Klub tichých skokanů o tyči

Třpytivější než drahokam

Často se mi zdá o stromu.

Strom roste sám uprostřed pustiny. Koruna stromu se ve větru vlní stejně jako dlouhé světlé Alisiiny vlasy.

O ten strom se bijí led a oheň.

Někdy přijde ledová vichřice. Všechny větve se promění v led, ulámou se, popadají na zem a roztříští se o ni jako rampouchy.

Jindy se ve vzduchu ozve svist obrovských křídel. Pak se v mlze za korunou stromu objeví světlo, které dodá koruně zlatý odstín. Ale jen na chviličku, náhle to už není světlo, je to gejzír ohně, koruna vzplane a celý strom se promění v pochodeň.

Led a oheň. Podlehnout jim přináší smrt. A přitom právě někde mezi nimi stojí život.

*****

„Kam Fretka Ben unesl mou ženu a proč? Co s ní chce udělat?“ uhodil jsem na Gawena tvrdě, ještě jsem za sebou ani nezavřel dveře jídelny v hradních kasárnách.

Gawen sotva polkl sousto prvního jídla toho dne. Nestačil ani odpovědět a už jsem ho popadl za ramena a začal jím třást. „Chlape, radši mluv, nebo…“ Nedokončil jsem.

Tvář stárnoucího muže se stáhla do křečovité grimasy.

Ještě před chvílí bojoval opět po boku ostatních Seveřanů jako jeden z nich. Dělil se s nimi o chléb a vodu.

Jenže Gawen těžce zranil Desmonda Marshe, kterého jsme dovezli skoro až na Cerwyn a který nám umřel hodinu cesty od hradu a pomoci.

Ale tohle jsem věděl, když jsem mu dal do ruky meč a řekl mu, že si může získat svou čest zpět.

A on mi v boji zachránil život.

Bojím se. Moc se bojím o Alisii. A navíc jsem tak unavený…

A teď si svůj strach a vztek a únavu vylévám na tom, kdo mi přijde první pod ruku. Tohle přece nejsem já.

Gawen se vzchopil k odpovědi: „Sere Brandone. Ať už jsem pro tebe navždy jen na milost vzatým zločincem nebo plnoprávným Seveřanem, pravda je, že o únosu tvé ženy nevím o nic víc, než kdokoli v tomto hradě. Když mi však dáš možnost, pokusím se ti pomoci nalézt ji.“

Pustil jsem jeho ramena a trochu zahanbeně jsem od něj odstoupil. Už normálním, byť trochu přiškrceným hlasem jsem řekl: „Omlouvám se, je toho na mne už trochu moc.“

Ukázal jsem mu, aby si sedl zpět ke stolu. S chutí uposlechl a pokračoval ve vytírání misky svými oblíbenými kůrkami.

Sám jsem si sedl na lavici naproti němu. Se stolu jsem si podal chléb a kus plísňového sýra. S plným žaludkem se alespoň klidněji přemýšlí. I když jsem měl vnitřek tak stažený, že jsem si nebyl jistý, jestli vůbec pozřu jediné sousto.

Zavrzaly dveře a do jídelny vpadl Rickon. Když nás viděl pokojně sedět, zarazil se, a pak pronesl směrem ke mně: “Už jsem se bál, že uděláš nějakou pitomost. A vy si tu klidně sedíte a baštíte.“ A zrak mu padl na jídlo na stole. Nedal se pobízet, sedl si a dal se do toho.

Jeho závěr, že se nic nestalo, jsme mu nevyvraceli. Já stále držel bochník, ze kterého jsem si chtěl uříznout krajíc, ale každá myšlenka mi teď trvala nekonečně dlouho. Díval jsem se na nůž a trvalo věčnost, než jsem jej vzal a použil. Pak jsem všechno odložil, smetl si mouku z dlaní a konečně ovládl svou mysl.

Znovu, tentokrát klidně, jsem se obrátil s otázkami na Gawena: „Gawene, pověz mi v klidu, co víš o Fretce Benovi, o jeho spojencích. Byl za tu dobu, kdy jste pro něj pracovali, ve spojení s někým tady na Severu, kromě Boltonů?“

Gawen se zamyslel. „Moc jsme toho nevěděli, jak už jsem ti řekl. Víc věděl jen Železný Domeric a ten je mrtvý. Něco by možná věděl Ryswell, ale jak sám tušíš, to spíš Ryswell vykonával to, k čemu ho naváděl Fretka Ben, než obráceně.“

„Navíc plán na Alisiin únos musel vzniknout až po událostech u Volského brodu,“ doplnil myšlenku Rickon s plnou pusou. Rickon přijel se mnou a s Gawenem do Bílého přístavu nejvyšším tempem, cestou jsme skoro ani nespali. Skutečné přátele člověk nikdy dost neocení. Ještě ani nebyl u Jorelle. Ostatně jak Jorelle znám, objeví se brzy sama.

A taky že ano. Dveře se opět otevřely a objevila se v nich Rickonova žena. Rickon vstal a vrhl se k ní. Jejich sladké shledání na chvíli přerušilo veškerou debatu.

Jorelle naštěstí patří mezi ty ženy, kterým je dán takt a inteligence. Ani trochu svému muži nevyčetla, že ji zanedbává, protože si byla vědoma vážnosti situace. Jen co se trochu srovnala po Rickonově medvědím objetí, přistoupila ke mně a řekla: „Brandone, moc mě to všechno mrzí. Jestli pro tebe můžu cokoli udělat, neváhej mě požádat. Ale nezapomeň, že Alisia je silná, mnohem silnější než vypadá. Určitě je v pořádku a společně ji z toho dostaneme.“

Krátké, výstižné a povzbuzující. Byl jsem jí vděčný, protože to nebyla zdaleka jen zdvořilostní slova. „Děkuji ti,“ řekl jsem. „Kdyby polovina mužů byla jako ty, bylo by na světě líp.“

Trochu zjihla, ale když Rickon pohledem naznačil, že jedna Jorelle je víc než dost, plácla ho přes ruku a usadila se k nám.

„Nemohl by Benfred zamířit na území Boltonů?“ navázal Rickon na přerušenou debatu.

„Nemyslím,“ řekl jsem. „Ramsay Bolton teď nemá důvod intrikovat proti Severu. Zbavil se svého ambiciózního bratra a král drží jeho mladšího syna.“ Chtěl jsem myšlenku rozvíjet dál, v tom mi však bleskla hlavou myšlenka.

Rickon se na mě podíval. Vypadalo to, že ho napadlo to samé.

„Ledaže…“ nedokončil.

„Ledaže by chtěl udělat výměnu – Ryswell za Alisii,“ dokončil jsem. „Ne že by pro něj měl zrádný syn cenu, ale přece jen i v takovém muži jako je lord Ramsay se může tu a tam hnout otcovské srdce. Co myslíte?“ řekl jsem do pléna.

„Tedy ne že bych takovou možnost zpochybňoval, sere Brandone,“ vložil se do hovoru Gawen, „ale jak jsem lorda Ramsayho zažil já, tak přehnaným sentimentem ke svému mladšímu synovi netrpěl.“ Skoro jsem na něj zapomněl, než mi začal bořit dobře vypadající teorii.

„Myslíš?“ otočil jsem se na něj.

„Jsem ve službách Boltonů prakticky od narození,“ řekl Gawen. „Moje matka byla služebnou na Hrůzově a – ale to sem nepatří. Lord Ramsay jednal vždy velmi pragmaticky a mladší syn byl pro něj jen někdo, kdo by případně mohl vznést požadavky na část bratrových lén. Jednou jsem ho přímo slyšel, jak říká svému staršímu synovi, že se nemá nechat zaslepit náklonností k mladšímu bratrovi, kdykoli půjde o správu jeho údělu.

Jestli jsem si za ty roky něčeho všiml, tak jediný na Hrůzově, kdo k Ryswellovi alespoň trochu cítil víc než jen povinnou náklonnost, byl to jeho bratr.“

„Garris? No a co kdyby za tím byl právě on?“ přizpůsobil jsem hypotézu novému zjištění. „Ale proč zrovna moje žena?“ řekl jsem, jako kdyby byl mezi nimi někdo, komu by se to dalo přímo vyčítat.

„Nezapomeň na jedno, Brandone,“ řekla Jorelle. „Neuslyšíš to rád, ale Alisia je stále dost blízka srdci nového krále. Je také milovanou neteří lorda Roberta. A stále je i cennou diplomatkou Severu. Jako taková má velkou cenu.“

„Jenže ten, kdo by ji unesl, musel by počítat s odplatou,“ zkoušel jsem napadat vlastní teorii, abych mohl sám sebe přesvědčit, že se moje myšlenky ubírají správným směrem.

„Pak by to únosce musel zaopatřit tak, aby na rod Boltonů neupadlo podezření,“ rozvíjel Rickon naši hypotézu dále.

„A použil by prostředníka,“ navázal jsem opět. „Někoho jako Fretka Ben.“

„Toho, který měl za úkol Ryswella zabít?“ pochybovačně se zatvářil Gawen.

„Od někoho jiného a jindy. Lidé jako Fretka Ben mění pány a plány rychleji než nevěstka zákazníky. Ne, jsou za tím Boltoni, ať otec nebo syn,“ utvrzoval jsem se v přesvědčení. „Čímž se opět dostáváme k tomu, kam by vedly jeho kroky?“

„Já sám o něm opravdu mnoho nevím,“ dušoval se Gawen. „Ale možná mě přece jen napadá někdo, kdo by mohl. Pokud vím, obstarával tady v Bílém přístavu pro Ryswella a jeho bratra dámskou společnost. Jednu z holek si při tom zřejmě pokusil obstarat i pro sebe, jenže tam se trochu přepočítal. Jeden z našich, Yandry, mi pobaveně vykládal, jak byl svědkem toho, že mu ta holka řekla, že i ona má svou hrdost a slizké hroudy jako on se ani nedotkne. Tak nebo tak, měli spolu nějaký kontakt, aby mohla být k službám jeho pánů.

Byla odsud z Bílého přístavu, dost hezká, na tohle povolání až moc, jak se jen – Ly-Lyara, Lyanna, Ly…“

„Lynesse!“ pronesli jsme s Rickonem naráz. Rickon si v první chvíli ani nepovšiml soustředěného pohledu své ženy.

*****

„Spokojení zákazníci se ke mně vždycky rádi vracejí,“ přivítala mě Lynesse s vyzývavým úsměvem a laškovným pohledem v očích. Smysl pro humor a pro hru ji neopustil. Jindy by mi to následující rozhovor jen ulehčilo.

Tentokrát jsem ale byl příliš pohroužen do svých úvah, abych reagoval nějakým duchaplným vtipem. V první chvíli jsem si její veselé flirtování vlastně ani neuvědomil. Až když mne již bez onoho vyzývavého pohledu, zato však docela přátelsky vyzvala, abych ji následoval z mázhauzu do obytného patra, uvědomil jsem si, že v jejím chování došlo ke změně.

„Já - vyhledal jsem tě, protože potřebuji tvou pomoc, Lynesse,“ řekl jsem a znělo to asi hodně zkroušeně, neboť její pohled byl náhle až překvapivě plný účasti.

„Chápu,“ řekla a pokývala hlavou, zatímco jsme vstoupili do obytného pokoje v patře jejího domu. „Určitě to souvisí s únosem tvé ženy.“ Když jsem se na ní překvapeně podíval, řekla: „Takové věci se neutají a v mém oboru už vůbec ne. Počkej, posaď se, něco ti přinesu a povíš mi, proč hledáš pomoc právě u mne.“ Ukázala na křeslo a zmizela opět v přízemí.

Teprve teď jsem se mohl trochu rozhlédnout okolo sebe. Lynesse si rozhodně nežila špatně. Její dům sice nebyl přehnaně velký, přesto si nezadal s domy bohatších měšťanů. Nešlo však o křiklavě okázalé stavení, kterým mnozí členové městského patriciátu dávají na odiv svůj status jako krocani peří, ale pěkný a se vkusem zařízený útulný příbytek. Jen mne překvapovalo, že je zřejmě v domě úplně sama, nikde jsem neviděl ani stopy po služebnictvu.

Mou domněnku potvrdila i tím, že přede mne sama položila džbán vína a něco k zakousnutí. Protože den již nezadržitelně ustupoval noci, která navíc slibovala být mimořádně sychravá a deštivá, rozdělala oheň v krbu, urovnala si šaty a teprve potom se usadila naproti mně. Její šaty byly celkem prosté a bez ozdob, přesto působivé a slušivé. Svědčily o profesionální práci a tu a tam odhalily nepatrně více, než by bylo obvyklé. Lynesse se dokázala ustrojit tak, aby v muži vzbudila zájem, aniž by to zavánělo laciností.

Ukázala na jídlo. „Šunka od uzenáře z Rybonohova náměstí. Lidé tady kupují spíš z místního krámku na Malém náměstí, ale to je jídelníček pro snoby. Drahé, kořením nešetří, ale jak správně udit, to tam neznají.“ Usmála se, aby mi dodala odvahy. Pak si uhladila vlasy, poposedla jakoby nedočkavě a vybídla mne, abych začal.

„Jak tedy víš, mou ženu někdo unesl, vylákal ji z Bílého přístavu i s jejím mistrem Meluzínem, pod záminkou, že jsem byl prý raněn, a od té doby po ní není ani stopy. Mám ale důvod se domnívat, že je za tím člověk, o kterém bys mi mohla říct, kde ho najdu.“ Vysypal jsem to ze sebe jako bych se zbavoval těžkého břemene.

„Ano, pochopila jsem, že tě sem přivedlo něco takového,“ řekla a sama mi naplnila pohár vínem, protože jsem se džbánu zatím ani nedotkl. Když jsem nereagoval ani gestem ani slovem, zeptala se: „No tak, jak se jmenuje ten, koho podezíráš a proč myslíš, že jej znám?“ Upřela mi přitom pohled do očí, aby mne probrala z dalšího pohroužení do myšlenek.

Konečně jsem se trochu vzpamatoval. „Je to Benfred Řeka.“

„Mohlo mě napadnout, že to nebude nikdo jiný než Fretka Ben,“ řekla a při vyslovení toho jména bylo slyšet z tónu jejího hlasu opovržení. „Tchoř všech tchořů,“ ještě své prohlášení zdůraznila.

„Jak dobře ho znáš?“ zeptal jsem se, a když se podívala trochu opatrně, rychle jsem dodal: „Neboj se, nepodezírám tě, že bys s tím měla cokoli společného. Ale jeden muž, který sloužil jako voják u Boltonů, tvrdí, že ses s Fretkou setkala v době slavností v Bílém přístavu, protože to on ti dojednával – ehm – práci pro Ryswella Boltona.“

„Ano, to je pravda. Jenže ve skutečnosti jsem ho znala už dříve. Fretka Ben se vyskytoval v Bílém přístavu poměrně často. Pocházel odněkud z jihu, mám dojem, že byl levobočkem z některého říčního rodu, proto Benfred Řeka. Ještě než začal pracovat pro Ryswella, organizoval některým holkám práci a zajišťoval jim takzvaně bezpečí. No, přesněji řečeno, bral od nich peníze za ochranu, jak tomu říkal. Měla jsem to štěstí, že jsem se brzy osamostatnila, protože to byl skutečný bastard hodný toho označení. Slizký, úlisný a ničeho se neštítil. Ale pravda je, že obchody zajistit dokázal. Jen z výdělků toho holkám moc nezbylo.“

Na chvíli přerušila řeč a posilnila se douškem vína. Pak se naklonila blíž ke mně a pokračovala. „Jestli s ním něco máš, buď velmi opatrný, Brandone. Fretka Ben je nebezpečný a útočí ze zálohy. Zachránil jsi mi tam na lodi život a já ti nehodlám zůstat nic dlužná, proto tě musím varovat. Určitě na tebe nastrojí nějakou past.“ Mluvila velmi vážně.

„Už se stalo,“ přiznal jsem. „Vysekali jsme se z toho, ale několik dobrých mužů to odneslo. On nám ovšem unikl.“

„Škoda, že jsi ho nezabil. Řeknu ti, že kdybys to udělal, měl bys volný přístup ke všem holkám v Bílém přístavu.“ Zase se vrátila k laškovnému tónu. Když viděla, že se nesměju, rychle dodala: „Já vím, že slovutný ser Brandon Umber má jen jednu dámu svého srdce.“ A podívala se skoro omluvně, až jsem se usmál. Poprvé za celý den.

Vzápětí jsem však musel položit přímou otázku. „Víš, kde bych ho mohl najít? Byl s tebou nebo s někým odtud v kontaktu i po slavnostech podzimu?“

„To je těžké říci. Já sama jsem ho o slavnostech viděla jen jednou, když mi dojednával, abych dělala společnost Ryswellovi na lodi. On měl tolik smělosti, že mi nabídl mnohem lukrativnější práci pro něj samotného. Neřekl přesně, o co by šlo, ale nabízel mi, že bych pro něj mohla pracovat poněkud déle než jeden večer a ani by to nemuselo obnášet dovednosti lásky. Samozřejmě si představoval, že si u mne bude za svou štědrost vybírat závdavky.“

„Slyšel jsem něco o tom, že jsi mu odpověděla ne právě lichotivě.“

„Hned, když mi to navrhl, řekla jsem mu jasně, že mám svou hrdost a slizké hroudy jako on se ani nedotknu,“ prohlásila Lynesse důrazně. „Souhlasila jsem, že budu dělat společnost Ryswellu Boltonovi, ale půjde jen o můj obchod. Jeden večer na lodi, kde dobře odvedu svou práci, a to bude vše. Dokonce jsem se nechala podle rad té ženské nalíčit a obarvila si vlasy, jak si pamatuješ…“

„Jaké ženské? Odněkud z jihu?“ Zeptal jsem se se zájmem.

„Ano,“ řekla, i když by zřejmě raději nejdříve dokončila to o vlasech. „Prý právě připlula z Města Racků. Byla ale ve službách Valyrie. Kypré tělo, havraní vlasy obarvené na bílo. Střih šatů jak nějaká východní konkubína z harému. Žádný prostor pro fantazii. Zato ti řeknu, že ty jejich barvy a látky…“

„Její jméno nevíš?“ přerušil jsem ji ve snaze nedozvědět se nic o látkách a barevných odstínech, které bych ani nebyl schopen pojmenovat.

„Jmenovala se, počkej, Talisa. Ano. Talisa Allerio. Napovídala toho Ryswellovi spoustu o krásách tamních žen a on si pak vyžádal, abych upravila svůj vzhled podle toho. I když přání zákazníků bývají různá, tohle se mne skoro dotklo,“ řekla s jasným opovržením na Ryswellovu adresu. „Jako bych nevypadla dobře i takhle, co myslíš,“ řekla s úsměvem. Pak zaujala vyzývavější polohu a pohlédla na mne v očekávání, že její slova potvrdím.

„Samozřejmě, že jsi krásná tak, jak jsi,“ vyslovil jsem urychleně své mínění, abych uspokojil její ženskou touhu po pokloně a dostali jsme se dál.

„Kdepak, kam se nějaká Valyrijka…“ chtěla posílena mým ujištěním rozhodnout souboj ženské krásy ve prospěch Seveřanek, ale zarazil jsem ji.

