Klub tichých skokanů o tyči

Povídka č. 6

Silnější než smrt

Dívám se na list pergamenu před sebou. Hlavou mi běží spousty myšlenek. Vzpomínky na události, které se staly.

Ve svém vyprávění jsem se dostal k místu, které je základním kamenem mého příběhu. A zároveň místem, které jsem co nejvíce oddaloval. Nehledě na to, jak barvitě nebo košatě jsem popsal předcházející události, kolik času mi to zabralo. Nehledě na všechno.

Ta chvíle je tady. Chvíle, které jsem se bál od té doby, kdy jsem se rozhodl začít psát náš příběh.

Proč jsem se bál? Snad proto, že se mne tak osobně dotýká. Snad proto, že nevím, jestli jsem všechny vzpomínky poskládal tak, abych z nich dokázal sestavit pravdivý a nepřikrášlený obraz všech událostí, tak jak se staly a jak si je pamatuju. A také proto, že není lehké oddělit skutečnost od snů.

Je v tom tolik vzpomínek. A strach a láska. A smrt. A život.

Z té cesty ale již nemohu uhnout, jinak nemělo smysl se jí vůbec dát. Nezbývá než se porvat sám se sebou, se svou pamětí, se svou hrdostí, s odvahou i strachem. Nezbývá než znovu prožít to, jak Brandon Umber, kapitán pobočníkovy stráže, a jeho žena Alisia, dcera Roberta Manderlyho, pobočníka dvou králů Severu se stali součástí zápasu.

Zápasu, ve kterém se oheň a led střetly o život člověka.

Mám však posilu. Stojí za mnou právě teď. Její ruka je na mém rameni, její krásné dlouhé vlasy mi spadají do tváře a jak hýbe lehce hlavou ze strany na stranu, šimrají mne na tvářích.

*****

Pocit vznášení ustal náhle, jako kdybych dopadl z veliké výšky na tvrdou zem.

Stižen vteřinu trvajícím strachem, že jsem se právě musel celý roztříštit o nějaký útes, jsem polekaně vyskočil na nohy, jak mi to dovolil řetěz, kterým jsem byl přikován k podlaze.

Vztyčil jsem se zíral do absolutní tmy, která mě obklopovala. Řetěz zaskřípal a zastudil na zápěstích.

Sykl jsem, protože jsem prudkým pohybem probudil bolest, která do té doby spala také. Stále jsem cítil rány targaryenských strážných. Na hlavě jsem měl boule jako švestky, obličej byl ještě olepený zaschlou krví z nosu a dalších ran. Příšerně to pálilo a já si seškrabával nehty tu krustu krve, potu a špíny, jak jsem jen mohl. Na břiše jsem musel mít podlitinu v místě, kam mě zasáhlo dřevěné ratiště. Při každém hlubším nadechnutí se ještě ozývala bodavá bolest, která z toho místa vycházela do celého trupu.

V jednom ale byla bolest užitečná. Díky ní jsem byl schopen rozeznávat, jestli jsem vzhůru nebo ne.

Světlo i tma mohou mást. I ve spánku mohou být tak opravdové, že jsem si nebyl v některých chvílích jistý, jestli bdím nebo ne. Když jsem byl vzhůru, po delším zírání do tmy jsem začínal ztrácet orientaci, měl jsem pocit jako bych se vznášel a jen díky řetězům na rukou jsem se mohl vždy ujistit, kde je dole a kde nahoře.

Někdy se mi zdá o světle, zatímco okolo je tma, jindy o temnotě, zatímco kolem je světlo. To mi jednou řekla Alisia, když se probudila z nějakého děsivého snu. Bylo to krátce poté, co jsme se vrátili od Zdi. Teď jsem si na to vzpomněl.

V takových chvílích mi mohla pomoci jen bolest. Ta je nakonec vždycky pravá, protože opravdovou bolest si člověk ve spánku nepředstaví. Od bolesti člověk utíká a přitom mi zatím pomáhá zachovat zdravý rozum. Kdyby jen to všechno bolelo o něco méně…

Vynadal jsem si. Čím se to vůbec zabývám. Nesmysly. Nesmysly, úvahy o ničem. Takhle se opravdu zblázním ještě dřív, než mě odtud vyvedou a předhodí dračímu ohni. Jestli by to ovšem nakonec nebylo lepší, než se tu postupně otlouct v záchvatu šílenství o stěny. Velký prostor to rozhodně nebyl a s trochou snahy jsem byl schopen se hlavou o zeď opřít…

Zase. Kéž bych si mohl nafackovat. To by mě probralo nejspolehlivěji. Zatím žiju. Nezabili mě hned a ať už pro to mají důvod jakýkoli, je v tom přece jen kousíček naděje.

Vrátil jsem se v myšlenkách k Alisii. Poslední pohled na ni, než mě další rána poslala do nevědomí. Její oči, třpytící se slzami. Ten obraz jsem měl stále před sebou. Co jen s ní je? Žije? Postarali se o ni, když už pro ně neměla cenu?

*****

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že stále vnímám její přítomnost. Neslyšel jsem její hlas, ale jako bych vnímal její dech a tlukot srdce. Ty jsem si nemohl splést s žádným jiným. Mnohokrát v noci, když usnula po mém boku, jsem právě tenhle dech a právě tohle srdce slyšel a cítil každou částí svého těla.

Pokoušel jsem se na ten dojem více soustředit. Putoval jsem svou myslí tam, kde jsem ten pocit cítil nejsilněji. Ale když jsem jej uvnitř své hlavy zachytil, spolu s tím jsem pocítil ještě něco jiného. Bylo to jako nořit se do temné sluje, ještě temnější a studenější, než prostor, který mne obklopoval. Z toho místa tma a chlad jakoby přímo vytékaly. Zatvrdil jsem se a prorážel sílící odpor prostředí jako vodu. Byla mi stále větší zima, cítil jsem, jak se mi svaly začínají třást ve snaze vyprodukovat v těle teplo, od úst mi začínala stoupat pára.

Prostředí bylo stále hustší a stále větší odpor jsem musel překonávat. Tlak stoupal, jako kdyby se člověk ponořoval hlouběji do vody. Ale nebyla to voda, bylo to jako tekutý led, k ničemu jinému jsem to přirovnat nedokázal. Začínalo mě to drtit, ještě chvíli a rozmáčkne mě to, pomyslel jsem si. A pak, když už jsem myslel, že to opravdu nevydržím, tlak a tma a chlad náhle povolily. Neztratily se docela, ale jako kdyby číhaly někde stranou a čekaly.

Nebyla už tma, jen šero. A někde před sebou jsem viděl nezřetelnou postavu. Postoupil jsem blíž. Byla to Alisia, tak jak jsem ji viděl naposledy, s nepřítomným výrazem a třpytem v očích. Stále vzpřímeně s rukama svěšenýma podél těla.

Pohnul jsem se k ní, ale v tu chvíli se její tělo lehce zazmítalo. Vykonala nějaký pohyb rukama, zvedla je nad sebe, ale pak, jako kdyby překonala nějaký odpor, je zase svěsila.

Když se její tělo pohnulo, vypadalo, jako kdyby bylo spojeno nepatrnými tenoučkými vlákny s prostorem okolo, jako loutka zavěšená na provázcích.

Otevřela ústa, ale nebyl to její hlas, který vyrazila z hrdla. Ze všeho nejvíc se podobal tomu zvuku, jaký vydával jiný, kterého jsem zabil tam daleko na severu u Parožnaté řeky. A zase ústa zavřela.

Kdyby to bylo možné, řekl bych, že právě teď jsou dvě osoby v jejím těle. „Alisio,“ zavolal jsem.

Potřásla hlavou, jako kdyby se probrala ze zamyšlení. Její oči teď byly plné docela jiného třpytu, třpytu života a vědomí. A lásky. Vlákna jako kdyby náhle odpadla.

„Brandone.“ Usmála se na mě a napřáhla svou ruku. Podal jsem jí svou vlastní.

Naše dlaně se setkaly.

A v tu chvíli zavrzaly těžké dveře a mé vězení se naplnilo světlem.

Celý výjev přede mnou zmizel. Jen má ruka spoutaná řetězem zůstala natažená do prázdna.

*****

Světlo, které zaplašilo můj sen, pocházelo z pochodně. I když to nebyl moc silný zdroj, bylo světlo takovým opakem předchozí temnoty, že se mi do očí zabodly jehličky a okamžitě jsem začal slzet.

Musel jsem oči hodně přimhouřit, abych tlumil bolest a dokázal rozeznat svého návštěvníka. Ale hlavou jsem neuhnul.

„Tak to jsi ty. Brandon Umber. Muž, který zabil mého bratra,“ řekl hlas patřící osobě s pochodní.

Pomalu jsem si přivykal světlu a dokázal zaostřovat. Ale hlas jsem poznal i tak. Naposledy jsem ho slyšel těsně předtím, než jsem ztratil vědomí. Plýtvat tolika silami pro něco slabého.

