Klub tichých skokanů o tyči

Ničivější než bouře

Táhnout krajinou, kterou prošli nájezdníci, o tom se nedá hovořit jako o zlém snu. Není to sen, co způsobilo věci, které jsme viděli. Nejsou to Jiní. Nejsou to draci. Lidé. Všechnu tu hrůzu způsobili – lidé. Je vůbec možné tomu uvěřit? Je možné vnímat člověka tak, jak jsem ho dosud vnímal?
Vstupujeme do vesnice. Domy vypálené, mnoho lidí nalezneme mrtvých, pokosených jako obilí. Další jsou tak těžce ranění, že pro ně nemůžeme udělat vůbec nic. Znásilněné ženy, děti, které žijí, žebrají o vodu a jídlo. Dělíme se jak to jde.
Vždy jsou chudáci, kterým se podařilo ukrýt po půdách, spížích, v okolních lesích. Teď bloumají okolo. Hledají další živé, pohřbívají mrtvé.
Ano, lidé vždy takové věci přežili. Oplakali mrtvé a žili dál. Je to jediný způsob. Pro ně. To je jejich boj. Opravit domy, zasít novou úrodu. Postarat se o ty, kteří neměli to štěstí. Už jsem to kdysi viděl. Vesnice po požáru. Zničená tak, že bych nevěřil, že tam kdysi nějaká ležela. Za rok? Domy postavené, úroda zasetá. Mrtví dávno oplakaní. Živí pokračují. Bez sentimentu. Pragmaticky. Není čas myslet na smrt, je čas žít.
A my? Co děláme? Projíždíme krajinou a tváříme se, jak nás jejich ztráty zasáhly, slibujeme, že je dokážeme příště ochránit. A sobě, že dokážeme ochránit ty, k nimž zkáza ještě nedospěla. Překvapili a zničili jsme několik malých oddílů Železných, ale u kotviště jich čeká mnohem víc.
Past sklapla. Hlavní síly Severu jsou úplně někde jinde než kam se vlil tenhle krvavý příliv. Skočili jsme po návnadě jako candát na udici.
Tedy někteří. Jsme tu přece my. Záchrana. Svíce v temnotě. Poslední hráz. Zní to vznešeně a směšně. Nezadržujeme vodu, nerozháníme tmu. Jedeme pomáhat a chránit. A zemřít, jak zákony káží nám. Jak vznešené.
Nemáte padnout za svýho krále, ale donutit ty druhý bastardy, aby padli za toho svýho. Při výcviku nás Hornwood rozesmál. Ale první vypálená vesnice zbaví veselí nadobro.
Poslali jsme varování, kam jen bylo možné, abychom varovali hrady a tvrze podél řeky. Ale k mnoha osamoceným vesnicím a osadám se varování včas dostat nemohlo. Nemají mistry, nemají cvičené ptáky. Zprávám od vesnice k vesnici to trvá dny. Nemůžeme je nechat nechráněné. Jedinou nadějí je, že teď vyjde zase náš plán.
Ale je nás sotva osm stovek. Zastavíme lidský příliv, ničivější než kterákoli bouře?

*****

V soláru lorda Roberta zavládlo tíživé mlčení. Na stolku před princem Rodrikem ležel srolovaný dopis, ze kterého nám všem princ právě přečetl podstatnou část obsahu. Tedy mně, Alisii, lordu Robertovi, Rickonu Mormontovi, Galbartu Tallhartovi a mému strýci Martynu Umberovi. Ti byli posledními z příslušníků velkých rodů, kteří ještě zůstali v Bílém přístavu po boku umírajícího krále.
„Otec mne žádal, abych s obsahem ihned seznámil vás všechny,“ pronesl princ. „Když jsem dopis předtím přečetl jemu, nechal zavolat lorda Roberta a Alisii, aby mi sdělili některé informace, které zná jen král a jeho nejbližší.“ Podíval se přitom na Alisii.
Tvoje žena je vysokou diplomatkou dvora, okřikl jsem v duchu sám sebe. Ale tak docela se mi žárlivý pocit ztlumit nepodařilo.
Princ pokračoval. „Tato zpráva pochází od přítele mého otce. Nemůžeme Vám všem říci, kdo tím přítelem je, ale otec i jeho pobočník mne ujistili, že je mu možno plně důvěřovat. Již pro nás vykonal mnoho. A nyní jste slyšeli jeho varování. Více než třicet lodí, to je více než tři tisíce Železných, chystá úder proti zemím na jih od zálivu Slané kopí, k Mysu krakatice a dále na Pazourkový prst. Železní opět chystají válku!“
„Když dovolíš, princi. Připadá mi to příliš mnoho na loupežnou výpravu zrovna k Mysu krakatice.“ Nemohl jsem si pomoci, musel jsem do toho vstoupit jako první, dříve, než propukne všeobecné provolávání „jen ať přijdou, Sever je zažene zpět do moře“ a podobné heroické řeči, které by nedovolily o věci trochu přemýšlet.
Namísto toho nastalo po mém vpádu nejdříve ticho ještě hmatatelnější než předtím. A potom polohlasé projevy nespokojenosti. Ano, byl jsem kapitánem stráží a téměř zetěm králova pobočníka, ale myslím, že spíše to druhé než to první či jejich víra v mé schopnosti mi zajistilo účast na téhle poradě. Svým způsobem jsem ještě pořád byl jen mladý, možná nadějný, ale zelenáč, kterému byl osud podivuhodně nakloněn.
A v tuto chvíli jsem pochopil, že nebudu mít zastání právě tam, kde jsem v něj doufal. „Tuhle zprávu máme od důvěryhodného člověka,“ řekla Alisia. „Snad chápeš, co to znamená důvěra Severu a krále Hallise. A moje.“ Přesně tak to řekla, s důrazem na posledním slově.
Ještě že jsem si od jisté doby zakázal zaklínat se Jinými, jinak by mi taková kletba ujela. Já přece nehodlal zpochybňovat její osobní postoj. Ne, musím na to jinak.
„Neměl jsem v úmyslu zpochybňovat čest dotyčného ani důvěru kohokoli v něj,“ řekl jsem a doufal, že to znělo omluvně. „Já ale nevím, o koho jde, a tak musím dělat závěry jen z informací v dopise samotném. A k tomu mám několik výhrad, které bych vám rád sdělil, pokud mohu.“
Alisia zjevně váhala. Oba jsme tak trochu zjišťovali, že diplomacie a politika se ne vždy slučují s manželstvím. Podívala se na prince i na svého strýce, jako by je prosila o souhlas. Lord Robert přikývl a řekl: „Je logické, že je Brandon nedůvěřivý ke zprávě od neznámého člověka, o němž ani netušil, že nám dodává informace. Musíme mu říct alespoň odkud zdroj je a proč by jeho pravé jméno mělo vědět co nejméně lidí.“
Alisia se s viditelným ulehčením otočila ke mně: „Je mi to líto, nechtěla jsem, aby to vyznělo, že ti nevěřím. Prosím, Brandone, nezlob se na mě, věř mi, že jsou tu důvody, proč ti nemůžu říct jméno toho člověka ani jeho pozici. Ale mohu ti prozradit, proč máme důvod se domnívat, že je jeho zpráva pravdivá.“
„A já bych zase…“ začal jsem, ale Alisia na mě upřela své modré oči s takovou silou, že jsem jen pokynul rukou na znamení „dobrá, vzdávám to. Povídej.“
Alisia pokračovala: „Jak víš, Železní jsou vždycky loajální síle a silnému vůdci. Největší autoritou pro Železného je jeho kapitán lodi. A kapitáni zase bývají loajální mnohdy víc vůdcům klanů než králi.
Některé jejich klany jsou tak silné, že podnikají vlastní výpravy zcela nezávisle na vůli vládce mořskokamenného trůnu. A to například za situace, kdy zemře král a jeho následník je příliš mladý nebo příliš slabý.“
„Ano, vím, že král Qhored Hoare nedávno zemřel, a to bez syna. Železní jsou od té doby podstatně méně výbojní a zaměstnávají je vnitřní spory,“ řekl jsem.
Lord Robert mne doplnil: „Ano, po králi nastoupil jeho synovec Urrigon. Ale podle toho co víme není jeho nástupnictví některými velkými rody uznáváno. Urrigon je pro mnohé Železné nedostatečně výbojný.
Velké rody si činí nárok na moc. Spory zřejmě dosahují vrcholu, takže někteří z železných kapitánů a rodových vůdců teď podnikají velké výpravy, aby pro sebe získali slávu a podpořili svůj nárok.“
Alisia na něj navázala: „Cílem této výpravy je zřejmě víc než kořist posílení moci Greyjoyů, jednoho z nejmocnějších rodů Železných ostrovů. Náš zdroj je blízký novému králi, který samozřejmě nemá zájem na případném triumfu jiného rodu, to by podstatně oslabilo jeho vlastní pozici. Proto je velmi důležité, aby jeho jméno znalo jen nezbytně nutné minimum lidí. Dlužíme mu to, vydal se osobně v nebezpečí, aby nám tuto zprávu sdělil. A riskoval pro nás už dříve.“
Zvažoval jsem to. „Zní to rozumně, i když myslím, že riskuje především sám pro sebe. Ale jak víme, že je jeho zpráva opravdu důvěryhodná? A jak se v okruhu krále dozví takovou informaci včetně přesného počtu bojovníků, kteří se chystají na výpravu, když králova strana v tom patrně vůbec nehraje roli?“
V tu chvíli se vložil do hovoru princ Rodrik: „Oni stále chystají nějakou loupežnou výpravu. Měl jsem tehdy pravdu, když jsem otce a bratra varoval, že s Železnými se na žádném míru nelze dohodnout.“ Udělal pomlku a vstal. Bylo vidět, že vše, co se od té doby stalo nese stále jako křivdu a toto hrozilo přilít olej do ohně jeho roky potlačovaného hněvu za křivdy, jichž se mu dostalo. Ve svém rozpoložení by byl teď zřejmě schopen hnát celý sever po územích držených Železnými od Medvědího ostrova až po Stromovinu.
Vzápětí své odhodlání potvrdil. „Ať zkusí přijít. Zaženeme je zpátky do moře a ukážeme jim, že železo neplave,“ zabouřil.
Pokusil jsem se raději vrátit poradu k věcnému základu debaty. „Dobrá, tomu rozumím. Ale stále mi není jasné, proč zrovna Mys krakatice či Pazourkový prst? To nejsou příliš bohaté kraje, aby železným stálo za to útočit na ně s takovou silou.“
„Jsou úrodné. A Železní nesijí, ale sklízejí,“ přidal se svou do hovoru Galbart Tallhart.
„Ano, ale asi nechtějí čekat do jara na první úrodu. Teď je podzim a poslední úroda tohoto období léta je už sklizená a rozvezená,“ nedal jsem se. „Kdyby to bylo pět či šest lodí, to by byla loupežná výprava, jakou bych považoval za pravděpodobnou.“
„Pět nebo třicet. Nebudu nečinně sedět, když byť jedinému Seveřanovi hrozí nebezpečí od nepřítele,“ pronesl Rodrik se sevřenou pěstí směrem ke mně. „Vrátil jsem se do Západozemí s představou, že si Alisia vzala zrádce. Mýlil jsem se. Vzala si obyčejného zbabělce.“
„Když jsi sem přijel, chtěl jsi mne vyzvat na souboj, princi. Nuže, jsem tady,“ pronesl jsem studeně, zatímco uvnitř jsem vřel hněvem.
Můj strýc Martyn, Galbart Tallhart i lord Robert poněkud vyjeveně vstali v očekávání, že nás budou muset roztrhnout.
„Hněv je špatný rádce,“ zarazil Rickon rázným hlasem hrozící rozepři. Až dosud mlčel a pozorně poslouchal. Teď vstoupil do stupňujícího se sporu přesně tehdy, kdy to bylo nezbytné. „Brandon má pravdu,“ pokračoval dále. „Možná že ji říká trochu neomaleně, ale nesmíme se ukvapit. Železní se sice vždy chlubí svojí neohrožeností v boji muže proti muži, ale to jim nikdy nebránilo s chutí strojit léčky a přepady. Ne, musíme počítat se vším, jednat unáhleně jen na základě jedné informace nás může přijít draho.“
Přikývl jsem, už klidněji. „To je přesně to, o čem mluvím. Podívejte se na mapu,“ řekl jsem a vytáhl zpoza opasku srolovaný pergamen. Rozvinul jsem jej a odhalil tak poměrně dobře vyvedený obrys severní části Západozemí od Šíje až po Zeď. Ostatní přišli blíž, aby na mapu dobře viděli. Martyn Umber a Galbart Tallhart se při tom podvědomě postavili mezi mě a Rodrika.
„Tady je Mys krakatice,“ ukázal jsem na jihozápadní výběžek pevniny, nejblíže k Železným ostrovům. „A tady,“ přesunul jsem prst o kousek výše, „je Slané kopí. Když vytáhneme s vojskem na jeho jižní stranu, budeme zálivem odříznutí od severní části království. Pokud bychom se museli přesunout jinam, bude nám pochod zpět trvat celé dny, než záliv obejdeme. Spousta času pro Železné zaútočit, kde se jim zlíbí. A navíc, na jihozápad a zpět se dá projít jen cestou mezi pobřežím a bažinami Šíje. Vojsko by tam bylo snadné zablokovat. Čím víc o tom přemýšlím, tím nabývám silnějšího pocitu, že je to past.“
Strýci Martynovi se to zjevně nelíbilo. „Ale co bychom podle tebe měli dělat? Co když Železní skutečně napadnou jihozápad našeho království? Budeš jen sedět a čekat na další zavolání, zatímco nájezdníci z moře budou loupit, vraždit a odvážet si slané ženy? Je to ten Brandon, který se prý nebál ani draka?“
To se mne dotklo. „Za prvé nic takového nenavrhuji a za druhé jsem se draka spíš jen bát nestačil,“ odsekl jsem nevrle. „Mám návrh, který bych rád přednesl.“
„A tvůj návrh tedy zní?“ otázal se Galbart.
„Jihozápad nemůžeme nechat nechráněný, v tom souhlasím. Ale Sever je v každém případě velký a může trvat i týdny než se vazalové shromáždí v dostatečné síle, takže celé vojsko stejně nemůže zasáhnout hned. Navrhuji proto sestavit malý ale rychlý oddíl jezdců k výpravě na Mys krakatice. Zároveň pošleme zprávy hradům na jihozápadě, aby tamní vazalové shromáždili své síly a včas ukryli poddané do bezpečí v hradech a tvrzích. Rychlý oddíl se spojí s místními vazaly, řekněme u Pazourkového prstu. Vzniklé vojsko by mělo být dostatečně silné k zadržení dalšího postupu Železných jihem země, pokud mají v plánu tohle. Zatím budou svoláni vazalové ze vzdálenějších oblastí Severu a tuhle sílu bych držel poblíž Mohylova. Bude mít dost možností zasáhnout v plné síle téměř po celém západním pobřeží a bude mít k dispozici dobré cesty.“
Lord Robert začal přecházet po místnosti. Kýval hlavou a kroutil si své dlouhé šednoucí prameny vlasů, jak to dělával, když usilovně vybíral ze dvou možností, které se mu jevily pravděpodobné. Pak řekl: „Brandone, z tebe možná jednou bude dobrý vojevůdce. Víš co? Nejen že jsi už několikrát předvedl, že to umíš s mečem. Myslí ti to strategicky.“
V duchu jsem se nadmul jako páv. Ach ta ješitnost, uvědomil jsem si. Nestačil jsem si však tohoto pocitu příliš užít, protože lord Robert pokračoval: „Nemáme však důvod o pravdivosti zprávy pochybovat. Věř mi, že jsou tu důvody, pro které máme důvod považovat pisatele za naprosto spolehlivého. Ale i kdyby nebyla zpráva přesná, je nebezpečí příliš veliké, abychom ponechali část našeho království napospas nebezpečí napadení nájezdníky z moře.“ Vrátil se ke stolu a napil se vína z poháru. „Stromovinské,“ řekl a vychutnával první doušek.
„Potřeboval jsem se osvěžit, je tu dnes nějak horko,“ pokračoval a s úsměvem na rtech se významně podíval po mně a Rodrikovi. Napětí se uvolnilo. Galbart i Martyn pozvedli své poháry a s po veselém přiťuknutí se napili.
„Lorde pobočníku, gratuluji ti k tvému kapitánu stráží, který, jak vidím, nezapře nic ze svého otce,“ řekl s pobaveným úsměvem můj strýc Martyn. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechl jistou známku spokojenosti?
Lord Robert si přihnul s nimi a pak se opět otočil ke mně. Než promluvil, položil mi ruku na rameno: „Brandone. Víš že tě mám rád a vážím si tě skoro jako syna. Jsi věrný, odvážný a laskavý. Jsi dobrým mužem mé Alisie, nejlepším, jak říká ona.“ Alisia se při těch slovech trochu začervenala a na rtech vykouzlila ten nejláskyplnější úsměv. Zahřálo to. Velmi.
„Ale pamatuj si jednu věc,“ pokračoval pobočník krále. Ve hrách jako je tato je vždy mnohem víc činitelů, než jen ty vojenské. Někdy je v tom čest, jindy nenávist, ješitnost či to nejhorší – láska. Proto tahy, které vypadají pošetile při partii cyvasse mohou být právě ty nejpravděpodobnější.“
„Lorde pobočníku, připouštím, že jsem byl příliš příkrý a snad to celé posuzuji špatně. Přesto bych nechtěl vsadit na jedinou figuru, když…“
Nedokončil jsem. Do místnosti vstoupil mistr Meluzín. Zasmušilý výraz rázem utnul veškerý hovor v místnosti.
Oči všech se stočily na Rodrika. Ten v nastalém tichu došel k mistrovi a pohlédl mu do tváře. Polkl a zhluboka se nadechl. Pak se odhodlal. „Je můj otec…“ Nedokončil. Nebylo třeba.
Mistr tiše odpověděl: „Ano. Král právě zemřel. Je mi to líto.“

*****

Vrahova střela nakonec svou práci odvedla, i když král celý měsíc tvrdošíjně odmítal přijmout svůj osud.
„Král Hallis Stark zemřel,“ letělo Bílým přístavem jako vítr.
„Ať žije král Rodrik,“ následovalo vzápětí.
Ale nebylo to radostné vítání nového krále, co by utvářelo atmosféru ve městě. Smrt dobrého krále znamenala pro jeho obyvatele víc než jen nástup jeho mladšího syna. Byl tolik let pryč, říkali jedni. Dobrého krále jsme ztratili, dalšího takového neuhlídáme, odpovídali druzí.
Musel jsem si přiznat, že i když mezi mnou a novým králem nepanovaly nejlepší vztahy, bylo mi ho v tu chvíli líto. Setkal se s otcem, jen aby ho ihned ztratil. Stal se králem, aniž by to očekával. Ještě se ani nemohl setkat se svou sestrou, která musela zůstat na Zimohradu a vyřizovat nejnutnější záležitosti. Denně však odtamtud přinášeli poštovní holubi princezniny zoufalé dotazy na zdraví krále. Mistři museli několikrát Rodrikovi doslova zakázat převézt svého otce do odvěkého srdce Severu a sídla rodu Starků. I to jej vnitřně drtilo.
A teď ani nemohl osobně pochovat otce v rodových kobkách pod Zimohradem.
Brzy totiž poletí Bílým přístavem a celým Severem zvěst ještě daleko horší než králova smrt.
Válka.