„Počkej, o tom třeba jindy. To, co říkáš, znamená, že bych měl sledovat spíš směr na jih než na sever k Boltonům. Teď se mi začaly stopy nepříjemně větvit na Jih a na Sever,“ uvažoval jsem nahlas.

Asi jsem se při tom zatvářil dost nešťastně, protože Lynesse rychle řekla: „Víš, myslím, že ta žena z jihu byla více než jen Benova velmi dobrá známá. Nemyslím teď poměr, ale určitě byla něco jako jeho obchodní partner. Podle toho, jak se bavili, jsem usoudila, že přes ni jdou jeho peníze, informace a nejspíš i pokyny od toho, pro koho Fretka Ben opravdu pracuje. Vlastně počkej, ještě něco. Mluvili ještě o jedné věci. Jak to jen říkali?“ Přemítala a posilnila si paměť vínem. Pak se jí obličej rozzářil radostí. „Ano, takhle to bylo. Drak se rybě nevzdává. Přesně tak to řekla ta žena. Jestli unesl tvou ženu on, dám svojí šperkovnici za to, že s ní míří na jih za touto Talisou.“

„Lidé mají v tvé blízkosti sklony k upřímnosti,“ řekl jsem vesele. Konečně jsem se totiž dozvěděl něco, co vypadalo jako konkrétní stopa, i když to zcela bořilo mou předchozí hypotézu. Ostatně jako voják pobočníkovy stráže odpovědný mimo jiné i za chytání zločinců v Bílém přístavu přece vím, že první hypotéza nemusí být správná.

Drak se rybě nevzdává. Tak to přece řekl Baelor tehdy na Kameni.

„Před holkami jako já lidé říkají věcí,“ rozvedla zatím Lynesse úvahu na téma upřímnost. „Jednak vědí, že naše slovo nemá váhu, a pak nás mají za úplně pitomé.“ Usmála se tomu.

„Díky za varování, abych nikdy nepodceňoval tvou inteligenci,“ řekl jsem rovněž s úsměvem. Hovor s Lynesse byl navzdory situaci příjemně zábavný.

„To nedělej,“ usmála se znovu, a to tak, že to ve mně jen posílilo přesvědčení, že bych už měl odejít.

„Myslím to vážně,“ ujistil jsem ji. „Děkuji ti za vše. Kdykoli budeš potřebovat pomoc, obrať se na mne. Až si říkám, že je skoro škoda…“

„Že jsem jen obyčejná děvka, to jsi chtěl říct?“

Jen jsem pokrčil rameny.

„V tomhle jste stejní. Jak holka nespěchá pod čepec dělat dobře svému manželovi, hned se na ní mnozí dívají jako na neplnohodnotnou. Víš, dokázala jsem se vypracovat do postavení, kdy si mohu vybrat. Nemusím se spokojit s jediným, kterého by mi někdo vybral, aniž se mne zeptá, a nemusím vzít za vděk každým, kdo mi za trochu potěšení hodí groš.

Mít na výběr. To je věc, která se většině lidí vůbec nepoštěstí. Své zákazníky si vybírám pečlivě a nepřijmu nabídku někoho, koho bych k sobě nepustila i bez peněz.“

„I Ryswella?“ nemohl jsem si to odpustit.

Pokrčila rameny. „Líbil se mi.“ Ztratila ten sebejistý výraz, trochu zrudla a stydlivě se dívala do desky stolu.

Jak prosté. Musel jsem se tomu usmát.

„Co je?“ zeptala se, ale neznělo to ani trochu podrážděně, jen žensky zvědavě.

„Víš, mám dojem, že ty prostě jen hledáš toho pravého. Možná sis k tomu zvolila neobvyklou cestu, ale nakonec čekáš, že jeden z těch, co k tobě přijdou, už zůstane i napodruhé a napotřetí. A ten už bude poslední, žádní další už nebudou potřeba. Slib mi, že až ho najdeš, představíš mi ho, protože to bude někdo výjimečný.“

Zvedl jsem se k odchodu.

Vstala se mnou a se svícnem v ruce mne vedla ke schodišti do přízemí. Ve dveřích se ke mně otočila a řekla: „Nemusel bys odejít na noc, kdybys nechtěl.“

Když jsem se podíval trochu překvapeně, omluvně dodala: „Promiň, musela jsem to zkusit. Jako bych nic neřekla. Ty mi zas někdy představ svojí Alisii. I ona musí být mimořádná.“

Podal jsem jí ruku. „Přátelé,“ řekl jsem.

Přijala ji. „Přátelé.“

Sešli jsme po schodech.

Chtěl jsem otevřít dveře do mázhauzu, ale když jsem sáhl po klice, uvědomil jsem si, že to okolo dveří neobyčejně táhne. Otočil jsem se k Lynesse a chystal se něco říct, ale náhle se z mázhauzu zcela zřetelně i přes svist větru ozvalo zavrzání prkna z podlahy. Někdo byl uvnitř.

V odpověď na nevyslovenou otázku Lynesse zavrtěla hlavou. Začal jsem natahovat ruku po jílci meče.

A v tom někdo z druhé strany vzal za prudce za kliku a dveře se začaly otevírat.

*****

Vrhl jsem se ke dveřím a levým ramenem je přirazil zpět. Dveře se s prásknutím zavřely. Na druhé straně se ozvalo zaklení, jak se někdo střetl obličejem s jejich poctivou dřevěnou výplní. Rychlou obhlídkou jsem zjistil, že nemají žádnou petlici. Zapřel jsem se pravou nohou o první schod a chytil oběma rukama kliku.

Někdo se tam na druhé straně pokusil za ni vzít. Držel jsem ji plnou silou, a ani když se na ni neznámý za dveřmi pověsil plnou vahou, nepustil jsem ji.

Pak přišla první rána. Alespoň dva muži museli vrazit do dveří. Málem mi uklouzla noha, ale dveře jsem udržel.

Při druhé jsem od dveří poodlétl a klika mi skoro vyklouzla z rukou. Odrazil jsem se od zapřené nohy a znovu jsem dveře přirazil ramenem. V mázhauzu někdo tlumeně nadával.

Chtěl jsem se otočit na Lynesse a říct jí, aby mi pomohla, ale nebyla tam. Jen svícen zůstal na schodech. Lynesse se však v zápětí objevila na schodech s židlí v rukou. Seběhla schody a společně jsme zapřeli opěradlo o kliku právě ve chvíli, kdy se někdo pokusil vyrazit dveře potřetí. Zaskřípělo to, ale židle držela docela pevně. Nějakou chvíli bude trvat, než se neznámým útočníkům podaří dveře vyrazit.

„Kdo se to na nás dobývá?“ šeptala Lynesse chvějícím se hlasem. Byla docela poděšená. O to víc jsem si cenil, že dokázala uvažovat a pomohla mi v pravou chvíli.

„Nemám nejmenší ponětí,“ řekl jsem po pravdě. Musíme se odsud dostat. „Je tu východ na dvůr?“

„Ano, býval to dům jircháře, který na dvoře sušil činěné kůže. Pojď za mnou,“ řekla a ukázala zpět na schody. „Musíme rychle,“ popoháněla mne. „Je tam průchod i z přízemí, každou chvíli ho mohou objevit.“

Vyběhli jsme zpět nahoru do obydleného patra. Proběhli jsme chodbou okolo dveří do obytných místností a doběhli k zadní stěně. Vedly tu točité schůdky zpět do přízemí.

„Už jen pár kroků,“ řekla s nadějí Lynesse.

Ale naději velmi rychle zkazilo vrzání schodů. Někdo po nich stoupal vzhůru. Zatlačil jsem dívku za sebe a přikrčil se u stěny.

V zákrutě schodů se objevila mohutná temná postava. Vyrazil jsem od stěny a neznámému vrazil pěstí do obličeje. Ozval se výkřik bolesti a neznámý padl nazpět. Podle klení a výkřiků bylo zřejmé, že musel padnout na někoho dalšího za sebou. Využil jsem zmatku a zatlačil vší silou na prvního útočníka, který se teprve vzpamatovával po první ráně. Další muž za ním neudržel váhu svého druha a můj útok a oba padali s klením někam po schodech dolů do tmy.

Chtěl jsem vyrazit dál mezi ně, ale zarazil mě nezaměnitelný zvuk čepele vytahované z pochvy. Postoupil jsem opět o několik schodů výše a konečně vytáhl potichu vlastní meč.

Některý z útočníků opět stoupal opatrně po schodech. Připravil jsem se k útoku. Jen co vyjde z posledního zákrutu schodiště… A v tom se ze schodiště ozval hlas.

„Vzdej se, Brandone Umbere. Musíme si promluvit. Mám informace o tvé ženě.“ Byl to ten poslední hlas, který bych tu čekal.

*****

Vystoupal pomalu po schodech až nahoru. V ruce držel meč s dlouhým ostřím, velmi podobný mému.

„Poslední věc, kterou jsem od tebe slyšel, bylo Chci tvou hlavu! Sere Garrisi Boltone,“ řekl jsem mu ironicky.

„Nepokoušej štěstí,“ odpověděl. Stál tam, sáh vysoký, v prošívaném hnědém kabátci (později Lynesse jeho barvu označila za měděnou), s nepříjemným, tvrdým obličejem, skobovitým nosem a úzkýma očima. Za ním po schodech vystoupilo do patra pět mužů v tmavých pláštích. Byli ozbrojeni meči.

Svou zbraň jsem sklonil k zemi, ale stále jsem byl ve střehu. „Tak co mi chceš říct o Alisii.“ Neformuloval jsem to jako otázku.

„Předně ti musím říct, že tu nejsem pro vlastní potěšení,“ pronesl chladně. I on sledoval každý můj pohyb.

„Tak. A dál?“ Nebyl jsem v náladě se s ním dohadovat o tom, kdo koho vidí méně rád.

„Dál to, že když teď necháš tu děvku, odložíš zbraň a půjdeš se mnou, brzy se se svou ženou shledáš.“

„To zní jednoduše. Až příliš. Co kdybys mi řekl na rovinu, kdo mou ženu unesl, kde se teď nalézá, co se stane, když se vzdám a co bude s lady Lynesse a já to třeba uvážím.“

Lynesse, která stála za mnou, při spojení svého jména s oslovením lady trochu překvapeně vydechla. I Bolton byl tak překvapen jejím titulováním, že se na chvíli zarazil. Pak opět promluvil: „Nech si svůj ostrovtip na později, budeš ho potřebovat. V tuhle chvíli ti mohu říct jen to, že jsi pro mne cenný stejně jako ona.“

Takže jsem měl přece jen pravdu, říkal jsem si. „Rukojmí za Ryswella?“ neudržel jsem se.

„Když musíš vyslovovat nahlas, co je zjevné, tedy ano. Hodlám tě vyměnit za život svého bratra.“

„Proč si myslíš, že ti budeme co platní? Ryswell je na Zimohradu a o jeho osudu rozhoduje král. A ten zrádce nevydá a ty ještě ohrozíš svůj rod. Raději se vzdej ty mně, propusť Alisii a doufej v královo milosrdenství.“

Pozvedl jsem meč.

„Neradil bych ti mi bránit. Pomysli na Alisii. Nebo ti už na ní nezáleží a našel sis náhradu?“

V tu chvíli mi opravdu jen pomyšlení na život Alisie zabránilo, abych mu na místě rozmlátil obličej pěstmi, narval mu jeho řeči do jeho nevymáchané huby, rozštípal ho na polena a přiložil do krbu.

„Lady Lynesse je ženou dobrých způsobů, to zaprvé,“ řekl jsem, když jsem se trochu ovládl. „Účel mé návštěvy zde je čistě přátelský, to zadruhé. Dej mi slovo, že se jí nic nestane, když toto místo všichni opustíme, to zatřetí. A začtvrté, opravdu myslíš, že král na tvé vydírání přistoupí?“

Když jsem mluvil, střídavě jsem se díval na Garrise a na muže za ním a střídavě na Lynesse. Ta vše sledovala poněkud vyděšeně. Když se můj zrak střetl s jejím, viděl jsem, že se mi snaží něco říci.

Naklonil jsem k ní hlavu. „Ten muž za ním,“ šeptala. Mluvila o vysokém muži se vzezřením Dorna, který byl dle vystupování zřejmě velitelem Garrisových nohsledů. „Já ho znám, je to Ormond, Fretkův člověk.“

Než jsem stačil se jí zeptat na podrobnosti, Garris opět promluvil: „Dávám ti slovo, že když půjdeš bez odporu se mnou, uvidíš brzo svou ženu.“

Já se ale soustředil na muže za ním. Lynesse se chystala opakovat, co mi řekla předtím, ale ten muž zřejmě pochopil, že je předmětem jejího zájmu a vystoupil kupředu. Naznačil jsem Lynesse rukou, aby nic neříkala.

Muž došel ke Garrisovi a promluvil na něj: „Tohle nikam nevede,“ řekl. „Sere Garrisi.“ Garris se trochu překvapeně otočil k němu – a já vložil svůj meč do rány, která mu mířila na krk.

*****

Byla to silná rána. Vychýlil jsem ji jen částečně, takže Garris byl zasažen namísto do krku do pravého ramene. Byl tak překvapený, že jen upustil meč a bezhlesně klesl na kolena, opíraje se nezraněnou rukou o stěnu. Držel se za ránu a mezi prsty mu prosakovala krev.

Já vrazil do útočníka ramenem a přirazil ho ke stěně chodby. Byli jsme tak blízko, že jsem se nemohl rozpřáhnout mečem, vrazil jsem mu loket do břicha, popadl ho a mrštil jím proti ostatním útočníkům, kteří se k nám rozběhli.

„Poběžte rychle za mnou,“ volala na mne Lynesse a chytila mne za ruku. Já chytil Garrise a vlekl ho za sebou.

Vběhli jsme do pokoje, ve kterém jsme předtím rozmlouvali, pronásledováni dusotem nohou. Sotva jsem za námi stačil zavřít dveře. Nebyl ale čas je něčím zapřít a petlici neměly. Opřel jsem se proto o dveře a pokusil se je držet. Garris byl ochromený bolestí, hrot mu musel projít kloubem. O něho jsem pomoc čekat nemohl.

„Vezmi ho s sebou a zabarikádujte se někde,“ ukázal jsem na dveře do dalších pokojů. Přikývla, podepřela ho a vedla jej do další místnosti. Dveře za nimi zapadly.

Na druhé straně už někdo tlačil kliku dolů a do dveří se začali opírat útočníci. Musel jsem je zdržet.

Tři nebo čtyři pokusy o proniknutí do místnosti jsem udržel, ale po další ráně se dveře rozlétly a já odvrávoral několik kroků nazad. Ozbrojenci se vevalili do místnosti.

V jejich středu stál ten, který se Garrise pokusil zabít.

Zrovna když jsem se na něj zadíval, řekl: „Vzdej to a bude to rychlá smrt.“

„Tak co, bude to jeden na jednoho, nebo si nikdo sám netroufá?“ odpověděl jsem provokativně. Bezvýchodnost situace mě přivedla do stavu euforie, díky které jsem byl schopen stvořit takovou větu.

Svůj účel to splnilo. Nejbližší z nich se nechal vyprovokovat. Podrážděně rozpřáhl mečem a vedl úder na mou hlavu. Svou zbraní jsem ránu vychýlil doleva, sám jsem se smýkl napravo a sekem na jeho tělo ho zasáhl do břicha. Muži vypadla jeho zbraň z rukou a jeho tělo se sbalilo dopředu.

Ale můj meč zůstal pod ním.

Sotva jsem jej stihl vysvobodit, přišel útok dalšího nepřítele, jen taktak jsem jeho vodorovný úder mečem vykryl, vychýlil jsem jeho zbraň doprava a zaútočil sám. Muž hbitě uskočil nazpět. Pak naznačil útok zleva, nechal jsem se nachytat, on přenesl váhu a sekl z druhé strany. Na poslední chvíli jsem zareagoval a jeho útok zastavil. Octil se velmi blízko mě, pustil jsem levou rukou meč a vrazil mu pěst do obličeje.

Úder ho ochromil. Vrazil jsem do něj a odhodil jej vší silou proti ostatním. Narazil do muže za sebou a svalili se na zem.

Poskytlo mi to trochu času, ustoupil jsem blíž ke stěně a vykryl úder dalšího protivníka, který se první dostal na dosah zbraně.

Sekl jsem po něm šikmo shora dolů, ale muž velmi hbitě uskočil nazpět. Držel meč v obou rukou s hrotem našikmo směrem ke mně, připravený k dalšímu útoku.

Pak přišel tupý náraz ze strany do hlavy, až jsem viděl hvězdičky. Zatímco jsem byl ve střehu před tímto protivníkem, někdo další popadl džbán vína, které předtím popíjela Lynesse, a vrhl jej přesně na mou hlavu. Úder mě na kratičký okamžik otupil a víno mi stříklo do očí.

Předchozí soupeř se pokusil využít výhody a prudce zaútočil. Odchýlil jsem úder a protivníkova zbraň se náhle ocitla prakticky napříč. Protivník čekal úder shora a chytil levou rukou čepel, aby mohl zbraň vložit do silného úderu jako při boji holí. Vzpomněl jsem si na něco, co nás učil Mors Hornwood. Chytil jsem levou rukou čepel své zbraně, přehmátl si pravou rukou za záštitu, tu jsem zahákl za protivníkovu čepel a zatáhl vší silou k sobě. Nečekal to a následoval meč. Využil jsem toho a vrazil mu prudce hruškou meče do obličeje. Muž se reflexivně chytil levou rukou za ránu, já si přehmátl zpět na jílec a úderem zdola jsem sekl přes celý jeho trup.

Zbylí útočníci však už teď byli opatrní. Pomalu se blížili společně. Nejbližšímu jsem kopl pod nohy židli, do které jsem předtím při ustupování málem vrazil, muž ztratil chvíli vyhýbáním se a já zatím oběhl stůl a stáhl se zády ke zdi.

Tak, s mečem pozvednutým nad hlavu jsem prudce oddechoval a čekal na poslední útok.

Pomalu mě obklopovali. Pak napřáhli zbraně. Tři meče proti jednomu. Proti dvěma bych šanci měl. Proti třem nikoli.

A v tu chvíli se zvenku ozval zvuk boje, dupot a křik: „Vzdejte se, jménem krále Severu!“

Ten hlas bych poznal kdykoli.

*****

„Tobě sám Cizinec pomáhá,“ zaklel ten od Volského brodu. „Rychle, zajmeme ho, bude naše rukojmí,“ křikl po ostatních.

Rozehnal se proti mně mečem, úder jsem vykryl. Zaútočil znovu, vedl útoky tak, aby mne zbavil zbraně. Kdyby se ostatní dva včas vzpamatovali, jistě by se jim to podařilo. Naštěstí ti už začali přemýšlet nad tím, jak zmizet tak, aby se s trochou štěstí nepřišlo na to, že tu vůbec kdy byli. Nechali svého velitele samotného a vyběhli zpět na chodbu. Po zadních schodech (přední byly stále zapřené) už ale bylo slyšet kroky několika nohou.