„Tak to jsi ty, Daena Targaryen, která unesla mou ženu,“ řekl jsem ironicky. „Jsem rád, že mohu vzácné paní Daeně nabídnout místnost, i když je to po pravdě studená díra. Ale nechme zdvořilostí. Pověz mi, co je s mojí ženou.“ Když jsem tu byl sám a ve tmě, v napětí jsem očekával, co bude, až se dveře otevřou. Teď, když jsou otevřené, jako kdyby to napětí ze mě spadlo. Jako když před bojem je člověk naplněn nejistotou, a pak, když vřava začne, najednou na strach nemá čas.

Daena byla sama. Alespoň pokud jsem mohl soudit z toho, že si sama otevírala a sama držela pochodeň. Ostatně, neměla se z mé strany čeho bát, pevnost řetězu už jsem s napětím všech svalů vyzkoušel několikrát. Řetěz na zemi držel jako přikovaný.

Spíše jsem pomyslel na to, že jsem teď asi jejím soukromým zajatcem a tak nemohu počítat s ničím jiným, než s odplatou za smrt jejího arogantního bratra.

„Máš ústa nevymáchaná jako braavoský námořník, Seveřane,“ procedila skrz zuby namísto odpovědi. „Dej si pozor na jazyk.“

„Na jazyk?“ Musel jsem se zasmát. „Paní Daeno, jazyk není to, co mě tu drží. Je to tenhle řetěz. Tvůj řetěz.“ Pozvedl jsem ruce, jak jen to šlo, a zachrastil jeho články. „A protože jsi tu host, projev trochu zdvořilosti a odpověz na mou otázku. Co je s mojí ženou?“

„Drze tyčíš hlavu, když by ses měl poklonit a prosit o milosrdnou smrt, Seveřane. Zřejmě si stále neuvědomuješ, v jakém jsi teď postavení. Octl ses mezi draky, a to o své vůli, jsi nečekal na ten dopis, který tvůj slovutný přítel ode mne převzal na té frašce.“ Zdálo se mi to, nebo jsem v té strojeně chladné zášti zachytil stopu zvědavosti?

„Jsem přikovaný, ale nejsem mrtvý, paní Daeno. To je moje postavení. Když jsem se probral, trochu mě to překvapilo, to přiznávám. Ale jak jsem tu tak o samotě a potmě sám se sebou, napadlo mě, že to s mou smrtí asi není tak jednoduché.“ Mluvení mi dělalo trochu problém, měl jsem velkou žízeň a jazyk se mi lepil na patro. Ale síla rozumí zase jen síle. Jen když před ní nebudu jevit slabost, budu mít možná šanci naše postavení trochu změnit. I když bych se nejraději svalil a spal. Proto jsem se všemi silami snažil nedát na sobě znát strach a únavu.

„Nejsi mrtvý, protože tomu brání diplomatické důvody,“ řekla opovržlivě. „Chm, diplomatické důvody,“ zopakovala a vyplivla ta slova jako odporné sousto. „Valyrie je dnes slabá. Byly doby, kdy si brala, co bylo její. Právem ohně a krve,“ řekla po chvíli mlčení hněvivě.

Připomněla mi svého bratra, který tuto větu pronesl v souvislosti s Targaryeny. „Podobná slova jsem už jednou slyšel,“ nemohl jsem si odpustit poznámku.

Vrátila se do okamžiku. S obvyklým chladným odporem řekla: „I já jsem se ve svém životě musela naučit, že nemohu diplomatické ohledy ignorovat. Proto jsem vždy tak obdivovala svého bratra Baelora…“ Dostala se dále než chtěla.

„Je formální důvod, pro který mě tu můžeš držet, Daella?“ zeptal jsem se.

„Jsi drzý a nedokážeš projevit úctu. Ale nejsi hloupý,“ odpověděla. Popošla hlouběji do mé kobky. Měřila si mě pohledem, kterým se zkoumají koně na tržišti. Byla už dost blízko, abych na ni dosáhl. Nebojí se, pomyslel jsem si. Ale čeho taky.

„Ale i při svém rozumu jsi jednal velmi hloupě,“ pokračovala a pozorovala účinek svých slov na mne. „Co tě k tomu vedlo, dát mi takový důvod do rukou? Moje dcera… Dokonce jsi napadl jednoho z mých lidí. Díky tomu tě zde mohu držet a dokonce ani můj bratr to nemůže změnit. Pro Údolí je to dostatečný důvod, aby místní zástupci královy moci museli respektovat tvé uvěznění.“

„Ale tvůj bratr ti zároveň brání v přímém vykonání tvé pomsty, je to tak? Tvůj bratr Daeron,“ upřesnil jsem. V duchu jsem při tom žasl nad tím, jak dokáže únos Daelly bez mrknutí oka využít ve svůj prospěch. Jestli se jí to nějak dotklo citově, pak jedině tím způsobem, že se pozastavovala nad drzostí toho činu, nikoli proto, že by želela ztráty dcery. Zmínila i napadení. Jistě má na mysli Fretku. Stále jsem měl před sebou ten jeho úlisný obličej, úsměv na rtech a dýka za zády. Kéž bych ho zabil definitivně, ale takoví jako on mají štěstí. Maximálně bude mít rozbitý nos a pár vyražených zubů. Co s ním asi je.

Zatím co jsem takto přemýšlel, odpověděla na mou otázku: „Daeron je na cestě sem, máš pravdu.“ V tu chvíli byla myšlenkami jinde, takže to nepřijala jako urážku. „Ano, bratr je diplomat a nedovolil by obyčejnou mstu. Ale ani on nemůže nic namítnout, když na tobě bude vykonáno právo Valyrijského majestátu.“

Nevěděl jsem, co přesně má na mysli, ale už jsem té přetahované měl tak akorát dost. Chtěl jsem vědět, proč za mnou přišla. „Podívej. Ty jsi přišla za mnou, ne já za tebou. Určitě jsi nepřišla jen proto, abys demonstrovala svou moc nade mnou. Kdybych na to náhodou zapomněl, tyhle řetězy mi to rychle připomenou.“ Demonstrativně jsem jimi zatřásl. „Když mi řekneš, jak se má moje žena a jak jsou na tom mí přátelé, můžeme pak probrat to, kvůli čemu jsi přišla.“

„Tvá žena je to, co mě sem přivedlo.“

„Žije?“ neovládl jsem se a vyhrkl to pln obav.

Daena si změny mého tónu pochopitelně všimla. Vypadalo to, že tento okamžik je pravým důvodem její návštěvy.

„Jak jsi najednou slabý a nejistý,“ řekla s těžko skrývaným uspokojením. „Tvoje žena žije.“

Vydechl jsem úlevou. „Jak jí je?“

„Tedy zatím,“ pokračovala. Slovo zatím se mi zahryzlo do morku kostí. „Městský mistr Roone ji zbavil třasu a doporučil léčbu. Obávám se však, že se zcela neshodne s mým věrným mistrem Naerysem, který některé posilovací léky dává v obdobných případech rovněž, ovšem její chorobě je ve Valyrii přikládána nadpřirozená povaha. Posedlost duchem. Proto mistr Naerys uvažuje o některých duchovních obřadech, jakmile to bude možné.“

„Posedlost?“ téměř jsem si odplivl. „Vaše valyrijská vzdělanost dá na pověry. Vězí to v hloubi těla, v poruše ovládání vlastních údů, nic víc v tom není. Je potřeba ji držet v klidu a podávat na posílení to, co předepsal mistr Roone, to je celé.“

„Vy Seveřané nevidíte zřejmé věci, i když je máte před sebou.“

„Ať ten tvůj Naerys dělá tohle a měla by se sama vzpamatovat,“ ukončil jsem debatu o posedlosti. "Je při vědomí? Může mluvit?“

„Nabývá chvílemi stavu bdělosti, ale ne vždy to, co říká, dává smysl. Chvílemi mluvila o stromu na skále. O spalujícím ohni a spalujícím ledu. Zdá se, že nyní je již na tom lépe a jasného rozumu nabývá častěji. Chtěla okamžitě za tebou, ale to není v tuto chvíli možné. Mám ti vzkázat, že neví, co ti vzkázat, kromě toho, že tě miluje.“

„A mí přátelé?“

„Loď, na které jsi přijel, bezpečně kotví v přístavu, protože se ukázalo, že má dcera na palubě není. Lord Grafton za těchto okolností proti tvým lidem nic nepodnikne,“ řekla nespokojeně.

„Díky ti za péči, která byla poskytnuta mé ženě.“ Bylo mi jasné, že to nedělá z dobroty srdce, což vzápětí potvrdila.

„Och, neděkuj,“ řekla. „Nemám potřebu pomáhat jí. Je mým nepřítelem zrovna tak jako ty. Přesto, ty i ona máte stále svou užitečnost.“

Obával jsem se toho, kam tím míří. Znovu se mi připomnělo ono slovo zatím. A to, co říkala o tom, že ani její bratr nebude moci nic podniknout proti vykonání práva Valyrie. V duchu jsem se otřásl. Ale musel jsem to zkusit.

„Chtěla jsi mne. Tady jsem. Ona už pro tebe nemá cenu. Můžeš ji propustit.“

„Nemohu, i kdybych chtěla. Jsi tu a musíš se podrobit mé vůli. V tom je její užitečnost.“

„Alisia je tvou pojistkou, ty dračí bestie,“ řekl jsem hněvivě. „Její život za to, abych dělal, co ty chceš, je to tak?“

„Přijímáš to pozoruhodně klidně,“ řekla. Byla velmi blízko a tvářila se vyzývavě. Hraje se mnou svou vlastní hru, pomyslel jsem si.