*****

„Nejbližší vazalové tu budou již zítra,“ řekl jsem celkem zbytečně při vstupu do naší komnaty. Alisia to pochopitelně věděla. Musel jsem si ale postěžovat. „Wendel Flint z Vdoviny stráže ihned vyrazil na obranu svých příbuzných z Pazourkového prstu. Cerwynové už plují po Bílém noži. Galbart se připojí se svým doprovodem. A ovšem také Dorren Hornwood, Rickonův švagr. Takže Rickon se jistě připojí k němu.“
„A ty bys samozřejmě chtěl jet s nimi,“ odhadovala Alisia.
„No, když už děláme chybu, měl bych být u toho,“ řekl jsem hořce. „Jsou to mí přátelé. Ale nový král mi uložil jiný úkol. Se svým strýcem mám jet na Zimohrad s – s…“
„S mrtvým králem a zrádcem Ryswellem a přivést na jih království družiny Umberů a ostatních severních lordů,“ dokončila Alisia větu za mne.
„A tebe to nepřekvapuje, protože to pochopitelně víš. A víš to proto, že jsi to sama Rodrikovi navrhla.“ To poznání mě zbavilo i toho posledního zbytku nálady.
„Jsi pověřen důležitým úkolem. Jindy by sis to pokládal za čest, jak vy všichni vojáci rádi říkáte,“ řekla trochu ironicky.
Viděl jsem Alisii vyjednávat, přesvědčovat a táhnout lidmi tak jak potřebovala. Obdivoval jsem, jak dokáže prosadit zájem Severu a přitom nikomu neuškodit, ani tomu, koho dokázala využít pro svůj záměr, naopak zpravidla jej dokázala obhájit jako jediné správné řešení pro všechny. Ale teď jsem se cítil jako podvedený člověk, figura, které vezmou možnost o sobě rozhodnout.
„Nemohla ses mě aspoň zeptat?“ řekl jsem nevlídně. „Jednáte s králem o mně za mými zády, aniž by se kdokoli z vás obtěžoval vzít do úvahy můj názor? Skvěle vymyšleno, jak mě odsunout stranou.“ Byl jsem rozzlobený, míchal jsem dohromady věci skutečné s věcmi, o kterých jsem věděl, že jsou to hlouposti, ale nedokázal jsem je teď oddělit.
Alisia na to také hned poukázala: „Brandone, já tě dnes nepoznávám. Jsi si jistý, že za tím není něco osobního vůči králi? Snad mi věříš, že k žárlivosti nemáš žádný důvod.“
„Tak mi vysvětli ten hluboký smysl za tím vším, který bych měl ocenit.“
„Pravda je, že jsem to králi navrhla proto, abych vás dva držela dál od sebe. Rodrik chce dokázat, že je hodný být následníkem svého otce. A chceš-li to vědět, tak já mu dávám za pravdu. Aby si zajistil respekt velkých rodů, musí se ukázat jako rozhodný panovník. A myslím, že by nikomu neprospělo, abyste si vy dva vjížděli do vlasů.“
„Jenže on skáče jako pes po hozené kosti a nevidí, že ta kost je na provázku. To já nepoznávám tebe Alisio. Jako ostatní sázíš na jednu kartu. Kam se poděla tvoje předvídavost?“
„Podívej, Rodrik bude hrdina, co vede bez zaváhání Sever proti nebezpečnému nepříteli. A ty – víš, tehdy na Zdi…“ Chtěla vstoupit na pole, kterému jsme se oba vyhýbali. Ale bylo vidět, že ztratila odvahu. „Prostě se o tebe bojím,“ vrátila se do přítomnosti. „Je tohle nepochopitelné?“
Hněval jsem se na ni a zároveň ji chtěl obejmout. Po dlouhé době se mi stalo, že jsem si nebyl jistý, jestli to co chci je správné. Odpověď jsem si musel dobře rozmyslet.
„V tomhle mi nerozumíš Alisio,“ řekl jsem po chvíli tiše. „Nemůžeš se mnou pohnout podle své vůle jako s figurou z cyvasse, protože figurka vždy udělá jen ten pohyb, jaký ty chceš. U lidí musíš počítat s tím, že se nebudou řídit plány všemocného hráče, pokud s nimi nesouhlasí nebo jim nerozumí, i když hráče respektují. Víš, když velím svým vojákům, snažím se o to nenutit je tupě plnit rozkazy, které nechápou. I když jim můžu jednoduše nařídit jdi tam a udělej tohle, pokud je to aspoň trochu možné, proberu s nimi, co je cílem a proč je to třeba udělat právě takhle. Slepá poslušnost je pro blbce, a i když nejsem zkušený stratég, tak si troufám říct, že je pro vojáka nebezpečná, protože kdo není schopný samostatného uvažování, není schopný reagovat na měnící se situaci. A v boji, tam se mění prakticky pořád.“
„Co tím chceš…?“
„Ty se jednoduše příliš snažíš myslet a rozhodovat za ostatní. Znám tě, vím, že chceš pro každého to nejlepší. Ale nemůžeš mě řídit podle svých přání, aniž by ses mě aspoň zeptala, a čekat, že z toho budu nadšený. Vnucený ráj je horší než vlastní dřina.“
Alisia sklopila oči do stolu. Byla nezvykle zaražená. Pak promluvila, napůl sama k sobě a velmi zastřeným hlasem: „Brandone, já mám strach. Stejně jako ty nemám ráda, když něco nemůžu ovlivnit. Musela bych jen sedět a čekat, co s tebou bude. Už jednou jsem tak čekala.“ Odmlčela se a přejela si levou rukou po hlavě. Až teď jsem si všiml, že pravá jí visí bezvládně kolem těla.
Zachytila můj pohled. „Už zase nedokážu ovládat pravou ruku,“ vzdychla. Pokusila se ji ohnout v lokti, ale dokázala ji zvednout sotva do poloviční výšky. „Jako kdyby mi v ní přebývalo tisíc mravenců. Nikdy jsem se necítila tak bezmocně. Nedokážu ani napsat dopis Aryi Stark na Zimohrad. Ano, udělala jsem to, požádala jsem Rodrika, aby tě pověřil tím úkolem, protože to je teď jediná věc, které jsem schopna. Ale jestli ti opravdu připadá, že rozhoduji za tebe, jdi, řekni králi…“
„…že zde ležíme, jak zákony kázaly nám,“ dokončil jsem citát z legendy o bitvě úsvitu. Nevím, co mi v tu chvíli přišlo na celé věci veselého, ale nemohl jsem si pomoct, koutky úst mi začaly cukat. A čím víc jsem na to myslel, tím směšnější mi to přišlo a tím víc jsem se usmíval, až se Alisia začala usmívat taky.
„Ty kolohnáte jeden umberská, ty se ještě směješ?“ Chtěla znít odměřeně, ale příliš se jí to nedařilo. Tón i výraz ji usvědčovaly, že zadržuje smích. Přistoupil jsem k ní a pohladil její již znatelně rašící nové vlasy. Zatím byly lehčí a jemnější než pírko. Mimoděk jsem druhou rukou sevřel váček, který jsem měl ukrytý pod kabátcem. Abych ji potěšil, koupil jsem jí ke dni jména sponu do vlasů z tepaného bílého zlata ve tvaru plané růže s proplétajícími se stonky s drobnými lístky a červeným granátem vprostřed růžového květu.
Od té doby jsem váček měl pořád u sebe. Inu překvapení.
Mou ruku chytila do své a hlavou pohodila jako kočka, když si vychutnává hlazení za ušima.
„Ano, směju. My dva jsme se hledali. Stejně tvrdohlaví, stejně zarputilí ve svém přesvědčení. Přitom se netěšíme na nic jiného víc, než až jeden z nás udělá něco, čím přeruší ten náš boj, kdo déle vydrží.“
„Ano, jak jsme hloupí. Jsem vždycky moc smutná, když se my dvě tvrdé palice hádáme. Prosím, promluvíme si o tom ráno. V klidu a odpočatí.“ Usmála se a opřela se o mne hlavou.
„Jak si přeješ, moje paní,“ řekl jsem a poklekl k ní.
„Víš co? Nechceš mi konečně vyprávět tu tvou umberskou verzi pověsti o nočním králi, kterou jsi mi už tolikrát sliboval?“
Vzdychl jsem. „Ano, to jsem skutečně sliboval,“ řekl jsem s předstíranou lítostí. Přisedl jsem k ní a posadil si ji na klín. „Takže příběh o Nočním králi, mém jmenovci Brandonu Umberovi?“
„Umberovi?“ probudila se okamžitě její zvědavost. „Já znala Nočního krále vždy jako Brandona Starka, bratra krále Severu.“
„Ano, i to se říká,“ odpověděl jsem. „Také to, že byl z rodu Flintů a Norreyů a Woodfootů. Každý rod si rád přidá svoje. Ale byli jsme to my Umberové, kdo tehdy nesl tíhu ochrany sedmi království před veškerým nebezpečenstvím ze Severu. Inu, Brandon Stavitel teprve před asi půl druhým stoletím Noční hlídku založil a počal stavět Zeď. A na Sever přišli bránit sedm království muži ze všech koutů Západozemí. Co tito letní muži věděli o Severu, o dlouhé zimě, o Jiných? Kdo by je měl vést. Nejsevernějším velkým rodem v Západozemí jsou kdo?“ Vztyčil jsem hrdě hlavu a pyšně se pěstí udeřil v prsa, což jsem neměl dělat, protože jsem si slušně pořezal klouby na prstech o odznak pobočníkovy stráže.
Na výsledném dojmu to však zjevně nic nepokazilo, protože Alisia zadeklamovala: „No samozřejmě stateční Umberové z Posledního krbu, ochránci říší a žen v nesnázích. Takže chci konečně vědět, jak si ten příběh předáváte vy Umberové.“
„Tak. Bylo tedy jen logické, že právě jim po celý první věk Hlídky připadla největší úloha zorganizovat obranu, stavbu Zdi a hradů? Když dnes říkáme, Brandon Stavitel postavil Zeď, je to jako kdyby ji on sám vlastníma rukama během několika let své vlády po Bitvě úsvitu pozvedl do její plné výše. Ale jak dlouho se staví obyčejný hrad? Ano, prý Zeď pomáhali stavět obři a děti lesa a magie a vůbec. Ale když necháme pohádky stranou, tak musela být severní hranice ještě i v čase třináctého lorda velitele jedno velké staveniště. Magie. Vidíme dávnou, ale perfektní práci stavitele nebo zbrojíře. Neřekneme si: ti naši předkové byli ale chytří, i my bychom sotva zvládli takové dílo. Ne. Nevidíme za tím obyčejnou dřinu, to určitě nebude jen tak, v tom budou jistě nějaká kouzla a čáry a děti lesa a obři a…“
„A upovídaní Umberové,“ zarazila mě se smíchem. „Brandone, vždycky mě fascinovala tvoje skepse k magii a nepřirozeným záležitostem. Přitom jsi to byl právě ty, kdo se ocitl jedné legendě tváří v tvář víc než kdokoli jiný za posledních osm tisíc let. Už chápu, proč se nebojíš draků a všeho. Chybí ti představivost.“
Nechybí mi. Stále jsem ve snech viděl nejen obraz bytosti ztělesňující chlad, které z nedostatku slov říkáme Jiný. Ještě více jsem měl v paměti sen o stromu s Alisiinou tváří a její vlastní nepřítomný výraz tehdy, než jsem odjížděl. Vypadalo to jako vnitřní propojení s něčím cizím, nepřirozeným. Ovšem, nevěřím tomu, ale cestou se ke mně z ničeho nic připojil Pes… Když jsem se vrátil, našel jsem ji mimo sebe, pobledlou, studenou jako bez krve, bez vlasů. Od té doby jsem se neodvážil na nic z toho zeptat. Jednou o tom začne mluvit sama a toho dne se bojím. Raději Noční král a Umberové.
„Máme to v rodu,“ pokračoval jsem. „Snad právě proto, že máme přímo před očima věci, o kterých si ostatní jen vyprávějí. Pradědův bratr Brynden, který byl v Noční hlídce a mimochodem zažil i válku mezi veliteli Noční pevnosti a Sněžné brány, se dokonce pokusil o Nočním králi zjistit víc v záznamech. Ale veškeré záznamy o Nočním králi byly zničeny a zůstala jen legenda. Tedy, říkáme, že současný velitel Hlídky je devítistý padesátý sedmý, ale ve skutečnosti máme jakési záznamy jen o šesti stech dvaceti šesti. To vykládám proto, abych osvětlil, proč ti každý Umber potvrdí, že první lordi velitelé byli vždy Umberové.“
„Je vždy zajímavé postavit vedle sebe pověst a historii a zkoumat, jaký může být její věcný základ, ale myslím, že tohle jsi mi vyprávět nechtěl,“ řekla, políbila mě a přejela mi dlaní po hlavě, rameni a po ruce níž.
Vstala, vzala ze stolu džbán a nalila mi do poháru víno se slovy „aby ti nevyschlo v krku.“ Sobě nalila jen půl a dolila vodou. Neměla by ani to, ale tak to prostě mistru Meluzínovi neřekneme.
Pohár vypila na jeden zátah a posadila se na lůžko v póze jasně mě vyzývající zaujmout místo vedle ní. Učinil jsem tak a v tu chvíli pro nás přestal existovat jak Noční král, tak celý svět.
Teprve o velmi příjemnou hodinu později, zachumlaní pod peřinou, jsme si vzpomněli na pověst, kterou jsem se jí chystal vyprávět.
„Neboj, už se dostávám k příběhu samotnému,“ odpověděl jsem na její otázku, jak že to tedy bylo. „Natřepu ti polštář, počkej, tak, přikryj se, opři si hlavu o mě a poslouchej, jak Brandon Umber přišel k přízvisku Noční král a jak to bylo s jeho prokletou nevěstou.“
„Takže je to o lásce?“ řekla s nadějí v hlase a veselou provokací v očích. Vždycky se v ní mísila dospělá žena s malým děvčetem. Ona je opravdu třeštidlo. Jedna z těch věcí, co na ní mám tak rád.
„Taky. Noční král byl totiž z těch, kteří věří, že láska všechno v dobré obrátí, že překoná každou, i tu nejtěžší nesnáz,“ zadeklamoval jsem vznešeně.
Alisia dosáhla jako obvykle svého, spokojeně se uvrtěla vedle mě a s krásně nevinným pohledem plným očekávání se zeptala: „A budu se bát?“

*****

Brandon Umber byl bez sebe radostí, když dívka kývla. Miloval ji od první chvíle, co ji spatřil. Rozpustilé a upřímné oči jako modré hvězdy, jemná tvář, veselý úsměv. Štíhlá a křehká, přesto pružná a žensky plná postava. Bledá pleť. Snad pro ni jí říkal má Zimní kráska.
Ano, byla zpoza Zdi. Ale Zeď byla umělá hranice jen před půldruhým stoletím vytýčená Brandonem Stavitelem. Nebylo tehdy takového rozdílu mezi lidmi před ní a za ní. Ostatně Zeď sama byla stále teprve staveništěm, a kdo zpoza ní chtěl a zavázal se dodržovat zákony krále Severu, mohl kdykoli projít a usadit se na její jižní straně.
Nebylo v těch časech slibu nepojmout ženu za manželku, nezplodit syny. Mnoho mužů odcházelo na Zeď i se svými rodinami. Panovalo v těch časech přesvědčení, že kdo bojuje za své blízké, bojuje tím lépe. Nebylo volby mezi rodinou a službou, službou byla ochrana lidí.
Brandon Umber Byl členem hlídky již od svého čtrnáctého dne jména, zatímco jeho starší bratr byl dědicem Posledního krbu. Při jedné z výprav se staršími bratry se zastavili ve vesnici Bílý strom. Žila tam zelenověštkyně, jak se říkalo těm, kteří ovládali moc dětí lesa. Ta prorokovala Brandonu Umberovi zkázu, kterou mu přinese krása, již nalezne ležet v mechu. Protože však se řeči vedou a voda teče, zapomněl brzy chlapec na ono černé proroctví. Ale sudba byla již vyřčena.
Čas šel a z Brandona Umbera se stal silný mladý muž. Byl statečným a zkušeným válečníkem, obětavým bratrem ve zbrani a laskavým člověkem. Když zemřel slavný dvanáctý lord velitel, Eddard Chrabrý, Brandonův prastrýc, byl třináctým velitelem pro své kvality jmenován právě Brandon. Byl mladý, táhlo mu teprve na dvaadvacátý den jména, přesto už tehdy nebyl nejmladším lordem velitelem, který kdy Hlídku vedl.
Při jedné z výprav na sever až k Pěsti prvních lidí narazil na dívku, jejíhož koně rozsápal medvěd. Dívka sama byla zraněna, avšak statečně se bránila, než ji medvěd udeřil tlapou a svalil ji do mechu. V tu chvíli se Brandon objevil, neváhal a medvěda proklál dlouhým kopím. Pak poklekl k dívce, omyl její rány a probudil ji zpět k životu. Sotva otevřela své modré oči, Brandon se propadl do osidel lásky. I dívka nalezla zalíbení ve svém statečném zachránci.
Brandon pak často jezdil v ta místa a s dívkou trávili mnoho času v láskyplném objetí. Co bylo neobvyklé a proti mravu tamějšímu, dívka se s ním scházela dobrovolně, aniž by ji unesl. Sama si jej vybrala. A Brandon snad již i zapomněl na věštbu, která jej varovala před krásou, kterou nalezne na mechu.
Po dívce však toužil Joramun, mocný náčelník jiného kmene, kterého jednou kmenoví náčelníci zvolí svým králem. Tehdy se ještě neříkalo králem za Zdí. Oni říkali král svobodného lidu.
Brandon proto dívku žádal, aby se s ním odešla na jih do Noční pevnosti, která tehdy byla mocným hradem s hradbami a věžemi. Dívka souhlasila.
Joramun se o tom dozvěděl. Snad to viděl jako orel, který letěl nad krajinou, snad to slyšel jako vlk, který se plížil mezi stromy. I rozhněval se převelice nad ztrátou své nevěsty.
Začal oba milence pronásledovat. Poštval proti nim zvěř i les, vodu i vzduch. Když však to nebylo nic platno a Brandonova statečnost a dívčina bystrost dokázaly vždy najít cestu z nebezpečí, tu proklel dívku kletbou strašlivou.
Zaklel ji mocí Zimy. Přislíbil její život Velkému Jinému. Na stvrzení kletby si pořezal tváře a svou krví potřísnil strom srdce, pod kterým svou kletbu seslal.
Zima jeho prosbu vyslyšela. Dlouho spala zapomenuta daleko na severu, své zmrzlé kostlivé prsty schované v zemi věčného ledu. Tu uslyšela to volání a procitla ze svého spánku. Když krev zkropila strom srdce, tu život se navrátil do oné bytosti, která Zimě vládne i slouží.
A Velký jiný natáhl plíživě svou ruku až k dívčinu srdci. Zima vstoupila do jejího těla a počala je postupně uchvacovat.
Dívka se probudila s podivným pocitem u srdce. Roztřásla se zimou a nebylo možno ji jakkoli zahnat.
Brandon viděl, jak jeho milá propadá do osidel chladu. Zabalil ji do houní a ujížděl s ní dnem i nocí až dorazili do Noční pevnosti.
Zimu se v teple hradních zdí podařilo zdánlivě z těla dívky vyhnat, i když ona sama cítila, jako kdyby stále měla zabodnut kousek ledu blízko svého srdce. Svěřila se s obavami Brandonovi, prosila jej, aby ji raději nechal odejít. Brandon ale nechtěl ničeho takového slyšet. Miloval ji a věřil, že sama láska stačí k překonání každé obtíže. Tedy po něm žádala slib, aby ji nechal odejít, pokud její nemoc ukáže se nezvladatelnou. Tušila, co se zmocňuje jejího těla a nechtěla žít s tím, že někomu přinese neštěstí.
Tak konala se svatba ve zdech Noční pevnosti, která se měla stát na dalších třináct let jejich domovem. Štěstí jim však bylo dopřáno po velice krátkou dobu. Zima si stále častěji brala její tělo a dívka sama nad sebou stále více ztrácela vládu. Ve chvílích, kdy procitala ze stavů nevědomí, vyprávěla svému muži, co si vybavovala ze snů.
Vracela se jí představa tichého hradu, kde sníh pokrýval místnosti a klenba byla obalena ledovými krystaly. Nikde nebylo slyšet lidského hlasu. Jen bledá bytost se zářivě modrýma očima bloudí ve zdech.
Brandon v tom neviděl než blouznění nemocné. Miloval svou ženu nade vše, ale pocit bezmoci z něj postupně učinil zlomeného muže, který se pramálo staral o záležitosti Hlídky.
Žena jeho, dokud měla síly, pokusila se prchnout, ale její muž ji hlídal a nedokázal ji nechat jít, svému slibu navzdory.
A pak, jednou v noci, jeho žena otevřela oči a nebylo v nich ani stopy po lidském teple a laskavosti. Oči byly zároveň krásné i hrozivé. Její pleť nyní nebyla jen bledá, byla studená a bílá jako mléko. Její ústa nepromlouvala řečí lidí.
Tehdy Brandon pochopil, že toto již nikdy více nebude jeho zimní kráska. Objal to tělo a společně vstoupili do plamene. A nebylo již více o nich slyšet. A nikdo si nikdy nezapamatoval dívčino jméno.

*****

„To bylo pěkně smutný. Fňuk.“ Přitulila se ke mně víc a nechala se utěšovat.
„Ale kde je spojení krále Severu a krále za Zdí? Obléhání Noční pevnosti? Nošení plodů jejich spojení do lesa Jiným?“ zeptala se, když usoudila, že je dostatečně uchlácholená.
„Lidi toho napovídaj. Nesmíš věřit všemu, co slyšíš na náměstí,“ řekl jsem se smíchem.
„Ty jeden kolohnáte Umberská, přestaň si ze mě dělat legraci. Myslím to vážně. Tvoje verze se mi líbí mnohem víc. Ale jak to, že je tak odlišná od toho, co zná většina Severu?“
„Inu co já vím. Někomu se třeba víc než pověst o čisté lásce líbí příběh o nečistém spojení, o všech těch nechutnostech a tak dále. Většinou těm, kterým leží na srdci ona posvátnost služby v Noční hlídce. Přece není dobré slyšet o veliteli Noční hlídky, co by více než službu miloval svou ženu a divocí se zase nebudou chlubit tím, že jejich slavný Joramun, král svobodného lidu a za Zdí a tak dále, byl jen žárlivý lump.“

*****

Ráno ještě před rozbřeskem jsme vystoupali na jižní věž hradu a čekali na první paprsky Slunce. Alisia mi stála po boku, opřená o mne. Pravou rukou jsem ji objímal kolem ramen. Nikdo z nás nepromluvil.
Nepocházel jsem z tohoto města, ale přirostlo mi k srdci. Výhled odsud mi vždycky dodal pocit, že právě sem patřím. A s Alisií jsme odsud rádi shlíželi na bílé domy, zejména když některý z nás opouštěl město nebo se sem navrátil.
Ráno se blížilo, město pod námi začínalo pomalu ožívat. Nastával odliv, z přístavu bylo slyšet rybáře vyrážející na moře, z komínů pekáren už stoupal dým.
Foukal lehký chladný větřík vonící mořem.
A pak se daleko na obzoru objevil světlý bod, v nepostřehnutelně krátkém okamžiku se propojil paprskem světla s místem, kde jsme stáli, pak začal pomalu růst a odhalovat dosud zešeřelé město z bílých kamenů pod námi.
Levou rukou jsem si stínil oči. Alisia vystavila tvář Slunci a čerstvému jižnímu větru, aniž by si zrak jakkoli chránila. Zhluboka se nadechla.
„Taky míváš pocit, že za světla je vzduch nějaký víc osvěžující, lahodnější? Jako lehké bílé víno.“
Usmál jsem se tomu přirovnání. „Tenhle vítr ale přichází z říčních krajin, tam dělají patoky a chuť zakrývají kořením,“ řekl jsem.
„To je pravda. Měli jsme si sem nějaké víno vzít. Příště na to budu myslet.“ Pak, než jsem stačil odpovědět, se zeptala: „Jak že to říkal Noční král? Po noci přichází den? Vidíš, měl pravdu. Když jsi mi včera vyprávěl jeho příběh, vzpomněla jsem si, jak jsem po tobě žádala slib tam ve Východní hlídce. Uděláš jen co je nutné, a pak se hned vrátíš za mnou. Prokletá nevěsta Nočního krále po něm také žádala slib. A Noční král jí ho dal, protože ji miloval. Ale svůj slib nesplnil.“
„Protože ji miloval,“ dodal jsem. „Některé sliby se dávají s nadějí, že nikdy nebudou muset být splněny. Já bych se ale vrátil i bez slibu. K tobě.“
Přerušila mne. „Přemýšlela jsem o včerejšku a o tom slibu tehdy. Už po tobě takový slib nebudu chtít. Ani s tebou táhnout. Chápu, co je bezmoc. V životě lidí je tolik věcí, které nemůžou ovlivnit. Je hloupost přidávat k nim další. Každý by měl mít šanci dospět k rozhodnutí, které sám považuje za nejlepší.“
Ještě chvíli jsme tam stáli spolu v objetí, než jsme sešli dolů na teplou snídani.

*****

O tři dny později vyjíždí z bran města vojsko vedené králem Rodrikem. Tři tisíce mužů míří ke Kailinské držbě a pak dál na západ, k Pazourkovému prstu. V Bílém přístavu zní zvony. Od Sněžného septa po vnější přístav. Do každého zvonu je vyryt nápis: Živé volám, mrtvé oplakávám.
Oplakávají krále. Vojsko je plné dobrých mužů. Pro kolik z nich asi zvony budou plakat, než tohle skončí.
Jsou to mí přátelé, mnoho mužů, které znám. A mezi nejbližšími Galbart, Dorren a samozřejmě Rickon.
Rickon tu nechává těhotnou Jorelle. Dorren se ještě ani nestihl pořádně dvořit Alisiině sestřenici Leoně, se kterou je zasnouben. Galbart je skvělý jezdec a čestný muž, na kterého je vždy spolehnutí.
Tak rád bych jel s nimi, bránil je, kryl jim záda. Přes všechny vznešené řeči nakonec bojujeme za přátele, kteří nám stojí po boku.
Chtěl bych, ale nemohu. Už jsem se rozhodl. Přijal jsem úkol doprovodit rakev s ostatky dobrého krále Hallise na Zimohrad.

*****

Když se vojsko chystalo k odjezdu, přistoupil jsem k Rickonovi a natáhl k němu pravici. „Rickone, já-“
„Brandone, já taky,“ řekl prostě a mou ruku sevřel do své medvědí tlapy. Plácli jsme se po ramenou a usmáli se. „Dej mi tu pozor na Jorelle. Tváří se poslední dobou tak, že by snad byla schopná jet se mnou. Asi aby dohlídla, že chodím v teplým.“ Vědoucně jsme se na sebe podívali a začali se smát. Když pak dodal „dala mi na cestu jablko a citrónový zákusek,“ málem jsem se smíchy udusil.
Po chvíli, kdy jsme se vzpamatovali a nabrali dech, jsem řekl: „Tak večer po válce zas tady.“
Nebylo třeba říkat víc.