Dorn se ocitl sám. Musel jsem mu přiznat, že zbabělec nebyl. Teď, když bojoval o život, roztočil svůj meč tak, že jsem měl co dělat, abych jeho údery stihl odrážet a ani jsem neměl čas říct něco jako Pobočníkova hlídka, vzdej se jménem krále nebo něco podobně duchaplného.

Oba jsme byli tak zaujati vzájemným bojem, že jsme si ani neuvědomili, že už nejsme v místnosti sami. Naše čepele zvonily o sebe při prudkých úderech shora, zdola, ze stran. Urputnost boje na život a na smrt. Za chvíli z nás stříkal pot a oddechovali jsme jako tažní soumaři. Nikdo další ale neměl šanci do boje zasáhnout.

Boj byl stále vyrovnaný a záleželo na tom, komu dřív dojdou síly.

Ale ve chvíli, kdy se mi už už zdálo, že získávám navrch, Ormond náhle změnil rytmus, naznačil úder zprava, bleskově ale přenesl váhu a máchl zbraní shora dolů, až mi málem mou zbraň vyrazil. Snahou neztratit meč jsem ztratil rovnováhu a při krytí dalšího úderu jsem klesl na koleno.

Další úder ale nepřišel. Zadrnčela tětiva a hrudí muže prošla střela. Upustil zbraň a klesl k zemi. Farlen Cray stál vedle Rickona a skláněl k zemi kuši.

Popadl jsem rovnováhu a vstal na obě nohy. Pokývl jsem na Farlena, došel k Ormondovi a poklekl k němu.

Ten opřel hlavu o nohu stolu a zasípal s krví kolem úst: „Dostal bych tě.“

Mrazilo mě při vědomí, že má pravdu.

*****

„Je to dobré, jen trochu krvácíš na hlavě. A budeš mít pořádnou bouli, ale to se zahojí,“ říkala mi Lynesse, když mi prohlížela zranění od džbánu s vínem.

Seděl jsem v křesle a koukal trochu otupěle na podlahu. Únava a přestálé vypětí si vybraly svou daň. V reakci na její slova, která jsem vnímal jako z velké dálky, jsem lehce pohnul hlavou, abych dal najevo, že ji slyším. „Tak spusťte,“ řekl jsem potom stále ještě mírně vyvedený z míry, vyčerpaný a malátný po přestálém vypětí.

Rickon hořel touhou pustit se do vysvětlování. Podíval se na Gawena a řekl: „Gawen ti poví nejlíp.“

Gawen začal povídat: „Přišel za mnou Luton, jeden z těch, kteří přežili Volský brod. Pověděl mi, že Fretka Ben naplánoval pro Garrise Boltona tvůj únos, aby tebe a tvoji ženu mohli vyměnit za Ryswella.

Jenže Luton už Fretkovi nevěřil, a tak, jakmile jejich loď zakotvila v přístavu, rozhodl se, že půjde k Pobočníkově hlídce. Naštěstí narazil na mě, jinak by ho možná vůbec nevzali vážně…“

„Přesněji řečeno narazil na Jonnela Slata, který ho odvedl za námi,“ poopravil ho Rickon.

„…no a pak tuhle Rickon sebral pár lidí a zbytek znáš,“ dokončil Gawen.

„Před domem a dole v mázhauzu jsme zajali tři z těch výtečníků, na chodbě pak další dva. Co se vlastně přesně stalo tady?“ zeptal se zvědavě.

„Coby. Garris Bolton zjistil, že není hráčem, ale pěšákem,“ neodpustil jsem si poznámku. „Chtěl mě vzít jako rukojmí, jenže Fretka Ben, kterého na to najal, či přesněji, který mu to nabídl, měl ve skutečnosti jiný plán. Ať už za tím stojí Targaryeni nebo kdokoli jiný, cílem zjevně bylo zabít nás tu oba a nastrojit to tak, že jsme se vzájemně zabili v domě ženy pochybné pověsti.“ Lynesse mi v tu chvíli trochu víc přitlačila na ránu, až jsem sykl bolestí.

„Ach promiň,“ řekla a znělo to docela spokojeně.

Protože mě nenapadla vhodná odpověď, jen jsem se uraženě zašklebil a raději jsem pokračoval: „Jedna věc mi nejde na rozum. Jak mohli vědět, že budu zrovna tady?“

„Luton neví, Ormond jim prostě říkal, kam jdou,“ řekl Gawen.

„Doufám, že nikdo z našich mu nedodával informace, řekl Rickon. „Smůla je, že tenhle nám už nic neřekne,“ podíval se na mrtvého Ormonda.

Uvědomil jsem si, že budu muset Farlenu Crayovi poděkovat. V tu chvíli však vstoupil jeden z vojáků: „Kapitáne Brandone, ser Garris Bolton chce s tebou mluvit.“

Ale ten už stál ve dveřích a stažené rysy obličeje vypovídaly o tom, že ho zranění stále dost bolí.

Cukl jsem sebou, až Lynesse, která mi ještě otírala krev z hlavy, poplašeně uskočila. „Ano, s tebou si promluvím skutečně ze srdce rád,“ řekl jsem tvrdě. Když jsem ho uviděl, zacloumala mnou těžko zvladatelná zlost. „Ale pověz nejdříve ty, co máš na srdci.“

„Předně to, že máš nebetyčné štěstí. Kdyby mne nezradil ten bastard Ormond…“

Vstal jsem, stále plný vzteku na toho boltonského drzouna. „Jestli dnes má kdo co mluvit o štěstí, tak jsi to ty. Nebýt mě, jeho meč by vězel ve tvém krku.“ Vlastně nebýt mě, jsme mrtví oba, napadl mne hořký vtip, ale ve chvíli, kdy jsem ho už měl na jazyku, mi náhle přišel nemístný a spolkl jsem ho.

„Mrtvý nebo zajatý stráží králova pobočníka, to vyjde stejně,“ téměř si odplivl Garris.

„Další tvoje štěstí je, že ke zdejším zvykům nepatří stahovat zajatce z kůže. Přesto nikdy nedráždi vzteklého Umbera,“ řekl jsem s takovým důrazem, že konečně trochu zkrotl.

„Nestahujeme už pět set let, co jsme přísahali věrnost Starkům,“ řekl uraženě.

Samozřejmě kolovaly řeči, že v tajnosti se na Hrůzově pokračuje v ledasčem z dávných zvyků tohoto rodu. Jak rád bych ti ten samolibý úsměv vymazal z tváře. Nejlépe pěstí v kovové rukavici, pomyslel jsem si. Ale musel jsem s ním mluvit.

„Tak, když jsme si vzájemně složili poklony a ujistili se, že se rádi vidíme, co kdybys mi konečně řekl něco o tom, kam jsi unesl mou ženu.“

„Neunesl jsem ji já,“ ohradil se.

„Ale věděl jsi o tom, tak se přestaň kroutit jako červ a začni mluvit. Nezapomeň, že lidé, kteří pro tebe dělali špinavou práci, tě nakonec zradili.“

„Přišel za mnou muž jménem…“

„Fretka Ben, vím. Dál.“

„Když tak všechno víš, proč se ptáš?“

„Tak dost!“ ozval se Rickonův mohutný hlas. „Přestaň být tak netrpělivý, Brandone. A ty,“ otočil se na Garrise, „povídej a možná pomlčíme o tom, že jsi tu dnes vůbec byl. Zvláště před tvým otcem.“

Zmínka o lordu Ramsaym zjevně zabrala. „Mohu vzít zavděk pohostinstvím domu a posadit se?“ otázal se.

Pokrčil jsem rameny a otočil se na Lynesse. „Jestli přijmeš pohostinství domu nevalné pověsti,“ řekla.

„Beru to jako ano,“ řekl a usedl.

*****

„A teď mi konečně řekni, kde je moje žena,“ řekl jsem nedočkavě.

„Přiznávám. Teď to nevím. Alespoň ne jistě.“

„Jak to, že ne?“ Srdce jsem měl při té otázce až v krku.

„Mám ti vysvětlovat, co je zřejmé?“ Pohrdavě si odfrkl.

Samozřejmě že to zřejmé bylo. „Ano. Poté, co ses stal svědkem zrady lidí, na které jsi spoléhal, nevíš, které informace byly pravdivé a které ne. Jinak. Setkal ses s mou ženou poté, co byla unesena?“

„Ano.“

„Kde a kdy? V Hrůzově to jistě nebylo.“

„V přístavišti Lkavé vody. Než jsme odpluli sem.“ Přístav Boltonů. Samozřejmě.

„Byla v pořádku? Byl s ní mistr Meluzín?“ zeptal jsem se s obavami.

„Byla, po dobu co jsem byl přítomen, jsem zajistil, aby se s ní i s jejím mistrem zacházelo jako s váženými hosty.“

Spíš s cennými rukojmími, napadlo mě, ale nechal jsem si to pro sebe. „Vzkázala mi něco?“

„Její poslední slova, když jsem jí sliboval, že tě přivezu, byla: Garrisi, jsi vlk mezi draky.

Nevěřila Benfredovi a jeho lidem. Neposlouchal jsem ji. Ženu. Asi jsem měl…“

„Ano, to jsi měl.“ Garris zjevně nelhal. Byl nebezpečný, svým způsobem krutý, ale byl zároveň také přímý. V tom, co řekl, jsem Alisii poznával. „Hraje v tom všem roli tvůj otec?“ zeptal jsem se.

„Můj otec do ničeho z toho není zasvěcen,“ řekl Garris důrazně. „Neschválil by to.“

„Není to jeho čest, co mě zajímá,“ odsekl jsem, ale Rickon mi vzápětí pokynul roztaženou dlaní. „Pověz tedy, jak jsi to mohl provést bez vědomí svého otce?“ zmírnil jsem.

„Otec urovnává spor s Karstarky. Myslel jsem, že až se vrátí, bude již vše vyřešeno…“

„…a ty budeš oceněn za svou intriku,“ skočil jsem mu nahněvaně do řeči. Věděl jsem, že takhle ničemu nepomáhám, ale hněv jsem v sobě dusil jen s obtížemi. „Pro záchranu bratra ses spojil s člověkem, který se jej již jednou pokusil zabít. Mnoho nechybělo.“

Musel jsem to na něj vysypat. Zaúčinkovalo to. Garris ve svém křesle viditelně zkrotl. Pokračoval jsem. „Jaké by byly tvoje další kroky? Chtěli jste mě odvézt do Lkavé vody nebo na jiné místo?“

„Já jsem měl v plánu odvézt tě nazpět. Ale vzhledem k tomu, že Benfred měl od počátku jiné úmysly, počítám, že tvoje žena už tam nebude. Nevím, jestli to něco znamená, ale v přístavišti mimo jiné kotvila karavela z Města Racků s celkem originálním jménem Racek. Benfred občas chodil na palubu a s kýmsi tam jednal. Nevěnoval jsem tomu v tu chvíli pozornost, ale zaujalo mě to jméno, proto si je pamatuji.“

Zase Město Racků. To znělo zajímavě a pravděpodobně. Městu vládl rod Graftonů. Zatímco starý král Robin Arryn byl slabý a ovlivnitelný, jeho rádcem byl Marq Grafton, který razil politiku spolupráce s Targaryeny. Někdy to vypadalo, že se z Údolí stane další výspa Valyrie. Ti, kteří s tím nesouhlasili, si vnitřně přáli, aby se už trůnu ujal králův syn Harrion Arryn, od kterého si slibovali samostatnější směřování Údolí.

Jednotlivé informace z různých zdrojů do sebe zatím docela zapadaly. Dozvěděl jsem se asi všechno, co jsem se od Garrise dozvědět mohl.

Byla však ještě jedna věc, na kterou jsem se chtěl zeptat. Garris však vypadal, že jej zranění již dost zmáhá. „Mám žízeň,“ pronesl tiše.

Nalil jsem mu trochu vína, co zbylo v jednom ze džbánů. Když se napil a trochu si odpočinul, položil jsem mu otázku: „Proč jsi to všechno vlastně pro Ryswella riskoval? Mohl jsi na svůj rod uvalit daleko větší hanbu než nyní.“

„Vím, že je můj bratr zrádce a zaslouží trest, ale stále je to můj bratr. A přiznávám, že nevěřím, že by jeho soud byl spravedlivý, když králem je ten Toulavý vlk.“ Řekl to s odporem, ale nechal jsem ho, aby pokračoval.

„Braní rukojmí na výměnu bývalo kdysi považováno za řádný způsob řešení sporů, než Starkové svými představami o spravedlnosti mnoho čestných starých zvyků zakázali,“ řekl odhodlaně.

Už zase jsem měl chuť mu jednu vrazit, ale místo toho jsem jen znovu stiskl sponu, jako bych v ní hledal sílu do boje za Alisiinu záchranu.

Garris zatím pokračoval: „Uvažoval jsem o tom, ale nevěděl jsem, na koho bych se v té věci obrátil. Otec by s tím nesouhlasil. Tak jsem tu myšlenku nakonec zamítl. Ale náhle se přede mnou objevil Benfred Řeka. Naplno mi řekl, že se mu podařilo unést lady Alisii a že když se nám podaří unést i tebe, dokážeme tak přimět krále, aby za vás dva Ryswella vyměnil.“

„Proč právě my dva?“ nedalo mi to.

„Lady Alisia je stále blízká královu srdci, to je zřejmé každému na Severu. A co se týče tebe,“ změřil si mě pohledem, který značil, že jeho osobní mínění se liší od toho, co řekne, „svým podílem na odražení útoku Železných se stáváš na Severu známým.“

„A co bys dělal, kdyby král na výměnu nepřistoupil a vytáhl na Hrůzov?“

„Myslím, že nevytáhl. Nemůže si dovolit oslabení vnitřními spory. Jeho postavení je vratké a Sever je stále ohrožen z několika stran. Když Boltoni před stovkami let povstali proti Zimohradu, byl Hrůzov obléhán dva roky, než se vzdal. To si král Rodrik nemůže dovolit.“ Byl si naprosto jistý svou představou. Upřímně jsem se sám sebe ptal, jestli nemá pravdu.

„Dobrá, to prozatím stačí,“ řekl jsem. „Odveďte ho.“

„Slíbili jste, že…“ zarazil se Garris. Nejistota v jeho očích byla alespoň malým zadostiučiněním.

„…že se tvůj otec možná nic nedozví,“ řekl Rickon. „A to také platí. Zůstaneš jako vážený host Bílého přístavu, tak nadšený zdejším pohostinstvím, že se ještě nějakou dobu nebudeš chtít vrátit na Hrůzov“. Měl jsem při pohledu na Garrisův kyselý výraz co dělat, aby mi necukaly koutky.

*****

„Lorde pobočníku. Nežádám tě o válečnou loď. Žádám jen o tvé svolení odjet hned do Města Racků. V přístavu kotví kapitán Davos, znáš ho, byl s námi tehdy na Kameni. Zítra vyplouvá se svou Zimní kráskou na Tarth. Už jsem s ním mluvil. Nemá námitek vzít mne s sebou do kteréhokoli města při cestě.“

„Zopakujeme si to. Jakou máš jistotu, že Alisii najdeš právě tam? Zatím máš jen výpověď toho bastarda Garrise, kterému teď musím říkat vážený host, a několik dalších nepřímých informací. Co ti ostatní zajatci?“

„Vyslechli jsme je, mnoho nového jsme se však od nich nedozvěděli. Zřejmě jen Ormond věděl podrobnosti a ten je mrtev.“

„Já osobně bych začal pátrání ve Lkavé vodě,“ řekl lord Robert.

„Bojím se, že tím bych se jen zdržel. Ta loď už je nepochybně na cestě do Města Racků i s Alisií a mistrem Meluzínem, jestli už tam nedorazila. Musím táhnout souběžně s protivníkem, ne až po něm, jinak ho budu stále jen dohánět.

Nicméně mám jistou zálohu. Do Lkavé vody se vydá Jorelle Mormont. Chtěla za každou cenu něco dělat. Mohl jsem se hádat, mohl jsem s tím nesouhlasit, ale to bylo všechno, co jsem s tím mohl dělat. Takže se rozhodlo. Jorelle si udělá vyjížďku do Lkavé vody a zjistí tam, co jí její ženský důvtip dovolí. A kdyby přece jen zjistila něco, co se liší od našich dosavadních závěrů, dá nám vědět.“

Lord Robert měl tvář plnou starostí. „Je pravda, že Město Racků řídí rod Graftonů a ti jsou stoupenci zájmů Valyrie v Západozemí. Ale stále nelze vyloučit, že je Alisia třeba na cestě na Dračí kámen nebo dokonce do Valyrie. Pamatuj si, že první verze není vždy správná.“

„To už jsem ke své škodě zjistil. Ale zatím všechny stopy končí ve Městě Racků u ženy jménem Talisa Allerio. Musím s ní mluvit tak nebo tak. Když tam Alisia nebude, snad se alespoň dozvím další směr, kam se ubírat.“

„Tu ženu znám a Alisia také. Několikrát byla i zde, v Bílém přístavu. Pochází z jednoho z podmaněných měst, tuším z Tyroše, a je něco jako vyslankyně Valyrie v Údolí.

Před skoro čtyřmi lety se Alisii podařilo dohodnout obchodní smlouvu mezi Severem, Valyrijským majestátem a Braavosem. Braavosané tehdy křičeli, že se nestanou znovu otroky draků a Valyrijci zase, že Braavos je jen laguna vystlaná kopou hnoje, na kterou někdo přišel a nazval ji Braavos. Každé lodi, z té anebo z té strany, by v přístavu druhé strany hrozila zkáza, stejně jako nákladu. Jenže profitovat z obchodu chtěli oba. Tehdy do toho Alisia vstoupila a navrhla, že zboží mezi nimi budou převážet lodě Bílého přístavu. Za jistý poplatek samozřejmě. Po kratším smlouvání o ceně byla dohoda uzavřena ke všestranné spokojenosti. U všech mořských racků, jak já byl tehdy na ni pyšný.“

Znal jsem tu historii, ale nevstupoval jsem do jeho řeči. Bylo vidět, jak lorda Roberta ta vzpomínka zahřála a dojala zároveň. Chvíli tak seděl a koukal z okna svého soláru. Měl jsem dojem, že by se snad na tu cestu rád vydal se mnou. Jeho dna už ale značně pokročila a proto byl nucen trávit většinu času v křesle a v péči svého mistra.

Po chvíli se na mne otočil. „Jdi,“ řekl prostě. „Jdi a přiveď ji. A mistra Meluzína. Ale na tu ženu si dej pozor. Takové jako ona mohou i bez meče působit rány, mnohdy daleko nebezpečnější, než jaké se zasazují zbraní.

A pozor, neslouží nikdy jen jedné straně.“

„S tím počítám,“ odpověděl jsem. „Sloužit zájmům Targaryenů není totéž co sloužit zájmům Valyrie. Myslím si tohle. Za tím vším je ještě někdo jiný než naše známá Daena Targaryen. Ano, ta stojí za vraždou krále a pokusila se zavraždit Ryswella, aby neprozradil, že a iniciovala útok Železných proti Severu. Jenže pokud dala unést Alisii ona, neměla by důvod zároveň organizovat mou a Garrisovu vraždu, ne zároveň s únosem. Věřím, že únosem Alisie mne chce dostat tam, kde mne potřebuje mít. Na Kameni, ve Městě Racků, kdekoli. Jen ne tady.