Pomalu jsem k ní přistoupil a zvedl ruce, jak mi to řetěz dovolil. Neucukla. „Nerad jsem tě zklamal svou reakcí,“ řekl jsem. „Ale hádám, že pokud bych tě teď uškrtil tímhle řetězem, má pro takové případy tvůj věrný mistr Naerys jistě své rozkazy.“

„Tvá cena jako živého není neomezená,“ připomněla mi hrubým hlasem.

„Tak skonči s tím okolkováním a řekni konečně, co přesně máš na mysli tím výkonem valyrijského práva,“ řekl jsem netrpělivě a se skrytými obavami.

„Pojedeš se mnou. Na Dračí kámen, kde vyčkáš soudu před rozhodcem Valyrijského majestátu. A podstoupíš valyrijský boží soud.“

*****

Zůstal jsem koukat jako divoký na novou Zeď. Tohle tedy je její představa diplomacie. Neušlo jí, jak jsem sebou trhnul ve chvíli, kdy začala mluvit o božím soudu.

„Únos je pokud vím zločin i na Severu,“ řekla. „A ty a tvoje žena jste se podíleli na únosu mé dcery. Oba jste tím vinni a oba budete čelit spravedlnosti Valyrie.“

Nejraději bych ji za tu neomalenou drzost pořádně nafackoval. „Únos ano. Ale není na severu zvykem převracet významy slov. Ty jsi nechala unést mou ženu a teď máš tu drzost mluvit o únosu. Víš sama dobře, že jsi pro svou dceru nebyla matkou. Ona sama projevila vůli odejít odsud, nikdo z nás ji k ničemu takovému nenutil.“

„To postrádá význam,“ řekla prostě. „Vy dva jste obviněni z únosu a ponesete za to důsledky.“

Napnul jsem všechny síly a řekl jsem to, o čem jsem věděl, že to nebude mít naprosto žádný význam. A přece jsem to říct musel. „Jestli tu někdo někoho unesl, nebyli jsme to my. Tobě na tvé dceři nezáleží. Je pro tebe stejná figurka na šachovnici jako kdokoli jiný. Nejspíš jsi ani netušila, jakou službu ti prokáže to, že ji sem necháš dopravit.“

„Ano, v tom máš pravdu,“ odpověděla. „Ale řekni sám. Není v tom kus boží prozřetelnosti?“

„Tak nazýváš své štěstí?“ řekl jsem kysele.

Pohrdavě se usmála. „Vaši bezejmenní bohové ti teď musí připadat bezcenní. Balerion, Meraxes a Vhaga, boží trojice Valyrie, ti jsou jedinými skutečnými bohy, kteří řídí tento svět a naše životy.“

„I život tvého bratra?“ zeptal jsem se. Když neodpověděla, řekl jsem jí svůj postoj k bohům: „Bohové jsou jen způsob, jak donutit lidi dělat věci, které dělat nechtějí. O bozích se nikdy nemluví tolik, jako když jedni lidé říkají druhým, co by měli dělat.“

„Za ta slova by tě ve Valyrii čekal boží soud.“

„Hm?“ řekl jsem a zatvářil se nanejvýš ironicky. „No, jeden nebo dva boží soudy, na tom až tak nesejde.“

Uvědomila si, že to nebyla nejlepší reakce. Řekla: „Boží záměry jsou pro nás příliš složité. Tak dalekosáhlé, že je lidská mysl nedokáže obsáhnout v celé jejich šíři. Jestliže něco dělají, mají pro to své důvody. Není na nás je soudit.“

„Jestliže jsou jejich záměry tak dalekosáhlé a nepochopitelné, jak můžeš potom říct, že se v něčem jasně skrývá boží záměr?“ Proti své vůli jsem zjišťoval, že mne baví ji nutit na podobné otázky odpovídat.

„Neřekla jsem, že jsou úplně nepochopitelné. Ale jak můžeš pochybovat, že tento svět řídí vyšší síla? Odkud by svět čerpal svůj smysl?“

„Takže tví bohové řídí naše životy? Pak suď své bohy, že je tvůj bratr mrtvý, ne mne. Buď důsledná.

Já ve skutečnosti pochybuji, že svět má něco jako vyšší smysl, snad kromě toho, že prostě je takový, jaký je. Své životy si řídíme sami podle svých přání, schopností a vůle. Smysl svému životu může dát každý sám, tím, čím ho naplní.“

„Dalo tvému životu smysl usmrtit mého bratra?“

Už jsem měl toho všeho po krk. „Smrt si tvůj bratr způsobil sám, chápeš to? Donutil nás přistát a sotva jsme vystoupili z lodi, už mě vyzval na souboj. Zvítězil jsem, sám nevím jak, ale zvítězil. Ale nezabil jsem ho. Tedy ne dobrovolně. Odzbrojil jsem ho a on si sám prořízl hrdlo o můj meč, když ještě předtím přivolal svého draka. Nechtěl jsem ho zabít.“

„Baelor udělal, co považoval za nutné. On dobře věděl, kdo je tvoje Alisia. Emisarka pobočníka krále Severu, která dokázala nemožné, nechat usednout za jeden stůl Dračí lordy a Braavos. Dokázala přimět lidi k dohodám, o kterých by dříve ani neuvažovali. Díky ní nastal ve Valyrii stav, který nebyl pro rod Targaryen příznivý. Změkčilí dračí lordi by bývali vyměnili obchod za rozšíření říše. Proto byli připraveni k některým ústupkům. Vážně hrozilo, že se Dračího kamene nedomůžeme.

Víš sám, že jste na Dračím kameni měli zabránit tomu, aby se stal valyrijsou kolonií pod správou Targaryenů. Naštěstí jsme byli rychlejší než by kdo čekal.

Můj bratr tu ženu přesto považoval za ohrožení zájmů našeho rodu. Když ne tehdy, uškodila by nám jindy. A takovou hrozbu my bereme vždy vážně.“

„Tak vážně, že se necháte zabít?“

„Tak vážně, že zničíme tu hrozbu. Bez ohledu na oběti.“

„Pak mi neklaď za vinu, co se stalo. On byl útočníkem, já jen bránil sebe a ženu, kterou jsem bránit měl.“

„Pak budeš mít příležitost hájit ji opět. Ona je tvým spoluviníkem.“

„Spoluviníkem? Ona, která byla tvým zajatcem? Co když se obhájím, že jsem pouze svou ženu osvobozoval z tvého zajetí…“

Netrpělivě mě přerušila: „Ty tam nebudeš proto, abys svědčil. To není váš seveřanský soud, kde každý obviněný má právo promluvit. Stále to nechápeš? Rozhodce posuzuje boží soud. Budeš před rozhodcem hájit sebe a svou ženu v souboji se šampiónem žalující strany. Když souboj odmítneš, budete oba uznáni vinnými. A pak vás čeká očištění ohněm.“ Její někdejší chlad byl ten tam, oči jí při mluvení žhnuly vášní a dlouhé nehty zatínala do látky svých šatů, jako kdyby se jí před očima odehrávalo strašné a zároveň fascinující představení.

„To je velmi omezená volba. Vlastně žádná volba,“ řekl jsem rezignovaně. „Ale když zvítězím, pustíš nás na svobodu a dáš od Severu navždy ruce pryč?“

„Ty nezvítězíš.“

„Kdo bude můj soupeř?“

„Přece drak, jako při každém valyrijském božím soudu.“

*****

Drak. Proč je to vždycky drak. Dokážou si Valyrijci bez draků alespoň ulevit? Své chvilkové pobavení jsem zřejmě dal nějak mimoděk najevo, protože Daena se poněkud odtáhla a řekla: „Jsi opravdu takový blázen, že necítíš strach z ohně?“

Teď, když si na mě vylila svůj hněv, byla znovu klidná. Skoro to vypadalo, že se u ní s ustupující vášní opět projevuje ona stopa zvědavosti, které jsem si všiml již dříve.

„Nejsem,“ odpověděl jsem po chvíli. „S drakem jsem se setkal tváří v tvář, jak víš, a dodnes z toho mám plno jizev a k ohni přistupuji velmi opatrně.“

„Takže strach cítíš?“ zeptala se významně. „Vždyť jsi už jednoho dospělého draka zabil svým mečem. To se ve Valyrii a celém Essosu dobré půl století nikomu nepodařilo.“

Netušil jsem, kam míří tou změnou přístupu. Ještě před chvílí mi povídala o tom, jak mne předhodí drakovi. Kdo se v těch ženských má vyznat…

„A jak bych mohl necítit strach, ženo.“ Tolik jsem myslel na proměnu jejího přístupu, že se mi to vkradlo i do oslovení. Daena s sebou cukla, ale nepřerušila mne. „Necítit strach je hloupost. Strach je nejlepší obrana proti zbrklosti, pokud ho dokážeme ovládnout rozumem. Tak nějak mě to kdysi učili.“

„A myslíš, že dokážeš svůj strach ovládnout?“

„Mám na výběr? Odpověď ti musí být jasná od chvíle, kdy jsi do hry vložila mou ženu.“

„Tvou ženu…“ zopakovala. „Proč je to vždy ona.“

*****

Byl jsem opět sám.