*****

Na Zimohrad jsme vyrazili několik hodin poté, co poslední voják Rodrikova vojska opustil bránu. Ve středu kolony byly tři vozy. Jeden posloužil jako katafalk pro truhlu s královými ostatky, v dalším byly vezeny zásoby a konečně třetí pak nesl klec, v níž byl držen Ryswell Bolton. Delší pobyt ve Vlčím doupěti poněkud poznamenal jeho dříve tak pečlivě pěstěný zevnějšek. Navíc mu ostříhali vlasy a vypadal jako celkem běžný trestanec. Seděl opřený o mříž a byl velmi netečný k okolí i k nám.
Některé hlasy nesly nelibě, že bude společně s králem vezen zrádce, který nesl část viny za jeho smrt, ale Rodrik prohlásil, že tato cesta není zneuctěním krále, ale potupou pro Ryswella a tím částí jeho trestu, aby měl stále na očích důsledek své zrady.
Kromě tří vozatajů tvořilo doprovod králových ostatků deset jezdců včetně seržána Jonnela Slata, který poveze praporec Severu se zlovlkem, dále můj strýc a samozřejmě já.
Co se mne týkalo, dávno bych ho podrobil soudu přímo v Bílém přístavu, ale král Rodrik i lord Robert byli názoru, že soudit příslušníka vysoké šlechty Severu lze jen na Zimohradu.
V čele pohřebního průvodu jel můj strýc. Vznešený, pravý Seveřan, na mohutném černém koni, jaké chovali horské klany a cvičili a prodávali je po celém Severu jako bojové destriery. Za ním jsem jel já. Pro princeznu Aryu jsem vezl dva dopisy. Jeden od jejího bratra Rodrika, druhý od Alisie. Psal jsem jej vlastně já, ale slova jsou Alisiina.
Když vše půjde dobře, do týdne budeme na Zimohradu. Do šesti dnů na hradě Cerwyn, kde nás budou očekávat královi lidé, aby nás poslední úsek cesty doprovodili. Co pro mne tato cesta bude znamenat? Budu litovat, že jsem se rozhodl nepřesvědčit krále, abych mohl jet s jeho vojskem na jihozápad? A jak budu vycházet se svým strýcem, kterého vlastně skoro neznám? To vše se mi honilo hlavou, když jsem sedlal Svardrupa a připravoval se na cestu do sídelního hradu království Severu.

*****

Martyn Umber byl nejstarším bratrem mého otce Jeora. Musel jsem připustit, že ač byl přibližně stejně starý jako lord Robert, působil o poznání mladším a čilejším dojmem, vzdor mnohem těžšímu životu na Severu. Jeho vlasy i vousy sice šedly, stále byly ale více tmavé. Tělesně byl zdatný, velký skoro jako já a působil, že by se klidně mohl ohánět těžkým palcátem. Pravdou je, že lord Robert zpravidla jednal s rozmyslem, neukvapeně a rozuměl hospodářským záležitostem jako málokdo, zatímco strýc Martyn byl spíše mužem pro bitevní pole. Jinak mezi nimi nebylo zásadního rozdílu, alespoň jak jsem mohl posoudit za tu dobu, kdy jsem je viděl pohromadě.
Za té části života, kterou jsem strávil na severu, jsem jej totiž vídal jen málo, především v té době, kdy jsem byl na Poslední krb posílán kvůli vzdělání k mistru Jonosovi.
Nežil jsem tam však trvale. Mí rodiče žili v dobrovolném vyhnanství na tvrzi den cesty západně od Posledního krbu. Pro dobro rodu, jak říkali. Martyn byl kdysi zasnouben s dcerou náčelníka horského klanu Wullů, ona se však rozhodla pro muže, který ji nalezl a zachránil ve skalách, když její kůň padl a nemohl už vstát. Pro mého otce.
Nutno však říci, že jestli mezi mým otcem a strýcem přetrvávala nějaká nevraživost, nedával ji znát a choval se ke mně s respektem. Dosud jsme se však příliš neznali, a proto se na začátku cesty veškeré naše rozhovory nesly spíše v duchu zdvořilé formální konverzace o naší cestě, Bílém přístavu a o Severu jako takovém.
Jisté napětí mezi námi však existovalo. Oba jsme nezapomněli na poradu nad varovným dopisem a pro strýce Martyna jsem byl do značné míry stále svéhlavý nezkušený zelenáč, který se plete do řemesla zkušeným lordům Severu. Nevím, jestli se mne víc dotýkalo, že mne podceňují, nebo to, že mají částečně pravdu.
Cesta však prý dělá staré přátele, tak proč by nemohla z nás udělat alespoň příbuzné. Nám se povedlo hradbu probourat díky kuriózní shodě jmen.
Večer prvního dne jsme u napajedla odstrojovali koně a obstarávali je. Dával jsem Svardrupovi jablko a když to viděl strýcův kůň, přestal se starat o svého pána a šel loudit ke mně.
„Ty prevíte,“ počastoval ho strýc, když to uviděl. Pak se otočil na mne. „Můj kůň je vybíravý. Je chytrý a proto si myslí, že bude vždycky po jeho. Je silný, ale silou se zbytečně chlubí. Je dychtivý a nechá se snadno utáhnout na šťavnatém jablku. Připomíná mi svého jmenovce.“
„A jak že se jmenuje?“ zeptal jsem se. Omlouvá mne, že jsem byl po cestě unavený a myšlenkami napůl jinde.
„Přece Brandon,“ odvětil pobaveně strýc a vychutnal si můj výraz pochopivšího zabedněnce. Co mi zbylo než vzít to s humorem. V tu chvíli mezi námi žádná hradba nestála.

*****

Jak nás cesta vedla stále dál na sever, nakonec se hovor nevyhnutelně stočil k Umberům. A začalo to nevinnou otázkou.
„Kolikrát jsi byl na Zimohradu, Brandone?“ tázal se můj strýc dopoledne třetího dne cesty. Byli jsme asi v polovině, již zakrátko jsme měli dojet k Volskému brodu a překročit Bílý nůž, který se tu stáčel na severovýchod. Od rána z nebes padal mírný, leč vytrvalý déšť a rozprava byla dobrý způsob jak na chvíli zapomenout na mokrý oděv.
„Vlastně ho uvidím teprve podruhé v životě,“ odpověděl jsem. „Poprvé to bylo před sedmi lety. Krátce po mém čtrnáctém dni jména jsem odjel s otcem na jih, do výcviku pobočníkovy stráže.“
„Pamatuji si, že než jste odjeli, s tvým otcem jsem o tobě hovořil. Víš, že naše vztahy nebyly právě dobré, ale já už tehdy na všechno zapomněl a pokusil se udělat první krok. Nabízel jsem mu, že bys mohl vstoupit do mých služeb. Poskytl bych ti patřičný výcvik a potřebné vzdělání, abys jednou mohl stát po boku mého syna Harmonda při správě záležitostí rodu Umberů jako kastelán Posledního krbu, ale tvůj otec to odmítl.“
„Musím přiznat, že jsem o tom vůbec nevěděl,“ odpověděl jsem po chvíli, během které jsem jeho slova převracel v hlavě. Byl jsem tím překvapený. Tak vida, i rod Umberů, kteří si zakládají na přímosti a cti, má svá tajemství.
Otec zemřel před třemi lety a matka zanedlouho po něm. Od nich jsem se již nic dozvědět nemohl. Dosud jsem neměl příležitost vidět jejich hrob. Styděl jsem se za to. Když jsem byl za Zdí, trochu jsem doufal, že bych se mohl zdržet a navštívit jejich tvrz, kde teď žila má sestra s mužem, ale když pak Alisia… Zahnal jsem nepříjemnou vzpomínku.
Snad teď, až doprovodím Ryswella na Zimohrad, nebudu mít žádný úkol, který by mne bezprostředně volal…
„Víš, asi měl tvůj otec pravdu,“ pokračoval strýc. „Nebyl to nejlepší nápad. Sloužil bys svému bratranci, který je jen o málo starší než ty, a již tenkrát jsi vykazoval jisté známky tvrdohlavosti, která, jak jsem viděl na poradě, tě neopustila ani ve vojenské službě pobočníkovi krále.“ Zasmál se a pak se napil medoviny z měchu, což dělal poměrně často a úměrně tomu také zastavoval a pak náš průvod dojížděl.
„Sám jsem měl tehdy naivní sny, čeho bych chtěl a mohl v životě dosáhnout,“ odpověděl jsem strýci po chvíli. „Představoval jsem si, jak budu v Noční hlídce chránit říši. Ale moje matka rezolutně prohlásila, že na celibát mám ještě času dost. Sice jsem tehdy úplně přesně nechápal co to je, ale podle toho, jak to říkala, to muselo být něco strašného.“
Oba jsme se v sedlech začali smát tak, až ostatní jezdci udiveně pohlíželi naším směrem.
„Hádám, že proto také zavrhla nápad, se kterým přišel náš mistr Jonos,“ pokračoval pobaveně strýc. „Tvrdil, že máš bystrý rozum a nedáš na pověry, takže bys byl dobrým adeptem pro Citadelu ve Starém městě.“
„Ano, nakonec zbyla jen ta možnost poslat mne do výcviku k některému lordovi nebo přímo do královských služeb. A nejlepší výcvik má již tradičně pobočníkova stráž v Bílém přístavu.“
V duchu jsem vzpomínal. Už kolem desátého dne jména jsem byl s otcem až v Pahorku v hlubokém lese, kde nechal pro sebe u proslulého zbrojíře Donala vyrobit meče a byl tak spokojen, že mu nabídl práci pro Poslední krb.
Postupně jsem se osamostatňoval a byl jsem v lese schopen trávit i celé dny sám, uměl jsem stopovat, lovit a hlavně orientovat se. Ale tehdy mne otec osobně doprovázel až do Bílého přístavu.
„Cestou na jih jsme se s otcem stavili na Zimohradu,“ vzpomínal jsem nahlas. „Byl tehdy představen oběma královým synům, již dospělým mužům, i jeho šestnáctileté dceři a její stejně staré společnici z rodu králova pobočníka. Těm jsem nevěnoval než zdvořilý zájem, znal jsem přece svou sestru a všechny ženy mi připadaly stejné. To mluvit s princem, to byla velká událost,“ zasmál jsem se.
Ale kde by mne tehdy napadlo, že tu příjemnou dívku s dlouhými světlými vlasy a milým úsměvem jednou uvidím u kašny na Rybonohově náměstí, když jí nohy vypoví službu, pomyslel jsem si. Podvědomě jsem stiskl váček s dárkem pro ni.
Strýc vesele zakroutil hlavou. „O rok dva později by to možná bylo přesně naopak,“ dodal vědoucně.
„Kdo ví, ale byl jsem tehdy celý nadšený z toho, že mohu s oběma princi rozmlouvat o historii Severu a Západozemí, o tom, co na mladého muže čeká ve službě královu pobočníkovi, o šermu, o výrobě zbraní a zbroje, lovu a podobných věcech.“
Byl jsem naivní a představoval si vše tak, jak jsem o tom četl v příbězích z času Hrdinů. Ještě jsem si nedokázal představit, co všechno služba obnáší a že to není často nejen nic příjemného, ale také ne příliš vznešeného.
Princové na mne pochopitelně nejspíš velmi brzy zapomněli. Ale pro mne byl tehdy ten den jedinečný, jako kdyby se mi dostalo pasování od samotného krále.
Když jsme se o několik dní později s otcem v Bílém přístavu loučili, předal mi svůj meč. „Ať ti slouží tak dobře, jako sloužil mně. Pomáhej a chraň slabé a ty, kteří se sami bránit nemohou. Tas ho jen tehdy, když jej budeš muset použít. Není to ozdoba, není to prostředek obdivu a úcty. To může meči zjednat jen ten, kdo jím vládne, tím k čemu jej používá.“
Pamatuji si dodnes ta slova. Meč stále nosím, a podvakrát mi zachránil život. Jako obvykle při jízdě na koni jsem jej měl zavěšen v pochvě na Svardrupově boku. Díval jsem se na něj a doufal, že jsem otce nezklamal.
„Vím, že se s tebou otec nerad loučil,“ říkal strýc, jako kdyby věděl, na co právě myslím. „Ale měl pocit, že na jihu se ti otevírá mnohem více příležitostí.“
„Byla v tom i jistá praktická otázka,“ řekl jsem. Zatímco já měl možnost
Jistě víš, že s tvým otcem jsme se na dlouho rozešli ve zlém,“ pokračoval. „Musím ti přiznat, že on přesto nikdy nepřestal být loajálním a věrným Umberem a především dobrým člověkem, i když s ním nebylo vždy lehké vyjít. A oba jsme byli dlouho hrdí a tato hrdost nám nedovolovala spolu normálně hovořit. Byla to chyba. Nedovol, aby ti někdy vlastní hrdost bránila se smířit s lidmi, na kterých ti záleží.“
Svlažil opět rty a pokračoval: „Upřímně, byl jsem zvědav na to, co vyrostlo z jeho syna. Rozhodně ho nezapřeš. Tak ani tak. My Umberové své otce nikdy nezapřeme. Poznáš sám. Na Zimohradu se setkáš s mým synem, přivede 500 mužů věrných našemu rodu a pak Umberové vyrazí zpět na jih, utopit trochu železa.“
Jeho nenucenost a optimismus skoro zviklaly můj dosavadní nesouhlas s rozhodnutím na královské poradě. Trochu mne překvapovalo, že strýc se mnou mluví, jako kdybychom se neviděli týden a ne nějakých sedm let, než mi došlo, že takoví jsme my Umberové všichni. Tvrdohlaví a kdykoli připravení k hádce do krve, ale vždy přímí. Jen na jihu na to člověk trochu pozapomněl. Nakonec tahle cesta není úplně od věci, pomyslel jsem si. Na optimismu přidalo i to, že déšť konečně ustal a roztrhanými mraky zasvitlo Slunce.
Ale neodpověděl jsem, protože se naše cesta stočila doleva a nám se odhalil výhled na široký vodní tok, který budeme muset překonat.
Otočil jsem se na svoje muže. „Řeka,“ zvolal jsem na ně. „Pár set sáhů proti proudu je Volský brod. Až řeku překročíme, uděláme krátkou zastávku.“ Jedeme poměrně rychle, máme čas tak proč se zbytečně honit.
„Ehm, obávám se Brandone, že i těch pár set sáhů je teď pro mne poněkud mnoho. Nezdržujte se se mnou, já vás doženu,“ pravil strýc a poodjel s koněm kus nazpět.
Jeli jsme dále a po chvíli jsme již viděli, kde se cesta stáčela mezi stromy přímo do proudu řeky. Volský brod měl tu výhodu, že dno řeky zde bylo tvořeno vodou ohlazenými kamínky. Nebylo tu bahno, do kterého by se člověk, kůň nebo vůz bořili a dno bylo v čisté vodě dobře vidět. Jedinou nevýhodou byla značná šířka říčního koryta Bílého nože.
Na protějším břehu jsem však spatřil několik kupeckých vozů a nějaké lidi okolo. Dal jsem povel zastavit a řekl Jonnelu Slatovi: „Něco se děje na druhém břehu, pojedeme se s Desmondem a Harwinem podívat, o co jde. Předávám ti velení. Když bude všechno v pořádku, zamávám, že můžete jet.“
„Ano, kapitáne. Jsou to asi obchodníci. Pokud vidím na tu dálku dobře, opravují rozbitý vůz.“
„Vypadá to tak. Ale pro každý případ se tam nejdřív podívám. Kdybych jevil známky prostřelení šípem nebo tak něco, na nic nečekejte a pakujte se odtud,“ neodpustil jsem si žert. Měl jsem nějak moc dobrou náladu.

*****

Vjel jsem do proudu jako první, za mnou jeli dva moji muži Desmond Marsh a Harwin Cassel. Ihned jsem poznal, že proud je silnější, než vypadá. Chudák Svardrup lehce klopýtl, jak ho voda tlačila doleva. Brzy jsme se však přizpůsobili a přiblížili k druhému břehu.
Už zprostředka řeky jsme jasně rozeznali, že vozy na konci brodu jsou celkem tři. Každý z nich byl tažen koňským dvojspřežím.
Dva vozy stály na břehu nějakých 5 sáhů od vody. Jeden z nich byl obvyklý vůz s vysokými bočnicemi na převoz zboží. Na jeho kozlíku seděl vozka, který v jedné ruce držel opratě a v druhé bič. Vedle něj seděl další muž, zřejmě najatý strážce, protože na klíně choval nabitou kuši a sledoval okolí.
Druhý byl zastřešený kočár s okny zataženými záclonami. I tady na kozlíku seděl jeden vozka a jeden střelec.
Třetí vůz byl převrácený u výjezdu z řeky. Okolo něj byli shluknuti čtyři muži, kteří zachraňovali náklad napadaný do řeky. Pátý stál u koní a upravoval jim postroje, které při nehodě zřejmě utrpěly. Konečně šestý, dobře oblečený muž, pobíhal sem tam po břehu, střídavě lamentoval a střídavě popoháněl ostatní k větší aktivitě. To bude zřejmě kupec. Příčina převržení byla zřejmá – jedno kolo vozu leželo na břehu vedle vozu.
„Kůže líné, pohněte svými selskými hřbety,“ hromoval kupec. „Pospěšte si s těmi sudy. Takhle se na Zimohrad nedostaneme do příchodu zimy. Zima se totiž blíží, jestli jste si toho nevšimli vy budižkničemové.“
Hartusil tak ještě chvíli, zatímco jeho čeledíni se lopotili s těžkými sudy, které vyvalovali z řeky na břeh. Když jsme dojeli asi na deset sáhů k nim, pokynul jsem svým mužům, aby zastavili a sám popojel blíže. „Buď zdráv, dobrý muži.“
Kupec se otočil mým směrem a jakoby až teď postřehl naši přítomnost, chvátal se omlouvat.
„Pěkného dne přeji, vzácní páni. Promiňte nám prosím toto zdržení, hnedle se vám poklidíme z cesty. Symone, Grazdare, odvalte přece ten sud na břeh.“
„Pěkné poledne i tobě, kupče,“ odvětil jsem zdvořile a dojel k němu blíže. „Kam máš namířeno?“
Dva z pacholků, které oslovil jmény Symon a Grazdar, se zatím pokoušeli na břeh dostat na břeh další sud. Moc se jim to nedařilo.
Kupec poručil druhému: „Grazdare, zaber spolu se Symonem, ať se vám sud neotočí napříč.“ Oslovený, chlap jako hora, se za hlasitých projevů nesouhlasu pokoušel splnit příkaz.
„Odpusťte mu, vzácní serové,“ otočil se opět k nám. „Je sice silný jako býk, ale také tak chytrý. Na co že ses to ptal, sere – promiň, přeslechl jsem tvé jméno?“
„Jsem Brandon Umber, kapitán pobočníkovy stráže. Kam jedeš prodat svůj náklad? A jak se vlastně jmenuješ?“ Mluvil jsem k němu stále z koňského hřbetu, což jsem nikdy nedělal rád. Svardrup ale nebyl se zastávkou úplně spokojen, nohy měl stále po kopyta ve vodě, hrabal po dně a neklidně pohazoval hlavou. Pohladil jsem ho po krku, abych ho trochu zklidnil.
Kupec odpověděl: „Mé jméno ti nic neřekne, ctěný sere Brandone, ale jsem Benfred z Vdoviny stráže, nechať se ti zlíbí. Prostý kupec, právě jedu s nákladem vína a solených ryb na Zimohrad. Ujeli jsme dnes takový kus cesty v dešti, ale zrovna když pršet přestane a máme za sebou brod, se zlomí čep v ose jednoho vozu, upadne kolo a vůz se převrátí. Prosím ještě o trochu strpení, než jej mí muži spraví.“
„A co že s rybami jedeš s takovým doprovodem,“ ukázal jsem na střelce.
„I to víš, pane, dnes na cestách není radno komu věřit. Tak kdy už s tím budete hotovi, holomci?“ obrátil se zase ke svým.
„Nehoň je zbytečně, zavolám své muže a pomůžeme vám vůz opravit,“ řekl jsem. Měl jsem opravdu náladu na dobré skutky. Otočil jsem se v sedle a zamával na zbytek doprovodu. Viděl jsem, že Jonnel Slate pokynul a průvod vjel do řeky.
„Jsi velice laskavý, vzácný pane, ale mí muži to zvládnou, nechtěli bychom vás zdržovat.“
Pacholci zatím dostali poslední náklad na břeh a nyní se pokoušeli převrácený vůz zvednout. Nedařilo se jim ale nasadit kolo a vůz jim spadl se šplouchnutím do vody, k notnému pobavení mých mužů.
„Nechtějí z toho vyrobit raději vor?“ ozval se suše Harwin.
Pobavilo mne to, ale dnes jsem měl neodolatelnou potřebu někomu pomoci. „Pomůžeme vám, můžete pak cestovat s námi,“ řekl jsem.
Znovu jsem se otočil za sebe. Průvod už byl za polovinou řeky. Jedna věc mne ale zaujala. Zpozoroval jsem, že Ryswell Bolton, po celou cestu až sem zcela netečný k okolí, náhle stojí opřen o mříž a zjevně se zájmem přihlíží. Jako by na něco čekal.
Otočil jsem se zpět na kupce a jeho muže. V tom okamžiku Svardrup kopytem dupl do vody, voda se rozstříkla a zacákala okolí včetně úhledně škrobeného a čistého kupcova oděvu.
„Omluv prosím…“ začal jsem, ale pak jsem se zarazil. Jak že to říkal Benfred? Ujeli jsme dnes takový kus cesty v dešti. Rozhlédl jsem se.
Bylo to jako úder palicí do hlavy. Kůň, co kůň, pratur je chytřejší než já. Od rána pršelo a – oni jsou úplně suší. Tedy, ti co vytahovali věci z vody, mají mokré kalhoty – ale ani stopa po tom, že by měli promoklé vlasy nebo haleny.
Vrátil jsem se pohledem na Benfreda. Hleděl na mne s úslužným výrazem obchodníka. Ale někde v jeho očích jsem zahlédl něco jako netrpělivost.
Brandone, ty tupče, všem vykládáš, že lezou do pasti, a zatím v ní skončíš sám. Dvě kuše míří mým směrem. Co teď? Musím je překvapit. To je jediná šance.
Sevřel jsem pevně uzdu a připravil se.
„Dobrý kupče Benfrede,“ pravil jsem nevinně, „pověz, zač je ve Vdovině stráži sud ryb?“
Žoviálnost z jeho obličeje zmizela. Jeho rysy byly náhle tvrdé a nepřátelské. Udělal krok do vody a prudce natáhl levou ruku po Svardrupově uzdě. V pravé se mu objevil zakřivený tesák, jaký měl Gerion tehdy na lodi.
Teď! Pobídl jsem Svardrupa a zároveň mu přitáhl uzdu. Ten se vzepjal na zadních a skočil doleva.
Dvě tětivy kuší zadrnčely.