Myslím, že je za tím ještě někdo další. Někdo, kdo je zasvěcený do jejích plánů, možná se podílí na jejich realizaci, ale kdo zároveň hraje vlastní hru.

A já jsem přesvědčen, že Talisa Allerio ví, komu doopravdy slouží Fretka Ben.“

*****

Když loď vyplouvá na moře, je to vždycky zážitek. Z dálky pastva pro oči a z blízka potrava pro mozek. Vidět, kolik činností je s tím spojeno. Odvázat loď, přestavět plachty, připnout spodní díl plachet, uvázat ráhna, držet zadaný směr a tak dále. Kdysi mě napadalo, že kdybych nebyl vojákem, stal bych se námořníkem. Jenže skutečný život na lodi je daleko od romantických představ, i když se námořník má asi lépe než rolník.

Vlastně se život námořníka a vojáka tak moc neliší.

Ještě než loď vyplula, objevil se na palubě Rickon. „Do tohohle tě samotného nepustím,“ řekl prostě.

„Přece nepustíš Jorelle samotnou až k Boltonům?“

„Popluje s ní Dorren.“

„Ale stejně…“

„Neboj, ona byla ta, kdo řekl, že mě nesmí ani napadnout nechat tě plout samotného. Ostatně Alisia je i její přítelkyně.“ Na chvíli se zarazil, jako kdyby se na něj přeneslo něco ze smutku a obav o Alisii. „Alespoň nebudeme mít čas se s Jorelle hádat,“ dodal pak vesele. „Ideální rodinný život.“

Jeho věčný optimismus mne nakazil. „No jo, ale to budu muset kromě záchrany Alisie ještě dávat pozor na tebe,“ řekl jsem se smíchem.

„Tak hele, když jsem tě naposledy nechal samotnýho, málem si z tebe Železní udělali příďovou figuru. A včera se ti taky hodilo mít po ruce někoho, na koho se můžeš spolehnout, ne?“

„Totiž,“ hleděl jsem to napravit, „samozřejmě v boji to je jiná, ale pro Jorelle na tebe budu muset dohlížet, jestli podstupuješ hygienu, holíš se a neholduješ frejům a vínu.“

„Však si povíme, kdo bude po pár dnech na moři víc zarostlý.“

Ještě jsme se počastovali několika přirovnáními a urážkami, zatímco loď vyplula do ústí Bílého nože a nabrala směr ke Kousanci a dál kolem Sestrova na volné moře.

S Rickonem po boku jako kdyby zmizela polovina tíže, která na mě ležela. Ale i ta, která zbývala, byla stále dost těžká, aby mě dokázala semlít na prach.

Alisio, kde jsi...

*****

Zimní kráska míjela záliv Starého přístaviště. Dopoledne kapitán Davos říkal, že pokud vydrží počasí, zítra večer již budeme ve Městě Racků.

Během dne nám vítr přál, ale k večeru nebe, ještě před chvílí zabarvené do ruda od zapadajícího Slunce, rychle potemnělo. Od jihovýchodu se hnaly těžké tmavé mraky k severozápadu. S každou mílí byly větší a větší.

Svist větru sílil. A všechno bylo náhle tak slyšitelné. Zvuk z přídě byl jasně slyšitelný na zádi a naopak.

„Připravte se. Plujeme do bouře. A pořádné. V pozdním podzimu jsou v Úzkém moři běžné, divil jsem se, že jsme ještě žádnou neprošli. Tahle nám to ovšem vynahradí.“ Než jsem stačil říct, že bych si to nechal ujít, začal kapitán Davos vydávat rozkazy, aby loď připravil na nadcházející boj s živly.

Světla rychle ubývalo, temné mraky zastřely již většinu oblohy.

A pak se to stalo. Vítr ustal, jako když utne. Pocítil jsem zvláštní vlnění ve vzduchu a najednou se okolo nás rozzářily ohně. Všude. Na čelenu, na špičkách stěžňů, dokonce na našich oděvech. I ve vlasech nám zářilo modré světlo.

Nepálilo to. Nebylo to vůbec cítit, kromě onoho vlnění, jako kdyby malé částečky z lodi, ze vzduchu, z nás, stoupaly vzhůru do toho mraku. Světlonošův oheň.

„Bude to horší, než jsem myslel,“ říkal kapitán. „Vysává z nás sílu a pak nám ji začne vracet.“ Ukázal na nebe.

Vzpomínal jsem, že jsem kdysi, ještě na severu, na tvrzi svého otce, četl knihu mistra jménem Slate.

Ten tvrdil, že každá věc, každá část něčeho, může v sobě nést svojí vnitřní sílu. Věci si mezi sebou tu sílu předávají, síla se odevzdává, hromadí, až je jí někde mnoho. Pak se vybije bleskem.

Pro své názory byl vyhoštěn z několika měst a azyl našel až na Severu, kde nebyly jeho názory považované za rouhání proti představám septonů o uspořádání světa.

Říkal jsem si tenkrát, proč to těm septonům vadí. Myslel jsem, že to třeba pochopím, až dospěju, ale nepochopil jsem to dodnes.

Ale nebyl čas na takové myšlenky. Chladný oheň postupně zmizel a vítr opět sílil. Jeho směr se navíc začal stáčet na jihozápad, skoro o devadesát stupňů. Vlny se zvětšovaly, některé měly už dobrý půldruhý sáh. Na palubu co chvíli dopadla vodní tříšť z vrcholu některé vlny.

I když Zimní kráska nebyla nejmenší lodí, blížící se smršť věštila, že pro ni nebude problém nás poslat do hlubin.

„Skasat plachty. Nechat jen blindu a z hlavní plachty odepněte oba spodní bonety,“ velel kapitán. „Musíme si uchovat trochu rychlosti, abychom mohli manévrovat,“ vysvětlil ve chvilce klidu suchozemským krysám.

„Ostřit ještě více na vítr, co to jen jde,“ řekl zástupci kormidelníka, který přišel na palubu pro pokyny. „Pokusíme se proplout skrz něj.“ Zatímco zástupce kormidelníka běžel do podpalubí ke kormidelní páce, otočil se opět k nám a řekl: „Bude třeba udržovat příď proti vlnám. Pokud bychom se příliš natočili bokem, mohl by nás vítr nebo vlny převrhnout.

Nechtěli jsme s Rickonem jen stát. Přidali jsme se k posádce a pomáhali s přípravami na bouři. Od spouští, kasounů a jiného pohyblivého lanoví jsme měli brzy ruce pěkně zarudlé.

A pak to přišlo. První výboj sjel z mraků a zazářil ve tmě. Vzápětí blesk následoval hrom. A další a další, s ránami ostrými jako nůž.

Vzápětí se přihnala dešťová clona, až nebylo téměř na krok vidět. V hluku hromů a deště musel každý muž křičet i na souseda, který stál vedle něj, aby se vůbec slyšeli.

Byli jsme mokří úplně naskrz, nelišilo se to od stavu, kdy bychom skočili oblečení přímo do moře.

Ještě chvíli a budou provedeny všechny přípravy.

Pak se ale s ostrým prásknutím přervala pravá otěž hlavní plachty. Její spodní cíp vylétl do větru a loď se začala stáčet, jak druhá strana plachty nabírala silnější tah.

„Nasadit novou otěž. Teď to nevzdáme a nepřilehneme k větru.“

Námořníci začali za bouře uvazovat nové lano na boku, vzdor větru, dešti a neustálým náklonům lodi, jak se přizpůsobovala vlnám.

Od boku se ozval výkřik. Eyron, jeden z námořníků, uklouzl a visel z kobylice, částečně chycen lany. Nikdo z ostatních mu nemohl pomoci, všichni se jen taktak drželi.

Rychle jsem si uvázal lano pod rameny. „Spusť mne dolů a opatrně,“ křikl jsem na Rickona. Když se zatvářil tak, že by se tam spustil on, řekl jsem: „Jsi těžší než já, se mnou to půjde snadněji.“

Rickon si přivolal na pomoc tři námořníky. Obtočili lano kolem brlení a začali mne spouštět kolem boku k muži visícímu nohama téměř ve vodě. Co chvíli ho některá z vln hrozila smýknout do moře. Když jsem byl dost blízko u něj, zavolal jsem na něj, aby mi podal ruku. Skoro mě neslyšel a vidět bylo velice špatně. Otevřel jsem ústa, abych zavolal znovu a dostal jsem plnou dávku slané vody až do krku. Kuckal jsem a chrchlal a plival kolem sebe. Ani nadávat jsem neměl kdy.

Nakonec se mi povedlo máváním rukou naznačit, aby mne spustili ještě o kousek níž. Loď se při tom zhoupla a já narazil tvrdě do boku lodi. Prokousl jsem si ret. Ve slaném mokru to začalo okamžitě pálit.

Konečně jsem se ale dostal k námořníkovi tak blízko, abych s ním mohl mluvit.

Ukázalo se, že je zaklíněný rukou v kladce upínaček, což mu zachránilo život, ale teď bude problém dostat ho z toho.

Křikl jsem nahoru, aby mi spustili námořnickou sekeru na přesekávání lan. Spustili ji na druhém laně, které jsem ovázal námořníkovi v podpaždí. Když jsem ji držel v ruce, opatrně jsem se rozháněl a bušil do lana, abych kladku uvolnil, vysvobodil námořníkovu ruku a zároveň ho nezasáhl. To vše jen ve světle blesků, které stále křižovaly oblohu.

Byla to příšerná dřina a za chvíli jsem nevěděl, jestli jsem víc mokrý od vody nebo od potu. Sice jsem se dokázal zapřít mezi lany, i tak to se mnou ale házelo sem a tam a utržil jsem ještě notných pár ran do hlavy. S každou ranou jsem byl vyčerpanější, svaly mě pálily a cítil jsem, jak ztrácím koordinaci.

Konečně to vypadalo, že muž bude moci ruku vytáhnout. Naznačil jsem mu, aby se o to pokusil. Byl tak vyděšený, že se nechtěl hnout, i když byl přivázán na laně. Zakřičel jsem tedy nahoru, aby nás vytáhli tak jak jsme. Lana se napnula a vzdálenost mezi námi a vlnami se začala zvětšovat.

Trvalo to neuvěřitelně dlouho, ale přece se nám před očima objevila paluba.

Zapřel jsem se nohama o trám. Teprve teď jsem se pořádně podíval pod sebe. Z únavy a strachu jsem trochu ztratil rovnováhu, uklouzl a upustil sekeru, která nám předtím posloužila. Ani jsem v temnotě neviděl její dopad do zpěněné vody.

Chytily mě něčí ruce, přes brlení jsem doslova přepadl a dopadl na palubu.

Někdo mi otíral obličej, mluvil na mě, ale vůbec jsem nevnímal, co říká.

Teprve menší facka (musel to být Rickon) mě přivedla k vědomí natolik, abych se zvedl. Matně jsem slyšel slova díků, a že se můžu na Eyrona spolehnout, když budu potřebovat, a odpotácel jsem se do kajuty. Tam jsem ze sebe všechno shodil a navzdory neustále se měnícímu náklonu podlahy padl na lůžko. Co bylo potom, to jsem nevěděl, a kdyby se loď potopila, asi bych to zaspal. Jediná věc, kterou jsem vnímal, než jsem usnul, byla spona, kterou jsem křečovitě držel v dlani.

*****

Tentokrát neletím tmou. Stojím sám na přídi. Zimní kráska míří k jihu, přímo do zapadajícího Slunce. Rozráží masu vod, proplouvá mezi vlnami, od její přídě se táhne bílá pěna, jak rozráží vlny do stran. Kromě zvuku vody plynoucí kolem boků je úplné ticho.

Jsem sám. Sám s tím mořem. S tím větrem, s oblohou.

Daleko, tak vzdáleně, nepřekonatelně daleko, tam ční z moře útes. Tak vysoký, že sahá napůl cesty do nebe. Na tom útesu roste strom. Strom s korunou vlající ve větru. S korunou, kterou oheň barví do zlata a led jí dodává třpyt.

Živel se rozpoutá, bouří, uklidní se.

A strom už není strom. Loď je už blízko. Vidím až na samý hrot útesu. Je tam dívka. Vlasy jí stokrát skropil déšť a sníh a Slunce je opět vysušilo a vlasy jí opět zavlály. Mnohokrát je zachvátil oheň a spálil je na uhel a opět vyrostly. Vítr jí do vlasů snesl semena a ve vlasech se otevíraly ty nejkrásnější květy.

A když přece potřebovala klesnout a nabrat sil, země jí byla za lůžko.

Síla všech živlů prostupovala tu dívku.

Jen jedna síla jí chyběla.

Síla člověka.

*****

Tam kde ústí Bílý nůž,

tam se vrací s lodí muž.

Kde Bílý přístav leží, tam má domov,

jenom se svou lodí mine Sestrov.

Hola hou, za Kousancem domov můj,

Už jen Stromovinu obepluj.

Posádka s vervou vyhrávala rytmickou odrhovačku známou ve všech námořnických krčmách Bílého přístavu. Námořník v ní postupně míjí Prsty, Kámen, Tarth a stále vzdálenější místa na západním i východním pobřeží Úzkého moře, zatímco v refrénu bylo jejich pořadí přesně opačné, až se zase ocitl doma u manželky a matky, které prý pro něj, alespoň podle slov písně, doma prolévaly moře slz.

Počet slok byl v podstatě libovolný, kdo chtěl, mohl se prozpívat třeba skrz celou Zátoku otroků, podmaněná i svobodná města a ocitnout se až v Ašaji. Posádky ovšem obvykle zařazovaly do písně ta místa, která míjely cestou.

Ráno přišlo a bouře se s nocí ztratila tak náhle, jako se večer objevila. Ocitli jsme se ale na jih od Krabího zálivu, až někde na úrovni ostrova Klepeto.

Během dne posádka opravila škody po bouři a před chvílí jsme nabrali směr na severozápad.

Po úspěšně přestátém nebezpečí zavládla na palubě dobrá nálada, a tak jsme vyslechli ještě několik dalších písní o lodích, moři, víně a ženách.

Byl jsem popravdě rád, že bylo celý den co dělat. Dokonce i včerejší bouře byla zpětně příjemnější než předešlé dlouhé tiché večery, při nichž jsem si jen o to víc uvědomoval svůj strach o Alisii a pocit osamělosti. Měl jsem na sebe chvílemi i vztek, připadalo mi, že lituji spíš sám sebe než svou ženu, která je sama mezi samými nepřáteli.

Když už nebylo, co bych mohl udělat a čím zahnat myšlenky, co bude, až doplujeme do Města Racků, vyšel jsem spodní část zadního kastelu. Kapitán Davos právě rozmlouval s Rickonem.

Když mě kapitán spatřil, řekl spokojeně: „Pokud vítr vydrží, mineme Šepoty dříve, než úplně zapadne Slunce. Pak již se budeme moci stočit do Krabího zálivu. Jen se musíme vyhnout útesům okolo výběžku.“

Šepoty jsou nejvýchodnějším výběžkem Prasklepeta, to jsem věděl. Ostatně právě kus od nich jsme tehdy při cestě na Kámen poprvé spatřili targaryenské válečné veslice.

Řekl jsem: „Výborně. Jestli nepřijde další bouře, možná budeme zítra před polednem v přístavu.“ A možná už zítra uvidím…

Jenže dostaneme se vůbec až k té ženské Allerio, aniž by nás někdo zamordoval hned po opuštění lodi?

„Bouře se neobávám. Viděl jsi sám, že jí dokážeme čelit, kapitáne Brandone. Bojím se víc lidí,“ řekl kapitán Davos, jako kdyby četl mé myšlenky.

„Pravda. Mohou páchat větší spoušť než bouře,“ vzpomněl jsem si na invazi Železných.

„Které lidi přesně máš na mysli?“ zeptal se Rickon. „Valyrijce?“

„V poslední době se jednotlivé rody Valyrie příliš neshodnou a porůznu se spojují jedni proti druhým,“ řekl jsem. „Proto se u Kamenných schodů zase objevují piráti. Valyrijci vždy odmítali odpovědnost a vše sváděli na Železné, Letní ostrovy a všechny ostatní, ale spíš nechtěli přiznat, že některé rody provádějí svou vlastní politiku nezávisle na ostatních a že se jim dění kolem Úzkého moře trochu vymyká z rukou – targaryenský zábor Kamene je jen jedním z příkladů.“

„Vida, nedáš se nakonec na diplomacii?“ zeptal se Rickon.

„To vím od Alisie,“ odpověděl jsem skromně. „To ona je diplomatkou. Dokonce se pokoušela o nějakou dohodu mezi královstvími Západozemí a svobodnými městy kvůli ochraně obchodních lodí a pobřeží. Taky říkala něco o…“ zarazil jsem se.

„Pokračuj, já jsem zvědavý,“ řekl Rickon.

„Ne, počkej, něco mě právě napadlo.“ Promnul jsem si spánky a rozvíjel myšlenku, která mi projela hlavou. „Podívej,“ uvažoval jsem nahlas, „víme, že Alisii unesla Daena Targaryen. Ale ona není ta, kdo se pokusil zabít mne, alespoň ne tentokrát. Když budu mrtvý já, Daeně Targaryen Alisia k užitku nebude. Takže…“

Musel jsem se opřít o brlení kastelu. Jak to, že mě to nenapadlo dřív. Nadechl jsem se vzduchu. „Měl jsem to před sebou, jen jsem to nedokázal celou dobu dovést do konce. Já nejsem cíl těchto neznámých. Jen prostředek. O to tady jde. Když nebude Alisia Targaryenům k užitku, velmi snadno ji získají. Koupí, unesou, cokoli.“

„Ale kdo?“

„Někdo, kdo nechce, aby se východní a západní pobřeží Úzkého moře dohodla na společné ochraně obchodu.“

Dál jsem myšlenku nedovedl. V tu chvíli se totiž ozval hlas hlídky: „Loď! Loď u pobřeží!“

V mžiku jsme byli na levoboku a zírali do dálky. V první chvíli jsem viděl jen skalnatý masiv spadající prudce do moře. Až po chvíli, když jsem se zaměřil na bílou linku ležící tam, kde se o útesy rozbíjely mořské vlny, jsem spatřil tmavou skvrnu, která tu bílou linku přerušovala.

„Ano, je tam,“ potvrdil kapitán Davos. „Asi třicet stupňů od přídě. Nevypadá to, že by kotvili dobrovolně.“

Po chvíli jsme už i my viděli, o čem mluví. „Ano, vypadá to, že je vítr pěkně pocuchal,“ konstatoval Rickon. Loď měla přelámané všechny stěžně a čelen. Kotvila velmi blízko útesů. Posádce se patrně podařilo zastavit na poslední chvíli, než je vlny mohly o útesy rozbít.

První důstojník se otázal: „Poplujeme jim na pomoc?“

„Je to proveditelné?“ ptal se Rickon.

„Ano, ale museli bychom to stihnout, dokud nezačne příliv. Pak bychom mohli skončit vedle nich,“ řekl kapitán věcně. Podíval se po nás, jako kdyby od nás čekal rozhodnutí.