Daena odešla, v hlavě mi stále zněl ten rozhovor, který jsem právě absolvoval. Všechno to bylo tak neskutečné, tak neuvěřitelné, že kdyby tu po Daeně nezůstala v držáku na stěně pochodeň a přede mnou džbán vody, musel bych se sám sebe ptát, jestli to nebyl jen další sen. Zatřásl jsem nevěřícně hlavou.

A přece to byla pravda.

Boží souboj, říkala zcela jasně. Znovu se setkat s drakem? Jen při tom pomyšlení se mi sevřely vnitřnosti. Dodnes jsem vídal tu rozšklebenou tlamu chrlící oheň přímo na mě. Tehdy se to seběhlo tak rychle, že jsem ani nestihl se začít bát. Ale teď mám naprosto jasnou představu o tom, co mě může čekat.

Je Daena ve svém svatém zápalu pro pomstu svého bratra tak zaujatá svým plánem, že celou absurdnost toho všeho zřejmě vůbec nevnímá? Anebo jsou ve Valyrii všichni takoví blázni, že věří na spravedlivé rozsouzení mezi člověkem a drakem?

Daena je Targaryen, připomněl jsem si. Moc je pro ně spojena se ctí a vážností v jejich říši. To je oheň, který je živí i spaluje zároveň. Otřásl jsem se při té představě a v duchu jsem se bezděčně zasmál myšlence na důkaz ohněm, i když jinak mi veselo nebylo ani trochu.

Jak moc jsem právě teď chtěl vidět Alisii. Před Daenou jsem vystupoval rázně a sebevědomě, protože to je jediný postoj, kterému Valyrie rozumí. Navíc mne rozohnila do krajnosti. Ale jakmile opustila můj skvostný příbytek, necítil jsem nic než nejistotu a strach.

Ty jsem teď dokázal zahánět zase jen novým hněvem. Co si o sobě vůbec myslí, říkal jsem si v duchu a možná i nahlas. Chce mi nahnat strach? Čeho je vlastně schopná? Předpokládal jsem, že kdyby chtěla, Fretka Ben by jí s radostí dodal pár mužů, kteří by na mně zapracovali tak, že mne vlastní žena nepozná. Ale raději zvolila cestu nátlaku přes Alisii. Já jí někoho vzal, tak ona hrozí, že vezme někoho mně, když nebude po jejím.

A co to myslela Daena tím, že to musí být vždy Alisia? Copak už někdy… Napadal mne jen jeden člověk, kterého mohla mít na mysli.

Nesměl jsem nechat rozjet v hlavě řetěz obav a pochyb. Pokoušel jsem se myslet na Alisii. Tak moc bych chtěl, aby byla tady, abych se jí mohl svěřit se svým strachem, který jsem teď sám před sebou nebyl schopen skrýt. S ní by to všechno bylo tak snadné překonat. Jediné objetí, jediný dotek by je odvál pryč.

Jenže jsem byl jen sám se sebou a sil k přemožení sebe sama se mi nedostávalo. Připadal jsem si jako stařec, rozlámaný, unavený životem. A hlavně bezmocný. Bezmoc byl vždycky pro mne ten nejhorší pocit. Jestli mi v životě něco kromě Alisie dodávalo sílu, vždycky to byl pocit, že můžu řídit svůj osud. Třeba špatně, ale podle sebe. Události posledních týdnů mi ale dávaly konečně naplno poznat, co to skutečně znamená nést odpovědnost i za druhé. Za Sever, za své vojáky, za přátele, a ze všeho nejvíc za svou ženu.

Ne, takhle tu začnu za chvíli ze samoty jen v pocitu bezmoci tlouct hlavou o zeď. Musím se pokusit se trochu vyspat a nabrat alespoň trochu sil. Napil jsem se, zaujal na podlaze polohu v rámci možností pohodlnou, a pokusil se usnout. Strach a únava bodaly do těla jako zimnice, třásl jsem se a hlavou mi stále dokola běžely ty nejhorší myšlenky. A pak, když už jsem myslel, že se jimi zadusím, slabost konečně zabrala a vědomí se propadlo někam do temné prázdnoty.

Probudil mě dotek na rameni. Nebyl to neurvalý šťouchanec, jen jemné zatřesení. Probral jsem se, ale pak jsem si uvědomil, že jistojistě stále spím. Nade mnou se totiž skláněl Rickon.

*****

„Vstávej, ty spáči,“ slyšel jsem jeho mohutný hlas.

„Huh, kde, co, proč?“ drmolil jsem rozespale. Když jsem poznal, že to není sen, jako by se do mě konečně vlila síla. Přítel je tady. Společně to zvládneme. Všechno. Rickone, ani nevíš, jak rád tě vidím, chtěl jsem říci. V tu chvíli bych ho nejraději objal.

Trochu neohrabaně, ale s nadšením, jsem se drápal na nohy.

Ale když jsem se o okamžik později dostatečně vzpamatoval a začal vnímat dění kolem sebe, zjistil jsem, že Rickon není sám. Za ním v určité vzdálenosti stál Daeron Targaryen a ještě jeden muž, kterého jsem neznal. Starý byl tak čtyřicet let, mírně prošedivělý, s bradkou a malýma těkajícíma očkama. Nebudil právě dojem důvěryhodnosti, ale třeba je to jen mou únavou.

Na kabátci muže byl našitý znak s černým obráceným klínem v červeném poli. Uprostřed klínu byla umístěna hořící věž. „Grafton,“ pochopil jsem.

Muž přikývl: „Ser Harrold Grafton, správce Města racků v době nepřítomnosti jeho bratra Marqa Graftona, pobočníka krále Údolí.“

Pozdravil jsem se s ním, ale tázavě jsem se díval na Rickona.

Rickon řekl: „Zde ser Harrold přišel přešetřit tvé zadržení a únos lady Alisie.“

A jal se pokračovat v hovoru, který zřejmě s Harroldem vedl cestou sem: „Sere Harrolde, vidíš to? Je myslitelné, aby muž ze Severu, navíc ve službách krále, byl přikován v takovéhle kobce jako sprostý zločinec?“

„Sere Rickone, zapomínáš, že ten muž se pod falešnou záminkou vetřel do rezidence Valyrijského majestátu a podílel se na únosu dcery členky významného valyrijského rodu, dokonce mé vlastní neteře,“ ohradil se Daeron. Vypadal přesně tak, jak jsem ho viděl před nějakými osmi měsíci na Kameni. Uhlazený, vzpřímené postavy, s dlouhými světlými vlasy. Uvědomil jsem si, jak je fyzicky podobný své sestře, a přece se od ní liší. Dělal to snad výraz ve tváři a pohled očí. Ne že by působil právě laskavě, přesto bylo patrné, že jde o muže, který tolik nepodléhá vášni a nejedná krutě. Alespoň pokud nemusí, pomyslel jsem si. Snad bude možné se s ním domluvit. S touto nadějí jsem k němu promluvil.

„Pane Daerone,“ oslovil jsem ho pokud možno s patřičným respektem. „Není to tak dlouho, co jsme měli tu čest se osobně setkat. Ba dokonce bych řekl, že jsme si vzájemně za některé věci zavázáni. Snad si můžeme vzájemně věřit.

Tvá neteř se šla projít mimo tuto rezidenci se svým strážným a psem, pokud vím.

Mým cílem zde bylo něco zcela jiného. V této rezidenci je proti své vůli držena moje žena, emisarka pobočníka krále Severu. Byla unesena před několika týdny a násilně dopravena sem. Pokusil jsem se ji osvobodit a byl jsem při tom zadržen. Je přece zločinem někoho unést a bránit mu v návratu. Nadto když jde o tak významnou osobu. Žádám, abychom byli okamžitě propuštěni, jinak to bude mít vážné důsledky.“

Samozřejmě, že celá ta obřadná řeč vůbec nebyla určena Daeronovi, který musel velmi dobře vědět, jak se věci mají, ale seru Harroldovi.

Ten teď trochu nejistě postoupil mezi nás. „Ano, vím o obvinění z únosu tvé ženy, sere Brandone,“ řekl po kratším zaváhání. „Zde, od sera Rickona. Jeho verze události se plně shoduje s tvou.

Pokud by tomu bylo skutečně tak, šlo by o závažný čin, který by měl své důsledky, avšak o tomto tvrzení nemáme žádné důkazy. Tato rezidence je valyrijským územím a já ji nemohu nechat prohledávat ani vyslýchat ty, kteří spadají pod pravomoc Valyrie. Věc bude třeba řešit diplomatickou cestou,“ řekl a podíval se na Daerona, jako by očekával, zda ten souhlasí.

Daeron lehce přikývl. Ovšem. Tihle Graftonové jsou známi svými vazbami na Targaryeny a maximum, co od nich mohu čekat, je nějaké to pomalé vyjednávání. V tom jsem nebyl naprosto zběhlý. Alisia by si teď věděla rady, pomyslel jsem si.

Zato toho, že jsem pomohl Daelle s únikem, Daena jistě využije v maximální možné míře.