*****

Všechno proběhlo tak rychle, že jsem si některé události uvědomoval až se zpožděním.
Svardrup dopadl předníma nohama s hlasitým šplouchnutím do vody. Benfreda přitom povalil do říčního koryta. Musel se dost nalokat, se šploucháním se obrátil na všechny čtyři a vykašlával vodu. Já se zatím ocitl na levém okraji brodu, a ač se to zdálo neuvěřitelné, obě střely z kuší prolétly těsně vedle, jak střelci nestačili zareagovat na Svardrupův pohyb.
Vytasil jsem meč. „Sever!“ vykřikl jsem. Desmond s Harwinem vyrazili ke mně a za jízdy tasili zbraně.
Dva falešní pacholci, Symon a Grazdar, náhle třímali v rukou meče, které museli mít ukryté někde mezi „zachráněným nákladem“. První se blížil zleva, druhý zprava. Nesmím se nechat sevřít. Vyrazil jsem na břeh k prvnímu na délku meče a sekl po něm. Nečekal protiútok, na svažitém břehu mu uklouzla noha. Se ztracenou rovnováhou se pokoušel uhnout, ale byl jsem rychlejší a zasáhl ho mezi hlavu a rameno. Poklesl na kolena a pak padl hlavou do vody. Ta se okolo něj zbarvila do červena.
Na krátkou chvíli, snad na pouhá dvě či tři zabušení srdce, jsem nemohl odtrhnout zrak od umírajícího. Ale v boji je to dost dlouhý okamžik na smrt.
Kde je ten druhý? S hrůzou jsem si uvědomil, že musí být někde za mnou. Instinktivně jsem pobídl Svardrupa, aniž bych ztrácel čas otáčením. Ne, musím být od něj dál. Jen jsme se pohnuli, zasvištěla těsně za mnou čepel. Po dvou třech sázích jsem opět Svardrupa prudce otočil a nyní jsem byl ve výhodě já. Muž se pokusil mne v zápalu boje dohnat, teď ale zabrzdil a pokusil se naopak dostat se z dosahu mého meče. Nestačil to, pokusil se vykrýt můj úder, ale sekl jsem spodem s takovou silou, že jsem mu vyrazil jeho meč z ruky a můj meč se zasekl do jeho hrudi. Chytil se rukama za ránu a mezi prsty mu protékala krev.
Rozhlédl jsem se. Desmond a Harwin zaútočili na zbývající tři muže. Ti byli příliš překvapeni zvratem situace. Zmohli se jen na chabý odpor a byli po krátké potyčce zabiti.
Benfred však využil chvíle, kterou nám zabral boj s jeho lidmi, vyhrabal se zjevně trochu otřesený na nohy a doběhl k nepoškozenému nákladnímu vozu. Naskočil a oba vozy se vzápětí plnou rychlostí rozjely po cestě pryč od nás.
Než jsem se stačil rozhodnout, zda je budeme pronásledovat, ozval se křik a lomoz zezadu. Když jsem otočil hlavu zpět, zděsil jsem se. Na jižním břehu Bílého nože se objevilo asi dvacet ozbrojených jezdců a vjelo do řeky. Podle vzezření šlo o vojáky. Byli chráněni hauberky, ale neměli žádné varkoče s heraldickým znakem. Nebylo tak zřejmé, komu slouží.
Jonnel zpozoroval nové nebezpečí, neztratil rozvahu, nařídil vozům pokračovat vpřed směrem k nám a zbylým vojákům přikázal zformovat linii a postavit se útočníkům čelem.
Past sice nesklapla docela, stále se však její čelisti po nás natahovaly s hladovou dychtivostí.

*****

„Zpátky! Zpátky do řeky, musíme jim na pomoc,“ křikl jsem. S Desmondem a Harwinem jsme se rozjeli jako zběsilí. Když jsme míjeli naše vozy, křikl jsem na vozky: „Dávejte si pozor, můžou se vrátit.“ Nejsou to vojáci, uvědomil jsem si, a mají jen nějaké tesáky. Snad budou v bezpečí.
Dojel jsem ke svým mužům. Útočníci už byli ve třetině vzdálenosti k nám. Nejlepší obrana je útok, říká se. Je nás méně, ale šířka brodu jim stejně nedovolí roztáhnout se.
„Zaútočíme proti nim,“ zvolal jsem. „Sever!“
„Sever!“ vracelo se zpátky od vojáků.
Pobídli jsme koně do cvalu. Dvě skupiny jezdců se vodou řítí proti sobě. Voda se rozstřikuje pod koňskýma nohama. Kopyta bijí o dno, odhazují ohlazené kamínky a ty víří v proudu. Útočníci mají tasené meče, stejně i my.
Pak se obě strany sráží uprostřed řeky ve vražedném boji. Zvonění mečů, křik a šplouchání vody. Sehnul jsem se a rána nepřítele mi prolétla nad hlavou. Srazil jsem ho z koně ranou do břicha. Další padl Jonnelovým mečem.
Nalevo ode mne padl Desmond. Ať není mrtvý, ať není mrtvý, smlouvám s osudem. Calon a mladý Varly se napravo ode mne zakousli do svých soupeřů jako zběsilí, buší do nich a nabývají vrchu. Ale nemohu to sledovat, Ten, který srazil Desmonda, teď útočí na mne. Odrážím první ránu, pak útočím já. Náraz meče na meč, ještě jeden, útočím úderem shora dolů, srazím mu zbraň a další ranou ho zasáhnu naplocho do spánku.
Ale další dva nepřátelé jdou proti mně. Jeden vypadá jako jejich vůdce. Odrážím jejich rány, jak to jde, jenže je tu tlačenice, není jak manévrovat. Částečně jsem dosáhl toho, čeho jsem chtěl, nepřátelé nemohou pořádně využít početní převahu. Ale kdo se ocitne uprostřed, nemá jinou volbu než sekat kolem sebe bez naděje, že by se mohl stáhnout.
Uprostřed řeky zuří divoký boj, meče zvoní o sebe, ranění křičí, koně řičí. Už nemám čas sledovat, zda padají z koní moji muži nebo soupeři. Sám mám co dělat, abych se ubránil. Zleva přišel úder jednoho z útočníků, špatně jsem se vykryl, ztratil jsem rovnováhu a strhl svou vahou Svardrupa na pravou stranu. Svardrup narazil do koně vůdce útočníků, ten také ztratil rovnováhu, zapotácel se v sedle, a protože už neměl kde hledat oporu, spadl do řeky. Sotva jsem se stačil v sedle srovnat, opět zaútočil první, nastavil jsem mu čepel našikmo, zbraně se střetly, soupeřova rána se svezla stranou, odkryl se a já ho sekl do krku.
Jeho krev mi vystříkla přímo do obličeje. Reflexivně jsem si levou rukou začal oči chránit a protírat. Díky tomu jsem si až na poslední chvíli všiml, že protivník, který předtím spadl z koně, teď stojí přímo před Svardrupem.
Svardrup náhle zařičel bolestí a hrůzou. Vztyčil se na zadních a pak padl na bok. I se mnou. Padl jsem do vody. Hlavou jsem narazil na dno. Náraz mne napůl omráčil, chtěl jsem se nadechnout, ale vdechl jsem jen vodu.
Instinktivní strach z utonutí ve mně vybičoval zoufalou sílu, zoufale jsem se zazmítal a vyprostil se zpod Svardrupa. Otupěle a zpomaleně jsem šátral rukama po dně a snažil se najít meč, který mi vypadl z ruky. Padl na mne stín. Zvedl jsem hlavu a uviděl svého protivníka. Rozpřáhl se mečem. Nebylo nic, co bych mohl udělat. Zemřu tady, hloupě a zbytečně. A vezmu s sebou do hrobu svoje muže. Zemřu na kolenou a úplně mokrý. Snad bych se rozbrečel, kdybych na to měl čas.
Pak jsem viděl, že meč, který měl dopadnout na můj krk, jen tak volně dopadá do vody. A vedle něj taky něco těžkého a velkého. Lidské tělo.
Vychrchlával jsem vodu a pokoušel se nabrat dech. Něco velkého a černého stálo nade mnou. Pokoušel jsem se zaostřit. Kůň. Známý kůň. Jmenuje se jako já, uvědomil jsem si. Brandon je kůň.

*****

Vzpomněl jsem si na váček se sponou. Reflexivně jsem sáhl k opasku a nahmatal jej. Sevřel jsem jej a začal se hrabat na nohy.
Něčí ruka mi poskytla oporu. Konečně jsem se dokázal postavit a začít vnímat okolí.
Bylo po boji, pokud jsem mohl soudit. Několik zbylých jezdců poněkud bezcílně přejíždělo sem a tam. Musí to být naši, jinak bych už nežil.
Vidím strýce na koni se zkrvaveným mečem v ruce.
Svardrup umírá. Jeho krk je rozervaný a prýští z něj krev. Nohy už nehrabaly po dně, jen tělo sebou ještě občas škublo. Vědomí ho opouštělo a oči ztrácely lesk. Pomalu a odevzdaně pokládal hlavu do vody. Já tě takhle nenechám, říkal jsem mu.
Našel jsem svůj meč. Zvedl jsem ho, pohladil Svardrupa po krku a udělal, co jsem musel. Pak jsem si uvědomil, že jsem pro něj měl ještě jablíčka v sedlové brašně. Slzy se mi řinuly po tvářích.
Když jsem se trochu vzpamatoval, otočil jsem se kolem dokola.
Čtyři. Jen čtyři mí vojáci seděli v sedlech. Jonnel. Harwin. Varly. Skittrick.
Edwyn. Calon. Tomard. Hullen. Alyn. Ti jsou mrtví. Leží v proudu, který s nimi pohazuje. Desmond je raněný, má ránu v boku. Je téměř v bezvědomí.
A také jeden z útočníků. Je omráčený ranou naplocho, ale měl štěstí, že nedopadl obličejem do vody, jinak by se utopil.
Většina ostatních je mrtvá, jen dva nebo tři uprchli.
Přivolal jsem vůz se zásobami. Položili jsme na něj Desmonda i omráčeného zajatce. Pak jsem nařídil vyjet s vozem na břeh.
Vzápětí jsem zjistil, že raněný je i můj strýc. Meč mu projel nohou a zastavil se až o kost. Měl poraněnou i ruku. Je to zjevně bolestivé a na koni se drží jen silou vůle. Zatím co jsme odváželi vůz s raněnými, říká: „Slyšel jsem, co se děje a vyrazil za vámi. Vpadl jsem jim do zad. Mysleli asi, že na ně útočí další oddíl vojáků a zpanikařili. Naštěstí. Ale jeden z nich mi pěkně zřídil nohu. Na koni se teď dlouho neudržím.“
Jedna horší zpráva než druhá. Když jsme z vody odtahali co a koho šlo, na chvíli jsem znaveně sedl. Přerušení fyzické činnosti ale mělo za následek, že jsem propadl emocím. Rozhodil jsem rukama: „Byl jsem na Kameni a za Zdí, ale pak upadnu do hloupé pasti přímo na Severu. Polovina mých lidí je mrtvá. Co to bylo za hloupost mi svěřit velení nad kýmkoli?“
„Brandone, dělal jsi, co se dalo,“ řekl strýc sykaje bolestí.
Jenže já se nechal vlákat do pasti jako dobytek na porážku, nedokázal jsem se zbavit pocitu viny. Zklamal jsem.
„Zklamal jsem,“ řekl jsem zoufale.
„Jestli ti to pomůže, tak ani já bych nevymyslel nic lepšího. Teď není čas na sebeobviňování nebo dokonce sebelítost. Teď musíš být velitelem živých. Vzpamatuj se a postarej se o ně. A o raněné,“ ukázal na svoji posekanou nohu.
Má pravdu, uvědomil jsem si. Jak nám to říkal Hornwood? Pravda je, že v boji lidé umírají. Nemyslete si, že na tom něco změníte. To jediné, co můžete udělat je snažit se, aby k tomu docházelo co nejméně. Tím, že si tu sednu a budu zpytovat svědomí, nikomu a ničemu nepomůžu.
Podíval jsem se po ostatních. Musím rozhodnout co dál. Začneme jasnou věcí. „Harwine, ty se trochu vyznáš v léčení ran, pro Desmonda a toho omráčeného uděláš, co bude v tvých silách. A podíváš se na nohu mému strýci. Varly ti pomůže. A vy, otočil jsem se k vozkům, tu na voze uděláte dost místa, i kdyby bylo třeba část zásob přeložit k Ryswellovi.“
Harwin řekl: „Ano, udělám, co budu moci pro Desmonda i sera Martyna, i když nejsem žádný ranhojič natož mistr kapitáne Brandone, to snad víš. Ale pro toho bastarda-“ ukázal na omráčeného.
„Nechci, abys mu dělal chůvu. Uděláš pro něj, co bude nutné, aby se probral,“ řekl jsem. „Když to bude možné, vyslechneme ho. To přece nebyli žádní lapkové. Ti by se neodvážili napadnout vojenský oddíl. A měli dobré zbraně i zbroj. Od něj se snad dozvíme, kdo za tímhle stojí.“
Pak jsem se vrátil k tématu péče o raněné. „Položte je na vůz. A ty strýče budeš muset slézt z koně a sednout si teď na zem, než spadneš.“ Strýc se ani nezdráhal, když jsme mu se Skittrickem pomáhali ze sedla. Bylo vidět, že potřebuje odpočinek. Opřel se o postranici vozu, zatímco si na ránu tiskl obklad, který jsme se Skittrickem vyrobili z haleny zabitého Grazdara.
„Brandone, vezmeš si zatím Brandona,“ ukázal strýc na svého koně. „Já se teď nějakou chvíli na koni nepovozím.“ Přikývl jsem. Strýc zavřel oči, odpočíval.
Harwin se zatím pokoušel s pár kusy plátna a vínem vyčistit Desmondovu ránu. „Bude stejně potřebovat co nejdříve mistra. Ránu sice dokážu obvázat tak, že nebude moc krvácet, ale jestli se zanítí, nic s tím nesvedu.“
„Rozumím,“ vzdychl jsem. Musím se rozhodnout, jak teď. „Chlapi,“ oslovil jsem vojáky, „víte, že před vámi nikdy nic nezatajuji. Teď musím rozhodnout, co uděláme. Desmond potřebuje mistra. Nejbližší je na hradě Cerwyn, dva dny jízdy odsud. Tam by na nás měli čekat muži Starků a doprovodit nás na Zimohrad. „Někteří z těch lotrů ovšem unikli tím směrem a teď nám možná strojí další léčku. Máme dvě možnosti. Vyrazíme co nejdříve bez ohledu na riziko. Druhá možnost je, že počkáme, až se tenhle probere,“ ukázal jsem na omráčeného zajatce. „Podle toho, co nám řekne, se budu moci rozhodnout, kterým směrem to pro nás bude bezpečnější. Nebude ovšem možná chtít vypovídat nebo ani nebude moci, nevím, jak moc je zraněný. Navíc Desmond nemůže čekat moc dlouho, než se něco dozvíme.“
„Tvůj rozkaz tedy zní?“ otázal se Jonnel za všechny.
V situacích, jako byla tahle, bych si to s kterýmkoli z nich s chutí vyměnil. Který hlupák kdy řekl, že vyšší míra zodpovědnosti přináší vyšší míru svobody. Možná ve svobodných městech s tou jejich, jak tomu říkají, demokracií, a za mírových okolností. Ale tady leží veškerá zodpovědnost na mně.
„Vyrazíme hned, jak si trochu odpočineme a ošetříme raněné tak, aby cestu vydrželi,“ řekl jsem a doufal, že to znělo rozhodně.
Jonnel přikývl: „Ano, kapitáne Brandone. A co uděláme s našimi padlými?“
Další rozhodnutí, o kterém jsem věděl, že ho musím učinit, a kterého jsem se obával. Jedna moje část říkala: sami by si přáli udělat to nejlepší pro ostatní. Nechtěli by, aby starost o ně komplikovala živým situaci. Úplně postačí, když je pohřbíš tady.
Druhá však oponovala: Jsou to stále tvoji muži a ty za ně zodpovídáš. Muži Severu a Bílého přístavu. Bojovali za tebe a ty je musíš alespoň důstojně pohřbít. Zasloužili by si lepší místo než břeh řeky, kde jejich hroby rozhrabe zvěř nebo je vykrade nějaká zlodějská chátra.
„Opravíme ten převržený vůz a naložíme je do něj,“ rozhodl jsem. „Nenecháme je tady.“
Jonnel znovu přikývl, tentokrát ale nic neřekl. Vypadal, jako kdyby myslel na něco jiného.
Nechal jsem mu jeho myšlenky a zorganizoval opravu vozu, který tu útočníci zanechali. Se Skittrickem jsme jej převrátili na zbylá tři kola a přidrželi ve vzduchu, zatímco Jonnel nasadil upadlé kolo. Čep jsme nenašli, ale provizorně jsme usekli větev jednoho stromu a kolo jí na ose přichytili. Pak následovalo to nejtěžší. Nechali jsme u raněných Harwina a Varlyho, z vozu s Ryswellem jsem si půjčil vozku Owena a vjeli jsme ještě jednou do řeky, vzít řece naše padlé muže a uložit je na vůz. Nikdo při tom nepronesl slovo.
Když bylo hotovo, překryli jsme je lněnou plachtou, která předtím zakrývala zásoby. Ve vodě stále procházeli někteří koně, kteří se nerozutekli. Ti se o sebe postarají, než je sem přijede někdo odchytit.
Myslel jsem i na Svardrupa, který byl tak věrným, jak jen kůň může být. Ale pro něj teď nemohu udělat už nic. Na chvíli jsem se odvrátil zrakem, abych skryl slzy, které se mi opět vedraly do očí.
Když jsme se vrátili zpět ke břehu, Jonnelovi se náhle poznáním rozjasnila zachmuřená tvář. „Kapitáne, já jsem si vzpomněl. Velitel útočníků. Byl mi povědomý. Už vím proč. Byl v družině Elmara Boltona v Bílém přístavu.“
„Opravdu?“ otázal jsem se. Je-li to tak, bude to ještě zajímavé. Navíc jsem cítil, že soustředění na jiné věci než na mrtvé mi jen prospěje.
„Jsem si jist. Když přijeli Boltoni do Bílého přístavu, doprovázeli jsme jejich muže do hostince, kde byli ubytovaní. Že jsem si nevzpomněl dřív. Jmenuje se – jmenoval se Domeric Pyke, ale říkali mu Domeric Železný.“
„To jméno jsem v Přístavu slyšel. Dávalo by to smysl. Ramsay Bolton se blízkých mužů svého bratra zbavil, takže ti byli náhle bez pána,“ řekl jsem.
„To udělal to nejhorší, co mohl,“ ozval se strýc, který se poněkud vzpamatoval. „Voják bez pána, kterému slouží, a bez peněz nemá žádné zábrany. Když si musí opatřit jídlo a peníze, nedovoluje se.“
Moji muži začali protestovat skrze stavovskou čest, ale strýc pokračoval: „Má dvě možnosti. Buď žít jako zločinec, nebo se dát do služeb někoho jiného. Vy byste si jistě mohli najít jinou čestnou službu, ale on ne. On mohl buď loupit, nebo si najít někoho podobného jako byl Elmar, komu by sloužil. A něco mi říká, že tohle nebyl loupežný přepad.“
„Takže otázka zní, na příkaz kterého nového pána nás Benfred přepadl,“ doplnil jsem ho. Podíval jsem se na Ryswella Boltona. Ten seděl opět opřen o svou klec a předstíral, že vůbec neví, co se tu před chvílí odehrálo.
„Ryswelle, jestli něco víš, měl bys to vyklopit teď a tady, král ti to přičte k dobru,“ uhodil na něj strýc.
Ryswell však mlčel a ve voze zaujal polohu, jako kdyby se modlil.
„Bylo to kvůli tobě? Chtěli tě snad osvobodit?“ zahřímal jsem na něj, protože trpělivosti jsem teď neměl ani zrnko.
Nic. Ale přesto. Stále se snažil tvářit, že mne nevidí, ale zato já viděl v jeho tváři jisté zklamání.
Raději jsem otázek zanechal, protože jsem měl mnoho chuti otevřít mu ústa pořádnou ranou do tváře.
„Vyrazíme na cestu,“ přikázal jsem. Naše prořídlá skupina se připravila vyrazit.
Vojáci Jonnel. Harwin. Varly. Skittrick. Raněný Desmond.
Vozkové Owen, Maron a Wex.
Můj strýc. Já.
Omráčený zajatec. A Ryswell Bolton.
A pět mrtvých.
Musím myslet ještě na jednu věc. Náš zajatec je tím, který tak těžce zranil Desmonda. Nikdo z mých lidí se to nesmí dozvědět.
Sevřel jsem váček s dárkem pro Alisii, jako bych od něj mohl čerpat trochu jistoty. Vyrazili jsme.