„Kapitáne Davosi, tohle je tvoje loď a já nejsem námořník,“ řekl jsem. „Tohle není výprava pod mým velením. Nemohu ti přikázat. Ale pokud to nepředstavuje příliš velké riziko, jsem pro to, abychom se pokusili.“

Rickon přikývl. „Kdyby to bylo na souši, vůbec bych se nerozpakoval. Tohle je ovšem něco jiného.“

Kapitán přemýšlel. Na palubě se zatím objevil zástupce kormidelníka a nedočkavě přešlapoval.

Znovu jsem se podíval po lodi. A něco mne upoutalo. Ten znak na praporci vypadal jako…

„Drak. Je to valyrijská loď,“ řekl jsem.

*****

Přibližovat jsme se začali šikmo ke špici útesu s přídí směřující mimo útesy. Bylo to pomalé, loď musela ostřit na vítr, ale v případě potřeby bychom mohli loď stočit doprava a odpadnout po větru.

Kapitán udával rozkazy palubní směně, stále přitom hlídal nastavení plachet a vydával rozkazy k opravám směru.

Dvě míle k pobřeží jsme takhle urazili při nejvyšší opatrnosti za půl hodiny. Vítr se naštěstí nezačal stáčet k pobřeží.

Během přibližování jsme si mohli prohlédnout loď, ke které jsme se blížili. Šlo o menší karavelu, původně jistě s podélným lysénským oplachtěním, jaké se užívá především ve svobodných městech.

Zatím jsme už dokázali rozeznávat její posádku. Vypadalo to, že se snaží provizorně upevnit alespoň jeden náhradní stěžeň, aby mohli s pomocí větru vymanévrovat z nebezpečného postavení. Zdálo se, že se to příliš nedaří. Na přídi lodě bylo již možno přečíst název lodi: Meraxés.

Když jsme konečně zkrátili vzdálenost asi na dvacet sáhů, kapitán přikázal hodit do vody obě kotvy. Ke kotvám pak byla přivázána lana, která vedla k zádi. „To abychom se mohli natáčet na místě do potřebného směru a vyrovnávat případné změny směru větru,“ vysvětlil.

Zatím nás posádka karavely vzala na vědomí, ale nezdálo se, že by projevovala nadšení z našeho připlutí.

„Ahoj, valyrijská lodi Meraxés, jak jste na tom? Potřebujete pomoc?“ volal první důstojník jejich směrem.

Na kastelu Meraxa se otočil naším směrem muž, který budil dojem důstojníka, a zavolal nazpět: „Kdo jste?“

Podívali jsme se po sobě. Mají nás snad za piráty?

„Jsou celí nadšení, že nás vidí, což? Nejraději bych je tu nechal, ať si pomůžou sami,“ skřípal zuby Rickon.

„Obchodní loď Bílého přístavu Zimní kráska, na cestě do Města Racků,“ volal zatím první důstojník.

Na palubě karavely se důstojník otočil zpět a s kýmsi hovořil. „Zůstaňte, kde jste, zavoláme, až budeme připraveni přijmout vaši pomoc.“

„No to je skvělé,“ neovládl se už ani kapitán Davos. Pak na ně zakřičel: „Jsem kapitán Davos Locke. Riskujeme tu kvůli vám svou loď, přiblížili jsme se do bezprostřední blízkosti k nebezpečným útesům, na které nás za chvíli začne tlačit příliv, takže máme spoustu vlastních starostí. Buď řekněte ano, nebo vás tu necháme a poraďte si sami.“

Na druhé straně několik lidí dávalo hlavy dohromady. „Teď se budou chvíli vzpamatovávat ze šoku,“ říkal jsem škodolibě směrem k Rickonovi. „Valyrijci nejsou zvyklí, aby se s nimi takhle mluvilo.“

Pak se však na palubě Meraxa vedle důstojníka objevil jiný muž, vzezřením voják či strážce, a zavolal: „Na naší palubě je vznešená osoba. Odpovídám za její bezpečí.“

Nevydržel jsem to a vložil se do té výměny pozdravů: „Podívejte, jestli se něco nestane teď, Vaše vznešená osoba by mohla do večera být na dně mořském.“

Druhá strana se tentokrát radila o něco déle. Pak se ozvalo: „Je na Vaší lodi někdo, kdo může dát záruku za bezpečnost ženy vznešeného rodu Valyrijského majestátu? Je u vás na palubě někdo vznešené krve, aby tuto záruku mohl dát?“

Napadala mne jen jedna osoba, která by to mohla být. Skoro se mi podlomila kolena.

Podíval jsem se na Rickona. Pochopil. Oba jsme přikývli. Rickon zahlaholil: „Já. Jsem lord Rickon Mormont. Pán Medvědího ostrova a Ledového zálivu.“

Muž, který mluvil za uvězněnou loď, se sklonil pod pažení, jako by s někým rozmlouval. Když se opět zvedl, zvolal: „Má paní se ptá, zda nejsi náhodou hrozný pirát?“

„Vždycky jsem si říkal, jestli někdo někdy na takovou otázku odpověděl ano,“ uchechtl jsem se.

„Jsem, ale kořist už jsem naloupil a teď ji jedu utratit,“ zvolal Rickon rozjařeně. Otočil se na mě. „To se nedalo,“ řekl a pokrčil rameny, zatímco já jsem dělal všechno proto, abych v sobě udusil smích. Bylo to možná nerozvážné, ale neodolatelné.

Na druhé straně se něco mlelo, pak náhle důstojník sáhl někam dolů a nad hrazením se zjevila hlava asi tak desetileté dívky. „Chci vidět piráta,“ řekla dost nahlas.

*****

Před námi stál muž, norvoský válečník v kožené tunice pobité cvočky a v koženém plášti bez jakýchkoli ozdob. Byl to stárnoucí válečník, rozložitý, zjevně stále v plné síle, avšak rozvážný a klidný. To bylo nepochybně dáno jak věkem a léty zkušeností, tak původem. Muži vychovaní v Norvosu k vojenské službě jsou vedeni k nesmírné disciplíně a sebeovládání. Byli to nejen jedni z nejlepších bojovníků vůbec, ale také z nejloajálnějších. Jejich klid by v případě nebezpečí mohl přejít v okamžitou odpověď. Válečníkova velká sekera působila dostatečně výmluvně.

„Pánové, představuji vám Daellu Targaryen, dceru Daeny Targaryen, s její vychovatelkou, paní Melarou.“ Strážce odvedl ceremoniální práci. Zjevně se mu ulevilo, když si ověřil, že od nás nehrozí jeho svěřenkyni nebezpečí.

Zpoza něj vystoupila žena, asi čtyřicetiletá, zahalená v šedém hábitu, který poněkud připomínal oděv sept na jihu od šíje. Zřejmě vychovatelka. Vedle ní ostýchavě popostoupila dopředu Daella, drobná dívka s kulatým obličejem a očima zvědavě těkajícíma z jednoho na druhého.

Překvapilo mne, že na ní nejsou patrné obvyklé rysy Targaryenů. Její vlasy nebyly stříbřitě bílé, jaké jsem viděl u Baelora a jeho bratra, spíše žlutooranžové, dlouhé a momentálně též rozcuchané. Její oči nebyly fialové, ale šedé.

Vypadala docela roztomile. Ovšem jedna věc narušovala její vzezření hezkého a milého dítěte. Její pravá ruka nesla silné stopy dávného popálení, od dlaně až k lokti se jí táhly jizvy a na místo kůže byla místy paže pokryta jen narůžovělou strupovitou pokožkou. Silně na mě ten vjem zapůsobil a musel jsem se opanovat, abych to nedal nevhodně najevo.

Daella si na řetízku vedla menšího strakatého psa s ocasem zatočeným nahoru, našpicovanýma ušima a dlouhým čumákem. Vypadal jako severští ovčáčtí psi, ale byl mnohem menší. Trochu se schovával za svou paničkou a vykukoval tmavýma očkama zpoza jejích šatů. Čekal až co panička.

Daella nás chvíli pozorovala, ostych v ní bojoval se zvědavostí. Když ovšem zjistila, že nekoušeme a neškrábeme, dodala si odvahy a prohlásila: „Jmenuji se Daella, ale můj tatínek mi říkal Ela. Jsem z Valyrie. To je moc daleko na východ, víte. Je tam teplo a máme tam mandarinky a citrony a granátová jablka. Máma má ráda granátová jablka, ale já je nerada. Nemáte tu granátová jablka?“ Když jsme vrtěli hlavami, řekla: „To je dobře. Nemám je ráda,“ zopakovala. „Odkud jste?“ zeptala se.

„Naším domovem je Sever,“ ujal se slova Rickon, na kterého se jako na ručitele za dívčino bezpečí přesunula role mluvčího. Já naopak neměl mluvit pokud možno vůbec, aby nepadlo mé jméno. Pro tuto chvíli jsem se proměnil v bezejmenného Rickonova strážce.

„Je to nejsevernější království Západozemí, velké jako všechna ostatní království dohromady,“ pokračoval Rickon.

„Moje vychovatelka Melara mě učila, že Seveřané žijí ve velkých kamenných hradech pod zdí postavenou z ledu. Máte tam zeď z ledu?“ vyzvídala.

„Ano, máme tam zeď postavenou z ledu. Je tak dlouhá, že vede od jednoho moře ke druhému,“ řekl Rickon.

„A to neroztaje? Já viděla led na vrcholcích hor, ale u nás u moře žádný led nemáme,“ řekla, jako by to byla ta největší nespravedlnost, že něco tak zajímavého u nich nevydrží.

„Neroztaje,“ řekl Rickon. „Je tam moc zima, takže Zeď vydrží zmrzlá i přes léto.“

„Brrr, mě byla zima, když jsem jednou v noci spadla do kašny, když jsem se chtěla podívat na rybičky. Byla jsem celá mokrá a zmáčela si šaty. Modré vyšívané. Ale utekla jsem chůvě, aby mě nepotrestala, a vrátila jsem se domů sama. A pak jsem byla nemocná a byla mi zima.“

Rickon pokýval hlavou. Poněkud zápolil se slovy. Nejspíš se u něj právě probouzel rodičovský pud a představoval si, jak by se správně zodpovědně zachoval, kdyby jeho dcera utekla, spadla do vody a onemocněla.

„A co udělala tvoje maminka?“ zeptal se pak. Když nevíš, zeptej se, dobrá strategie, pomyslel jsem si.

„Maminka s námi nebyla. Od té doby, co jsem byla malá a bála se Vhaga a… Žila jsem s tatínkem. Ale tatínek umřel. Tak mě vezou za maminkou. Neviděla jsem jí moc dlouho.“

To bylo na Rickona trochu moc najednou. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho tváři viděl něco jako pohnutí?

„Má lady, jak se jmenuje tvůj pejsek?“ zeptal jsem se, abych mu trochu pomohl.

„Aurelius,“ řekla potěšeně. „Aurelie,“ řekla psovi. Ten, rád, že se stává středem pozornosti, postoupil dopředu před svou paní. Daella natáhla ruku, otočila ji dlaní dolů a pokynula mu směrem k zemi. Aurelius se posadil. Daella se usmála, z lněného sáčku, který držela v ruce, vytáhla nějaký pamlsek a podala mu jej. Aurelius si vděčně vzal a objal svou paní oddaným pohledem.

„Můžu to zkusit?“ zeptal se Rickon.

„Můžeš, pane,“ řekla Daella a podala mu jeden pamlsek. Rickon se pokusil upoutat Aureliovu pozornost pamlskem. Když se na něj psí pohled zaměřil, Rickon víceméně úspěšně napodobil to, co před chvílí viděl. Aurelius zopakoval svůj sed a dostal svou odměnu.

Dívka se usmála a spokojeně zatleskala.

„Měli bychom vznešenou paní ubytovat,“ řekl její průvodce.

„První důstojník se nastěhuje ke kapitánovi,“ řekl Rickon. „Dáma dostane jeho kajutu. Ostatně čeká nás jen asi půl dne cesty.“

Rickon a několik mužů včetně Daellina strážce a její vychovatelky vzalo dívčiny věci a odvádělo ji do jejího dočasného příbytku. Kapitán a já jsme osaměli s důstojníkem z Meraxa, který vedl člun s Daellou na naši palubu.

„Co Vaše posádka?“ zeptal se kapitán.

„Myslíme, že nejpozději zítra by tu měl být náš doprovod,“ řekl. „Pak bychom měli být schopni loď odtáhnout někam do bezpečí.“

„Nechci vám do toho mluvit, ale tohle není bezpečné místo. Stačí velký příliv, aby vás utrhl z kotev a hodil na skaliska.“

„Ano, vím,“ řekl důstojník a tónem dával najevo, co si o tom myslí. „Jenže Valyrijec nesmí opustit svou loď, dokud je loď na hladině. Pokoušíme se upevnit alespoň jeden stěžeň. Jenže pně se vyrvaly z uchycení v kýlu a při pádu poničily žebroví.“

„To na moři neopravíte ani provizorně,“ řekl kapitán neúprosně. „Kde je váš doprovod?“

„Doprovázela nás válečná veslice, ale v bouři jsme se oddělili. Nás vítr strhl zpět na jih. Oni nejspíš teď pročesávají celé pobřeží. Zítra snad přijedou… Déle než jeden den jim to trvat nemůže.“ Z jeho poslední věty jsem měl dojem, že přesvědčuje především sám sebe.

„Přesto radím, abyste ještě jednou kapitánovi přednesl mou nabídku,“ zopakoval kapitán. „Odhaduji, že v noci přijde další bouře. Loď se dá postavit za několik měsíců. Dobrý námořník se vychovává roky.“

„Cením si toho. Ale naši vládci se na cenu života a cenu lodi dívají poněkud jinak. A přijmout pomoc od Seveřanů, to už je skoro vlastizrada,“ řekl.

Docela mě překvapoval otevřeností, kterou bych od Valyrijce nečekal. Tím spíše mi bylo proti mysli nechávat je tu.

Nadechl jsem se a promluvil: „Říkal jsi, pane, že Valyrijec neopustí loď, dokud se nepotopí. A co kdyby se potopila?“

Důstojník se na mne otočil. Do té doby mne nebral na vědomí, byl jsem jen něco jako součást vybavení. „A ty jsi kdo, pane?“

„Jsem strážce. Mé jméno není důležité. Chráním život před smrtí. Zdá se mi, že tvůj život za trochu snahy stojí.“

*****

„Byl jsem u nich na palubě. Hádal jsem se s kapitánem, dokud jsem ho nepřesvědčil. Byla to větší dřina než při bouři. Ale podařilo se. Nevezli jinak žádný náklad.“ Sypal jsem poslední události do Rickona ještě začerstva, zatímco se posádka přemístila k nám. „Loď byla stará. Kapitán ji nesnášel. To nakonec rozhodlo. To a ještě to, že kapitán ani většina posádky vlastně nejsou Valyrijci.“

„Já vím. Mluvil jsem s tím strážcem Daelly. Byl to přítel jejího otce. Vypadá jako čestný muž a Valyrii nemá dvakrát v lásce. Dozvěděl jsem se zajímavé věci. Taky sis všiml, jak málo ta holka vypadá jako Targaryen?

Jejím otcem byl šlechtic z Norvosu. Poznali se s Daenou ve Volantisu, Kde oba působili jako vyslanci, on za Norvos, ona za Valyrijský majestát. Jenže oni si Targaryeni tak potrpí na tu jejich čistou krev…,“ ošklíbli jsme se nad představou, co to v jejich případě znamená, „…pro jejich rod to pozapomenutí bylo velmi nepříjemné. Daena se sice pokoušela hrát si na matku, dokud byla ve Volantisu, ale dceru asi nikdy pořádně nepřijala za svou. Jistě sis všiml její ruky. To je výsledek pokusu její matky seznámit ji s drakem. Od té doby na svou dceru asi zanevřela definitivně. Prý není dost silná, aby byla Valyrijkou.

Když postoupila v rodinném žebříčku a Targaryeni začali stále více prosazovat vlastní zájmy, řekla svému muži, že není nadále žádoucí, aby s ní setrvával. Podle Jegora, to je ten strážce, byl její muž dobrý člověk, ale příliš slabý, aby s tím něco udělal. Prostě se podřídil. Dceru mu dočasně ponechala, prý dokud nebude zřízeno nové sídlo Targaryenů. Neviděla svou dceru od té doby dva roky. Po smrti jejího otce se milostivě slitovala a nechala ji přivézt k sobě. Původně měli jet rovnou na Kámen, do nového hradu. Jeden Daenin bratr prý před započetím jeho stavby nešťastně zemřel, ehm ehm, a to celou stavbu dosti pozdrželo.“

„Zdá se, že ta holka nemá moc dobré vyhlídky, což?“ řekl jsem. Poznámku o mrtvém Baelorovi jsem přešel mlčením.

„Co bys myslel,“ Rickon se smutně usmál. „Kdoví, jestli jí nechá Aurelia. Není to dost valyrijské.“

Na to nebylo co odpovědět. Nic, co by mohlo něco změnit.

„Víš, tak mne napadlo,“ začal Rickon po chvíli, „ty máš teď Daeninu dceru a ona tvou ženu…“

„To jsou ty paradoxy života,“ pokrčil jsem rameny.

Rickon se ošíval. „Víš, kdybys třeba uvažoval…“

„Neuvažoval.“ Už z té představy mi bylo zle. Stačilo vzpomenout si na Garrisova slova o starých čestných zvycích.

„To je dobře. Ani nevíš, jak moc je to dobře,“ řekl Rickon. Ale věděl jsem. Bylo příliš vidět, jak moc se mu ulevilo. Byl to konečně on, kdo dal své slovo. A nejen to. To dítě se mu zjevně zalíbilo. Musel by vážit mezi přítelem a sám sebou.

„Nicméně se tak snad budeme moci dostat až k Daeně,“ řekl jsem a vyložil Rickonovi svoji představu.

*****

„Paní Daena vám srdečně děkuje za záchranu její dcery,“ oznámil nám majordomus. „Za několik okamžiků vás přivítá a své díky vám vyjádří osobně. Zatím prosí, abyste se usadili v zahradě, než vás nechá přivolat.

Paní si nejprve přeje přivítat se se svou dcerou.“ Majordomus pokynul Daelle, aby ho následovala. Ta však váhala. Její vychovatelka Melara ji vzala za ruku a chtěla ji odvést. Daella se však pověsila na její ruku a šeptala: „Že si budu moct nechat Aurelia. Že mi ho nevezme.“ Psa přitom držela v náručí. Nejistě se ohlédla po nás, jako kdyby hledala zastání.

Melara ji odváděla za majordomem a něco jí říkala. Co, to už jsem neslyšel. Její strážce Jegor šel za ní a vypadalo to, že se jí snaží dodávat odvahu.

„Bát se svojí mámy, to je snad to nejhorší na světě,“ řekl jsem do prázdna.

Rickon neodpovídal. Ani mně nebylo do řeči a tak jsme mlčeli. Občerstvení před námi vypadalo na pohled lákavě, ale sotva jsme ochutnali.

Přišli jsme sem ve třech, Rickon, kapitán Davos a já, nepočítaje Daellu a Jegora s Melarou.