Harrold zatím pokračoval: „Jsou zde pravda jisté požadavky ze strany Údolí vůči vám, pane Daerone. Musím požadovat, aby ser Brandon byl zbaven řetězů a nebyl držen v takových podmínkách, neboť to odporuje zvykům Údolí. Navíc jde o významného muže Severu. Jistě je možno zabránit jeho možnému útěku méně striktními způsoby.“

„Odpust, sere Harrolde. Samozřejmě ihned vydám příslušné příkazy. Seru Brandonovi se dostane zacházení příslušejícího jeho postavení.“

Zatímco já se v duchu smál celému tomu divadlu, které mělo zjevně navodit zdání nezaujatosti Targaryenů i Graftonů, Daeron postoupil do chodby a udělil komusi několik příkazů v tom smyslu, abych byl zbaven svých náramků, které, mám-li být upřímný, už se mi začínaly slušně zařezávat do zápěstí. Rickon šel za ním.

Ser Harrold využil naší dočasné samoty a kladl mi na srdce: „Sere Brandone, bylo to od tebe pošetilé a nerozumné. Pokud jsi měl nějaké podezření stran tvé ženy, měl ses obrátit na mne. Vše by se vyřešilo diplomaticky. Za stávajících okolností pro tebe nemohu mnoho učinit.“ Na tváři měl úsměv tak medový, že by se jím dala potřít kachna.

„Opravdu?“ odvětil jsem nepřívětivě. „Sere, víš zrovna tak dobře jako já, že pokud je podezření, že se na území cizí rezidence nachází proti své vůli nějaká osoba, je tvým plným právem požadovat vstup na diplomatické území.“ To byla pravda, věděl jsem to od Alisie z jejích příležitostných lekcí práva a diplomacie. „Moje žena je zde, proto tě sere Horrolde žádám, abys využil svou pravomoc, než bude pozdě. Tvou pomoc ti oplatím, jak jen budu moci.“

Harrold se zbavil sladké masky a promluvil zcela bez zábran: „Přestaňme hrát divadlo. Dobře víš, že ta část Valyrie, se kterou jsi nepřítelem, je zrovna naším přítelem, který dobře platí za naše služby. Nepochybuji, že to budou právě Targaryeni, kdo se v nadcházejícím boji o nadvládu chopí moci. Co bys mi mohl dát ty? Slova díků? Sever je nuzná země se zastaralými představami o cti a spravedlnosti. Je mi jedno, kde ta tvoje chorá děvka shnije…“ Chtěl pokračovat, ale nemohl, protože jsem mu vrazil pěstí do brady, až vzal druhou o zem.

„Co se to děje?“ ptal se Daeron, který se vrátil do cely přivolán hlukem.

„Ser Harrold hledá na zemi zlatý dragon, který mu upadl,“ řekl jsem ironicky, zatímco jsem si protřepával ruku, kterou jsem Harrolda praštil.

„Nu, zdá se, že diplomatická návštěva je u konce,“ prohlásil Rickon, který se objevil za Daeronem.

Harrold se pracně zvedl a poněkud otřesen se šoural ke dveřím.

*****

„To byla pěkná pitomost ho praštit,“ řekl Rickon, když jsme na malou chvíli osaměli. Zatvářil jsem se dost nesouhlasně a tak dodal: „Ne že by si to ten slizký poskok nezasloužil.“

„Pověz mi rychle co se dělo a vůbec,“ snažil jsem se využít krátkého času, než se Daeron vrátí.

„No co. Jegor vzal Daellu a ještě v noci se vytratili směrem na Runokámen. Royceové jsou naši spojenci, měli by jim umožnit dostat se do Braavosu.

Naši loď ráno prohledali, ale nemyslím, že chtěli něco najít.“

„Jo, všiml jsem si, že se jim to náramně hodí, že je Daella pryč. Daena nepůsobila jako dvakrát zdrcená matka, když si za mnou přišla popovídat.“

„Ona byla za tebou? To bych rád věděl…“

V tu chvíli jsem ho zadržel gestem ruky, protože Daeron se vracel.

„Sere Brandone. Podařilo se mi sera Harrolda přesvědčit, aby nepodával stížnost…“

„Stížnost? Nechal se praštit mužem v řetězech poté, co pronášel nevhodné poznámky o slovutné Valyrii a chce si stěžovat?“

„Proti slovutné Valyrii? O čem to mluvíš?“

„Ano, jasně jsem ho slyšel říkat, že Valyrie je prolezlá korupcí a bojem o moc. Toto obvinění jsem nemohl přejít, dokonce i když jsem vaším zajatcem,“ řekl jsem tak nevinně, jak mi to jazyk dovolil. Strach, hněv, únava, všechny pocity, které jsem zakoušel, se v tu chvíli proměnily ve zvláštní euforii, která mi dovolila takhle s ním mluvit.

Pohlédl jsem na Rickona. Ten jen lehkým pohybem rtů dal najevo pobavení a okamžitě mne podpořil: „I já nemohu smlčet, že ser Harrold Grafton během prohlídky naší lodi činil podobné narážky, vzácný pane z Valyrie. Vyslovil se v tom smyslu, že za ranní vstávání ho Valyrijci velmi špatně platí. Jako že stojí Zeď na Severu, právě tak to řekl.“ Svá slova podpořil několikerým pokýváním hlavou.

„Chm, no, nechme to teď být,“ řekl trochu nejistě Daeron. Pak se opanoval a otočil se ke mně: „Sere Brandone, během hodiny ti budou sejmuty řetězy a budeš přemístěn do vymezených prostor. Budeš se moci velmi omezeně pohybovat, ale budeš přísně střežen, dokud nebude rozhodnuto o tvém dalším osudu.

Sere Rickone Mormonte,“ otočil se na mého přítele, „zajatce jsi viděl. Nyní mne prosím následuj.“

„Okamžik,“ řekl jsem. „Pane Daerone, nerad se dovolávám něčí vděčnosti, ale nemám zde jinou možnost. Vzpomeň si, co se odehrálo tehdy na Kameni. S lady Alisií jsme tehdy několika lidem jistojistě zachránili život a ty jsi byl mezi nimi. Proto tě žádám o krátký osobní rozhovor se serem Rickonem.“

Daeron se zastavil a zatvářil se nerozhodně. Bylo zřejmé, že se v něm odehrává vnitřní boj. Musel dobře vědět, že musí zachovávat dojem nezaujatosti. Nakonec řekl: „Souhlasím. Sere Rickone, máš pět minut. Ale nepokoušejte se o nějakou hloupost, bylo by to zbytečné.“ Neznělo to panovačně, spíš upřímně.

*****

„Tak to dokonči,“ vyzval jsem Rickona, když se Daeron opět vzdálil za dveře.

„Ale naposledy jsi mluvil ty,“ připomněl Rickon správně.

„No tak, nech si ty vtipy, nemáme čas. Nejdřív ty mi řekni, co se děje venku.“

„Jak jsem říkal, Jegor s Daellou jsou pryč, i když té holce se za daných okolností moc nechtělo. Místní ráno prohledali loď, nijak zvlášť pečlivě. Ten plaz Harrold skutečně prohlásil, že ta prohlídka jde na konto Valyrie, ale nenápadně mi naznačil, že kdybychom mu zaplatili trochu víc, pustil by loď z přístavu, než k prohlídce dojde.

Pak se dostavili další zástupci města včetně jednoho králova rytíře. Před nimi jsem Valyrii obvinil z Alisiina únosu, takže jim nezbylo než oficiálně požádat Targaryeny o vysvětlení. Ten rytíř, je to mimochodem někdo z Royceů, přislíbil, že uvědomí syna krále Údolí.“

„Králův syn Jasper je mnohem méně nakloněn Valyrii než jeho otec, to by bylo příhodné,“ podotkl jsem. „Jenže jestli je to tak, budou se nás nepochybně pokoušet odtud dostat co nejdříve, nejspíš na Kámen.

Daena říkala…“

„No, u toho jsi předtím skončil,“ podotkl Rickon.

„Já vím, do zlaté lannisterské prdele. Říkala spoustu zajímavého, kromě jiného to vypadalo, že by jí nečinilo obtíže, kdybych nějak přešel na valyrijsou stranu. Ovšem především říkala, že na Kameni je nějaký jejich rozhodce, který má soudcovat jejich boží soud. Obvinili krále Severu, že má na svědomí krádež tří dračích vajec, která zmizela někde ve Svobodných městech. Je to směšné, ale jejich zákony dovolují tohle obvinění prokázat či vyvrátit v božím soudu.“

„V souboji?“

„Mezi mnou a drakem. Já mám hájit Sever, drak rod Targaryen.“

Opět jsem si připomněl hovor s Daenou a navíc mi mysl opět přehrála vzpomínky na mé předchozí zápolení s dračí obludou.

Rickon to chvíli vstřebával. Pak se zeptal: „Můžeš to odmítnout?“

„Můžu. Ale bylo mi velmi zřetelně naznačeno, že Alisia je v Daenině moci.“

„Velmi omezená volba. Vlastně žádná volba,“ řekl smutně.

„Asi jsi mezitím nesehnal setninu naší stráže, co?“ otázal jsem se se strojenou nadějí. „No nic, jen jsem to zkoušel,“ dodal jsem, když pokrčil rameny.