*****

Jeli jsme dlouho do večera, abychom zkrátili vzdálenost ke hradu Cerwyn co nejvíce. Pokud zítra vyrazíme česně, mohli bychom tam do večera být.
Cesta zatím probíhala nerušeně a nepotkali jsme žádného člověka. Brandon Brandona poslouchal, i když občas koukal po mém strýci. Ten se ujal kočírování vozu se zásobami a raněnými, na to jeho síly zatím stačily. Jeho původní vozka Maron řídil nyní vůz s padlými.
Zřídili jsme tábořiště a já se právě chystal znovu začít klást otázky Ryswellovi.
V tom se ozvalo zavolání mladého Varlyho: „Kapitáne Brandone, sem, zajatec se probírá.“
Během cesty i utáboření dosud vládlo ticho, přerušované jen občas úsečnými větami a příkazy. Teď jako by se protrhla ta tíživá nálada, která nás od Volského brodu provázela. Hořkost vyplula na povrch a musel jsem své muže zarazit, než některý z nich sáhne k nepředloženosti.
Popravdě já sám jsem se celou dobu musel ovládat. Kdykoli jsem pohlédl, jak spolu na jednom voze leží jeden z mých lidí, člověk, na kterého jsem se mohl kdykoli spolehnout, a jiný člověk, který jej těžce, možná smrtelně zranil. Musím jej vyslechnout, všechno osobní musí stranou. Je zatraceně těžké tohle dodržet.
Zajatci to ovšem chvíli trvalo, než přišel k sobě natolik, aby vůbec mohl odpovídat. První slova, která ze sebe dostal, byla „prosím pít.“
Podal jsem mu měch s vodou. Dlouze si přihnul a poděkoval. Znělo to docela upřímně. Zahnáním žízně trochu ožil.
Mohlo mu být přes čtyřicet, krátký sestřih zbrojnoše mu již počínal šedivět a řídnout, ve tváři měl několik zahojených jizev od sečných ran. Ve službě zjevně již něco zažil.
Navzdory tomu ale nepůsobil dojmem otupělého vojáka necitlivého k okolí.
„Takže jsme prohráli,“ řekl při pohledu na pouta na rukou. „Přežil jsem já sám?“ Mluvil ještě pomalu a s obtížemi, ale svou situaci si zjevně uvědomil rychle.
„Dva či tři z vás uprchli, ale zbytek je mrtvý. I váš vůdce Domeric,“ odpověděl jsem.
Když jsem vyslovil jeho jméno, zajatec se ušklíbl. „Přestal být naším vůdcem, když jsme se dali do služeb toho parchanta Benfreda. Od té doby jsme plnili výhradně jeho vůli.“ Pak se nadechl a znova požádal o vodu. Když se napil, pokračoval. „Ovšem, já žiju, zdá se. Byl jsem ušetřen a dostal jsem napít,“ řekl smířeně. „Tohle bude nejspíš ta část, kdy mi začneš pokládat otázky. Kdo jsem, komu sloužím, proč jsme na vás zaútočili a tak.“ Neříkal to ani bojácně, ani výsměšně, snad jen s trochou rezignace a vědomím nevyhnutelnosti.
„Pochopil jsi to správně. Máš s tím asi sám hodně zkušeností. Takže mi ty otázky ušetři a spusť. A uvědom si, že jsem teď to jediné, co stojí mezi tebou a muži, kterým jste zabíjeli přátele.“ V hloubi duše jsem se za tu hrozbu trochu zastyděl. Nečiní mi potěšení takhle s lidmi mluvit. Ale bojové vypětí, únava a hněv udělají svoje.
„Mé jméno je Gawen,“ začal zajatec. „Gawen Sníh z Karské bašty, ale říkají mi Gawen Kůrka. Je pravda, že si kůrky z chleba schovávám vždycky nakonec – ale to sem nepatří,“ dodal rychle, když viděl, že se nesměju.
„Donedávna jsem sloužil, totiž sloužili jsme, Elmaru Boltonovi. Když mu jeho bratr proklál hruď mečem, nebylo pro nás už ve službách Boltonů místo. Domeric přišel lordu Ramsaymu vyjádřit loajalitu a mohl být rád, že ho ten parchant – promiň, že tak mluvím o vznešeném lordu – nevypráskal ze svého stanu bičem. Prý zrádce on živit nebude. Já bych řekl, že kdo koho zradil, je otázka úhlu pohledu, každopádně jsme ostrouhali a museli přemýšlet, co dál.“
„Mohli jste přece nabídnout služby některému jinému lordovi,“ vstoupil jsem mu do řeči.
„Sere Brandone,“ povzdechl si Gawen. „Tvá spravedlivost je vyhlášená, ale takhle to většinou ve světě nechodí.“ Na malou chviličku jsem si připadal jako na poradě v Bílém přístavu před pár dny.
Gawen pokračoval: „Přiznávám, byli jsme tak zoufalí, že jsme to dokonce zkusili, konkrétně u Gloverů a Tallhartů. Ti nás alespoň odmítli zdvořile s tím, že třeba za čas, až se zklidní ledy a podobně.“
„Pochopil jsem, pokračuj,“ vyzval jsem ho, abychom se dostali dál.
„Myslím, že si dokážeš představit, co bylo dál. Bylo nás skoro dva tucty, náhle bez pána a bez žoldu. Jít na východ do Essosu? Tam žoldnéře potřebují stále. Na to jsme ovšem neměli peníze. Dokonce by nám nestačilo ani na cestu na jih do říčních krajin k bouřným králům.
Domeric byl nahněvaný na Ramsayho Boltona a uvažoval, že si k penězům pomůžeme na jeho lénech. Nikomu se to dvakrát nelíbilo. Věř tomu nebo ne, sere Brandone, ale ať už jsme dělali pro Elmara cokoli, pálení vesnic a braní kořisti mezi to nepatřilo.
Zoufalství ovšem dělalo svoje a kdoví, jak by to dopadlo. Ale pak se najednou objevil ten úlisný panák.“
„Benfred?“ vstoupil jsem mu do řeči. Přikývl. „Co je vlastně zač?“
„Oficiálně pracoval pro tamhle toho,“ ukázal na Ryswella. „Špeh, našeptávač, rádce. Jmenoval se Benfred Řeka, ale říkalo se mu Fretka Ben. Ve skutečnosti jsme si nebyli úplně jistí, komu vlastně slouží. Tak nebo tak nám řekl, že když pro něj něco uděláme, zařídí nám další službu. Když jsme se dozvěděli, co máme udělat, chvíli jsme nevěřili vlastním uším, chvíli mysleli, že se Fretka Ben zbláznil, ale Železného Domerica už příliš zlákaly peníze a někteří z nás dávali náš osud za vinu Bílému přístavu, takže většina byla nakonec pro. No, zdá se, že pro nás nakonec Fretka Ben zařídil službu červům a mravencům.“
„A rybám,“ neudržel se Jonnel.
„Klid, vojáci,“ řekl jsem a pozvedl rozevřenou dlaň, abych zarazil případné další poznámky včas. Ale výslech stále neskončil.
„Proč jen mi Domeric nedovolil, abych se na službu zeptal u tebe,“ zahořekoval Gawen, než jsem se ho stačil začít ptát na věci, které jsem potřeboval vědět. „Chtěl jsem, abychom šli právě za tebou, i po všech těch odmítnutích. Fretka ale prohlásil, že takoví jako ty nad námi budou jen ohrnovat nos. A že bys musel být blázen. A blázen a k tomu čestný je ta nejhorší kombinace. No, nakonec se to otočilo proti nám.“
„Nechápu, jak jste si mysleli, že vám to projde,“ neudržel jsem na uzdě hněv. „I kdybyste nás zabili, stejně byste nemohli utéct daleko. Určitě ne s Ryswellem.“
„Měli jsme hned potom odplout do Essosu. Ale podcenili jsme vás. Jsi možná mladý, ale v boji se vyznáš jako málokdo. Už když jsem viděl, že jste vyřídili Fretkovy lidi a stavíte se proti nám, věděl jsem, že tady půjde o krk. Ale sudba již byla vyřčena.“ Jeho narážka na příběh o Nočním králi mne překvapila.
„Místo jste zvolili dobře, ale ta historka o rozbitém vozu byla zbytečná. Nakonec vás to prozradilo. Pobít nás z kuší či nočním přepadem by bylo jednodušší,“ řekl jsem. Přece jen jsem měl potřebu dát trochu najevo, že jsme navzdory ztrátám zvítězili. Mužská ješitnost.
„To ten blbec Fretka Ben. Říkal jsem mu, že jedna rána kuší odvede tu práci nejspolehlivěji, ale nechtěl poslouchat. Prohlásil, že jestli chceme dostat zaplaceno a další službu, musíme to udělat po jeho. A hlavní práci chtěl udělat se svými vlastními lidmi, nejspíš aby si získal odměnu především pro sebe.“ Vzdychl a podíval se na Ryswella.
Ten zatím zcela odhodil masku netečnosti a pozorně Gawena poslouchal.
Stále jsem nerozuměl jednomu. Osvobodit Ryswella? Kdo by tím co získal. Neznamená nic tady ani ve Valyrii. Ledaže – došlo mi to. Bylo to tak absurdní a přitom tak jasné.
„Vy jste nás nenapadli, abyste Ryswella osvobodili. Vy jste nás napadli…“
„…abychom ho zabili,“ řekl Gawen a dál Ryswella sledoval.

*****

„To sis vymyslel, ty zrádče.“ Ryswell se neudržel. „Chceš se zalíbit? Myslíš, že ti to pomůže? Ne, to prostě není možné. Ona mne osvobodí. Proč by mne měla zabíjet?“ Hlas se mu zlomil. Bylo vidět, že se jeho naděje zhroutila. Nebyl důležitým spojencem, ale obětovaným pěšákem. Chytil se za hlavu a zoufale tloukl čelem o mříž.
Ale jeho poslední otázka byla na místě. „Proč jste ho měli zabít?“
„Přesněji řečeno, měli jsme zabít vás oba. Tak nám to nakázal Fretka Ben. Ovšem důvody jsme znali jen velmi neurčitě. Vadili jste tomu, pro koho nás Fretka Ben najal, někomu z Valyrie, nějaké ženské. Jméno nevím,“ pokrčil Gawen rameny.
„Já ano, ale na tom nesejde. Rozhodně chápu, proč chce zabít mě, ale proč jeho?“ Otočil jsem se k Ryswellovi. „Ryswelle, teď ses mohl přesvědčit, že nemůžeš čekat žádné vysvobození z venku. Máš jedinou šanci na shovívavost. Když nám hezky vyklopíš, proč tě může chtít Daena Targaryen mrtvého.“
Chvíli mlčel. Pak se rezignovaně zasmál a řekl: „Protože vím o spojení Valyrie a jednoho velkého rodu Železných. A protože vím, že Železní chtějí vlákat Seveřany do pasti.“
Má mě těšit, že jsem měl pravdu, když je ta pravda smrtící?

*****

Ještě se ani nezačalo rozednívat, když jsme ve spěchu opustili tábořiště a vyrazili dál na sever. Nejraději bych vyrazil ještě večer, ale koně byli znavení a lidé by spali v sedlech. Bez odpočinku bychom se daleko nedostali.
Ale je nutné z hradu Cerwyn poslat zprávu na Zimohrad, do Bílého přístavu a především na Mohylov. Ať seberou hotovost a připraví se k obraně a ať se pokusí odvést od moře co nejvíc lidí. Snad je ještě čas.
Na šest tisíc Železných se chystá vysadit na severním pobřeží Slaného kopí, s částí sil plenit Území Mohylových hrobů až k Mohylovu a nalákat tím krále a jeho armádu zpět k šíji. Tam bude čekat v záloze další část sil, která přehradí průchod mezi pobřežím a bažinami. Králova armáda bude muset Slané kopí obejít v úzkém pruhu podél pobřeží a překročit Zimničnou řeku, aby se dostali na severní pobřeží. Tam ji Železní buď zničí nebo obklíčí a přinutí ke kapitulaci.
Od té doby, co Ryswell promluvil, se strýc Martyn tvářil trochu zahanbeně. Ještě než jsme se vyrazili, řekl mi: „Je mi těžko to přiznat, ale měl jsi pravdu. My jsme ji neviděli. Ano, jihozápad a Mys krakatice jsou ideální místa, kde se dá vojsko sevřít do pasti. Příliš jsme spoléhali na slova tam, kde měl mluvit rozum.“
„Strýče, kdo je pisatelem dopisu?“
Strýc po chvilce váhání odpověděl: „Je to osoba, ke které měl král Hallis důvěru. Víš, král byl čestný a rozumný muž, ale i takoví mají sklony důvěřovat srdci. Před mnoha lety se král plavil kolem Pazourkových útesů. Z jeho lodi spatřili veslici Železných najetou na mělčinu. Na moři si všichni pomáhají a tak král dopravil posádku lodi do bezpečí.
Jenže na palubě byla též Myra Hoare, sestra tehdejšího krále Železných Qohoreda. Ať bylo co bylo, od té doby se zdálo, že jedním z projevů vděčnosti té dámy bylo občasné posílání informací našemu králi.“
„Hrrrmmmfff,“ vyrazil jsem ze sebe a udeřil čelem o postranici vozu. „Za vším hledej ženu. Jak jsem si mohl myslet, že mohu použít rozum a strategické myšlení proti vděčnosti železné lady?“ Skoro jsem se rozesmál.
Strýc ke smutnému veselí také neměl daleko. „Raději nic takového neříkej své ženě. Nebylo by to spravedlivé. Ale něco jsi mi připomněl. Jistě znáš příběh o Nočním králi a zelenověštkyni, kterou proklel Velký jiný a nikdo jejím proroctvím pak nevěřil?“
„Ano, znám,“ vzpomněl jsem si na nedávnou noc v Bílém přístavu. I když má ješitnost dostala po včerejšku jistou dávku zadostiučinění, vůz s padlými byl bolestivou připomínkou toho, že do pasti jsem se nechal lapit i já sám. Mnoho nechybělo, aby sklapla naplno. Odbyl jsem to proto se slovy: „Bez chyb bychom byli příliš dokonalí a tudíž příliš ješitní.“

*****

Desmond zemřel jen hodinu cesty před hradem Cerwyn. Krátce před posledním vydechnutím procitl. Zavolal nás Gawen: „Pánové, váš raněný vás chce vidět. Rychle.“
Zastavili jsme, Desmond si s námi podal ruku a my mu pak zatlačili oči.
Takřka na dohled od cíle. Není žádná vyšší spravedlnost. Je jen na nás pokusit se udělat, co považujeme za správné.
Jenže co je správné? Díval jsem se na Gawena. V boji bych ho zabil. Málem jsem to udělal, jen pro něj šťastnou shodou náhod vyvázl jen s pohmožděninami a mírným otřesem. Co udělám teď? Co mám udělat teď? Zabít draka nebo Jiného je lehké. Tedy, ve skutečnosti je to k smrti nebezpečné, ale nepochybujete u toho.
Už jsem zabil lidi. Egem byl zločinec, jehož činy byly nestvůrné, a v tu chvíli, kdy jsem mu zasadil tři rány, snad už ani člověkem nebyl.
Baelor se zabil sám, když nalehl na můj meč. Čekal, že tím přivodí mou zkázu.
Ti u Volského brodu ohrožovali na životě mne a mé lidi. I to se dá odůvodnit. Když ne službou Severu a králi, tak alespoň pudem sebezáchovy.
Ale tohle je jiné. Zabíjení nemá být nikdy snadné. Tak to říkáme my, první lidé. Teď vím, co se v tom doopravdy skrývá.
Gawen si všiml mého zamyšleného pohledu. Pochopil.
Zarazil jsem ho gestem, než stačil něco říct. Nechtěl jsem ho slyšet se omlouvat, prosit ani statečně přijímat osud. Řekl jsem mu: „Nikdo nemá soudit věc, která se ho osobně dotýká. Možná zemřeš. Ale soudit tě bude pobočník krále nebo král sám. Ne já.“
A pak už jsem až k hradu Cerwyn nepromluvil.

*****

Hrad Cerwyn se vynořil před námi. Prastará brána střežící okraj vlčího lesa. Záře zapadajícího Slunce obarvila jeho vysoké hradby do červena.
Otočil jsem se v sedle za narudlým Sluncem někam na jihozápad. Tím směrem je i král Rodrik. A Rickon a ostatní.
Z hradeb se ozvalo zatroubení rohu. Jedno, které znamená příjezd přátel.
U hradu byl rozložený vojenský tábor. Jak jsme vzápětí poznali, Martynův syn a můj bratranec Harmond již přitáhl s vojskem sem. Přidal se k nám a než jsme projeli otevřenou hradní branou, strýc mu v rychlosti vylíčil, co se událo u Volského brodu. On nás zase překvapil zprávou, že na hrad s ním přijela i princezna Arya.
Na nádvoří nám ukázali, kde ponechat vozy a Harmond sám se vydal spravit sera Kyla. Ten v zápětí přišel a řekl: „Vítáme vás na hradě Cerwyn. Veškeré jeho pohostinství je vám k dispozici. Slyšel jsem o vašich potížích a slibuji, že hned ráno pošlu své lidi, aby pátrali po těch, kteří vás tak hanebně přepadli.“
Vůz s králem nařídil na noc ponechat v hradním božím háji. Pak poručil svým lidem, aby se postarali o nás a naše koně. Mým vojákům nabídl pohostinství hradní krčmy, ale řekl jsem, že si zaslouží více než jen to. Byli proto odvedeni do obytné části hradu a tam ubytováni a pohoštěni.
Ryswell byl stále ponechán ve své kleci, zatímco Gawena odvedli do hradní cely. Jeho poslední pohled směřoval k vozu s našimi mrtvými. Požádal jsem sera Kyla, zda mohou být pohřbeni zde na hradě.
„Muži, kteří zemřeli při ochraně krále, si zaslouží veškeré pocty,“ řekl.
Byl jsem velmi unavený a znělo mi to trochu moc obřadně, ale bylo vidět, že to ser Kyle neříká jen jako frázi.
Vzápětí vyšla z hradního donjonu také princezna Arya. Na Zimohradu není Stark, pomyslel jsem si. I my Seveřané jsme lidé. Láska k otci je víc než tisíc zásad.
Zastavila se se slzami v očích pod schodištěm. Vítr se proháněl po nádvoří a cuchal její černé vlasy. Přistoupil jsem k ní a chtěl pokleknout. Zadržela mne však gestem a řekla: „Prosím neklekej. To já jsem vděčná průvodci svého otce. Bude mi ctí, když mne doprovodíš k jeho rakvi.“ A nastavila ruku.
Nabídl jsem jí rámě a odvedl jsem ji do božího háje. „Tvůj otec byl dobrý král a dobrý člověk, princezno,“ řekl jsem cestou trochu prkenně. Nevím, jestli mne vůbec vnímala.
Pak mne požádala: „teď tě prosím, abych zde mohla být chvíli sama.“
Přikývl jsem. Pokud jsem mohl soudit, potřebovala by teď někoho blízkého, říkal jsem si cestou zpět. Vtom jsem vrazil do spěchajícího Harmonda. Vzájemně jsme se omluvili, načež pokračoval dále. Zdálo se, že i on má v božím háji cosi důležitého. Při všem, co jsem měl za sebou, mne to docela zahřálo.
Ser Kyle a strýc už na nádvoří nebyli. Jeden ze strážných mne dovedl do hlavní síně hradního donjonu. Oba tu prodiskutovávali první zprávy z jihozápadu. Kylův mistr Ebrose chtěl sice ze všeho nejdříve prohlédnout a ošetřit strýcovo zranění, ale strýc to odbyl, že jedna noha Sever nedělá, a že jsou tu věci, které je třeba naléhavě projednat.
Když jsem vešel do síně, ser Kyle strýci právě četl dopis sera Eyrona Flinta z Pazourkového prstu. Stálo v něm, že Železní již počali napadat jeho državy. Eyron shromáždil své vazaly a pokouší se útoky odrážet. Podle zpráv je královo vojsko již nablízku.
„Sere Kyle,“ řekl jsem, „informace, které přinášíme, jsou pro Sever životně důležité. Je vysoce pravděpodobné, že Sever zažije další útok, mnohem silnější, který ohrozí samotného krále.“
Se strýcem jsme jej potom v rychlosti informovali o dalším hrozícím útoku a místě, kde se pravděpodobně Železní vylodí.
Ser Kyle nás tiše a pozorně vyslechl. Pak řekl: „Zcela na rovinu říkám, že to není dobrá situace. Mí synové Cley a Hallis jsou s většinou sil našeho rodu na Jihu s králem. Stejně tak většina sil Tallhartů. Jediné síly, které budou teď hned k dispozici, jsou muži vašeho rodu.“
„To je nějakých pět set mužů,“ řekl strýc. Jakou další pomoc můžeme očekávat. Gloverové musí zajišťovat severozápadní pobřeží před případným útokem z Medvědího ostrova. Nebudou si moci dovolit poslat velkou pomoc, řekněme sto mužů a bude jim to trvat nejméně týden. Karstarkové mají v cestě území Boltonů a jejich vztahy nejsou nejlepší. Kdoví, jestli državy Hrůzova nebudou muset celé obcházet.“
„Takže musíme doufat, že dokáží včas shromáždit dost sil Dustinové na Mohylově,“ řekl jsem. „S nimi se musíme spojit co nejdříve. Pak se pokusíme je zastavit před Mohylovem. S nezajištěným křídlem pak snad nebudou riskovat boj na dvou místech a nezablokují královo vojsko na jihozápadě.“
„Souhlasím,“ řekl ser Cerwyn. „Ještě teď hned pošleme holuby do Mohylova, aby rychle sebrali tolik mužů kolik mohou. Pak na Pazourkový prst a několik hradů v okolí, kde by mohl být zastižen král a jeho vojsko, aby věděli, co Severu hrozí. Potom další zprávy do Bílého přístavu, Karské bašty, Pahorku v Hlubokém lese, Torrhenova dvora a dalším, aby poslali co mohou k Mohylovu.“ Začal ihned mistru Ebroseovi udílet příkazy stran dopisů.
Uvědomil jsem si, že Kyle Cerwyn je pravým bratrem Rollama Cerwyna, tak jak jsem si ho pamatoval z výcviku v Bílém přístavu, kde nám spolu s Morsem Hornwoodem dávali pořádně do těla.
Teprve když byly napsány ty nejdůležitější dopisy a předány mistrovu pomocníku, nechal strýc mistra Ebrose podívat se na jeho zranění.
Když Ebrose ošetřil strýcovo zranění, strýc mne zavolal.
„Brandone, vypadá to, že hodnou dobu nebudu moci usednout na koně. Ne že bych dal na to, co říkají mistři, ale tohle je příliš vážné, abych všechno ještě komplikoval tím, že se někdo bude muset starat o mne. Zkrátka, byl bych rád, abys naše muže vedl k Mohylovu ty. Poneseš štít Umberů.“
Mírně se mi zatmělo před očima. „Strýče, ještě tak před týdnem bych se vůbec nerozhodoval a tuhle zodpovědnost přijal. Ale po Volském brodu nevím. Možná nejsem ten pravý, kdo dokáže velet mužům. Nasadit vlastní život, to je jiné, než totéž žádat po ostatních.“ Říkal jsem to, co se mi poslední dva dny honilo hlavou.
„Je správné o sobě pochybovat,“ odpověděl strýc po chvíli. „Pocit neomylnosti je nebezpečný, zvláště když jde o život. Mohu tě ubezpečit v tom, že to nebylo naposledy, kdy padl někdo, komu velíš. Člověk je člověkem. Nikdy nemůže všechno předvídat, všemu zabránit. I velitel. Není nadčlověk. Důležité je, aby si to uvědomil a jednal podle toho.“ Na chvíli se odmlčel. Napil se svařeného vína, které mistr Ebrose předtím použil na vymytí jeho rány. Zavdal si přímo z konvice. Odkudsi vyčaroval druhou a nalil i mně.
Pak pokračoval: „Naším úkolem je teď chránit životy těch, kteří se sami bránit nemohou. Chránit půdu, která nás živí. Nemůžeme si dovolit luxus přenášet tuhle odpovědnost na jiné. Můžeme se jen pokusit dělat to tak dobře jak dovedeme.“
„Já to chápu. Vždycky jsem to bral takhle. Jen doufám, že to dovedu tak dobře, aby to skutečně někomu pomohlo. Ale proč vlastně nenecháš velet svého syna?“
„Abych ho postavil do stejné situace, ve které jsi ty?“ Zasmál se. „Neboj se, pro to ne, takový bastard nejsem. Zcela objektivně tě považuji za zkušenějšího a plně způsobilého pro tento úkol. Podle toho, jak jsem tě zatím poznal, mám za to, že své vojáky nepovažuješ za pouhé své figurky, kterými táhneš po hrací desce cyvasse.“
Asi jsem potřeboval do žil nalít trochu sebevědomí. Přikývl jsem.
„Povedu Umbery proti Železným. Je tu ale ještě jedna věc,“ řekl jsem. „Král mi uložil dopravit ostatky jeho otce na Zimohrad. Tento úkol musím dokončit.“
„Tento úkol jsi splnil, Brandone Umbere,“ ozvalo se za mými zády. Princezna Arya stála v místnosti a zřejmě již nějakou chvíli poslouchala. „To prohlašuji já, Arya Stark ze Zimohradu, dcera krále Hallise a sestra krále Rodrika. Rod Cerwynů přísahá svou věrnost přímo Starkům, takže toto je území Zimohradu. Ať si bratříček zkusí něco namítat.“
„A co mí muži?“
„Na Zimohrad doprovodím princeznu s královými ostatky já. K ničemu jinému teď stejně nejsem užitečný,“ povzdechl si strýc. „Ryswella vezmeme samozřejmě také. Tví muži ať se rozhodnou, jestli pojednou s tebou nebo se mnou.“
Hleděl jsem skrz zavřené okno do ztemnělého nádvoří. Přemýšlel jsem, co mi ráno mí poslední čtyři muži řeknou. Pak jsem zjistil, že v síni už kromě mě nikdo nezbyl.
Člověk skutečně nemůže předvídat vše, pomyslel jsem si. Cítil jsem povinnost vůči Alisii, a proto, když jsem se mohl rozhodnout sám, jsem od Rodrika přijal úkol dovézt jeho otce na Zimohrad.
Ale dopadlo to tak, že se ve víru války ocitnu tak jako tak. Železní nezmizí, když zavřu oči. Když si vezmou jednu vesnici a my budeme dělat, že to není naše věc, vezmou si i další, a hrad a město, až budou stát před Bílým přístavem. Pak už se to co zbude, bude chránit jen těžko.
Když jsem cestoval za Zeď, bylo to proto, že jsem nechtěl na nikoho přenést úkol, který patřil mně. A nemůžu to udělat ani teď.
Uvědomil jsem si, že opět v ruce svírám váček. Já takhle chráním tebe. To je můj úkol.
„Proč jen musejí být všechna důležitá rozhodnutí tak těžká,“ řekl jsem svému odrazu ve skle. Moc jsme si nepopovídali.
Našel jsem komnatu, kterou mi ser Kyle přidělil, sedl si na postel, abych si zul boty, ale vypětí, které jsem za poslední dva dny prožil, se proměnilo v tak silnou únavu, že jsem padl na polštář a ztratil pojem o světě dřív, než jsem se stihl odstrojit.