Valyrijská rezidence ve Městě Racků patřila ke skvělému kousku architektury. Ovšem Letního moře. Město Racků bylo sice mnohem jižněji než Bílý přístav, stále ale leželo dost severně na to, aby nebylo vhodné plýtvat otevřenými prostorami, velkými okny a lehkými stěnami bez pořádného obložení. Teď, když podzim značně pokročil, vynikla tepelná nehospodárnost celé stavby ještě silněji.

Po příchodu nás dovedli do arkády přiléhající k domu a spojující ho se zahradou.

Jak se čekání protahovalo, čím dál silněji na mě doléhala tíha situace a toho, co je v sázce. Toho, že někde tady v domě je moje Alisia, tak blízko, na dosah. A přesto ji zatím nemohu vidět. A že co nevidět stanu tváří v tvář ženě, která z osobní zášti a touhy po pomstě rozpoutala svou soukromou válku proti mně a celému Severu. Chtě nechtě se mi na mysl drala myšlenka: Vždyť by stačilo tak málo…

Bránil jsem se té představě. Jsme tu jako hosté! Přijatí v dobré víře.

A vzápětí jsem sám sobě namítal: Stačil by jeden jednoduchý úder. Vždyť ta žena je nepřítel. Způsobila Severu za poslední rok víc zla než ostatní nepřátelé za celé století.

Ne, to nejde. Nikdy to není jednoduchý úder. A neměl by být. Nejde někoho z vlastní vůle jednoduše zabít. Kdyby se tak každý rozhodl, koho zabít, aby se mu žilo lépe… Jeden zabije druhého, třetí ze msty prvního, čtvrtý třetího… Pak už nevědí, kdo byli ti první dva.

A jsem tu pro něco docela jiného. Sevřel jsem opět sponu do vlasů. Věc, která mi dodávala sílu od té doby, kdy jsem svou ženu spatřil naposledy. Cítím v ruce vlnky kovu, propletené stonky a kámen uprostřed.

Myslel jsem na sen, který jsem měl tehdy před bitvou. Brandone, netrap mne, pomoz mi prosím. Tak to říkala ve snu.

Alisio, jsem tady, neboj se, odpovídal jsem v duchu. Ale bál jsem se sám.

Můj otec mi kdysi řekl: Žena, aby získala sebedůvěru, musí přesvědčit ostatní. Muž musí přesvědčit sám sebe.

Co Rickon? Podíval jsem se na něj. Vycítil mou nejistotu a povzbudivě přikývl. Naproti tomu kapitán Davos zaujal pozici rozjímajícího spáče.

Nadechl jsem se. Abych zahnal nepříjemné myšlenky, začal jsem zkoumat pohledem jednotlivé okrasné rostliny i ovocné stromy. Zaujala mne jabloň se zelenými jablky. Pak jsem přenesl pozornost na záhony planých růží. A když už jsem nevěděl, co zkoumat, konečně se otevřely dveře do domu.

Objevil se v nich opět stejný majordomus s doprovodem a oznámil: „Lady Daena Targaryen si žádá sera Rickona Mormonta k audienci, aby mohl přijmout vyjádření díků za prokázané služby.“

Rickon kývnutím přijal pozvání. Šťouchnutím jsem probudil kapitána.

Vešli jsme.

*****

Velká audienční síň domu byla stejně jako zbytek domu vzdušná, lehká, z bílého mramoru. Značný kontrast k tomu tvořilo odění ženy usazené v křesle připomínajícím trůn umístěném ve středu protilehlé stěny, dokonce na vyvýšeném stupínku. Sobolí plášť, šál kolem krku a dlouhé rukávy zakončené kožešinou.

Žena sama měla ve tváři chladný výraz, který přesně odpovídal dojmu z jejího odění. Byla… Ne. Nebyla krásná. Ano. I její odění nemohlo skrýt, že se pod ním skrývá dobře stavěné tělo, štíhlé, avšak s plnými ženskými tvary. Obličej byl tvořen čistými liniemi, malý nos, zužující se tváře, malá brada. A dlouhé bílé vlasy ve vlnkách splývající někam hodně hluboko na záda.

Ale to vše nepřebilo dojem z odměřeného pohledu očí, z úst stažených do nápodoby úsměvu, z výrazu pocitu nadřazenosti sálajícího z každého gesta, z hlasu. Nebylo z ní cítit ani trochu lidského tepla. To, co pro mne ženu teprve činilo živou. Daena jako kdyby byla vytvořena z ledu. Led, povýšený ohněm do postavení vládce. Chtě nechtě jsem se tomu paradoxu musel usmát.

Po pravé straně „trůnu“ bylo další křeslo, na kterém seděla další žena. Vzhledem odpovídala paní Talise Allerio, jak ji popsala Lynesse. Seděla a tvářila se nezúčastněně. Vedle nich bylo v místnosti několik zástupců rodu Graftonů, vládců města, dva nebo tři heroldi a asi patnáct strážných s kopími, ve zbroji s červeným drakem na hrudním plátu a s targaryenskou barbutou na hlavě. Další jsme potkávali už předtím u většiny dveří.

Po Daelle a Jegorovi však nikde nebylo stopy.

Došli jsme doprostřed místnosti. Rickon úklonem hlavy pozdravil. Já s kapitánem jsme se zastavili za ním jako řádný doprovod. Vyčkávavé pohledy svědčily o tom, že se od nás očekává hlubší projev úcty, ale i když jsme měli v plánu trochu klamu, hrdost jsme kvůli tomu ztratit nehodlali.

Když se vznešené osazenstvo místnosti vyrovnalo s faktem, že se nepokloníme až k zemi, Rickon se uvedl: „Jsem Rickon Mormont, lord Medvědího ostrova a Ledového zálivu. Toto,“ ukázal na mne, „je můj průvodce a strážce, ser Garris a toto kapitán naší lodi ser Davos. Jsme všichni k službám lady Daeně Targaryen.“ Po očku jsem se podíval na Talisu. Nezdálo se, že by vůbec zaznamenala jméno, kterým mne Rickon oslovil. To bylo dobré.

Lady Daena Targaryen zatím povstala, pokynula nám rukou na znamení přízně a promluvila čistou Andalštinou: „Vítám tě, sere Rickone. Jsem ti hluboce zavázána za pomoc, kterou jsi poskytl mé drahé dceři Daelle. Jsem potěšena, když vidím, že čest a pevné slovo jsou stále přítomny v tomto světě.“ Slova zněla vznešeně. Lady Daena byla nepochybně nadána řečnickými schopnostmi.

„Udělal jsem jen to, co by na mém místě učinil každý, vzácná paní. Za povinnost snad ani nelze přijímat díky. Přesto ti děkuji za tvá slova,“ řekl Rickon a s rukou na srdci opět uklonil hlavou. Docela se do role vžil.

„Jsem to já, kdo musí děkovat. Ne však pouze slovy. Získal sis přátelství rodu Targaryenů, rodu dračí krve, který svou vděčnost projevuje nejen slovy.

Je mi líto, že má dcera je po prožitých událostech příliš unavena, aby svou vděčnost vyslovila osobně.

Jako důkaz přátelství Valyrie přijmi prosím tento skromný dar, který myslím bude mít pro muže jako ty větší hodnotu než drahé kovy.“

Po těch slovech k Rickonovi přistoupil jeden z heroldů a v rukou třímal podlouhlou věc zabalenou v plátně. „Pro tebe pane,“ řekl a dar mu podal.

Rickon vzal předmět do rukou a vybalil jej.

Málem jsem hvízdl. Tohle jsem tedy nečekal. Rickon v rukou třímal meč pro jednu a půl ruky. Ukovaný z valyrijské oceli.

Byla to prvotřídní práce. Čistá linie ostří, záštita a hruška vykládané stříbrem.

To je tedy dar. Zavazující dar, pomyslel jsem si.

Rickon na chvíli ztratil řeč. Prohlížel si meč ze všech stran a potom jím zkusil několikrát cvičně máchnout do prázdna. Ozval se svist, jako kdyby meč sekal samotný vzduch.

„Paní, toto je opravdu vzácný dar,“ promluvil poté.

„Ještě vzácnější než myslíš,“ odpověděla Daena. Teď přijde něco za to, pomyslel jsem si. Ale Daena začala ze široka.

„Tento meč měl patřit mému bratru,“ řekla. „Byl to dar ode mne. Avšak můj bratr zemřel, než jej mohl ponejprv použít na svou obranu. Snad i proto se již nemohu těšit z jeho přítomnosti. Byl zákeřně napaden a zavražděn.“ Na chvíli přerušila svou promluvu. Polkla a vypadalo to, že se jí oči náhle lesknou o něco více. Jestli to hraje, je opravdu dobrá herečka, musel jsem uznat. Poprvé byl z jejího vystupování znát opravdový cit.

Pak opět promluvila. „Odpusť ženě její smutek, drahý sere Mormonte. Vím, že muži jsou v projevování citů zdrženlivější.“ Mluvila trochu zkroušeným, nalomeným hlasem.

Pak se opět vzchopila k obřadnímu tónu. „Nechť je tento meč důkazem, že sever a rod Targaryenů nejsou v otevřeném nepřátelství, ale chovají se ve vzájemné úctě, navzdory tomu, co některé zlé jazyky šeptají do uší vladařů.“

„Paní, nikdo čestný na celém Severu nechová nepřátelství k Valyrii,“ řekl Rickon. Svým způsobem to byla pravda. Alisia a my oba jsme byli tady…

„Opravdu? Jsi pravým synem Severu, že své krajany tak znamenitě obhajuješ. Chtěla bych ti věřit.“ Ta žena zcela zjevně ví, jak v muži vzbudit potřebu ujišťovat o lásce, ochraňovat a podobně, pomyslel jsem ji. Musel jsem uznat, že působit na muže opravdu umí. Kdybych o ní nevěděl nic, ten prvotní chlad bych asi vůbec nezaznamenal a kdoví, jestli bych hledal v jejích slovech faleš a přetvářku.

„Nežádáš snad po mně paní nějakého důkazu pravdivosti mých slov,“ dušoval se Rickon. Ještě že je tu se mnou právě on…

„Něco takového by mne ani nenapadlo žádat,“ dušovala se Daena. „Přesto, když jsi to zmínil, měla bych přece jen jednu prosbu. Ale snad až po pohoštění – ach, jak jsem to nezdvořilá. Proč jsem vás již dávno neusadila ke stolu. Přijměte prosím pohodlí mého domu, ty i tvůj společník.“

Zatleskala. „Doveďte prosím vzácné hosty ke stolu.“

Sloužící nás usadili ke stolu s pohoštěním. Do čela stolu si sedla Daena a po stranách ostatní osazenstvo tohoto malého dvora.

Po chvíli vyplňované nezávaznou konverzací stran jídla a jeho přípravy, dostupnosti plodin a drahého cla se Rickon zeptal: „Promiň, paní Daeno, ale zmínila jsi prosbu, kterou vůči mně chceš vznést.“

Daena se na okamžik zatvářila velmi spokojeně. Byl to první výraz za celou dobu, o kterém bych byl sto prohlásit, že byl zcela upřímný a nelíčený. Zjevně byla potěšena, že jí její hra vychází dle představ. Pak se jí do obličeje vedrala vážnost. Požádala okolo sedící, aby nás na chvíli nechali o samotě. Všichni včetně kapitána Davose se přesunuli do jiných částí síně. Chtěla vykázat i mne, ale Rickon řekl: „Tento mladý muž je mým přítelem. Vděčím mu za život a věřím mu tak, jako jen sám sobě. Cokoli řekneš jemu, jako bys řekla mně a naopak.“

Nebyla příliš spokojena, ale když jsem se zatvářil nanejvýš nezaujatě, jako že tajemství mne vlastně až tak nezajímají, dále nenaléhala. „Nuže, jde jen o maličkost,“ řekla. „Ale nejdříve se tě zeptám, zda jsi pravým věrným služebníkem svého krále.“

Rickon povstal ve spravedlivém rozhořčení, které možná ani nebylo hrané. „Svou oddanost králi jsem ochoten prokázat kdykoli na bitevním poli i mimo něj.“ Uděřil se v prsa.

„Fenomenální,“ řekla Daena a nadšeně zatleskala. „Vlastně jde o dvě maličkosti. Přesněji dva dopisy, které bych po tobě chtěla poslat na Sever, kdybys byl tak laskav.“

„Dva dopisy? Takové přání je předem splněno, má paní. Ale proč je nepošleš po ptácích?“ dělal Rickon nechápavého. Čestný, vznešený a trochu natvrdlý. Přesně to, co Daena chce. Až jsem zíral, jak je ve své roli dobrý.

„Víš, pane, nejsou všichni jako ty. Jsou psaní, která se nedají svěřit opeřenci, protože nemohou padnout do nepovolaných rukou,“ naznačovala Daena. Když se Rickon zatvářil poněkud nechápavě, dodala: „Zavilým nepřátelům Valyrie a Severu, můj lorde.“

„Áha. Totiž – o jakých nepřátelích to mluvíš, má paní?“ Skrytě jsem ho kopl pod stolem, aby to zase nepřeháněl.

„Ach, nerada o takových věcech mluvím s mužem, kterému je faleš a přetvářka cizí, který jistě nemá tajemství ani před svou ženou.“ Tady udělala přesně vypočítanou pauzu, Rickon přikývl a Daena pokračovala. „Jsou zlé jazyky, které se snaží poštvat Sever a rod Targaryenů proti sobě, můj pane.

Z takového sporu by těžili jiní, nerada to musím říci, ale jsou přítomni ve Valyrii i na Severu, můj čestný lorde.“ Opět udělala pauzu. Teď byl Rickon trochu zmaten doopravdy, pokud jsem mohl soudit.

Proto bych ráda po tobě zaslala dopis, který je určen výhradně králi Severu. Ne jeho pobočníkovi. Pamatuj si to, prosím.“ Jen a výhradně králi Severu.

„Ano paní. Jsem králi za mnohé zavázán. Nebudu mít klid, dokud dopis králi nedoručím.“

„Fenomenální,“ zajásala opět Daena a vyloudila úsměv, jaký je pro řadu mužů takřka neodolatelný. Nemohl jsem si pomoci, abych necítil zvědavost, co v tom dopise asi bude. Už jednou tato žena králi Severu podstrčila falešnou informaci. A ta se týkala mne. Málem to skončilo soubojem mezi mnou a králem a skutečně to skončilo smrtí krále Hallise. Proč by král měl jejím slovům, či spíš svodům, věřit teď. Už teď jsem byl nedočkavý, až dopis otevřu.

„A ten druhý dopis?“ zeptal se Rickon.

„Ach ano, byla bych málem zapomněla. To je maličkost. Jde o dopis určený jistému serovi žijícímu v Bílém přístavu. Seru Brandonu Umberovi.“

*****

Vlastně se to velmi hodilo. To jsem si uvědomil po kratším šoku, než mi došlo, že teď mám kýženou šanci ji oslovit a požádat o samostatný rozhovor.

Mrkl jsem na Rickona. Ten se s kapitánem zabral do rozpravy nad tapiserií s vyobrazením válečné veslice Targaryenů.

Teď nastal klíčový okamžik. Vše závisí na tom, jestli jsou správné moje domněnky, nakolik spolehlivé je to, co jsme se dozvěděli od Ryswalla a Garrise a na spoustě dalších věcí, v tu chvíli bych řekl, že snad i na počasí. Ale dal jsem se tím směrem a už jsem nemohl couvnout. Sevřel jsem sponu a dodal si odvahy. Pak jsem se přitočil blíže k Daeně.

„Paní Daeno,“ oslovil jsem ji vůbec poprvé mimo několika zdvořilostních frází a nezávazných poznámek o stravě. „Je tu něco, co bych ti měl ihned objasnit.“

Trochu překvapeně se na mne podívala. Ohodnocovala, jestli se mnou vůbec má začít mluvit. Když se mi však mezi prsty objevil plíšek s nápisem Valar Dohaerys Targaryen, naznačila mi, abychom se uchýlili stranou.

„To je velmi vzácné privilegium,“ řekla se zrakem upřeným na plíšek. „Neznám tě a proto bych velmi ráda věděla, jak se toto dostalo do ruky právě tobě, sere Garrisi.“

„Mne neznáš, paní,“ řekl jsem. „Ale jistě znáš mého bratra Ryswella.“

Vydala zvuk podobný hadímu zasyčení. Chvíli se vzpamatovávala a stráže nebyla schopna zavolat. To mi dalo čas.

„Paní, než učiníš něco nevratného, věz, že tu nejsem jako nepřítel. Ne v tuto chvíli. Pokud bys však provedla něco neuváženého, litovali bychom toho oba. Je v našem společném zájmu si promluvit mezi čtyřma očima.“

Daena stočila pohled k Rickonovi, a pak se s tázavým výrazem upřela zpět na mne.

„Jistě jsi sama poznala, že je stejně čestný jako hloupý,“ pronesl jsem se stínem opovržení v hlase. Tohle až chudák uslyší, on, který ve výcviku předčil většinu mužů v síle a všechny v počtech…

„Pojď se mnou do mých komnat,“ řekla a pokynula mi. Došla k jedněm z bočních dveří a pokynula sloužícímu, aby je otevřel. Následoval jsem ji, celý rozechvělý. Na sobě jsem však nesměl dát nic znát. Když jsem cítil nejistotu tehdy před bitvou, bylo to jiné. Obával jsem se střetu, ale jakmile ten nastal, nejistota zmizela. Nyní však ještě zesílila.

Prošli jsme chodbou, která byla spojovacím článkem mezi rezidencí a jejími soukromými prostorami. Strážný před dalšími dveřmi nám otevřel. Octli jsme se v místnosti, která byla něčím mezi pokojem a zahradním altánkem. Z jedné strany byl arkádový průhled do jiné části zahrady.

A tehdy se vše málem prozradilo.

„To je ten pán, co byl na lodi s panem Rickonem,“ ozvalo se ze zahrady. Hlas Daelly jsem poznal. Otočil jsem se tím směrem, abych viděl, komu to říkala.

Představoval jsem si tu chvíli všelijak. Viděl jsem ji ve snech. Toužil jsem po ní. Ale když se doopravdy objevila přede mnou, bylo to jako – jako polibek a rána do hlavy zároveň.

V zahradě stála Alisia. Její šedomodré oči. Její ústa s tím nejhřejivějším úsměvem.

Její bílé ruce.

Její tělo, oděné v čemsi modrém.

Její oči. Její oči byly na okamžik plné třpytu. Slzy.

Stála tam. Tak blízko. Na dotek.

Bojoval jsem s touhou zapomenout na všechno, rozeběhnout se k ní, držet ji, líbat ji, hladit ji. Držet ji a už nikdy nepustit.

Alisia skoro zkameněla. Určitě zaslechla jméno Rickon, mohla se domnívat, že kde je on, jsem i já. Mohla doufat. A teď se její naděje potvrdila. Stačil tak nepatrný okamžik, tak krátký pohled do očí, ve kterém bylo tolik vyřčeno.

Ona žije. A já žiju. Já jsem tady. Přišel jsem pro ni.

„Ty,“ řekla její ústa. Příliš lahodně. „Ty,“ opravila se. „Co ty tady děláš.“

Na ruce držela Daellina Aurelia, který se od ní nechal spokojeně opečovávat. Teď dával zmateně hlavu na stranu, protože jako pes cítil jiný cit a jiný tón.