„Snad ten Royce něco zmůže,“ pokusil se mi dodat aspoň trochu naděje.

Jenže já byl zase myšlenkami u Alisie. Jak jí asi je? Je opravdu v pořádku? Lhala mi Daena, aby mne mohla sevřít v hrsti? Byl to paradox, že před Daenou i Daeronem jsem byl schopen vzdoru, ale teď vedle přítele, jsem najednou nedokázal svým můrám vzdorovat.

Na mysl mi vytanul obraz, který jsem viděl tolikrát. Strom, z jedné strany stravovaný ohněm, z druhé spalovaný mrazem.

„…k vyplutí,“ končil Rickon větu, kterou jsem neslyšel.

„Co?“ otázal jsem se?

„Je to zdá se horší než si myslíme. V přístavu je jedna targaryenská válečná galéra a jedna obchodní karaka. Připravuje se k vyplutí,“ zopakoval. „Prý čekají jen ještě na další dvě veslice, alespoň tak to říkal správce přístavu na městské radě.“

„Obávám se, že vím, kam zamíří. A kdo na s nimi popluje,“ řekl jsem.

„Poplujeme za vámi. Pro případ, že…“

„Že se tam odtud vrátíme živí? Asi bych měl bych říct, ať neriskuješ svůj život a posádku Zimní krásky,“ řekl jsem, ale neznělo to moc upřímně. To jediné pouto, které nás spojovalo se Severem, bylo příliš vzácné.

„Nech si ty gesta,“ mávl rukou.

V tom se vrátil Daeron s kovářem. Pokynul mu, aby mne zbavil řetězů. Pak se otočil na Rickona: „Sere Rickone. Co jsem slíbil jsem splnil. Viděl jsi, že ser Brandon je na živu. Bude odvezen na Dračí kámen a tam o jeho osudu bude rozhodnuto podle práva v nejlepší tradici Valyrijského majestátu. Bez zášti a za účasti bohů Valyrie.“

Rickon chtěl promluvit, ale Daeron ho zadržel gestem. „Vím o tvé stížnosti ohledně lady Alisie. V tomto směru však zodpovědět sám nic nemohu, přicestoval jsem teprve dnes. Má sestra se však pro místní radu vyjádřila naprosto jasně a odmítá obvinění z únosu lady Alisie Umber.“

Ovšem. Jen by mě zajímalo, jestli tomu Daeron věří, nebo i on hraje svou hru.

„Král Severu se o tom dozví,“ pronesl Rickon sveřepě a pak se naposledy otočil ke mně. „Budeme na dohled,“ řekl a povzbudivě se usmál.

„Pozdravuj od Alisie a mne Jorelle. A sera Roberta.“

„To jim řeknete sami.“

Dva strážní s targaryenskými symboly na pláštích a s barbutami na hlavách ho doprovázeli ven.

A já zůstávám zde. Ani dopis jsem nepotřeboval na to, abych skončil mezi draky, nebo jak to řekla Daena.

Dopis. Co v něm vlastně asi bylo? Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych kterýkoli z nich otevřel. Ale co když… Já pitomec!

„RICKONEEE!“ zakřičel jsem za odcházejícím přítelem.

Za dveřmi se ozval lomoz a pak se ozval mohutný Rickonův hlas, patrně určený strážnému: „Ustup, nebo tě použiju na probourání nových dveří.“ Protože se za okamžik znovu objevil ve dveřích, strážný zřejmě usoudil, že na tom něco bude.

Daeron chtěl něco říct, ale vůbec jsem ho nebral na vědomí. „Rickone, podívej se po těch dopisech od Daeny. To je možná důkaz, že je Alisia tady. Důkaz, který by mohli přijmout.“

„Dopisech? Jasně, dopisech,“ přikývl a usmál se na mě. Já je donutím to tu převrátit naruby. Ještě jednou mi pokynul a pak se mi jeho mohutná postava ztratila z dohledu, následovaná větším množstvím stráží.

*****

Když odešel, otočil jsem se k Daeronovi. Ten mlčel a stál bez pohybu, čekal, dokud mne konečně nezbaví řetězů.

Ani když ze mne náramky odpadly, neprojevil se. Zjevně čekal, až začnu já sám.

Já zatím zvedl ruce a promnul jsem si je. Targaryenští strážní si to vyložili jako známku ohrožení a sklopili hroty kopí k mému obličeji. Byl jsem bez pout, ale mé faktické postavení ani šance to nijak nezměnilo. Odporem zde bych jim jen dal příležitost mne zabít. Třeba na to čekají, pomyslel jsem si. Čekají, až jim sám dám svou hlavu na špalek. Pak budou mít mrtvolu a příběh o tom, jak navzdory jejich benevolenci vězeň použil násilí a musel být zabit v boji.

Problém byl, že jsem skutečně nevěděl, co dělat, jak začít. Byl jsem bezmocný a k tomu bezradný a to mě hryzalo dvojnásob, protože oba dva tyto pocity se řadily k těm nejhorším.

Musím alespoň zjistit, zda Daeron schvaluje situaci, do které Alisii a mne dostala jeho sestra. Moc jsem si od toho nesliboval, ale je to jediné, co právě teď mohu udělat.

Zeptal jsem se proto Daerona přímo: „Proč tohle dovolíš? Jsi přece diplomat Valyrie.“

Daeron pokynul strážným, aby odstoupili. „Proto je mým úkolem chránit zájmy Valyrie,“ řekl stroze.

„Zájmy? Tak by sis mohl vzpomenout, že to byla Alisia Manderly, která ti, není to ani rok, prozradila, že někdo Valyrii obral o několik dračích vajec.“

„Ano, ten hlupák Maekar, vím. Ta informace byla užitečná, vskutku. Přivedla nás na stopu určitých nepřátel mezi spojenci Valyrie, i když hlavní viníky se nám odhalit zatím nepodařilo. Nebyli tak hloupí, aby Maekara zasvětili do podrobnějších plánů.“

Pomyslel jsem na onoho hlupáka, jak ho nazval Daeron. Neměl jsem důvod o Maekarovi smýšlet příliš dobře, ale byl zjevně jen figurkou v čísi hře tak jako teď já. Z tohoto důvodu jsem k jeho osudu pocítil určitou lítost.

Daeron však pokračoval dále: „Tomu, co udělala lady Alisia, můžeš děkovat za to, že jste oba naživu.“

„Něco po mně chceš.“ Řekl jsem to jako oznamovací větu, protože to bylo očividné.

„Je to tak. Sestra chce postavit tebe a tvou ženu před boží soud. Ale zájem Valyrie v tuto chvíli převažuje zájem rodiny.“

Zájem Valyrie. Zase. Jsem sotva zbavený pout, už se ode mne něco čeká. Zvedl jsem k němu pohled: „Víš, z dosavadního pobytu zde mám pocit, že ve Valyrii zavíráte lidi hlavně proto, abyste si s nimi mohli nerušeně promluvit.“

Docela ho to pobavilo, pak ale řekl: „Vlastně na tom něco je. Kde jinde se lze o člověku dozvědět tolik jako právě ve vězení. Je mnohem snazší zjistit, jakou má ten nebo onen hodnotu.“

„Hodnotu pro Valyrii,“ doplnil jsem.

„Hodnotu pro Valyrii,“ připustil.

*****

O několik minut později jsem konečně nestál v chladné temné kobce, ale v mnohem prostornější místnosti se stropním oknem a malou vodní nádrží uprostřed.

Daeron mi pokynul, abych se posadil do jednoho z křesel a nabídl mi několik čerstvých plodů.

I když mnou projel záchvěv vzdoru a hrdosti, prostá touha se zasytit velmi rychle zvítězila. Pustil jsem se do vína. Jestli mne chtějí otrávit, alespoň to budu mít rychle za sebou, pomyslel jsem si přitom.

Vypadalo to skoro idylicky, nebýt poměrně značného počtu jeho strážných poblíž nás.

Daeron chtěl začít mluvit, ale řekl jsem mu: „Než mi cokoli začneš navrhovat, chci vidět svou ženu.“

Daeron se usmál. „Jsi nějak nedočkavý. Ale jestli ji miluješ jak říkáš, musíš pochopit, že její stav jí neumožňuje účastnit se tohoto rozhovoru.“

„Chci ji alespoň vidět. Jinak mě můžete rovnou strčit zpátky do té kobky.“ Zkoušel jsem hrát o čas. Když se nám podaří zůstat déle tady, budeme na tom lépe. Doufal jsem, že Rickon přece jen dokáže s místními pohnout a třeba i Sever by mohl poslat pár lodí před přístav… Chabá naděje, vím, ale co už mi zbývá.

„To, jestli svou ženu uvidíš, závisí do značné míry na tobě, sere Brandone.“ Řekl to klidně a s úsměvem, ale jeho oči byly studené jako led.

Fascinoval mne ten kontrast. V očích jeho sestry vždy žhnul oheň, i když se pokoušela chovat odměřeně. Vášeň a touha, to byla ona. A on? Chladný kalkul, rychlé uvážení výhody a nevýhody. Na to jsem nebyl schopný nikdy správně reagovat.

