlas teď poprvé zřetelně promluvil. „Odlož svojí hračku, Jelene, dřív než ublížíš sobě, ba dokonce mě. To by bylo nemilé.“ Stannis byl ale neoblomný a nenechal se odbýt tak snadno. „Nejsem z těch, jejichž srdce bys plnil hrůzou, stvůro. Na mě jsou tvé výhrůžky krátké, protože…“ „Protože jsi vyvoleným bojovníkem světla, protože máš kouzelný meč, protože tohle, protože tamto. Bla bla bla bla. Novinka. Všechno to jsou jenom keci. Jedinou ranou bych rozpůlil tebe, tvůj meč a dokonce i tu tvojí čarodějku, kdyby tu teď byla s námi. Ale nechce se mi kvůli takovému hmyzu namáhat mé již tak uchozené nohy. Brzy tohle všechno skončí, a věř mi, když říkám, že pro tebe to bude hořký konec.“ Stannis malinko znejistěl. „Pak tedy pojď a sveď se mnou čestný boj jako muž, pokud to vůbec dokážeš.“ Další vlna smíchu jej téměř připravila o sluch. „Takový pošetilí nápad. Myslíš, že když urazíš moji pýchu, vrhnu se ti vstříc jako raněná šelma, jen abys mě zabil v mém záchvatu vzteku? Než tento den skončí, budeš proklet údělem mnohem horším, než je smrt.“ „Nevěřím ti! Nevěřím ti jediné slovo, ty zrůdo!“ Jasné plameny Světlonoše ozařovaly místnost. Jen z neznámého muže sedícího na trůnu jakoby čišela temnota. Byl ztělesněným zlem a to prostupovalo celým prostorem kolem a plnilo jej prapodivným zápachem. „A kdo si myslíš, že jsem, ó zázračný Králi Všehomíre?“ Stannis naježil obočí. Měl už dost těchto hloupých her. „Ať jsi kdokoli, nezáleží mi na tom. Jsi jen další stvůra, kterou musím zabít. Nic víc pro mě nejsi.“ V bledě modrých očích se cosi zalesklo. „A pak co? Obrátíš meč proti sobě a probodneš si srdce? Myslíš snad, že jsem to nezkoušel? Nejde to! Jako mrtvý se nemůžeš zabít!“ V Stannisovi narůstal s každým slovem hněv. „Je vidět, že jsi jenom nestvůra. Už ani nevíš, co povídáš. Až tě zabiji, vrátím se domů, a usednu na Železný Trůn, který je po právu můj!“ Jinému cukali do stran koutky úst radostí. „Mrtvola na Železném Trůnu! Co jsem začal já, ty dokončíš. Jsi ještě větší hlupák, než myslíš Stannisi Baratheone.“ „Dost už těch hloupých řečí. Až spolu zúčtujeme, jako mrtvola skončíš ty, ne já!“ V tu chvíli propukl Mrtvý Bůh v smích tak hlasitý až se celá místnost otřásala. „Nikdo z rudých kněží ti to neřekl že? Ty nic nevíš Jo… tedy chci říct Stannisi. Kdo si myslíš, že jsem? Já jsem Azor Ahai! To já kdysi pozvedl Světlonoš, a vydal se vstříc vší té hrůze tady. Ale na rozdíl od tebe, já věděl, co mě čeká. Věděl jsem, že když zabiji tu stvůru, sám se jí stanu. Tak jako ty. Proto jsem se nevrátil. Od prvního dechu po jeho smrti jsem cítil tu temnotu uvnitř. Věděl jsem, že tyhle mrtvé věci nedokážu zničit, ale má vůle byla silná a oni se jí museli řídit. Zavřel jsem se zde, a usnul hlubokým spánkem, trvajícím tisíce let. S každým dnem jsem byl slabší a slabší a zlo hluboko ve mně sílilo. Cítil jsem, jak je ztrácím, cítil jsem, že už je neudržím pod kontrolou, a pak, jednou, se prostě probudili. Už