*****

Navzdory tomu, že jsem ležel v hauberku a botách, které jsem neodložil tři dny, se mi spalo nádherně. Teplá měkká postel a pocit žádného ohrožení udělaly své.
Najednou se však se mnou houpal svět, myslel jsem, že ležím na voze, který se kodrcá po kamenité cestě, ale to mi jen Jonnel Slate třásl ramenem.
„Hrmpf?“ vypadlo ze mne, zatímco jsem mžoural do světa.
„Kapitáne Brandone, Gawen žáda, zda s tebou může mluvit.“
O několik minut a dvě konve studené vody později jsem stále ještě trochu mžouraje stál před jeho celou.
„Je ještě něco, co bych měl vědět?“ řekl jsem nevrle.
„Jen to, že tě žádám, abych mohl jet proti Železným s vámi.“ Pronesl to zcela klidně a odhodlaně.
„A kvůli tomu mě budíš takhle brzo? Uvědomuješ si, že nevyspalý velitel je nevrlý velitel a nevrlý velitel podlamuje morálku celého vojska?“
„V tom případě prosím za odpuštění, ale myslím, že každá ruka s mečem se ti teď bude hodit.“
„Ruka s mečem ano, ale jen pokud budu vědět, že bude rubat do železných a ne nám do zad. Řekni mi upřímně, věřil by sis na mém místě?“
„Důvěra v člověka je vzácná, chápu. Nemusíš věřit, že jsem v jádru dobrý člověk, že se chci napravit a podobné řeči…“
Zarazil jsem ho gestem ruky. Nechtěl jsem to protahovat, tak jsem přešel rovnou k podstatnému: „Ano, nebudeme tu mluvit o vznešených důvodech. Chceš něco jako polehčující okolnosti. Vysloužit si nazpátek když ne čest, tak alespoň život na Zdi.“
„Tak, pane. Mé černé nitro jest před tebou odhaleno na kost.“ Navzdory situaci se Gawen docela bavil. Ostatně neměl co ztratit.
„No, jak jsem ti řekl, já tě soudit nebudu. I kdyby sis šplhnul u mě, nevím, jestli ti to bude k čemu dobré. Ale protože chci ještě dospat a tento rozhovor se zbytečně protahuje, povolení uděleno. Jonelle, sežeň někoho, ať ho vyvedou z cely. Ale meč ani zbroj mu nedávej.“ Otočil jsem se nazpět. „Budeš cídit zbroje, vynášet odpadky, pomáhat s vařením. Umíš to?“
„Služba je služba a žádá si oběti.“ Tentokrát to byla ironie velmi upřímná.
„Tak, vyřízeno k dennímu pořádku věcí. Teď mne omluv, jdu dospat, a to ve tvém vlastním zájmu. Nechceš přece, abych tě hned ráno zpucoval až k botám.“
Byl bych nečekaně dobrým zlým velitelem, uvědomil jsem si na odchodu.
Když jsme později toho dne vyráželi, Jonnel, Harwin, Skittrick i Varly pokračovali se mnou. Třeba to se mnou ještě není tak špatné.

*****

Z Cerwynu jsme já a Harmond vyrazili se čtyřmi sty padesáti muži Umberů. Ser Kyle pro nás vyšetřil ještě padesát svých vojáků.
V Torrhenově dvoře se k nám přidalo na dvě stovky mužů pod velením Berona Tallharta, Galbartova bratra. V síle asi sedmi set jsme vyrazili k Mohylovu, kam jsme dorazili pět dní od odjezdu z Cerwynu.
Nečekaly nás tam dobré zprávy. Železní se na pobřeží Území mohylových hrobů objevili den poté, co jsme vyrazili z hradu Cerwyn. Více než šest tisícovek mužů z Železných ostrovů se rozlilo jako příliv podél severního pobřeží Slaného kopí a řek, které do něj vtékají.
Těch Železných, kteří po staletí drancují pobřeží Severu od Šíje až k Brandonovu daru. Těch, kteří nesijí, ale zasívají strach a zkázu nejen na Severu, ale na celém západním pobřeží. Těch, kteří pohrdají cizími životy a vlastní smrtí.
Lord Willem Dustin již předtím shromáždil své síly připraven táhnout k Pazourkovému prstu a při prvních zmínkách o Železných severně od Slaného kopí vyrazil s asi šesti sty muži na jih dříve, než jej zastihla zpráva z Cerwynu.
Pokládal to však pouze za vedlejší útok menšího rozsahu. Ocitl se však tváří v tvář celé síle Železných. Organizovaně ustoupit se podařilo jen asi stovce mužů vedených jeho synem Larencem, který se přidal k nám. Osud zbytku jakož i lorda Willema byl nejasný.
A příliv Železných se rozléval stále více po zemi.
U Mohylova jsme se museli dohodnout na dalším postupu. Původní plán počítal se spojením s lordem Dustinem, což by nám už dávalo slušnou sílu. Teď bychom museli čekat na síly Gloverů a Karstarků. Tolik času ovšem nemáme.
Svolal jsem proto velitele, abych jim navrhl plán, na kterém jsme předtím dohodli s Harmondem.
„Serové,“ ujal jsem se slova, „pokud víme, Železní se roztáhli směrem na sever a východ od ústí Mohylové řeky. Zatím si dávají načas, než se otočí a vrátí se k šíji. Dílem to můžeme přičítat tomu, že chtějí upoutat co nejvíc pozornosti, aby ke králi doputovaly patřičně naléhavé zprávy. Zdržuje je však také nedisciplinovanost jejich sil jako celku. Jednotlivé rody i kapitáni chtějí všichni svou kořist a slávu. Jejich síly se různě drobí, menší oddíly se oddělují a zase spojují.
Jak víte, poslali jsme zprávy do co možná největšího počtu hradů a městeček, které se v kraji nacházejí. Části obyvatel se snad podařilo včas utéci nebo se skrýt na některém z hradů či tvrzí. Ale nepovede se to zdaleka každému. Musíme proto rychle odvrátit další postup Železných a zdržet je, aby král mohl přijít nazpět.“
„Ale utkat se s nimi otevřeně je sebevražda, nikomu nepomůžeme a ještě zahubíme naše lidi,“ protestoval Beron Tallhart. „Jsem proto nalákat je na Mohylov. Stáhnout se za hradby a bránit město. Tady je můžeme vázat dost dlouho.“
„Je to možnost,“ řekl jsem, „ale má to háček. Jakmile se zkoncentrují pod hradbami města, budou mít velkou převahu, možná nějakých sedm na jednoho. Město nemá kdovíjak mohutné hradby, nemuseli bychom ho udržet. Nebo když by naopak usoudili, že je dobytí města příliš velký oříšek, prostě odpochodují na jih a utkají se s králem, nad kterým budou mít stále výraznou převahu. Navíc ve městě jim nezabráníme ničit vesnice a sužovat obyvatele.“
Harmond mne doplnil: „Podle nás máme jen jednu reálnou možnost, jak v současné chvíli uspět. Síly Železných jsou teď nezkoncentrované. Pokud víme, část jich zůstává zde v kraji, aby strážila kotviště a kořistila v těchto krajinách. Hlavní síly táhnou na východ, aby krále uzavřely na jih od Slaného kopí.“
„Oplatíme jim jejich past,“ pokračoval jsem. „Zaútočíme na jejich kotviště. Když porazíme jejich síly zde, bude jim hrozit odříznutí od moře. Lodě jsou pro ně víc než kořist a dobývání. Budou se muset otočit nazpět. Zdržíme je tak na dost dlouho, aby se král mohl vrátit a snad je tak i donutíme odplout.“
„Zní to výborně,“ řekl Beron Tallhart. „Má to ovšem jednu vadu. Je jich asi tak sedm na jednoho. I když vrhnou většinu sil k Zimniční řece, pořád jich bude zbývat podél řeky a u lodí dost na to, aby nás přečíslili.“
Larence Dustin řekl: „Pokud můžeme soudit ze zpráv, tak v okolí kotviště jich mohou být jen asi dva tisíce.“
„I tak je jich víc než dvakrát tolik.“
„Proto musíme zaútočit nečekaně, jinak bude velmi těžké je porazit. A ještě jednu věc,“ zdůraznil jsem. „Chceme, aby se hlavní síly o porážce dozvěděly, takže musíme některé nepřátele nechat běžet.“
„Závidím ti tvůj optimismus. Osm set proti více než dvěma tisícům? Jaké máme asi šance?“ Opatrný Beron vyslovil pochybnost, která popravdě nebyla vůbec od věci.
„Bojíš se?“ Larence si znaveně prohrábl dlouhé zacuchané vlasy. Několik dní nespal a únava a strach o otce si na něm vybíraly svou daň. V Mohylově nechal ženu se svým osmiletým synem, který měl šedý lupus. A těžko se mu žilo s myšlenkou, že síly Mohylova se nechaly vlákat do léčky, ze které on sice unikl díky odvaze, ale také obrovskému kusu štěstí. Nikdo ho z ničeho nevinil, ale smutek a neštěstí jej činily značně podrážděným a příliš toužil po pomstě. Bylo mi ho líto, ale v jeho rozpoložení byl sám sobě nebezpečným.
„Žádné hádky tady,“ řekl jsem rázně. „Klíčem k úspěchu je překvapení. Budeme bojovat jen s částí sil. A až se hlavní síly dozví o porážce a o tom, že mají náhle co do činění s dalším nepřítelem, nezbude jim nic než se proti nám obrátit. To umožní králi vrátit se kolem ústí Zimničné řeky zpět, aniž by na něj čekala past.“
Beron Tallhart nebyl zcela přesvědčen. „V tom je příliš mnoho nejistého. Raději bych nespoléhal…“
„Na co bys raději nespoléhal? Máme si sednout se založenýma rukama a naříkat? Ne, musíme jednat, a to rychle.“ Neříkalo se mi to snadno. Sám jsem měl pochyb až nad hlavu. Ale ty jsem si mohl dovolit pouze uvnitř. Navenek jsem musel působit natolik jistě, abych dokázal ostatní přesvědčit.
„Dobrá, řekněme, že se nám podaří dobýt kotviště. Co potom? Co odvézt lodě na vodu a poslat Železným pohrůžku, že je potopíme, pokud neodplují?“
„O tom jsem už taky uvažoval,“ řekl Harmond. „Ale tím mnoho nezískáme. Železní jsou schopní nahnat na pobřeží rukojmí a podřezávat nám je před očima tak dlouho, dokud jim lodě nevydáme.“
„Kdyby šlo o jakéhokoli jiného nepřítele, mohli bychom vyjednávat,“ řekl jsem. „Ale Železní by jen poznali, že naše síly nejsou zdaleka takové, s jakými budou počítat.“
„Kromě toho jsou jejich lodě tím, čeho si váží dokonce víc než svého života,“ promluvil opět Harmond. „O to víc je taková porážka bude pálit a hrdost jim bude velet porážku oplatit krví.“
„Ale bude to jejich krev, která poteče.“ Larenceho pomstychtivost se mi nelíbila, vypadalo to, že o ničem jiném není schopen přemýšlet. Ale potřebuji teď každého. Pevně jsem doufal, že jej v tomto směru bitva uspokojí.
Skončil jsem poradu. „Zavelte svým lidem do sedel.“
Velitelé se rozjeli ke svým.
Díval jsem se za nimi. Můžu v takovou chvíli myslet na to, jakou odpovědnost cítím? Na to, jak málo scházelo, abych ležel někde na dně Volského brodu? Na to, že si nejsem jistý vůbec ničím, jen tím, že si vůbec ničím nejsem jistý?
O chvíli později již bylo vojsko seřazené do pochodové formace.
Pozvedl jsem pravou ruku. Jakékoli své rozhodnutí odteď už nebudu moci vzít zpět.
Mávl jsem rukou směrem vpřed. Osm set jezdců se dalo do pohybu.
„Tak, a teď už potřebujeme jenom zpěváky a hudebníky,“ pronesl Jonnel Slate, když se ohlédl.
Varly, který to slyšel, začal zpívat:

„Skrz Bílý přístav procházel jsem
a za zády už jsem půlnoc měl,
náhle jsem spatřil ve tmě Zimní krásku
plamínek svíce se jí v rukou chvěl,
myla si nožky vodou z džbánu,
nad zlatým ohněm je pak sušila,
nikdy jsem neviděl v noci ni k ránu
dívku, co byla by tak spanilá.“

Jonnel se sice smál, ale někdy u druhého verše se přidal. Bylo to nakažlivé. Když se dostali k refrénu, připojil jsem se i já:

„Chlapče do kola se s námi dej,
tleskni do dlaní, bude hej.“

Druhou sloku už s námi zpívali všichni v okolí a v jejím průběhu se přidávali ostatní:

„Když jsem šel Bílým přístavem zpátky,
společně se mnou ranní úsvit šel,
Zimní kráska si česala vlasy,
stříbrný hřeben jsem jí v ruce zřel.
Jak havraní křídla se jí vlasy lesknou,
chodím světem už řadu let,
neměl jsem štěstí pannu tak pěknou
nikdy dřív ve světě uvidět.

Chlapče, do kola se s námi dej,
tleskni do dlaní, bude hej.“

Při druhém refrénu už zpívali všichni. Zvláštní, jak těch osm set hlasů, které sotva mají nějaké pěvecké vlohy, může ve sboru znít tak harmonicky.
Pro tu chvíli bylo cítit, jak mysl všech ovládla naděje. Ne, teď nemůžu dát najevo pochyby. Ne před nimi. Jak by mi pak mohli věřit oni? Snaž se, ať je ta důvěra odůvodněná. Podvědomě jsem sevřel váček se sponou.

Zpívali jsme dál, s radostí a zápalem:

„Znovu jsem šel Bílým přístavem večer,
kráčel jsem v chladném soumraku,
viděl jsem zase Zimní krásku
ve světle večerních oblaků.
Zlatý motýl se třepal v síti,
utekla, sotva mne spatřila,
kdo asi tohoto motýlka chytí,
dívku, co je tak nesmělá.

Chlapče, do kola se s námi dej,
tleskni do dlaní, bude hej.“

A tak jsme za sborového zpěvu jeli přílivu vstříc.

*****

Ale je nás sotva osm stovek. Zastavíme lidský příliv, ničivější než kterákoli bouře?

*****

Pobřeží je blízko. A tím i kotviště. Jonnel a Harwin byli na průzkumu. Narazili na několik uprchlých vesničanů. Dozvěděli se, že kus na jih leží kotviště Železných. Táboří jich tam na dva tisíce. Podél pobřeží je několik vesnic, které jejich příliv zaplavil. Z těch vesnic teď žijí. Jonnel a Harwin to potvrdili. Viděli táborové ohně na pobřeží, lodě vytažené na břeh, muži táboří. Postavili jen minimum hlídek. Vůbec nečekají nebezpečí.
Nemoc z vítězství, pomyslel jsem si. Arogance. Tentokrát to budeme my Seveřané, kdo zasadí nečekaný úder.
Počasí nám v tom přeje. Tedy, přesněji řečeno je mlhavý deštivý podzimní večer. Déšť pomalu a vytrvale skrápí krajinu, není vidět na víc než 50 sáhů, jsme promočení a skuhráme. Pod zbrojí jsme mokří, spalníře by se daly ždímat. Připomínáme zmoklé slepice, co ztratily kurník. Ale nebudou o nás vědět, než bude pozdě.
Potřebuji každého. I Gawen teď dostal meč. „Tak se ukaž,“ řekl jsem mu. A sobě taky.
„Věř nevěř, vím, co je to čestný dluh,“ řekl. Jonnel chtěl něco namítnout, ale zarazil jsem ho gestem.
Myšlenky se mi honí hlavou. Za stávajících okolností je naší hlavní zbraní moment překvapení, rychlost a počasí. A pak to, že tohle je Sever.
Je nás třikrát méně a Železní jsou zkušení válečníci. Ale měl jsem během cesty možnost naše muže poznat. Nejsou o tolik jiní než Pobočníkova stráž. Nemají tak vycíděné hauberky, ale drsné podmínky života poblíž Zdi z nich dělají odhodlané a silné muže.
Severská šlechta nemá tolik potřeby bojovat každý pro slávu, jako je tomu na jih od Šíje. Družiny jednotlivých pánů se víc podobají oddílům pobočníkovy stráže než zbrojnošům nějakého ctižádostivého sera. Budou schopní bojovat jako celek, ne jako spolek jednotlivců. To je dobré. Moc dobré.
Když uspějeme, přimějeme hlavní sílu Železných vrátit se bránit lodě. Nebudou plenit další vesnice. Král se vrátí z jihu a síly Severu se budou moci zkoncentrovat. Zachráníme tak životy spousty lidí.
Uvědomil jsem si, že od té doby, co mne strýc pověřil velením svých mužů, přesvědčuji sám sebe, že Já, Bradon Umber, syn Jeora Umbera a Dacey Wull, kapitán stráže Lorda Roberta Manderlyho, pobočníka krále Severu, chci jen zachránit lidi. Viděl jsem, co drancování způsobilo. Naším úkolem, naší povinností je zastavit to. Pomáhat a chránit.
Ale je to pravda? Když se právě ženu do boje a beru s sebou víc než osm set dalších, vím jistě, že to nedělám pro svou ješitnost? Abych všem ukázal, že jsem měl pravdu? Králi Rodrikovi, lordu Robertovi, svému strýci. A ze všech nejvíc své Alisii, která mne chtěla držet od všeho nebezpečí dál? Otázky, mysl mi létá všude možně, jen se nesoustředím na to, co je teď opravdu důležité. V hlavě zase slyším Morse Hornwooda. Všechno co tě musí zajímat je jen tvůj meč a meč soupeře. A když jednou začne bitva, nemyslete na to proč. Předtím vám to asi stálo za to. Myslete už jen na to, jak použít co znáte, abyste vyhráli nebo aspoň přežili. Tak tedy do toho.
Ještě než si nasadím přilbu, promluvím k vojákům: „Vojáci! Seveřané!
Máme před sebou nebezpečného nepřítele. Nájezdníky z Železných ostrovů. Všichni víte, že sužují pobřeží Severu odpradávna. Berou nám naše ženy, naši úrodu, ničí naše domy. Všichni jste to viděli na vlastní oči.
Ale tohle je Sever. A my jsme První lidé! Tahle země je naše. Jsme s ní spojení. Naše krev je s touto zemí spojena. My se v téhle zemi rodíme, obděláváme ji, a když zemřeme, pochovají nás do ní.
My Seveřané chráníme slabé a ty, kteří se bránit nemohou. Své bohatství dobýváme svou prací. Máme být na co pyšní.
Železní neznají jiné bohatství než to, které ukradnou jinému. Myslí si, že oni jediní umí válčit, že jsou neporazitelní.
Ukážeme jim, že se mýlí. Ukážeme jim, že železo neplave. Že Sever vychová ty nejstatečnější muže Západozemí. Donutíme je zaplatit železnou měnou.
Hodně štěstí Vám všem.
ZA SEVER!“
„SEVER! SEVER! SEVER!“ znělo ze stovek hrdel.
Asi jsem v sobě objevil schopnosti, o kterých jsem dosud vůbec netušil, pomyslel jsem si. Ale sotva jsem si dopřál trochu potěšení ze zápalu, který se mi podařilo vyvolat, už jsem v hlavě uslyšel Hornwooda, jak se mi směje: Nech těch vzletných řečí. Nejdřív bojuj, řečni až potom, jestli ti to udělá dobře.
Nic mi nedopřeješ.
„To nebylo špatný, skoro jsi mě dojal, kapitáne Brandone,“ pronesl polohlasně Gawen.
„A to jsem původně jen chtěl říct, že zaútočíme na můj povel,“ odpověděl jsem mu stejně.

*****

Nasazuji si batwát, tlumící vycpávku pod přilbu. Nahrazuje to vlasy. Ty nosím na rozdíl od většiny šlechticů velmi nakrátko jako prostý voják. Je to krásně nehrdinské, zato praktické. Nic se nezachytává do kroužků a hlava se daleko méně potí. Přes batwát si přetahuji kroužkovou kapuci a na ni nasazuji přilbu.
Zvedám ruku a dávám povel. Na tři sta těžkých jezdců se formuje v prvních dvou liniích. V dalších třech jsou lehcí jezdci, vojáci, panoši.
Jsou připravení. Netrpěliví. Tu a tam některý kůň odfrkne, cinkne udidlem nebo zahrabe kopytem o zem. Jinak je slyšet jen déšť.
Jsem přímo ve středu první linie. Po levé straně mám Jonnela, po pravé Varlyho. Někde dál nalevo ode mne je Harmond, dál napravo Beron Tallhart a Larence Dustin. Doufá, že najde svého otce živého.
Někde nad hlavou slyším vodního ptáka, jak se zvedl do povětří. Ale nic z toho nevidím, průzor v přilbě zužuje můj svět na to, co je přímo přede mnou.
Hříva. Kůň. Je netrpělivý jako jezdec. Pohodí hlavou. Je černý a jmenuje se Brandon. Jako jeho jezdec.
Polykám a oddechuji. Uvnitř přilby to zní, jako kdybych dýchal za devítihlavou saň. I pára od úst mi musí unikat z přilby jako dračí dech z tlamy.
Dech? Pomalu a zhluboka nabírám do plic vzduch prosycený mořem. Cítím jeho vlhkou chuť v ústech. Cítím napětí ve svalech. Pot, stékající navzdory chladu po zádech. Všechny tyhle drobné vjemy teď tvoří můj svět. Svět tak moc omezený přilbou.
Pitomý kbelec. Je těžký, studený a vlhký. Připadám si v něm tak neohrabaně. Ale může zachránit život.
V levé ruce mám štít Umberů se řvoucím obrem, v pravé svůj meč.
Za okamžik vydám povel. Povedu svoje muže do bitvy. Jsou kolem mne. Osm set padesát mužů, odhodlaných, připravených vyrazit. Mluvil jsem k nim. Vědí, co je naším cílem. Náhlý útok z mlhy směrem k pobřeží. Moře jim umožnilo dostat se na lodích až sem. Teď jim ale bude ležet za zády. Bude jim bránit jako hradba v ústupu. Když budeme rychlí, překvapíme je dokonale. Takže budeme rychlí. Věřím tomu. Teď už není na pochyby čas.
Dávám pokyn trubači. Zatroubí signál. Pobízím koně. Konečně. Nejhorší je vždycky čekání. Když se dáváme do pohybu, je to náhle jiné. Změna. Není to už čekání.
Přecházíme z chodu do klusu. Údery podkov o zem se zrychlují. Jedeme ve vyrovnaných řadách po sto padesáti jezdcích. Neporušit formaci. Kopyta koní se zarývají do země, klapou po kamenech, urážíme dlouhou vzdálenost, stále nevidíme nepřítele, troubení do cvalu, tasíme meče a napřahujeme je hrotem kupředu.
Cvalem urazíme asi sto sáhů a teď je vidíme. Mlha už je nekryje, zvlněný terén je pokrytý stany, mezi nimi se pohybují muži se sekerami, meči, kopími, vynořují se mlhy jako přízraky. Lodě vytažené na břeh s vyřezávanými příděmi vypadají jako mořské nestvůry.
Poslední zatroubení. Trysk. Z dusotu koňských nohou je mohutný neustálý zvuk, lavina, příliv. Nad rozeklaným pobřežím do studeného větru křičím náš bojový pokřik: „SEVER!“
A všichni volají jako jeden muž: „SEVER! SEVER!“ Přehlušíme i dunivý zvuk nohou osmi stovek koní.
Železní se chápou zbraní, snaží se zformovat do oddílů, na poslední chvíli zorganizovat obranu.
Do mého zúženého světa vstupuje muž, v rukou mohutná bradatice, s kosou na hrudním plátu. Je přímo přede mnou. To je můj nepřítel.
Jsem Brandon Umber, syn Jeora Umbera a Dacey Wull, kapitán stráže Lorda Roberta Manderlyho, pobočníka krále Severu. Rozpřahuji se mečem a sekám shora dolů.