„Tak povídej,“ řekl jsem nakonec. „Ale jestli po mně chceš, abych se stal tvým agentem na Severu, je to zbytečné. I kdybychom na to na to přistoupili, král i pobočník vědí, kde jsme a proč. Jestli si po návratu s tebou začneme vyměňovat společenská psaní, asi nám nikdo neuvěří, že Alisii zajímá poslední móda valyrijských žen.“

„V tom to není, sere Brandone,“ odpověděl. „Ale než ti vůbec řeknu svou nabídku, musím si vyjasnit jednu věc. A to, jestli vůbec má smysl ti takovou nabídku učinit.“

Bylo mi jasné, že cokoli nabídne, či přesněji bude po mně chtít, bude buď nepřijatelné nebo neproveditelné. Žádná vhodná odpověď mne však nenapadla, proto jsem jednoduše pokrčil rameny na znamení dělej jak myslíš.

Daeron si gesto vyložil jako zvědavost, proto přestal chodit okolo a spustil: „Valyrie má zájem, aby se země pod její nadvládou pokud možno spravovaly samy. Postačí k tomu opravdu málo. Uznat svrchovanost Valyrijského majestátu, respektovat protektora a řádně odvádět daně jsou ty nejdůležitější. Zavést valyrijské právo a několik dalších drobností. Stejně tak stíhat zločiny vůči Valyrii a její svrchovanosti a přijímat valyrijské vzdělání a kulturu jako jediné.“

„To není tak málo požadavků,“ nemohl jsem si odpustit poznámku. „To je spíš okupace dobytého území.“

„Něco z toho snad může být po přechodné období nepříjemné, ale kolik výhod to přináší,“ pokračoval Daeron. Mé poznámky si sotva všiml. „Občas musí zkrátka vyšší zájem převážit nad místními zvyklostmi. Odměnou je poklidný rozvoj pod bdělým dohledem říše, která je nadřazena všem ostatním svou krví i kulturou.

Když dříve Valyrie nějakou zemi dobyla silou, znamenalo to mnoho ztrát na obou stranách a dlouho trvalo, než byly škody vyrovnány ziskem.

Proto se Valyrie po dobytí Rhoyne rozhodla nadále sílu uplatňovat jen v krajních případech, kdy je druhá strana příliš zahleděná sama do sebe a nepochopí oboustranné výhody spojenectví.

Ujišťuji tě, že ze silových řešení nemám radost a vždy se snažím vedlejší škody omezit, někdy je to však nutné. Řekni sám, není to šlechetný pohled?“

Jak se tak rozpovídal, začínal jsem se cítit nepříjemně, a jak pokračoval, ten stav se zhoršoval.

Tohle bude zbytečné, uvědomil jsem si. To, o čem mluví, znamená: dělej jak my chceme, pak tě nezabijeme a když budeš opravdu moc hodný, občas dostaneš citrónový zákusek.

Jestli po mně chce, abych mu tohle odkýval, tak to bude zbytečné. Jenže na tom, co teď udělám, možná závisí Alisiin život. Měl bych alespoň zkusit předstírat, že s tím souhlasím?

Představil jsem si to. Ne, jeho pohled na svět je natolik odlišný od mého, že nedokážu ani předstírat souhlas. Beztak jsem lhát nikdy neuměl. Musel by to poznat, jen bych otevřel ústa. Ne, to nemá smysl.

„Vznešený Daerone, tvůj přístup je zřejmě nejryzejším zosobněním toho, čemu ve Valyrii říkáte šlechetnost,“ řekl jsem mu. „My na Severu si na šlechetnosti rovněž zakládáme, pěstujeme si tak naši vlastní ješitnost.“

Zasmál se tomu, ale já pokračoval. „Jenže naše pojetí šlechetnosti se od toho valyrijského liší. Když někomu podáváme chléb, nedržíme v druhé ruce bič.“

Daeron odpověděl: „Není třeba držet bič, to se ti snažím vysvětlit. Jde o to pochopit, co je výhodné a správné. Přece vyšší zájem na míru a spořádanosti je natolik důležitým, že nějakou tu oběť lze přinést, nebo ne? Nikdo nemusí být naším nepřítelem. Stačí pochopit, že zájem Valyrie je zájmem všech.“

„Vyšší zájem?“ přerušil jsem ho. „Jako když se tvůj bratr Baelor pokusil zabít mne, aby mohl zajmout významnou diplomatku Severu? A teď nás tvá sestra hodlá předhodit vašemu božímu soudu. To je vyšší zájem v jejich pojetí. A stejný vyšší zájem by následoval pro každého jednoho z těch, kterým zůstane jen volba poslouchej nebo shoř.“

„Nesouhlasím s metodami své sestry ani svého bratra,“ řekl rychle. Navzdory tomu, že mu už muselo být jasné, že ve mně spřízněnou duši nenajde, jeho ješitnost mu nepochybně říkala, že mne musí porazit argumenty. „Daena nemá smysl pro diplomacii a zbytečně se uchyluje k přímým cestám, když se stejného cíle dá dosáhnout jednáním nebo výkonem práva. Stejně tak jednal i Baelor.

Ale stále jde o zájem Valyrie.“

„Valyrie? Ne všeobecný zájem?“

„To je přece totéž,“ řekl přesvědčeně.

„Takže je všeobecným zájmem někoho unést a tím se pomstít někomu jinému.“

„Pokud jde o osobu, která jedná proti zájmu Valyrie.“

No to je skvělé, pomyslel jsem si. Oni nás do toho ohně dostanou tak jako tak. Je jedno, jestli tomu říkají spravedlnost nebo msta, protože výsledek je pokaždé stejný.

„Říkáš tedy, že osobní motiv někdy může posloužit vyššímu zájmu. chápu to správně? Takže ty jsi nechal jednání své sestry volný průchod, protože se shodovalo se zájmem.“

„Začínáš rozumět,“ odpověděl. „Jak jsem řekl, zájem Valyrie je zájmem všech, stačí je přijmout za své.“

Pochopil jsem, že pod slovem rozumět si představuje i schvalovat.

Bylo zcela jasné, že tomu opravdu věří. On vidí Valyrii jako větší dobro pro všechny, kterému je třeba tu a tam něco obětovat.

Tak jako on ani já jsem teď nemohl ustat v hovoru. Bylo mi zcela jasné, že výsledek nebude žádný, ale bylo toho řečeno příliš mnoho, a tak jako jeho, ani má mužská ješitnost mi nedovolila ten slovní souboj vzdát. „Zájem valyrie? O které Valyrii mluvíš, pane?“ zeptal jsem se. „Zájem těch čtyřiceti změkčilých lordů, jak jim říká Daena, nebo zájem štváčů jako tvoje sestra, která vede svou soukromou válku se Severem a se mnou?“

„Odsuzuješ nás příkře,“ řekl Daeron jako trpělivý otec synovi. Měl jsem chuť ho udeřit. Za tu sebejistotu, přesvědčení o vlastní pravdě, která je spíš vírou než čím jiným. Ale právě proto, že je to víra, nedovolí mu jeho mysl jeho stanovisko zpochybňovat. Daeron zatím pokračoval: „Přiznej, že Valyrie znamená světlo v tomto světě plném barbarství. Civilizace a kultura. Proč to všichni tolik odmítáte. Jsi dost inteligentní, abys poznal přínos naší vzdělanosti.

Vzdělání, literatura, architektura. Tohle je Valyrie, které sloužím. Chtěl bych, abys ty i ostatní na Severu pochopili, že podrobit se Valyrijskému majestátu dobrovolně je v jejich zájmu. Podívej na toto město. Zde chápou, že dohodnout se s námi znamená oboustranný užitek.“ Když se dostal k vychvalování valyrijské civilizace, oči mu svítily skoro stejnou vášní, jako když Daena mluvila o svém bratrovi.

„Kultura a literatura?“ zeptal jsem se řečnicky. „Mluvíš o Vysoké valyrijštině, kterou nemluví ani většina lidí, kterým vládnete? Civilizace šířená silou, bez ohledu na to, komu ji vnucujete a za jakou cenu? Čím je ta vaše říše o tolik cennější? Máte otroky. Především z dobytých zemí. My na Severu považujeme otroctví za barbarství. Vaše zřízení je stejně despotické jako mnohých králů, protože je jedno, jestli moc vykonává jeden král nebo čtyřicet hlav rodů, když se nikomu nezodpovídají.“

Při slově zodpovědnost zakroutil Daeron hlavou. „Co by řekl tvůj král na to, kdybys mu řekl, že se má někomu zodpovídat?“ zeptal se.

„Zatím žádný král nepovažoval Sever za svůj majetek, ale za zemi jemu jen svěřenou. Možná je to tím, že je Sever chudá země a zapálený krb má větší cenu než zlato. A kdyby se to stalo, myslím, že bychom takového krále nestrpěli.“

„Tomu věříš?“ Začal mne tlačit do obrany, abych já se musel zodpovídat já jemu. Musím změnit přístup.