jsem je nadále nemohl držet. Má vůle již byla tak slabá, že jsem nedokázal vzdorovat té zrůdě uvnitř a tak jsem jí nechal dělat, co umí. Naštěstí se mu nepovedlo zničit moje vědomí. Jsem teď zlý, to ano, ale pořád ještě mám kontrolu nad svým tělem. Možná, kdyby se k té moci dostal někdo silnější – silnější než ty, nebo já, abys mi rozuměl, Jelene – možná by tu moc dovedl ovládnout a usměrnit. Ovšem, to se tě netýká, takže ti gratuluji k osmi tisícům let pekla ve vlastním vězení.“ Stannis zůstal stát na bez dechu na místě. Křečovité sevření jeho rukou povolilo a meč mu málem vyklouzl z dlaně. Pak se ale vzpamatoval. „O tom se přesvědčím sám. Nevěřím tomu tvému prolhanému jazyku. Je-li to tak jak říkáš, přijmu svůj osud. A lžeš-li mi, pak věř, že tvoje lži nepadnou na úrodnou půdu.“ Světlonoš zažhnul ostrým plamenem jako by souhlasil se svým nositelem. „Dost už bylo tvých jedovatých slov. Pojď, necháme rozhodnout meč.“ A tak se stalo, že Jiný povstal po dlouhých věcích ze svého trůnu, a píseň Ledu a Ohně znovu ožila. Vrhli se proti sobě, a tančili snad celé věky. Světlonoš se při každé ráně do soupeřova meče rozhořel jasným plamenem, zatímco co druhý meč pokaždé vzplanul modrým světlem. První ránu zasadil Stannis. Světlonoš projel železným brněním a zanechal na mrtvolné paži hlubokou ránu. Z ní se vyřinula tmavá, skoro černá krev. Hněv se zablyštěl v hlubokých modrých očích. Pak byl Stannis zasypán sprškou nadávek a prudkých ran. Ustupoval zpět. Věděl, že takový nápor nemá šanci vydržet. Rány na něj pršeli snad odevšud a za každý odražený výpad přišli na nové, rychlejší a mohutnější. Padl na jedno koleno a už jen čekal na osudný zásah. V další vteřině se Světlonoš roztříštil a střípky oceli odlétli na všechny strany. K jeho uším dolehl zvuk praskajícího brnění a břichem mu projela ostrá bolest. Krev se hrnula ven z jeho těla. Z čepele jeho meče zůstalo jen několik centimetrů pod jílcem. Jiný stál teď přímo proti němu, zády k otevřeným dveřím, a smál se jako nikdy. „Tak to vidíš Stannisi. Přepočítal ses. Nikdy jsi nebyl vyvolený. Byl to ten kluk, kterého jste na Zdi tak lehkovážně zabili, a potom z něj ta tvoje Kněžka udělala chodící mrtvolu. Zklamal si. Teď všichni zemřou, a bude to jen tvá vinna. Tvá, a té tvé čarodějky.“ Pozdvihl ruce svírající meč vzhůru nad hlavu, přichystán zasadit poslední ránu. V tom okamžiku jeho brněním projel krátký tenký meč a proklál jeho srdce. Padl na kolena. Chladná ocel teď byla přiložená na jeho hrdle. Jedním ladným rychlým pohybem se zakousla do masa. Zalapal po dechu, a padl mrtvý k zemi. Stannis se rychle podíval na postavu před sebou. Jeho zrak již slábl. Věděl, že zemře. Před jeho očima stála Melisandra, ale rychle ztrácela svojí rudou bravu, zmenšovala se, a její postava dostávala jiné tvary. Během chviličky před ním stála mladá dívka, s tmavě hnědými vlasy a s šedýma očima bez života. Vrhla po něm pohled plný nenávisti. „Kdo….Kdo jsi?