*****

První co vnímám, je zvuk praskajících kroužků jeho kápě. Zasáhl jsem ho nad okrajem hrudního plátu. V pravici cítím sílu nárazu, jílec tlačí na sevřenou ruku, ale zbraň držím pevně. Zasažený se kácí k zemi. Míjím ho a Brandon mne nese dál, do hloubky tábora směrem k moři.
Kladivo narazilo do ingotu. Příval jezdců vráží do tábora, Kov zvoní o kov, praskají kosti, ranění křičí bolestí.
Na šířku naší linie jsme smetli vše, co nám stálo v cestě. Za námi zůstávají ležet mrtví a ranění, před námi někteří nevydrželi a začali prchat.
Jiní nepřátelé se však vzpamatovávají z útoku, shlukují se do malých hloučků a pokoušejí se čelit síle našeho náporu.
Tři Železní stojí v řadě, ozbrojeni meči nebo sekerami. Snad chtějí zasáhnout koně, ale Brandon je rozjetý, řítí se jako lavina, jeho obrovská svalová hmota se převalí přes prostředního, zatímco já sekám dalšímu po hlavě. Zleva slyším výkřik. To Jonnel usekl třetímu z nich ruku i s mečem.
Lodě a pobřeží se blíží. Míhají se na nich postavy, někteří seskakují a vyrážejí proti nám, jiní natahují luky.
Tětivy drnčí, někteří muži jsou zasaženi, ranění padají z koní.
Koně již běží po písčité pláži. Hlasitě odfrkují, pára jim jde od nozder. Železní jsou chladnokrevní. Nekřičí strachem, nevolají o pomoc. Odkudsi zleva slyším pokřik: „Tvrdší a silnější.“
A další hlasy se přidávají: „TVRDŠÍ A SILNĚJŠÍ!“
Před loděmi a mezi jejich trupy se formují hloučky nájezdníků, ve vlnách i na suchu, burcují se do boje, někteří se v bojovém zápalu vrhají přímo proti nám.
Ti příliš odvážní jsou smeteni naším náporem, jezdci se rozmachují ze svých válečných koní, sekají a bodají, písečné pobřeží se barví do červena. Všude je slyšet křik, řinčení zbraní a sténání raněných.
Opatrnější nepřátelé se shlukují kolem lodí, další střílí z luků kryti za lodními borty. Další naši se chytají na zasažených místech, varkoče se barví krví. Několik jich padá z koní, jiní dál bojují napumpovaní bojovým zápalem i přes to, že jim tu z ramene, tu z nohy trčí šíp. Padají někteří koně se žalostným ryčením.
Jeden šíp se mi sveze po straně přilby, uši mi trhá zaskřípění kovu o kov, uvnitř přilby to zní jako škrábání rezatého hřebu po kovovém plátu. Další se zarazí do štítu.
Brandonova kopyta překročí hranici zalévanou mořskými vlnami. Má stále rychlost a sílu. Shluk Železných před jednou z lodí se pokouší postavit se nám do cesty.
Kůň neváhá a proráží středem. Dva nebo tři padají na zem, dalšího srážím ranou do nekryté hlavy, ale v tom obdržím drtivý úder do štítu, který mne málem shodí z koně. Instinktivně přitáhnu koni uzdu.
Ten se se zaržáním staví na zadní, jeho obrovité svalnaté tělo se vyvyšuje nad okolí, přední kopyta zahrabou ve vzduchu a odkopnou kohosi na dva sáhy stranou.
Ale to není ten, kdo udeřil do mého štítu. Nalevo ode mne zvedá mohutný bojovník s devítihlavým plazem na hrudním plátu sekeru k dalšímu úderu.
Brandon dopadá na všechny čtyři, navedu ho bokem k nepříteli, pouštím otěže a udeřím ho štítem do obličeje. Ztratí rovnováhu a padá k zemi.
Musíme vyčistit paluby lodí. Střelců sice není mnoho a nemají dlouhé luky, jaké používá Noční hlídka, ale pořád jsou nebezpeční. Zvednu meč, zatočím s ním nad hlavou a namířím jej hrotem na nejbližší dlouhou loď Železných. „Na paluby, na paluby,“ křičím a doufám, že je to v hluku boje vůbec slyšet.
Hlouček čtyř nebo pěti jezdců okolo mne se poskládá a vyrazí se mnou k nejbližší lodi. Několik Železných nám stojí v cestě se sekerami a dlouhými meči. Nenajedeme do nich čelem, ale obklopíme je ze stran. Jeden máchne po Jonnelovu koni, Jonnel zasadí koni ostruhy a prudce uhne. Železný je v tu chvíli bezmocný a Skittrick, bojující vedle Jonnela, si to s ním vyřídí v několika vteřinách.
Na druhé straně Se Varlyho meč zakousne do zeleného štítu jednoho Železného. Varly nemůže meč uvolnit, Železný toho využívá a prudce trhne štítem k sobě. Varly se nechce vzdát meče a padá z koně.
Já bojuji s dalším mužem vyzbrojeným velkým kladivem a štítem, na kterém je kostlivá ruka. Muž kladivo ovládá neobyčejně lehce, jako kdyby ten kus železa nevážil alespoň jeden kámen. Tlačí se na nás další jezdci, všude jsou hloučky bojujících, nemám prostor pro manévrování s koněm. Natáčím Brandona bokem, abych jej nevystavoval nebezpečí zranění. Železný se rozpřáhl a brutálním silou máchl po mně. Ránu jsem zachytil mečem, ale byla tak silná, že mne v tu chvíli přetlačil a hrot kladiva se zastavil jen několik palců od mého kolene. Vytáhnu nohu z třmene a muže kopnu do obličeje. Odvalí se dál ode mne.
Mám chviličku času a rozhlížím se po Varlym. Tamhle je, krčí se pod bortem dlouhé lodi a uhýbá ranám Železného s proseknutým štítem složeným ze zelených a černých polí. Jeden z mála heraldických symbolů železných, který znám. Pobídnu koně a zakřičím na něj: „Černopřílive, tady.“
Muž se zmateně otočí jen proto, abych jej sekl mečem do krku.
„Pakuj se dosud,“ křičím na Varlyho. Ten ukáže za mne.
Otočím se. Muž s kladivem opět útočí, stačím jen částečně ránu vykrýt štítem, po druhé ráně se štít zlomí. Muž se opět rozpřahuje.
Odkudsi z bojového mumraje se vynoří jezdec a tvrdě na něj zaútočí. Muž s kladivem se ještě stačí vykrýt před první ranou, druhou ale obdrží pod okraj přilby do obličeje. Pouští kladivo a chytá se za hlavu. Mezi prsty mu protéká krev. Po dalším úderu padá k zemi.
Oním jezdcem je Gawen. I on je vzápětí napaden dvěma Železnými, jeden chytí uzdu jeho koně a chce zvíře zabít, druhý se pokouší Gawena srazit z koně.
Odhodím zbytek štítu, pobídnu Brandona a zaútočím na prvního z nich. Seknu mu po ruce s mečem, kterým se rozpřahuje na koňský krk. Meč projíždí kroužky zbroje, s příšerným prasknutím přesekne kost.
Gawen však zatím inkasuje úder do štítu a padá. Jeho protivník podleze pod koněm, Gawen se odkulí před první ranou, ale proti druhé je bezmocný. Protivník seká mečem dolů, do rány se však vloží cizí meč. To Varly se dostal k něčí zbrani a teď se vrhá opěšalý znovu do bitevní vřavy. Udeří jednou, dvakrát, protivník se pokaždé vykryje, zaútočí sám a prudkou ranou sráží Varlyho na koleno.
Pak mi výhled zakryli další umberští jezdci. Vzduchem znovu zasviští několik šípů a já ucítím bodnutí v levém rameni. Hrot naštěstí minul kloub, ale bolí to hrozně.
Na chvíli mě však bolest napumpuje novou energií. Nejdřív levou rukou zlomím dřík šípu. Pak se rozjedu a zarážím koně u levého bortu dlouhé lodě, ze které střílejí tři nebo čtyři lučištníci. Levou rukou se chytím bortu a přelézám ze sedla na palubu.
Padne na mne stín a já na poslední chvíli uskočím snad o sáh stranou. Do obruby bortu se v místě, kde jsem se před chvílí škrábal do lodi, hluboko zasekne velká dvoubřitá sekera. V rukou jí drží mohutný vysoký muž s krakaticí na hrudním plátu. Hlavu mu kryje přilbice s pohyblivým hledím, které je vytepáno do tvaru chapadel hlavonožce.
Přepadnu do lodi ne právě elegantně, a zatímco se sbírám na nohy, Greyjoy vyrve sekeru z bortu a s ní i notný kus dřeva z obšívky. „Jsem Quenton Greyjoy a ty jsi mrtvý muž, Seveřane,“ křikne na mě.
„Jsem Brandon Umber a pokud jsem podle tebe mrtvý, pak nemohu zemřít, Quentone Greyjoyi,“ vrátím mu to.
Nasupeně se ke mně nažene, musí být větší než Rickon, dobrých dvanáct kamenů svalstva a kostí, o zbroji nemluvě. Máchne s velkým rozpřahem, uhnu stranou a sekera proletí kolem. Při druhém úderu se naše zbraně střetnou, větší hmotnost jeho sekery zachytí sílu mého úderu a můj meč je odtlačen zpět napravo.
Ihned máchne sekerou nazpět, uskočím dozadu, ale ostří lehce skřípne o kroužky mého hauberku.
Já využiji jeho vratkého postoje, levou roztaženou dlaní se opřu do jeho hrudního plátu a odrazím ho jak to jde od sebe.
Udělá dva tři kroky nazad s rukama zvednutýma, jak chytá rovnováhu. Konečně mám i já možnost útoku, rozmáchnu se v oblouku zprava doleva, ale jeho zbraň je tam včas. Naše zbraně odletí od sebe a my stojíme proti sobě a oddechujeme.
Pak následuje další jeho úder shora šikmo, vyhnu se, znovu zaútočím já silným úderem na jeho ramenní chránič. Čepel pronikne škvírou a cítím, že jsem jej poranil na ruce.
„Hrrmf,“ vydá ze sebe Greyjoy.
Tentokrát mě svojí prackou odrazí od sebe on, pak popadne sekeru oběma rukama, napřáhne se a rozběhne se na mě. Zranění ho zbavilo rozvahy, chce mě prostě umlátit, rozemlít na kaši. Prudce útočí, zleva, zprava, shora, sotva uhýbám nebo odrážím jeho rány, občas zaútočím, ale mé rány se většinou svezou po jeho zbroji.
Zraněné rameno křičí o klid. Cítím po levé ruce stékat něco lepkavého.
Pak jeden úder špatně ustojím, posunu se dozadu a zády narazím na stěžeň.
Greyjoy bez rozmyslu opět zaútočí, já uhnu v poslední chvíli vpravo a sekera se svým mohutným ostřím zaryje do stěžně.
Jsem moc blízko na rozmach mečem, seberu všechnu sílu a narazím do soupeře ramenem, sotva stačí sekeru vyrvat, ale to už mu čepel meče zaseknu do podpaždí.
Když meč vytrhnu z rány, soupeř instinktivně přirazí ruku k trupu a zařve. Nekryje se, tentokrát mu vbodnu hrot meče pod bradu mezi přilbu a hrudní plát. Chytne se za krk a bezhlesně se sveze na mě.
Na přídi lodi jsou tři nebo čtyři střelci, kteří dosud vystřelovali šípy do bitvy na pobřeží. Teď se otočí na mě.
Jeden z nich narychlo vystřelí, šíp se zabodne do zad mrtvého Greyjoye.
Osvobozuji meč a rychle se kryji za stěžněm. Jeden šíp se do něj s ostrým zvukem zarazí, další prolétne okolo a skončí v zadním vazu.
Na palubu zatím přeskakují další muži, zaplavují palubu a lučištníci jsou vzápětí pobiti.
Kolem najednou není žádný bojeschopný nepřítel. Energie napumpovaná do těla bojovým vypětím se vytrácí. Levé rameno zachvacuje ostrá bolest. V těle se mi rozlévá únava, cítím pálení ve svalech, nohy se mi začínají třást, pot mi lije z čela a svrbí v jizvách připomínajících Dračí kámen. Ale teď si nemohu prostě lehnout a spát.
Zdá se, že je dobojováno, pro tuto chvíli. Ale ještě není konec, ještě stále je třeba velet mužům. Velet mužům po bitvě je druhý nejtěžší úkol, hned po tom velet jim v bitvě.
Z mnohých palub se ozývají výkřiky triumfu. Zvítězili jsme. Měl bych pociťovat nadšení, triumf. Náš plán vychází. Ale když se dívám kolem sebe, vidím krev, ležící muže různě zraněné, některým chybí ruka nebo noha, jiní mají zranění břicha, hlavy. Většina z nich zemře. Nemáme dost znalostí k tomu je ošetřit. A popravdě u nepřátel o tom ani zvlášť neuvažujeme. Ne u nepřátel jako Železní. A přece, když některé ze zraněných mořských nájezdníků vidím schoulené bolestí, necítím zvláštní radost.
Levá ruka přecházela do křeči. Vidím, že mi mezi kroužky hauberku prosakuje krev. Bolí to. Uvědomuji si, že opět svírám sponu do vlasů. Tak rád bych je zase hladil. Hned potom, co bych prospal týden.
Ale abych je ještě někdy hladil, musím pokračovat.
Muži se ke mně otáčejí. Osvobodím hlavu zpod přilby. Konečně zas cítím vzduch na kůži. Zvednu meč nad hlavu.
„SEVER VÍTĚZÍ.“
„SEVER VÍTĚZÍ. SEVER VÍTĚZÍ. SEVER VÍTĚZÍ.“
Hlasy zní nad pobřežím, letí mezi trupy lodí, šíří se nad moře i do vnitrozemí. Sever vítězí.
Zastavili jsme krvavý příliv. Pro tuto chvíli. Ale je třeba pokračovat. Moře je mocné a jednou vlnou se jeho síla nevyčerpá.

*****

Králi!
Sever dobyl velké vítězství. Na severním pobřeží Slaného kopí při ústí Mohylové řeky jsme napadli kotviště Železných. Osm set Seveřanů porazilo na dva tisíce Železných. Většina nepřátel zabita, zajato na dvě stovky raněných. Asi stovka prchá na východ k hlavním silám.
V tuto chvíli sto dvacet šest mrtvých, osmdesát tři těžce raněných. Většina nedožije. Zbývá na šest set bojeschopných mužů. Čtyři tisíce Železných se obrátí ke kotvišti smýt porážku krví a dobýt své lodě nazpět. Žádáme krále o pomoc.
Napsat dopis dost stručný, aby jej mohl nést holub, byl dostatečně přesný a zároveň naléhavý mne stálo asi hodinu času a tři roztrhané verze.
A spoustu myšlenek. Mrtví, tolik mrtvých. A ranění. Museli jsme ještě v noci postavit provizorní lazaret. Rozebrali jsme na něj dvě lodě.
Z mužů z Bílého přístavu nezahynul nikdo, ale sto dvacet šest mrtvých a skoro tolik raněných byla vysoká cena.
Jak to řekl můj strýc? Mohu tě ubezpečit v tom, že to nebylo naposledy, kdy padl někdo, komu velíš. Člověk je člověkem. Nikdy nemůže všechno předvídat, všemu zabránit.
Zatím jsem si na smrt nezvykl. Ale bál jsem se, že si brzy zvykat začnu.
Ano, Železných zahynulo možná deset na každého našeho. Ale mrtvý to neocení.
Našli jsme Larencova otce v zuboženém stavu. Železní ho protahovali pod kýlem jedné z lodí a pak jej přikovaného bičovali. Přesto radost v jeho očích, když se setkal se synem, byla nezměrná. Ale o několik hodin později zemřel. Larence to nesl těžce, ale co horšího, stupňoval se jeho hněv. Navrhoval umučit všechny zajaté nepřátele. Musel jsem ho zarazit. Ne ze soucitu s nimi. S nimi opravdu ne. Ale Seveřan nesmí klesnout na jejich úroveň.
Když jsem dopis konečně dokončil, protáhl jsem si ruce a sevřel pravou dlaní poraněné rameno. Obvaz úplně netěsnil a trochu krve sále prosakovalo.
Pak jsem dopis předal Hotherovi, muži, který měl v umberském vojsku na starosti poštovní holuby. Hother jej převzal, vzal klec s nápisem Pazourkový prst a holubovi v kleci připnul postroj s pouzdrem pro dopis. Pak vzal dvě další klece s nápisem Zimohrad a Bílý přístav a provedl totéž. Dopisy byly podobné, s několika úpravami.
„Víte, že v některých svobodných městech začali k posílání zpráv používat i jiné ptáky?“ zeptal se Harmond, když pozoroval jeho práci. „Havrany, krkavce, dokonce prý zkoušeli sokoly, ne příliš úspěšně. Dokážou unést větší náklad a jsou odolnější. Osobně na holuby nedám dopustit, jsou méně nároční na stravu a můžeme jich pobrat mnohem víc.“
„Černí ptáci se hodí leda na vyhlášení války a jiné osudové zprávy. Temná křídla se hodí jen na temná slova. Dovedete si představit, že by nosili svatební oznámení?“ řekl pobaveně Beron Tallhart. Tak jako my ostatní seděl u improvizovaného stolu z prken rozložených na sudech z lodí.
„No, i svatba někdy bývá osudový okamžik,“ odvětil jsem. Většina mužů okolo vtip vděčně přijala. Atmosféra se zdála odlehčená, po vítězství následovalo uvolnění napětí, mnoho mužů líčilo ostatním své skutky a úspěchy, ti zas nezůstávali nic dlužní, až se zdálo, že jsme porazili přinejmenším dvacetinásobnou přesilu.
Ale v tom okamžiku klidu a odpočinku nás přerušilo volání jednoho z umberských vojáků: „Kapitáne Brandone, rychle, Larence, musíte rychle…“
Larence. U všech Ji-ne, to slovo nevyslovím až do smrti. Zkrátka do zlaté lannisterské prdele, že jsem ho nenechal víc hlídat.
Protože se několik zbylých houfců nepřátelských bojovníků mohlo potulovat po okolí, Larence se vydal se svými lidmi na průzkum po blízkých vesnicích. Potřeboval něco dělat, zármutek ho ubíjel. Pro jistotu jsem s ním poslal Jonnela s několika umberskými muži.
Jeden z nich teď cvalem přijížděl přímo k nám, mával ve vzduchu rukou a volal mne.
„Co se stalo?“ ptal jsem se ho sotva zastavil.
„Ve vesnici, kousek odsud,“ chrlil ze sebe jezdec, sotva popadal dech. „Nevypálená, nevyloupená. Prý pomáhali Železným. Larence chce ty lidi spálit i s domy.“

*****

Vesnice stála kus od pobřeží. Obyčejná rybářská vesnice, nějakých třicet dřevěných domů, na pobřeží vytažených několik lodic, za domy se sušily sítě.
Na návsi stál shluk lidí.
„Ve jménu vašeho krále, zastavte to šílenství,“ volal jsem, ještě jsem ani nezastavil koně. Viděl jsem totiž před sebou něco, o čem bych vůbec nevěřil, že je možné. Seveřané se přetlačují mezi sebou.
Larence stál proti Jonnelovi, který se postavil mezi něj a domy. Za každým z nich stál hlouček lidí, kteří se je pokoušeli roztrhnout. Okolo stálo několik místních, kteří nechápali, co se děje.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se drsně.
Jonnel pohotově začal: „Kapitáne Brandone, když jsme sem přijeli a vesničané viděli, že nejsme Železní, vyšli nás vítat. Ale Ser Larence…“
„Lord Larence Dustin!“ opravil ho Larence.
„Lord Larence Dustin se začal hrubě vyptávat, zda viděli Železné, jestli jim dávali ze svého a pak se na ně obořil, jak je možné, že je Železní nechali být. Chtěl jsem ho zarazit, aby něco neprovedl.“
„Já jsem lenním pánem po celém pobřeží. Já mám právo k téhle vesnici i všem jiným v državách Dustinů. A tahle vesnice žije, když ostatní jsou zničené.“
„Ještě to právo nemáš ani dvanáct hodin a už si chceš spálit vlastní vesnici? Ty lidi jsme přece přijeli chránit. Ať ji ušetřili pro cokoli, měl bys být rád. A když ne pro lidi, kteří tu žijí, tak alespoň proto, že ti stále bude nosit zisk.“
„Ale oni nosili vodu a chléb a ryby těm, kteří pálí Sever. Železným, kteří zabili jejich pána.“
Neměl jsem v tu chvíli dost trpělivosti ani citu. Ne, měl jsem takový vztek, že jsem ignoroval, že Larencových lidí je tu asi třikrát tolik co mých. Seskočil jsem z koně, popadl Larence jednou rukou, přirazil ho k nejbližšímu domu a přiložil mu meč na krk tak samozřejmě, že se nezmohl na jakoukoli obranu. Zkoprněle na mě zíral.
„Co si to…“ vykoktal ze sebe překvapeně.
„Přines mi vodu, chléb a rybu.“
„Za to mi zaplatíš,“ zasyčel.
„Možná. Ale teď mám hlad. Tak dělej, jestli se chceš ještě vidět se svým synem.“
Všichni okolo byli tak zkoprnělí, že se nikdo neodvážil zasáhnout. Larence se pomalu začínal vzpamatovávat ze šoku. Napětí v něm povolilo. Svěsil hlavu, jak mu to meč dovolil. „Pochopil jsem.“
Najednou vypadal nesmírně unavený. Vztek, energie, která jej držela několik dní na nohou, zmizela. V tu chvíli to nebyl velký lenní pán, jen velmi unavený člověk odtržený od domova a rodiny. Sotva se držel na nohou.
„Já, jen tomu nerozumím,“ řekl a rozpřáhl rukama, jakoby v omluvném gestu.
Za námi se ozval hlas: „Pane, pánové, já bych….“
Otočil jsem se. Jeden rybář, muž vysoké postavy a mozolnatých rukou, sváděl vnitřní boj. Pak si dodal odvahy a přistoupil blíž k nám. „Jsem Jory. Jory Plachta mi říkají. Nechať se pánům zlíbí.“ Chtěl se uklonit, ale zarazil jsem ho.
„Mluv klidně, co máš na srdci.“
„Já – děkuji ti, pane. Pánové. Železní tu byli před několika dny. Oni – přijeli v noci, se zbraněmi a pochodněmi,“ líčil přerývaně. „Hodně. Sto a víc. Vyhnali nás z domů. Ale pak uviděli mého syna. Jory. Jako já. Je – on, Jory, pojď sem.“
Z otevřených dveří jedné chatrče vyšel chlapec, asi osmiletý. Otočil se k nám a rozběhl se k otci. „Tatí,“ volal.
Normální zdravě rostlý kluk. Jen jeho tvář. Šedivý strup se táhl od jeho levého oka až ke krku.
Když přiběhl k otci, ten jej chytil do náruče a pozvedl ho do výše. „Oni mysleli, říkali, že jsme prokletí. Že na ně přejde kletba, když uškodí vesnici. Nechali naše ženy, naše domy. Jen zásoby nám vzali. My se báli nedat jim to, co chtěli…“
Larence ale neposlouchal. Stál tam jako z kamene, rukama se bil do hlavy a po tvářích mu stékaly slzy.