„Snad jsi nečekala toho svého Brandona,“ řekl jsem a doufal, že to znělo dostatečně posměšně.

„Nečekala jsem tebe - zrádče.“ Ovládla se. „Nečekala bych, že vznešený ser, jehož jméno odmítám vyslovit…“

„Garris Bolton, jen to řekni,“ napovídal jsem.

„Tedy Garris Bolton. Že ser Garris Bolton má takové tajemství.“

„Vidím, že se znáte.“ Daenin hlas mne vytrhl z polosnu a ukončil ten první okamžik, kdy jsme se s Alisií upínali jeden ke druhému a jen velmi vzdáleně vnímali nebezpečí kolem nás.

Ovládl jsem se? Dokázal jsem utajit, jak to se mnou uvnitř trhlo?

„Prozatím toho psa můžeš mít.“ Mluvila k Daelle. Nezdálo se, že by něco tušila. Ale ani z toho jsem nemohl mít radost. Protože její další slova byla: „Ale tvého strážného pošlu brzy pryč, jen co se zabydlíš. Nepotřebujeme ho.

A ty si pamatuj, že své city projevuje jen slabý. To se ti může stát osudným.“

Mluvila opravdu ke své dceři? Bylo to jako absurdní sen. Právě teď jsme to my, Alisia a já, kdo musí tajit své opravdové pocity…

Daena pokračovala: „Silný, jen skutečně silný, umí své city skrývat. A ostatním ukázat jen takové, které právě potřebuje. Pamatuj si to. Psi city neskrývají. Nepřetvařují se. Znak slabosti. Nesnáším slabost. Chovat city ke slabosti je záhuba. I ty bys měla slabostí opovrhovat.“

„Ale Aurelius je…“ pokusila se Daella namítat lámajícím se hlasem.

„Stále jsi Targaryen. Pes je stvoření vhodné jen pro nižší rasy. Slabé rasy. Pamatuj si to. Jednou si budeš ty sama muset vybrat, zda jsi silná nebo slabá. Zda jsi jako tvůj otec, nebo jsi oheň a krev.“

„Ale tatínek…“ teď už Daella štkala.

„U všech valyrijských bohů, neměla jsem tvou výchovu přenechávat tomu slabochovi…“

„Nech ji paní,“ ozvala se Alisia. „Bojí se tě.“ S těmito slovy se postavila mezi matku a dceru.

„Neopovažuj se mi odporovat. Jsi jen slabá žena ze Severu, nehodná se mnou vůbec mluvit. Buď ráda, že tě potřebuji.“ Snad ani hlas té bytosti tam za Zdí nezněl studeněji, než Daena Targaryen. To bylo příliš.

„Tak dost!“

Překvapeně se na mne otočila, jako by si až teď uvědomila, že svědkem celé scény byl někdo další. Ještě částečně rozohněna řekla: „Toto není tvá starost, sere Garrisi.“ Znělo to však spíš mrzutě než rozezleně.

„S dovolením, paní. Máme cosi důležitého k projednání. Na toto, hádám, bude mnoho času v budoucnu.“

Jen jsem mluvil. Stál jsem tam. Slyšel jsem to všechno. Toto bodání a řezání do srdce její drahé dcery, která sotva překročila její práh. Slova, která řekla mé ženě.

A já jen mluvil. Já ji nebil, neničil, nepodrobil zkoušce její sílu. Takový odpor jsem cítil k tomu, čeho jsem byl svědkem.

Už nikdy! Už nikdy nesmím být někým jiným, než jsem!

Daena chvíli mlčela. Zvažovala, nakolik někdo jako já, přesněji někdo, za koho mne měla, může být svědkem jejích osobních záležitostí.

Alisia zatím využila přestávky. Musela být ve stejném šoku jako já, jen to nemusela skrývat. Poklekla k Daelle a Aurelia, který nechápavě sledoval dění okolo, jí podala do náruče. Ten v náručí své paní pocítil bezpečí a nasadil spokojený psí úsměv.

„Pojď, půjdeme s Aureliem ještě do zahrady,“ řekla Alisia Daelle. „Ukážeš mi, jak ho cvičíš, ano?“

Dívka přikývla. Alisia ji vzala kolem ramen a odváděla ji arkádou do zahrady. Poslední letmý pohled přes rameno.

Plný pochopení. Vím, říkaly její šedomodré oči. Musela jsem.

Ty oči se opět třpytily.

Neměl bych se dívat jejím směrem.

Díval jsem se.

*****

Musím být znovu Garrisem Boltonem. Je to těžší než předtím. Mnohem těžší. Musel jsem začít od banalit, pochválit několika slovy dům i zahradu a vznešenost jeho paní, abych se poněkud rozmluvil. Ale lady Daena byla netrpělivá.

„Pospíchal jsi na tento hovor. Zanech těch banalit a řekni, co jsi chtěl. A važ dobře svá slova.“

Ta trocha času, kterou jsem získal, mi pomohla opět si uspořádat, co jsem chtěl říci.

„Upokoj se, paní Daeno, budu velmi stručný. Setkal jsem se s mužem, kterého máš ve svých službách, jménem Benfred Řeka. Je mi známo, že jsi nechala unést lady Alisii Umber. Bylo mi to známo, ještě než jsem ji uviděl zde.

Tušil jsem, že chceš poslat vzkaz jejímu manželovi, seru Brandonu Umberovi, což jsem si zde i ověřil.

Buď ujištěna, že mne se Váš spor netýká. Jenže sera Brandona Umbera mám já.“

Byla překvapena. Tak, že to nestačila zakrýt. Z tváře jí zmizel její netrpělivý výraz. V jejích očích jsem v tu chvíli spatřil záchvěv citu. Nebyl jsem však schopen říci, jestli šlo o pocit spokojenosti nebo nevole. Zřejmě teď odhadovala, jaký prospěch mohu přinést a jaké riziko znamenám já.

Rychle se ovládla a zahalila se maskou bezvýraznosti, tak jak to říkala Daelle.

Pak položila otázku: „Ty jsi zajal Brandona Umbera?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Musíš být velmi obratný. Zřejmě ti nechybí schopnosti, které bych ocenila u těch, kteří slouží mně.“

Lichotí mi. To znamená, že pro ni již mám jistou cenu. A to znamená, že s ní lze jednat.

„Děkuji za kompliment, paní.“

„A jak se ti to podařilo?“

„Abych byl zcela přesný, stačilo vědět, za kterou děvkou v Bílém přístavu chodí. Pak už to byla jen otázka dostatečné zásoby silného vína.“

Ano. Přesně tak jsem to řekl. Nic jiného mne nenapadlo.

„Och, to je skutečně neočekávaný zvrat událostí,“ vydechla Daena napůl překvapeně, napůl pobaveně. „Zdá se, že ser Brandon šel velmi brzy utišit svou samotu.“ Poprvé v ní bylo něco, co jsem viděl u její dcery, skoro až dětské nadšení, radost, zvědavost, jako by si přála být u toho. Však se ještě dočkáš překvapení, ty incestní mrcho, běželo mi hlavou. Ale tady ani myšlenky nejsou bezpečné, připomněl jsem si.

„Jeho zajetí pro mne ovšem nebylo cílem, ale pouze prostředkem,“ pokračoval jsem, když se zdálo, že Daena můj popis zajetí sebe sama přijala.

„Odpusť ženě zvědavost, ale k čemu ti vlastně onen Brandon Umber bude?“ zeptala se.

Toto byl přívětivý, mnohem přesvědčivěji a upřímněji působící tón, než ten sladký med, jaký užila před chvílí v sále, když do svých sítí lapala Rickona. Zřejmě měla dojem, že má před sebou osobu mnohem protřelejší v úkladech.

„Paní,“ odpověděl jsem, „jistě víš, že můj bratr byl obviněn ze zrady a je vězněn králem. Byl to tvůj spojenec, i když to tajil dokonce i před svým rodem. Ale znám svého bratra, tak jako se znají všichni bratři, kteří jsou si blízcí.“

Věděl jsem, že jejím spojencem byl ve skutečnosti Ryswellův strýc Elmar. Ale nemusí vědět, kolik toho vím já.

„Měli jsme s Elmarem jisté dohody, připouštím,“ řekla. „Pokračuj. Chceš uzavřít také jistou dohodu, je to tak? Chtěl bys svého bratra vyměnit, rozumím tomu správně? Chceš rukojmí, za které bude tvůj bratr vyměněn, je to tak?“

„Pochopila jsi mé úmysly naprosto, má paní. Lady Alisia má pro mne mnohem větší cenu. Je velmi blízká královu srdci. Za ni mého bratra vymění. Pro tebe byla jen prostředkem. Sama o sobě nemá cenu.

Ty chceš sera Brandona, kterého ti mohu dát já. Já chci lady Alisii. To je má nabídka.“

„Jdeš skutečně rovnou k věci, sere Garrisi. To se mi líbí.

Zdá se mi, že s tvou nabídkou v tuto chvíli musím souhlasit, protože nemám na výběr.

Jednu věc však měj na paměti. Targaryeni nekramaří. Berou si, co je jejich. Právem ohně a krve. Už nikdy nedělej nic, co by se mohlo křížit s mými zájmy.

Příště bych nemusela být tak vstřícná.“

Po předchozí zdánlivé přívětivosti nebyla v jejím hlase ani stopa. Pronášela ta slova tiše a studeně, bez rozmáchlých gest. Přesto v nich byl jasně patrný hněv. Tichý. Výhrůžný.

A nejhorší bylo, že jsem nevěděl, jak na ně reagovat jako vyjednávající Garris Bolton. Popravdě jsem těch tajemství a předstírání měl až dost. Slina mi nesla na jazyk několik pádných odpovědí o tom, že si její vznešené Targaryenstvo může trhnout nohou. Skoro jsem se neovládl a řekl to nahlas.

Ale tady nešlo jen o mne. Viděl jsem přece Alisii. Vím, že je živá a zdravá. Že je tady. Ona viděla mne. Ví, že jsem zde, že ji chci zachránit. To ti přece stojí za raněnou ješitnost! Alisia, pro ni to děláš.

*****

Daena se zatím otočila nazpět ke dveřím. Když jsem se nehýbal, zavalen myšlenkami, řekla: „Teď se vrátíme do sálu, aby naše nepřítomnost nebyla podezřelá. Dám tě však brzy zavolat. Musíme dohodnout mnoho věcí. Nesmíš teď zmizet z přístavu.“

Odejít. Teď, když je Alisia tak blízko. Ale musím svou hru hrát dál.

Už jsem měl na jazyku ujištění, že půjdu.

Podvědomě jsem přitom sevřel Alisiinu sponu.

A něco mne v tu chvíli napadlo. „Ještě okamžik. Tvá dcera si u mne něco uschovala.“ Vyndal jsem váček. „Šperk, patrně její oblíbený. Přervala se šňůrka, když jsme šli městem sem. Vzal jsem ji a zapomněl ji tvé dceři vrátit. Snad ještě maličké zdržení přežijeme.“

Daena chtěla něco namítnout, patrně abych to dal jí nebo něco v tom smyslu, jenže já zcela nesmlouvavě vyrazil do zahrady směrem, kterým předtím Alisia s Daellou odešly.

Jen ať tam chvíli stojí, dá mi to možnost strávit chviličku času s Alisií bez Daenina dohledu.

Po chvíli jsem zaslechl jejich hlas a Aureliovo ňafání.

Pak jsem za jedním stromem spatřil ten modrý odstín šatů, který jsem viděl předtím na Alisii.

Byla to ona. Seděla v trávě, ony modré šaty vyhrnuté až nad kolena, a s úsměvem a zaujetím házela klacík Aureliovi. Daella seděla vedle ní a povzbuzovala Aurelia, aby klacík přinesl. Ten se za ním s vrčením rozběhl, ale když ho konečně dostihl a sevřel do zubů, kecnul si na zadní a tvářil se, že neumí do pěti počítat. Obě se musely zvednout ze svého místa a jít za ním.

Daella klacík chytila svou levou nespálenou rukou a s Aureliem se o něj se smíchem přetahovala.

Rozhlédl jsem se. Daena byla ještě daleko. Přistoupil jsem ke své ženě. Jen lehce jsem se jí dotkl kolem pasu. Asi jsem to neměl dělat, protože jsem ji teď toužil pořádně sevřít a roztočit se s ní ještě silněji.

Alisia zhluboka dýchala a dívala se na mě s takovým očekáváním, až jsem skoro zapomněl, co jsem chtěl říct.

Ale vzpamatoval jsem se.

„Bylo to pro tebe, ale dej to Daelle.“ Podal jsem jí rychle váček.

Přikývla. Pochopila.

„Meluzín?“ zeptal jsem se rychle.

„Zůstal ve Lkavé vodě.“ Podívala se varovně někam za moje pravé rameno.

„Jegor. Mohl by pomoci. Dostanu tě odtud.“

Víc jsem říct nestihl. Daenini strážní už byli u nás.

„Pane, bez dovolení paní Daeny nebo paní Talisy není dovoleno se pohybovat v domě nebo v zahradách,“ řekl jeden z nich.

„Už jdu. Jen jsem něco vracel.“

Daena, která se blížila, se netvářila vůbec přívětivě.

„Sever si pamatuje. Ještě jednou se mne dotkneš a král tě pověsí hlavou dolů ze Zdi.“ Alisia stála s rukama kolem svého těla tak, jak to dělají ženy, které se chrání před obtěžujícími dotyky mužů. Svá slova pronášela s takovou rozhořčeností, jako kdybych jí opravdu usiloval o čest.

„Však se ještě shledáme, má paní,“ řekl jsem a pokoušel se dostat do hlasu stopu frivolního laškování.

*****

Seděl jsem v kajutě na Zimní krásce, vyčerpaný víc než kdybych právě prošel bitvou. Přitom tu nešlo o život o nic méně než v boji.

S poslední špetkou sil na uvažování jsem se pokoušel mluvit s Rickonem, i když mi hlava padala na ramena a víčka jsem udržel otevřená jen s největšími obtížemi.

„Teď Bude Daena nepochybně psát svým lidem na Severu. Co Brandon Umber, co Garris Bolton. Nesmíme tu zůstat déle, než dostane informace. Tuhle hru hrajeme jen proto, abychom zjistili, jaké jsou možnosti vysvobodit Alisii ze zajetí. A budu nesmírně rád, až tahle přetvářka skončí. Na předstírání a tajemství nejsem dělaný. Jen jsem Alisii uviděl, málem jsem se prozradil.

Skoro bych raději, kdyby byla na Kameni, tam bych se tolik nerozpakoval jít na to přímo,“ dodal jsem v chabém pokusu celou věc zlehčit.

„To by to dopadlo,“ řekl Rickon skepticky, jako kdybych to myslel vážně. „Ostatně jsme si nevedli špatně. Já jsem tupý hrdý Seveřan a ty slizká boltonovská bestie.“

Kéž bych se tomu mohl zasmát. Ale celé to bylo našlapování bosýma nohama mezi střepy. „Obávám se, že Daena nám věří jen proto, že chce svou touhu po pomstě naplnit za každou cenu a tohle se jí hodí. Chce tomu věřit a lidé často věří tomu, čemu věřit chtějí.“

„Kolik času myslíš, že máme? Tahle hra nemůže trvat dlouho, ona zjistí velmi brzy, že Garris není Garris. A že skutečný Garris je hostem králova pobočníka.“

„Máme asi tolik času, kolik zabere naloženému ptákovi uletět vzdálenost z Města Racků do Bílého přístavu a zpět. A ani na to se nemůžeme plně spolehnout. Kdykoli se tu může objevit někdo, kdo mě pozná.“

„Jedinou malou naději nám dává to, že Fretka Ben již slouží někomu jinému,“ řekl Rickon.

„Snad, ale u lidí jako on si nemůžeme být jistí. Mohou sloužit zájmům více domů zároveň a provádět akce, které jdou i proti sobě.“

„Mluvil jsem zatím s Jegorem,“ vzal si Rickon opět slovo. „Není nadšený z Daellina nového domova, ostatně paní Daena z Jegora také ne. Snad se nám podaří přesvědčit ho, aby nám pomohl. Horší je to s Melarou, Daellinou vychovatelkou. To je podle Jegora oddaná Daenina služebná. Daena ji u své dcery nechala, aby si zachovala vliv na její výchovu, i když tak nečinila sama a přímo.

A další problém je, že lodi končí přístavní povolení. Nejpozději pozítří bude muset odplout. Vlastně už měla být skoro na Tarthu.“

„Alisii musím vysvobodit během nanejvýš dvou dnů, jinak jsme v prrr-oblémech.“ Opřel jsem hlavu do dlaní. Byla tu ještě jedna věc, proč bylo třeba spěchat.

„Alisia nemá po ruce nikoho, kdo by jí dokázal pomoci, když… Napětí a nebezpečí, kterým prochází, to je zátěž i pro zdravého…“ Nedokázal jsem dopovědět. Cítil jsem zoufalství a pochyby. A strach. Náhle jsem nebyl schopný přemýšlet. Pálilo mě v krku.

Rickon mi položil ruku na rameno. „Vzpomeň si, co říkala Jorelle. Alisia je silnější než vypadá. A teď má skutečnou, konkrétní naději přímo nadosah. My jí přece nezklameme.“

„Nezklameme.“ Potřeboval jsem to slyšet. Vzchopil jsem se. „Díky, Rickone.“

„Máš zač,“ řekl a hrdě zvedl bradu. Jeho žert zapůsobil jako spouštěč pocitů. Začali jsme se smát a se smíchem jako kdyby ze mne na chvíli odešla všechna nejistota a obavy a únava.

„Kdy se můžeme setkat s Jegorem?“ zeptal jsem se už klidněji.

*****

Jegor si trochu nervózně mnul zarostlou bradu. Za ty dva dny jako kdyby mu přibylo let. Šedivých pramenů ve vlasech se zdálo být více, obličej nesl další vrásky.

Mimo vycházek po zahradě s Aureliem, kdy se mohla vidět také s Alisií, začínala Daella plně pociťovat izolaci a nehostinnost prostředí, ve kterém se ocitla. Podle Jegora už Daena dokonce začínala přemýšlet o tom, s kterým členem svého rodu ji nechá zasnoubit.

„Ještě si ani nezvykla na to být Targaryen, alespoň co to obnáší podle té ženské Daeny,“ postěžoval si Jegor, hned když přišel. „Vypadá to, že to byl pravý důvod, proč si na svou dceru vzpomněla. Nevyznám se v záležitostech jejich rodu a Valyrie jako takové, ale představa, jak ji zasnubuje s nějakým strýcem či bratrancem je pro mne dost děsivá.“

Na chvíli se zarazil, jako kdyby něco rozvažoval, ale pak pokračoval: „Pomohli jste mojí paní v nouzi. Beru to jako čestný dluh, který mám vůči vám. A svůj dluh hodlám splatit. Jsem ochoten pro vás zjistit informace, předat vzkaz. Ovšem jen to, čím bych neohrozil Daellu.“

„To je zcela pochopitelné. Nechtěl bych po tobě nic, co by ji mělo nějak ohrozit. A děkuji ti, Jegore.“

„Neděkuj, ještě jsem nic neudělal.“

Musel jsem říci, že se mi ten muž velmi zamlouval. Jen jedné věci jsem se obával. A jak se v zápětí ukázalo, oprávněně. Jegor chvíli zamyšleně otáčel v ruce pohárem dornského vína. Smočil rty a převaloval první doušek na jazyku. Zachutnalo mu, protože se v zápětí napil ještě jednou a tentokrát dychtivě polkl.