“ „Já? Nikdo.“ „Ale ano, poznávám tě. Jsi mu tak podobná. Stejné rysy v obličeji. Jsi dcera Neda Starka. Ale která? Ta co jí měli provdat za Joffreye? Ne, to nemůžeš být ty. Ty jsi plná nenávisti a zloby. Není v tobě nic dobrého. Co ty pohledáváš na místě jako je tohle? A kde je Melisandra?“ „Mrtvá. Po tom co provedla s mým bratříčkem, si ani nic jiného nezasloužila. Počkala jsem si na ní. Smála se, že jí nemůže žádný smrtelník ublížit. Ten smích jí dlouho nevydržel. Bodla jsem jí Jehnlou a pak znova a znova. Nebylo to nijak těžké. A ty? Ty si ho taky zabil. Proto si nezasloužíš žít.“ Podívala se na své prsty. Cítila, jak skrze ni prostupuje neznámá síla. „Měl pravdu. Už to cítím. Naštěstí jsem se na tohle připravila.“ Stannis teď klečel přímo před ní. „Nemáš ani tušení co jsi provedla!“ Věnovala mu krátký ale vše objasňující úsměv. „Ale ano, mám. Místo krále, budete mít královnu. Královna Smrti. Zní to celkem hezky ne?“ „Víš ty vůbec, s čím si zahráváš?“ „Jistě že vím. Důkladně jsem všechno tohle studovala. Ten starý hlupák si myslel, že ho vůbec nevnímám, ale já poslouchala každé slovo. Škoda jen, že on už neuslyší nikdy žádné. Ale co jsem měla dělat? Ten hlupák mě chtěl zastavit. „Jsi šílený stroj na zabíjení“ říkal a také mě chtěl zabít. Zemřel dřív, než si vůbec něco uvědomil.“ „Jsi zrůda. Jsi horší než on. Jsi horší než ta věc, která ovládla.“ Probodla ho pohledem. „A to je také jediná věc, která mi zaručí, že to dokážu ovládat. Nikdy to nade mnou nepřebere kontrolu, protože já budu vždycky ta horší. A teď mě omluv. Mé seznamy jsou dlouhé a Jehla začíná mít hlad. Přece by si všem těm lidem jako Cersei nebo Hora neodepřel ty nádherné dary, které pro ně mám.“ „Nezbylo z tebe nic než stvůra. Co by asi řekl tvůj otec, kdyby tě teď viděl?“ „Nic. A kdyby ano, dlouho už by nemluvil. Tak jako tak, teď je má moc téměř neomezená. Minimálně na dalších osm tisíc let. Nicméně, my dva se budeme muset rozloučit, vrahu. Mám království, kterému musím vládnout, tak jako Nymeria, a jsem tak trochu v časové tísni. Životy vás, lidí jsou totiž příliš krátké.“Chtěl namítnout, že tento osud nemusí padnout na ní, ale se silami byl téměř u konce. Padl na záda. „Mohla bych ti od tvého trápení ulehčit.“ Přiložila Jehlu k jeho srdci. „Ale ty si dar nezasloužíš. Žij, pokud to dokážeš, a zemři, pokud ne. Ale ať se rozhodneš, pro co chceš, věř, že královnu jako jsem já nikdy nikdo nepoznal. Budou mě milovat, a budou mě nenávidět. Už nebude žádných Sedm Bohů. Už nebude žádný potopený bůh, ani R`hllor ani nic podobného. Budu jenom já.“ S těmito slovy se k němu otočila zády. Poslední věcí, kterou viděl v jejích očích, bylo čisté šílenství. Její touha po moci a smrti jí naprosto pohltila. Jediným pohybem za sebou zavřela dveře do sálu, a vydala se vstříc svému novému životu. Všechno zlo světa jí teď kolovalo v žilách místo krve. Cítila, jak jí celou prostupuje a naplňuje. Konečně se už necítila prázdná…