*****

Pokusili jsme se dostat lidi do alespoň nějakého bezpečí v Mohylově. I mezi těmi, které příliv postihl poprvé, je ale dost těch, kteří neodejdou. Není snadné opustit domov, který celý život budovali, kraj, který je živil, zemi, kterou utvářeli.
Vedou svůj boj. Se zemí. S mořem. Sami se sebou.
Dokážu vést svůj boj tak odhodlaně?

*****

Příliv se blíží. Plazí se krajinou, přelévá se přes pahorky, klesá do nížin. Strhává s sebou vše, co může vzít a jeho chladné železné vlny se po nás natahují. Ještě kousek, jen pár coulů zbývá a ucítím tu vlnu na svém těle…
Probudil jsem se a prudce vyskočil. Nikdo tu není. Vůbec nikdo. Vše je zahaleno do temnoty a ticha. Jen přede mnou zhasíná poslední pochodeň. Ještě poslední plamínek, poslední jiskra a pak zmizí poslední světlo. Tma zavalí vše okolo. Je doslova fyzicky cítit. Jakmile se pohnu, ucítím ji na své holé kůži. Prodírám se jí jako nějakým hustým houštím, je vlhká a chladná, cítím, jak mě zbavuje tepla. Od úst mi jde pára, teplo uniká všemi póry, začínají mi drkotat zuby, svaly jsou v křeči, nedají se uvolnit.
Bojuji sám se sebou, s vlastní tíhou, s vlastní slabostí. Nevím, jestli chci vůbec bojovat. Pod nohama cítím jemný písek. Lehnout si na zem a čekat na konec je tak lákavé.
A v tom ze tmy slyším dech. Ne hlas, ne krok. Dech. Někdo je tu se mnou. Dýchá tiše, přesto jasně slyšitelně. Zkouším odhadnout směr. Musí to jít zepředu – ne, zprava. Otočím se a ujdu pár kroků. Ale tma mě zbavuje orientace. Chci se vrátit na původní místo, ale nedokážu je najít.
„Kde jsi?“ tážu se tmy.
„Brandone? Brandone, to jsi ty?“ Ten hlas bych poznal kdykoli.
„Alisio? Alisio, kde jsi?“
„Brandone, jsem tak ráda, že tě slyším. Že to není pravda.“
„Co není pravda. Alisio, prosím, kde jsi? Co se tu děje?“
„Co se tu děje? Brandone, netrap mne, pomoz mi prosím.“
„Pomůžu, ale nic nevidím. Mluv na mne, najdu tě po hlase.“ Rozběhl jsem se směrem, z kterého jsem tušil přicházet Alisiin hlas. Ale Alisia se neozývala.
Uběhl jsem destítky sáhů, všude stejná tma a stejný jemný písek pod nohama. Až pak, přece jen. Na něco jsem šlápl. Něco tvrdého zabaleného v kůži.
Sehnul jsem se pro to.
Přes kožený váček cítím vlnky kovu proplétající se jako stonky plané růže, vprostřed nějaký kámen – vždyť je to má spona.
Jen co uvolním hrdlo váčku, objeví se trochu světla. Vychází zevnitř. Sáhnu dovnitř a sponu vyjmu ven. Granát se rozsvítí a jeho světlo se rozlije po okolí.
Je to tak náhlé, až mě bodne v očích. Musím si je zakrýt druhou rukou. Ale sponu jsem neupustil.
Jako kdybych v ruce držel malé rudé Slunce. Nepálí, ale září chladným červeným světlem.
Čísi ruka mi padne na rameno. Prudce se otočím. Je to Gawen.
„Sere Brandone, jsi v pořádku?“ ptá se.
Rozhlédnu se nechápavě kolem. Je noc, obyčejná podzimní noc s hvězdami na obloze. Stojím vprostřed prázdné pláže, daleko, stovky sáhů od tábořiště.
A v ruce držím sponu. Alisiinu sponu.

*****

„Seveřané!
Naše vlastní skutky, naše statečnost, naše vůle nás přivedla do tohoto bodu. Žádné rozhodnutí již nezvrátí všechna předchozí.
My víme, že dokážeme bojovat a vítězit. Ale oni to ještě nepochopili. Tak jim to tedy vysvětlíme.
Pohleďte na moji ruku, na rozevřenou dlaň, roztažené prsty. Každý prst je jiný. Jinak silný, jinak dovedný. Ale když se sevřou v pěst, tvoří silný celek, mnohem silnější, než každý sám.
Každý z nás je jeden člověk. A každý má kolem sebe další lidi. Jinak silné, jinak schopné. Ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí jejich blízkým, jejich domovům, se lidé semknou tak, jako se prsty mojí ruky zaťaly do pěsti.
Spojené lidské síle neodolá ani železo.
My bojujeme za naše blízké, za naši zemi. A bojujeme za ně společně. Bojujeme za Sever.
SEVER!“
„SEVER!“
Není to opakující se volání jako poprvé. Šest set hlasů promluvilo najednou. Co bylo kdysi dávno hlasem mnohých, je nyní hlasem jediným.
„Hezky jsi to řekl. Jestli je tohle nepřesvědčí o tom, že vlastní smrt je krásná a ušlechtilá, tak už nevím co.“ Gawen si svůj sarkasmus nenechal pro sebe ani tentokrát. Skoro jsem se pod přilbou začal smát. Vědomí nevyhnutelnosti dokáže s člověkem divy.

*****

Nejlepší obrana je útok. Pro jízdu jasné pravidlo.
A kdo přivítá nepřítele odpočatý, kdo umí nepřítele utrmácet, má výhodu.
Na čtyři sta jezdců stojí vyrovnáno ve čtyřech řadách skrytých za terénním zlomem. S Larencem a Beronem jsme popojeli tak, abychom přes něj viděli. Čekáme.
Dlouho je ticho. A potom k nám vítr přinese zvuk. Hluboký, mohutný zvuk rohů. Potom slyšíme křik, jekot, zpěv.
A pak je objeví nad terénním zlomem první černé postavy. Vystoupí na horu a zase klesají do sníženiny. A za nimi další a další, odsud to vypadá jako proud mravenců.
Pochodují přímo na nás, dlouhé linie pěších, sem tam skupina jezdců.
Troubí na rohy, dělají hluk, jejich způsob, jak sobě dodat odvahy a splašit naše koně.
Když je jich v terénní proláklině na pět set, dám rukou povel.
„SEVER!“
Vyrazíme a za okamžik zrychlíme do cvalu.
Sevřené řady jezdců se derou z kopce dolů, koně letí jako vítr a podél pobřeží se valí vpřed. Na sto sáhů od Železných přecházíme do trysku.
Ještě okamžik, který trvá neskutečně dlouho. A pak se zarýváme do jejich prvních řad.
Rozháníme se zbraněmi, naši koně prorážejí do jejich linií průchody, země se otřásá, je slyšet řinčení nárazů kovu na kov, lidský křik, koňské řičení.
Prorážíme dál a dál, cestu za námi lemují mrtví a umírající Železní. Ale jak se noříme stále hlouběji, náš útok zpomaluje, síla prvního náporu se vyčerpává.
Smrt si začíná vybírat i mezi Seveřany, někteří koně klesají k zemi se strašlivými zraněními a jezdci padají do chumlů nepřátel. Někteří se vysekávají a osvobozují, za jinými se zavře hladina Železného přílivu.
Pak v jednu chvíli jako by se misky vah ustálily ve vyrovnané poloze.
Já sám jsem se zarazil o jednoho z nepřátelských jezdců, zakutého do železa s kosou na štítu a mohutným mečem v ruce.
Odrazil jeden úder na svou hlavu stranou a zasadil soupeři úder na krk.
Padá s tlumeným výkřikem z koně, ale jsou tu další, kteří usilují o můj život, a nic nepomáhá, že Jonnel a Harwin se po mém boku bijí jako lvi.
Teď, Harmonde, teď.
A přesně v tu chvíli se ozve zvuk trubky a z levé strany se na Železné tryskem řítí Harmond a dvě stě mužů zálohy.
Železní jsou překvapeni, kolísají, řady se vlní. V nastalém zmatku bijeme do zmatených nepřátel kolem sebe a osvobozujeme se ze sevření.
Náraz, klín jezdců se Železným zarývá hluboko do boku.
Kovový zvuk. Železo se láme.
„Běží! Běží! Železní běží!“ Nadšený křik Seveřanů se zvedá nad pobřežím.
„Vítězství! Bitva je naše!“ Nechávám se strhnout nadšením. Je možné, že by to šlo tak snadno?
Varovný hlas v mé hlavě se ozval. Záměrný chaos je lest. Odvážná zbabělost je tah. Udatná slabost je zdání.
Nenechat se vylákat. Nenechat se vylákat.
„Stát, nepronásledujte je!“ Ale desítky příliš odvážných jezdců se řítí vpřed.
A tam, za další terénní vlnou, se objevuje linie kopiníků, za nimi lučištníci a jezdci jim po obou bocích. Někteří příliš horliví pronásledovatelé je zpozorují na poslední chvíli, pokouší se otočit, většinou ale buď uváznou v hloučcích nepřátel, kteří již neprchají, nebo najedou přímo do hradby kopí. Jen slabá polovina z nich se dokáže vyprostit a vrátit se pronásledována šípy.
Točím mečem nad hlavou. „Znovu srovnat do řad. Stáhnout,“ velím. Trubači troubí signály. Spořádaně a ve formaci ustoupíme, za chvíli jsme na místě, ze kterého jsme vyrazili.
Ale jsou nás sotva čtyři stovky.
Ztratili jsme třetinu mužů během krátké chvíle. Rozdali jsme snad pětkrát víc ran, než jsme obdrželi, ale nestačí to.
Beron padl. Varlyho nikde nevidím. Skittrick má ránu v boku a už se neudrží na koni.
To je konec. Tenhle příliv jsme nezadrželi. Zaplavil nás. Tolik jsme bojovali, doufali v návrat krále. Všechno nadarmo. Dovedl jsem své muže na smrt. Takový byl nakonec můj úkol. Zde ležíme, jak zákony kázaly nám. Proč to v legendě vypadá tak vznešeně?
Naposledy sevřu v ruce kožený váček. Alisio, svůj dar ti nepředám.
Z chvilkového propadnutí zoufalství mne probere hluk přibližujících se Železných. Jsou lační po vítězství, mají ho nadosah ruky. Ale tak snadné to mít nebudou.
Všichni okolo se dívají na mne. „Kapitáne, táhnou na nás. Jaké jsou tvé rozkazy?“ Ptá se Jonnel tak hlasitě a blízko, aby přehlušil zvuk rohů a trub Železných.
Vzpamatuji se. Přece si tu nesedneme do trávy a nenecháme se pobít jako ovce. Aťsi mě bolí svaly od námahy, jestli to má být konec, tak ať stojí za to.
„Seveřané! Svůj úkol jste splnili. Dokázali jste víc, než by od vás kdo mohl chtít.
Teď nám všem zbývá poslední úkol. Nedopřát jim tu radost, že bychom z nich měli strach. Jestli tolik stojí o naše hlavy, musí si je zasloužit. Lacino se nedáme.
Připravte se k boji. Hodně štěstí vám všem.“
„Hodně štěstí, kapitáne.“
Projíždím okolo vyrovnané řady jezdců a kynu jim. Pak se zastavím uprostřed s mečem nad hlavou, připraven vydat poslední příkaz.
Naposledy se rozhlédnu a zrak se stočí na záliv. Cosi bělostného se vylupuje z oparu visícího nad mořem, jehož příliv zalévá pobřeží.
Jsou to – lodě.
„Lodě, lodě,“ zní užasle z mnohých úst.
Desítky plachet. Snad třicet dlouhých lodí Železných.
Lodě se blíží k pobřeží, vesla se rytmicky zvedají z vody a zase ponořují, za několik chvil se jejich posádky budou vyloďovat.
První loď je již velmi blízko, začínám rozeznávat bojovníky na její palubě. O přední vaz se levou rukou opírá mohutný muž v hauberku, bez přilby na hlavě, v pravé svírá dlouhý meč. Ale to je přece…
Rickon! A tamhle na té lodi vlaje prapor s třemi stromy, Tallhart. A tamhle uprostřed, tam vlaje zlovlk!
Rickon skáče přes bort do vody ještě než jeho loď zastaví, muži jej následují, formují se do čtverce a vyrážejí po svahu vzhůru směrem k Železným.
Je slyšet pokřik: „KRÁL SEVERU!“
A z lodí vyskakují další Seveřané, rychle se formují a vyrážejí přímo na překvapeného nepřítele, který se zmateně stáčí čelem proti novému nebezpečí.
Teď je pravá chvíle. Na můj povel se moji jezdci řítí ze svahu. V několika okamžicích opět rozrážíme nepřátelské řady.
Je to úder do boku, mocný a krvavý. Kolísající řady Železných ránu nevydrží. Jednotlivci začínají prchat, strhávají další a další, až veškerý organizovaný odpor ustane.
A nad bitevním polem se hlasy všech Seveřanů slévají ve vítězný pokřik: „KRÁL SEVERU! KRÁL SEVERU! KRÁL SEVERU!“

*****

Bitva, od chvíle vylodění velmi jednostranná, byla dobojována. Rickon srazil z koně jejich vůdce Marona Greyjoye. Když padl do zajetí on, zbylí Železní projevili podstatně větší ochotu se vzdávat než v první bitvě. Během půl hodiny bylo hotovo.
„Tomu říkám za minutu dvanáct. Ještě chvíli a místo nás byste tu našli jenom železo,“ děkoval jsem Rickonovi, když jsme si tiskli ruce.
„Pozdě, ale přece,“ řekne prostě. Plácneme se po ramenou.
„Jak jste, kde jste, co ty lodě a vůbec?“
„Ále, prostě jsme si řekli, že ti nenecháme všechno,“ řekl a moc se při tom snažil, aby to znělo lehce a bezstarostně. Když jsem se ale dál tázavě díval, začal s vysvětlováním.
„No, povedlo se nám je dokonale zaskočit při obléhání Pazourkového prstu. Ale pak se objevil Urrigon a…“
„Král Urrigon Hoare?“
„Ano, Urrigon, který si říká král Železných.“
V té chvíli se u nás objevil král Rodrik. „Kolik ti zbylo lidí?“ zeptal se bez pozdravu.
„Asi polovina z osmi set,“ odpověděl jsem s těžkým vydechnutím.
Král se zarazil. „Takže jsme polovinu obětovali.“ V tom okamžiku poznání na něj dolehla stejná tíha, která celou dobu drtila mne.
„Ne. Polovinu jste zachránili.“ Raději to vidět z této stránky. Čemu by prospěly jakékoli výčitky.
„Poděkuj tuhle Rickonovi a Galbartovi. To on mne přesvědčil, abych uzavřel dohodu s králem Železných.“
„Rickon už Urrigona zmínil,“ řekl jsem s tázavým pohledem. Zatím se k nám přidali Harmond a Larence, kteří chtěli rovněž slyšet, jak to bylo.
„Ano, je to tak,“ řekl král. „Železní oblehli Pazourkový prst v domnění, že ho rychle dobudou a zase se stáhnou. Naše varování tam naštěstí došlo včas, takže město odolalo prvnímu náporu. Navíc poslali zprávu, která nás cestou zastihla.“
„A Urrigon?“
„Jeho loď se objevila ve chvíli, kdy jsme Železné obklíčili. Žádal o diplomatické jednání s tím, že má pro nás důležitou zprávu. A od něj jsme se dozvěděli, že hlavní síly Železných vedené Maronem Greyjoyem se vylodí na severním pobřeží Slaného kopí.“
„Předpokládám, že ho nevedly obavy o osud Severu, ale zájem o mořskokamenný trůn,“ neodpustil jsem si poznámku.
„Ano, je to přesně tak,“ ozvalo se za námi. Když jsem se ohlédl, viděl jsem k nám v okruhu několika stráží stoupat vysokého rozložitého muže přibližně králova věku, dlouhých světlých vlasů s dvoubřitou sekerou na zádech a heraldickým znakem rozděleným do čtyř polí, z nichž v horním byla loď, v pravém strom, ve spodním hrozen a v levém černý krkavec. Znak Hoarů.
Bylo to zvláštní vidět tu před sebou bezstarostně kráčet krále těch, se kterými jsme právě vybojovali zápas na život a na smrt a ve kterém nechybělo mnoho, aby dopadl přesně naopak.
„Takže ty jsi zřejmě ten Brandon Umber, kterému teď budou zavázáni dva králové,“ oslovil mne naprosto bez obalu. Pokýval hlavou a pokračoval: „Byl bych rád, aby bylo jasné, že mne nevedly starosti o Sever. Greyjoy byl nebezpečný nejen pro vás, ale především pro mne. Vypravil jsem se proto k Mysu krakatice, kde jsem učinil tvému králi návrh.“
„Tak jednoduché to nebylo,“ vložil se do hovoru Rickon se škodolibým úsměvem. „Tlačil jsem na krále, protože jsme dostali jeden z tvých listů o tom, co jste se dozvěděli od Ryswella. Jenže králové se nemohli tři dny dohodnout. Tak jsem je přemluvil, aby spor rozhodl jejich zápas.“
„Tuto část bych vynechal,“ řekl Urrigon. Z toho jsem pochopil, jak zápas dopadl.
„Není třeba to rozmazávat,“ přitakal Rodrik. „Sever diplomaticky získal Medvědí ostrov, padesátiletý slib míru a přepravení na severní břeh Slaného kopí. Oplátkou za to necháme odplout Urrigonovy lidi a všechny zajatce, kteří mu slíbí loajalitu.“
„A Marona Greyjoye, nebo jeho bratra Quentona, pokud budou na živu.“
„Co je Quentona týče, nemohu sloužit,“ řekl jsem trochu pyšně. Ihned jsem si za tu ješitnost vynadal. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem přemýšlel, jestli mne vede strach o Sever a jeho lidi, nebo pocit zadostiučinění.
„Mrtev? To je mrzuté,“ nedal mi Urrigon čas na přemýtání sám o sobě. „Rád bych si s ním od srdce pohovořil. No, hlavně že je zajat jeho starší bratr.
Když zemřel můj strýc, Maron nebránil tomu, abych se ujal vlády, ale vymyslel si celý tenhle podnik v podstatě proto, aby mne zbavil jakékoli moci. My Železní neprolijeme krev svých lidí, ale nevadí nám, když ji za nás prolijí jiní.“
„Budu hádat. Výpravy k Mysu krakatice se účastnili především tvoji věrní. Počítal s tím, že většina z nich bude pobita či zajata, zatímco on bude slavit triumf.“
„Ano, přesně tak. Musel jsem jim to poručit. Maron se zmocnil mé matky Myry. Držel ji na Štítu a donutil matku napsat mi dopis, abych se podrobil jeho rozkazům.“
„Psala tvá matka varovný dopis na Zimohrad?“ Musel jsem se zeptat. Král Rodrik se sice začal tvářit nesouhlasně, ale ignoroval jsem to.
„O takovém dopisu nic nevím,“ zatvářil se Urrigon zmateně.
„Je tvoje matka stále v držení na Štítu?“
„Ne. Povedlo se mi shromáždit svoje věrné a když Maron odplul, přeplavili jsme se z Orkmontu na Štít a matku jsme z ostrova dostali.“
„Takže by mohla poslat další dopis s varováním. Ale to neudělala,“ řekl jsem.
„Kam tím míříš?“ Urrigonovi se stáhly oči do nepříjemného výrazu.
„Že bys měl své matce položit pár otázek, to je vše.“
V tu chvíli jako kdyby teplota poklesla o několik stupňů. Urrigon zjevně zvažoval, nakolik má drzost stojí za potrestání v poměru k uzavřené dohodě. Jeho muži pochopili, že se tu odehrává něco, co jejich králi není po chuti a co by mohlo případně skončit na ostří čepelí.
Král Rodrik po mně šlehl pohledem, který říkal musel ses ptát? Jen Rickon, když se jeho zrak setkal s mým, se pobaveně zašklebil. Jakoby nevědomky a mimochodem se však jeho ruka přesunula blíže jílci meče.
„Ty bídáku,“ ozvalo se v tu chvíli za námi. Otočili jsme se. Vojáci k nám přiváděli velkého šlachovitého muže se znakem krakatice na hrudním plátu.
„Maron Greyjoy,“ konstatoval Urrigon posměšně. „Také tě rád vidím, příteli.“
„Co s ním máme udělat?“ ptali se vojáci, kteří jej vedli.
„Předejte ho Urrigonovi, ať s ním naloží jak uzná za vhodné,“ poručil král Rodrik strážím.
„Okamžik,“ řekl jsem. „Rád bych se ho na něco zeptal.“
Rodrik mě měl zjevně plné zuby, ale než mě stačil zarazit, zeptal jsem se Marona: „Co ti slíbila Daena Targaryen?“
„Seveřane, Železní nebojují za zlato jako námezdní vojáci. Myslela si, že si mě koupila několika slovy o nezměrné moci. Plivu na její slova. Já jsem využil jí. Sever mohl být můj. Nebýt tohohle krále Urrigona,“ pronesl zajatý se sveřepým odporem. „Jsi a navěky zůstaneš zrádcem Železných ostrovů. Jednou se Greyjoyové budou smát nad tvým hrobem a hrobem všech Hoarů.“
„To dříve povládnou draci Západozemí,“ odpověděl mu stejně sveřepě Urrigon.

*****
Krvavý příliv odnesly vlny. Mrtví pohřbeni. Spálené vesnice se znovu stavěly. Když král spatřil vypálenou zemi, velmi to s ním otřáslo. „Neměl jsem se s nimi paktovat, měl jsem je všechny setnout,“ řekl. Části vojáků nařídil pomoc se stavbou nových domů a přislíbil peníze těm, kteří přišli o své blízké a majetek.
Medvědí ostrov udělil Rickonovi. „Už slyším Jorelle, jak mi říká Medvěd z Medvědího ostrova,“ smál se Rickon.
Sever se zotavoval.

*****

Stojím v soláru lorda Roberta. Se mnou po boku stojí Rickon. Máme za sebou několikadenní téměř nepřetržitou cestu. Jsme nevýslovně unavení, zaprášení, zarostlí. Není čas s tím něco dělat.
„Brandone, ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím živého a zdravého,“ říká lord Robert, ale přerušuji ho.
„Na to není čas, řekni mi, co se stalo Alisii.“ Jsem netrpělivý, zoufalý, cítím se bezmocně.
„Před více než týdnem přišla zpráva o tom, co se stalo u Volského brodu. O tom, že jsi byl zraněn a jsi na hradě Cerwyn. Mistr Ebrose z Cerwynu pochopitelně ten dopis nepsal, ale bylo to zručně napodobeno.
Jakmile se ta zpráva dostala k Alisii, nelenila a aniž by mi cokoli řekla, přemluvila Meluzína a odjeli spolu za tebou.
Jen mi poslala zprávu po Jorelle, která s tím přišla za mnou. Poslal jsem za nimi malý doprovod. Jorelle chtěla jet také, musel jsem jí to vzhledem k jejímu stavu zakázat.
Od té doby, co opustili Bílý přístav, nemáme o Alisii ani Meluzínovi zprávy. Doprovod, který jsem za nimi poslal, po nich pátral, ale jako by se vypařili.
Potom přišla z Cerwynu pravdivá zpráva, co se stalo u Volského brodu. Poslal jsem další hlídky, ale nenašli žádnou stopu. Pátráme, ale nevíme, čeho se chytit.“
„Tuším, koho se chytit,“ řekl jsem a sevřel v ruce váček. „Říkají mu Fretka Ben.“