V mysli se zatím zřejmě vrátil k tomu, co se odhodlával říci už před chvílí. Nakonec řekl: „Chci po vás ovšem jednu věc. Můžete vzít Daellu s sebou? Tvá žena je teď jediná osoba, ke které Daella chová sympatie. Pokud přijde i o ni, bude zcela sama v targaryenském prostředí.“

Bylo to venku. Čekal jsem něco takového.

„Podívej,“ řekl jsem, „rád bych jí pomohl. To, čeho jsem byl svědkem… Ale musím ti říct, jaké nebezpečí je s tím spojené. Pro Sever. Téměř určitě uslyšíme, že Sever unesl jedinou dceru vznešeného Valyrijského rodu. Targaryeni by tak mohli získat záminku proti Severu.“

„Na to jsem myslel. Její otec měl ale sestru, která žije v Braavosu. Jsem si jistý, že by ji přijala do svého domu.“

„A proč jsi ji tam nevzal rovnou?“ zeptal se Rickon.

„To nebylo možné. Volantis je valyrijská kolonie. Samotní triarchové obdrželi žádost Daeny Targaryen, aby byla její dcera dopravena k ní. Takže nás jednoho dne prostě naložili na loď a šťastnou cestu.“

„A teď? Nebojíš se důsledků?“

„Daena má se svou dcerou možná nějaké záměry, ale nemyslím, že by to až natolik patřilo k jejím prvořadým cílům. Chci po vás jen to, abyste to uvážili.“

„Dobrá, souhlasím,“ řekl jsem rychle a nevnímal Rickonův významný pohled. Tady nešlo říci ne. Protože jediný způsob útěku, který mi připadal uskutečnitelný, s tím dokonce počítal.

„Pozítří mám znovu předstoupit před Daenu Targaryen. V tu dobu už musíme být pryč.“

„A co potom, když se z rezidence dostanete, ale ne na loď?“

„Už jsem o tom přemýšlel. V takovém případě se pokusíme dostat do Runokamene. Royceové jsou první lidé a lord Andar je přítelem lorda Roberta. Těsné spojenectví s Valyrií mu nikdy nebylo po chuti. Myslím, že od něj se nám dostane pomoci.

Ale stále věřím, že jakmile se dostaneme ven ze zdí rezidence, nebude už nám hrozit velké nebezpečí. Na neutrální půdě se ani Targaryeni neodváží vystoupit proti nám silou,“ řekl jsem a doufal, že je to pravda.

„A teď k samotnému útěku.“

*****

Druhý den k večeru jsem vstoupil do rezidence bočním vchodem pro služebnictvo a zásoby, oblečený jako prostý nosič či sluha s těžkým košem na rameni.

„A copak to neseš,“ zeptal se jeden ze dvou strážných u vchodu.

„Ovoce a další pochoutky pro kuchyni, vzácní páni. Od pana Quentona, obchodníka s ovocem, nechať se vám zlíbí,“ řekl jsem a doufal, že to zní dostatečně poníženě.

„Ovoce od něj většinou nosí starý Yohn,“ řekl jeden z nich a podezřívavě se na mě zadíval.

„Ano ano,“ řekl jsem, „ale chudák leží. Uklouzl dnes na molu a zlomil si nohu.“ První část věty byla dokonce pravdivá. Ležel, i když v hospodě, kam ho vytáhl Eyron, námořník, kterému jsem na lodi zachránil život. Chudák, podle toho co vypil na náš účet, bude spát ještě dva dny.

„Podíváme se ti na to,“ řekl jeden z nich a chtěl se košem začít prohrabávat.

„Když páni dovolí, nechal bych jim tu několik vybraných kousků za jejich těžkou službu,“ řekl jsem a dříve než do něj mohl strážný hrábnout, jsem každému sám vylovil několik čerstvých mandarinek, ananasů a fíků, což v nich vyvolalo docela jiné chutě než ty k plnění služebních povinností.

„Jdi, jdi, přes dvůr, na křížení doprava, pak doleva a třetí dveře od zadu napravo,“ mávli rukou, abych už byl pryč a oni se mohli s vervou pustit do pochoutek, ke kterým se jako prostí vojáci příliš často nedostanou.

„Děkuji, děkuji vzácní páni,“ klaněl jsem se uctivě. Dal jsem si koš znovu na rameno a pokračoval. Na křížení jsem se otočil nazpět. Nedívali se. Dobře, řekl jsem si a otočil se doleva.

*****

„Kde jsi tak dlouho,“ zeptal se Jegor, když jsem vklouzl do jeho pokoje. „Už se smráká. Za chvíli bude tma.“

„Ten nosič měl výdrž, přišlo mě to na měsíční gáži, než se skácel k zemi,“ řekl jsem omluvně.

„Dobře dobře. Přinesl jsi to převlečení?“

„Tady,“ řekl jsem a zpod ovoce vytáhl balík, ve kterém byly ne právě složené šaty. Byly takové, jaké nosila Daellina vychovatelka. Jejich součástí byla pokrývka zakrývající celou hlavu kromě obličeje.

„Výborně. Ale kdyby tě viděl někdo ze strážných potloukat se v Daelliných komnatách, byl by to konec. Tam musím já. Tvoje žena je v křídle pro služebné, tam bys na stráže neměl narazit. Musíme si pospíšit, Melara je teď u Daeny a probírají nějaké záležitosti ohledně Daelliny výchovy. Musíme to stihnout, než se vrátí. I nejhloupější strážný by pojal podezření, když by uviděl dvě vychovatelky hned za sebou.

A Daena večer čeká nějakou návštěvu, myslím, že svého bratra. Bude tu mumraj.“

„Dvojnásob potřeba být už pryč. Její bratr Daeron mě zná.“

„Tvoje žena se smí pohybovat v několika pokojích a v části zahrady,“ přešel mou větu bez odpovědi Jegor. „Je ale jen málo míst, kde by se mohla přestrojit, aniž by si toho někdo všiml. Naštěstí má tento dům i prostory pro dámské tělesné potřeby. Služebné mají vlastní.“

„Takže do nich vejde Alisia a vyjde vychovatelka, jak jsme se domluvili,“ řekl jsem. „A co Daella? Zvládne to se neprozradit?“

„Je malá, ne hloupá, jak sis mohl všimnout,“ řekl trochu dotčeně. „Takže teď ti ukážu cestu k pokojům, kde se můžeš potkat se svou ženou. Já půjdu za Daellou. Sejdeme se tady, ale žádné zdržování.“

Přiznávám, že nebylo lehké jen přikývnout. Přece jen už jsem velel dokonce vojsku a moje ješitnost teď dostávala těžkou nálož. Nakonec jsem ale připomínku spolkl a podřídil se jeho vedení.

Tak rychle, abychom nebyli nápadní, jsme vyšli zpět na chodbu. Jegor mne vedl směrem, který jsem si pamatoval z minulé návštěvy. V jednom místě zahnul na úzké schodiště vzhůru. „Dej se po schodech nahoru a doprava. Druhé dveře. Neprozraď se.“ A byl pryč.

Ani nepočkal, až mu řeknu, co si myslím o jeho komandování. Začínal jsem cítit hněv a ještě víc jsem se hněval sám na sebe, že to nedokážu překousnout, ani když jde o tak důležitou věc. Vzpamatuj se, říkal jsem sám sobě.

Šel jsem po schodech a znovu si v hlavě přehrával kroky, které nás čekaly. Alisia se přestrojí za Daellinu vychovatelku. Ta je v domě nová, stráže ji neznají moc dobře, navíc je zhruba stejně vysoká. Volný oděv a pokrývka hlavy pomohou zakrýt rozdíly mezi nimi. Daella měla dovoleno se svou vychovatelkou opouštět se psem na kratší dobu rezidenci, Daena Targaryen ohrnovala nos nad tím, když si Aurelius ulevoval na záhonech jejích oblíbených okrasných květin. I ona měla své drobné slabosti. Pokud zůstávaly při vycházce na dohled zdí rezidence, targaryenské stráže s nimi nechodily, jen Jegor. V celé čtvrti ale byla hojná městská hlídka a nevěděl jsem, jak by se zachovali vojáci Graftonů. Venku na nás čekal Rickon s vozem, který jsme si najali.

Vyšel jsem po schodech a dal se vpravo. Sotva jsem zahnul za roh, málem jsem se srazil s jedním ze strážných, který právě tento prostor opouštěl. Čekal jsem, jak se začne navážet do „sloužících nemehel“, jak to mají vojáci ve zvyku, nebo ještě hůře se začne vyptávat, co tu hledám. Místo toho na mne jen spiklenecky mrkl. Jeho veselé rozpoložení jakož i poněkud méně upravená a červenající se služka, která se chichotala vedle něj, to vše svědčilo o tom, že v několika předchozích chvílích se věci děly k jejich oboustranné spokojenosti. Mrkl jsem na něj zpátky, a když jsme se míjeli, ještě poznamenal: „Nezapomeň na kliku zvenku pověsit ramínko.“ Služka to opět doprovodila zachichotáním.

„Nezapomenu,“ přikývl jsem. Voják oddupal vojenským krokem se služkou zavěšenou do jeho rámě a prozpěvoval si nějakou veselou písničku s hanbatými motivy.

Konečně jsem se ocitl u dveří, které mi popsal Jegor. Lehce jsem zaklepal a vešel.

*****

Alisia seděla schoulená uprostřed místnosti a rukama si objímala kolena. Když jsem vešel, podívala se na mne. Ale namísto úsměvu, který jsem si představoval, jsem v jejích očích zase viděl slzy. Nebyl to ale ten třpyt slzy radosti, jako před dvěma dny v zahradě. Rychle jsem za sebou zavřel a sedl jsem si k ní.

Byla na tom velmi špatně, celá se třásla. „Brandone, ty jsi tady,“ šeptala.

„To víš, že jsem tady, ty ženská jedna moje. Přišel jsem si pro tebe.“ Objal jsem ji. Doslova mi zvadla v náručí.

„Já… skoro se nemůžu hýbat. Nohy mě neposlouchají a skoro nevidím. Brandone, dnes to přijde.“

„Nepřijde. Slyšíš mě? Jsem tu s tebou. Zvládneš to.“ Teď jsem byl doopravdy naštvaný. Na všechno, na Targaryeny, na draky, na Údolí, na bouři, na Jegora. A na její nemoc. Teď, když jsme skoro u cíle, nám to přece nemůže zkazit taková věc. Pokusil jsem se jí zvednout. Normálně byla její křehká postava lehká, ale nedostatek vlády a vláčnost údů z ní dělaly neskladné břemeno. Nakonec se přemohla a přece jen se dokázala postavit, aniž bych ji držel.

„Musíme improvizovat,“ řekl jsem jí. „Musím ti pomoci převléknout se tady.“ Myslel jsem jen na únik, na nedostatek času, nedokázal jsem jí v tu chvíli říci moc hezkých věcí.

Stáhl jsem z ní šaty, které měla na sobě a přehodil přes její tělo ty, které jsem přinesl. Ona jen apaticky stála a snažila se alespoň pohyby rukou usnadnit mi práci. S šaty to ještě šlo, ale vůbec jsem nevěděl, jak jí nasadit pokrývku hlavy. Dvakrát jsem se o to pokusil, jednou jsem ji málem roztrhl a podruhé jsem Alisii tak trhl hlavou, že jsem ji připravil o rovnováhu.

Svezla se k zemi. Náhle si dala dlaně k hlavě a pronesla: „Tak aby sis nemyslel, drakobijče. S drakem jsem ti docela pomohla, jinak z tebe byl škvarek.“

Zakroutila hlavou a znovu ze sebe vyrazila: „Jsem Sever. Jsem voda, jsem vítr, jsem hvozd, jsem země.“

Její oči ztrácely ostrost a z úst jí začaly téct sliny. Ne, prosím, teď ne. Skoro mi vyhrkly slzy do očí.

Sklonil jsem se k ní, lehce jí zatřásl, až jsem ji přivedl k sobě natolik, že se na mne otočila a zaostřila na můj obličej. „Máš tu nějaký makový odvar?“

Dokázala přikývnout a ukázat kamsi na malou truhlu. Posadil jsem ji na zem, opřel ji o zeď a truhlu jsem otevřel. Na dně byla kameninová nádoba s kovovým příklopem. Vzal jsem ji a zkontroloval obsah. Bylo tam sotva na malý šálek. Vzal jsem nádobu a přiložil Alisii okraj k ústům. Měla problém i s polknutím. Nakonec se mi podařilo do ní vpravit větší část toho, co zbývalo.

„A teď půjdeme,“ řekl jsem a nekompromisně ji zvedl ze země. Zkusila se mocí vůle postavit a na chvíli dokázala svoje tělo ovládnout. Co se vůle týkalo, byla opravdu silná.

Vzala pokrývku hlavy a podařilo se jí si ji jakž takž přesvědčivě si ji urovnat na hlavě.

Vzal jsem ji kolem pasu a vyšli jsme.

*****

Až ke schodišti jsme se dohrabali po našich čtyřech nohou, ale když Alisia spatřila schody, jen se hořce usmála. „To je pro mě teď stejná překážka jako Zeď. Nes mě prosím, jako tenkrát.“ Svezla se mi do náruče.

Zvedl jsem ji a snesl dolů. Zatím jsme nikoho nepotkali. Štěstí v neštěstí, pomyslel jsem si. Když jsem Alisii chtěl pod schody postavit na nohy, nechtěla se mě pustit. Nakonec jsem ji nesl až k další křižovatce, kde prohlásila, že to přece zvládne.

„Jen počkej, jestli se to povede, rozštípu tě a přiložím do kamen, ty kládo jedna,“ řekl jsem jí a dal jí pusu. Několik kroků ušla a opět na mě padla.

„Co to má znamenat?“ Ozvalo se za námi pohoršeně.

Přidržel jsem Alisii levou rukou a otočil se. Díval jsem se do tváře sluhy nesoucího tác pochoutek kamsi do přijímací části sálu.

„Vcelku pramálo. Paní Melara se nám trochu napařila,“ řekl jsem naprosto samozřejmě, jako kdyby se jednalo o běžnou věc. Alisia výstup doplnila řádným krknutím, které by přesvědčilo i podezíravého šťouru.

„Vedu ji trochu na vzduch,“ dodal jsem. Sloužící přikývl a odcházel. Konečně to nebyla jeho starost.

Když zmizel za ohybem chodby, Alisia se i přes svou slabost rozesmála. Směj se, směj se, prosil jsem v duchu.

„Tak pojď,“ řekl jsem s úsměvem. Jako kdyby do nás vstoupila nová chuť tenhle boj vyhrát. Za podpírání jsem ji dovedl až do Jegorova pokoje. Ten už na nás čekal i s Daellou.

„Kde jste,“ spustil zase, ale při pohledu na Alisii se zarazil.

Daella se dívala na Alisii trochu vystrašeně. Alisia se pokusila natáhnout ruku a pohladit ji. Podařilo se jí to, i když trochu neobratně.

„Jsi nemocná?“ zeptala se jí Daella a na její věk v jejím hlase bylo překvapivě hodně účasti.

„To bude dobré, Eli,“ řekla Alisia. „Teď už to bude dobré.“

*****

„Musíme to udělat takhle,“ řekl jsem. Já půjdu před vámi a pokusím se zabavit strážné tak, abyste mohli projít, aniž by si všimli, že tě Jegor podpírá.“

Byli jsme u posledního zlomu chodby. Před námi byla poslední překážka. Jak málo zbývá.

Jegor přikývl. Alisii jsem mu doslova podal a vydal se přes dvůr k bráně. Opravdu už byla skoro noc. Loď to bude mít s odplutím těžké.

„Pánové,“ zavolal jsem na strážné, „měl bych tu pro vás ještě nějaké ovoce, jestli se neurazíte.“

„Určitě neurazíme,“ řekl jeden z nich. „Čerstvý ovoce nemíváme zrovna často.“

Položil jsem jim koš s ovocem na zem, aby se v něm mohli pořádně probrat. Zatímco do něj byli zabraní, objevil se Jegor s dámami a psem. Vypadalo to, že to může projít. Jegor jen prohodil ke strážným, že jde jako každý den doprovodit dámy ven. Jeden strážný mávl rukou, aby šli.

Jegor opřel Alisii o jedno křídlo dveří a druhé otevřel. Mezi Alisií a světem už byl jen jeden práh. Sama se vzchopila a udělala ten jeden krok. Byla tam. Byla na druhé straně.

Z druhé strany dvora se ozval zvuk několika kroků. Snažil jsem se nedívat tím směrem. Co nejnezúčastněněji jsem se přesouval ke vchodu.

Když se za mnou ozval křik „nenechte ho utéct“, proběhl jsem ven a vyrazil směrem za trojicí přede mnou.

Alisia podklesávala. Jegor měl na jedné straně Daellu, Alisia na něm visela, nohy ji už neposlouchaly. Vyklouzávala mu z ruky.

Doběhl jsem je, popadl ji a vzal do náruče. Rozeběhli jsme se směrem k vozu.

Ještě jeden roh, tamhle na konci ulice už čeká Rickon, to doběhneme, říkal jsem Alisii, za námi zněly kroky stráží, Alisiino tělo se začínalo zmítat v křeči, panenky jí ujížděly do strany, musel jsem ji držet, Jegor mi chtěl pomoci a Daella říkala něco, co znělo jako „Lady Alisie, pojď se mnou,“ ale Alisie už nic z toho nemohla vnímat.

„Běžte,“ křikl jsem na ně. Jegor přikývl, ještě jednou se na mě podíval, vytvořil ve svém zasmušilém obličeji něco jako úsměv, vzal plačící Daellu i Aurelia a běžel s nimi, co mu síly stačily tam, kde čekal Rickon.

Já zatím pokládal Alisii na zem, stáhl jsem si plášť, složil jsem jí ho pod hlavu, aby si ji nerozbila o dlažbu, okolo bylo najednou spousta lidí s pochodněmi a zbraněmi, a pak se ozval hlas: „My se budeme odněkud znát.“

„Budeme. Dobrý kupče Benfrede, zač je ve Vdovině stráži sud ryb?“

Chtěl mě udeřit, ale tuhle poslední radost jsem si nemohl nechat ujít. Ukročil jsem stranou, levou rukou mu vychýlil pěst do strany a udeřil ho do nosu, znovu do brady, do břicha, srazil jsem ho k zemi, bil ho do obličeje, neohlížel se, že na mne prší rány strážných, že se mne chápou ruce a odtrhují mne od něj, pak jsem inkasoval úder ratištěm kopí do břicha a svalil se vedle Alisiina ještě se zmítajícího těla.

Někde daleko zazněl ženský hlas: „Plýtvat tolika silami pro něco slabého.“

Alisia ležela na boku obličejem ke mně a v oku se jí tvořila slza. Třpytila se. Víc než nejkrásnější drahokam.