„Znám Sever a jeho zvyky, to není víra,“ řekl jsem. „Ty věříš ve výlučné právo Valyrie být říší nad říšemi, ačkoli většina Valyrijců nic jiného než tu svou nezná. Ostatně většina dobyvatelů, kteří kdy chodili po tomhle světě, obsazovala obvykle cizí země s pomocí ušlechtilých frází. Mír pod velkou říší, kultura, obchod, a tak dále. Kdy už se jednou naučí být aspoň upřímní. Valyrie se na začátku nezačala rozpínat pro obecné zájmy, ale proto, že chtěla získat převahu nad Ghisem.“

„Zapomínáš na to, že v Essosu spolu jednotlivé říše a města neustále válčily. Teprve nadvláda Valyrie z nich všech udělala rovné členy velkého společenství. Už nemusejí válčit.“

„Nejsem si jistý, jestli za těch ostatních válek padlo kdy tolik lidí, jako za těch, které rozpoutala Valyrie. Ghis, zničený do základů. Rhoyne, jehož zbytky se uchýlily do Dorne, aby zachránily alespoň holý život.“

„Bránily se přirozené nadřazenosti Valyrie, která jim měla být zřejmá. Všichni dostali šanci se k nám připojit svobodně a v míru, ale tuto šanci neuchopili.“

„Svobodně čiňte jak chceme my, nebo vás spálíme na uhel? To je zvláštní představa svobodné úvahy,“ řekl jsem hořce. „Zajímalo by mne, jestli se všechny říše dívaly na ostatní takhle shora. Jestli každá taková říše vždy, když dosáhla určitého stupně převahy v síle nad ostatními zeměmi, přestala považovat Ne za odpověď.“

„Proč bychom měli? Vidím v tom boží poslání Valyrie, zajistit široký mír mezi všemi.

Podívej se na Západozemí. To tě ani trochu neláká představa Západozemí spojeného v jeden celek, ve kterém neválčí Sever proti Železným a Dorne proti Rovině?“

„Poslední válku Severu se Železnými rozpoutala tvá sestra,“ připomenul jsem mu. „Velké říše trpí vnitřními nesváry a válkami o moc stejně, jako malé země, jen je to celé v mnohem větším měřítku. Jen neříkej, že se to ve Valyrii neděje.

A podle jakých pravidel se má taková říše řídit? Velké říše, aby se daly spravovat, vyžadují podobná pravidla a podobné lidi. Jenže to, co je užitečné na jihu, nemusí platit na severu a to, co je přínosné na pobřeží moře, bude jen těžko platné v horách.

Tak jako jsou různé země a různé podmínky, jsou i různí lidé. Chcete je snad dát všechny do formiček a udělat z nich jednotnou beztvarou masu?“

„Svět spěje k jednotě, to je základní kámen našeho valyrijského učení. Bránit se přirozenému řádu věcí je jako bránit se vodopádu. Nechápu, proč tolik plýtvat silami na boj s nevyhnutelným.“

„Nevyhnutelné? Proč se ti silní vždy tak diví, že ti, které se rozhodli ve své převeliké nezištné dobrotě přivést na cestu pravou, kopou a nechtějí se dát? Protože si příliš zvykli, že se jim neodporuje, že moc není spravedlnost. Ale zapomněli, že když zbaví člověka možnosti rozhodnout sám o sobě, jako kdyby ho zbavili části jeho osobnosti. A někteří se téhle části vzdát nechtějí, i kdyby jim nabízeli ráj. Stojí jen o to, o co se mohli sami přičinit, sami rozmyslet. Ne o jedinou možnost, kterou jim přinese někdo cizí na špičce kopí.“

Daeron suše odvětil: „Nu, ty jsi o sobě právě rozhodl, sere Brandone Umbere.“

*****

Loď už byla dva dny na cestě, když jsem dostal dovoleno vyjít na palubu. Byla noc a nikde nebylo vidět světla pobřeží. Museli jsme již minout ústí Krabího zálivu.

V mysli jsem se vracel k tomu, co se odehrálo za uplynulé dva týdny. Přemístili mne narychlo. V Městě racků začínala být situace s naším uvězněním pro Valyrii nepříjemná. Rickon předložil místním dopisy, které byly určeny mně a králi Rodrikovi, a z kterých plynulo, že Daena Alisii skutečně unesla.

Paní Talisa Allerio získala zprávu (nejspíše od Fretky Bena), že Andar Royce o celé věci už mluvil s královým synem Jasperem. To už bylo pro Valyrii nejisté, takže se Daena rozhodla vyřídit to na radu své přítelkyně co nejrychleji.

Ale tím jsem se nechtěl zabývat. Na lodi by přece měla být i Alisia, ale vůbec jsem neměl příležitost se s ní setkat, stejně jako předtím ve Městě racků.

Většinu času od svého prvního hovoru s Daenou a Daeronem jsem strávil o samotě, sice ne přikovaný, ale zavřený v jedné komoře bez oken, pouze s malým otvorem ve stropě. Ve výsledku to nebylo až na světlo o nic lepší, než těch několik hodin s řetězy.

Neustále jsem naléhal na Daerona, aby mi umožnili mou ženu navštívit. Odpovědí mi byly nejdříve výmluvy na její stav, pak mlčení a nakonec výhrůžky.

Když jsem se jednou pokusil si v zoufalství cestu vynutit neústupností, moc nechybělo, abych tentokrát do břicha dostal ne dřevěným ratištěm, ale hrotem. Neudržel jsem se, popadl jsem strážného, který mi zastoupil cestu, a odhodil ho na druhého, který se po mně sápal. Málem se mi povedlo projít na chodbu, ale další dva byli pohotoví a zastoupili mi cestu s kopími namířenými na mne. V tu chvíli mi možná Daeron zachránil život, když jim nařídil mne jen dopravit zpět.

Na loď mě dopravili v uzavřeném voze, svázaného a s roubíkem, několik hodin před vyplutím. To bylo o mne strachu. Mnoho nechybělo, aby mne ještě nezavřeli do nějaké bedny, to ale Daeron zakázal.

Ještě před odjezdem se ale odehrála paradoxní situace. Dali mi můj meč!

Tedy ne do ruky pochopitelně, ale protože valyrijské právo je důsledné, obviněný musí obdržet zbraň pro boží soud. Když mne s tím Daeron seznámil, trochu v nadsázce jsem poznamenal, že chci svůj meč, který je na Zimní krásce.

Jaké bylo moje překvapení, když se u mne druhý den opět objevil Rickon i s mečem. Tentokrát nás nenechali spolu promluvit, ale Daeron, který jej doprovázel, mi obřadně oznámil, že meč mi bude k dispozici, jakmile soud nastane.

I když to celé nebylo k smíchu, stejně jsem se tomu musel zasmát. Co mi také zbývalo. Ale pohled na meč mi opět připomněl, co mne vlastně čeká.

V noci poté jsem měl opět noční můru. Ležel jsem na zemi a spal. Když jsem se probudil a otevřel oči, viděl jsem rozšklebenou dračí tlamu přímo nad sebou. Vyšlehl z ní oheň, cítil jsem jeho žár, než mne ale stačil zahubit, probudil jsem se zpocený potem.

Ještě horší bylo, že jsem ve snech nedokázal najít Alisii. Dříve jsem vždy v podobných snech měl pocit, že je Alisia někde nablízku, že ve spánku jsem jí o něco blíž. A měl jsem dojem, že ve snu jsem ji viděl vždy, když se něco podstatného změnilo, když hrozilo nebezpečí jí nebo mně. Byla to samozřejmě náhoda, i když zvláštní. Ale vždy jsem se tak mohl alespoň utěšit, že jsme si nablízku. Je to možná iluze, ale někdy taková iluze pomůže životu vítězit nad smrtí.

Jenže od onoho prvního snu v temné kobce jsem v dalších nocích brázdil bílou prázdnotou, všude jen chlad a mráz. Vždy jsem skončil u jakési brány ve zdi, která působila dojmem, že je postavena z ledu. Z druhé strany té brány bylo cítit něco temného, něco, co nezná únavu, strach, cit, něco nekonečně studeného. Přesto jsem cítil nevysvětlitelnou touhou skrze bránu projít.

Jakmile jsem se však jejích masivních křídel dotkl, zmizela, propadla se někam do temné prázdnoty a s ní celý sen. Jen pocit chladu zůstával, probouzel jsem se prokřehlý, ruce promodralé, jako kdybych opravdu byl vystaven něčemu studenějšímu než led, stejně jako tehdy u Parožnaté řeky.

Asi začínám šílet, pomyslel jsem si.

*****

Stejně jako ve valyrijské rezidenci jsem byl bedlivě střežen a mohl se pohybovat jen po vršku příďového kastelu.

Loď se jmenovala Assarion. Byla to karaka podobného typu jako Zimní kráska, jen větší, s velkou plochou plachet, poměrně obratná na svou velikost, jak jsem mohl soudit podle toho, jak málo času jí zabralo vymanévrovat z přístavu na volné moře. Jestli to naši propásli, nebude snadné nás dohnat. Na druhou stranu, k čemu to vlastně bude dobré. Teď už pro nás asi nemohou udělat vůbec nic. Měli by odplout domů dříve, než se ještě do něčeho zamotají, navzdory slibu, který mi Rickon dal. To jsem si pravda ve skutečnosti nepřál, chtěl jsem ještě někde na obzoru vidět plachtu s šedým zlovlkem, člověk si uchovává i tu nejmenší špetku naděje, dokud může. Ale bylo by to tak správné. I tak udělali všichni daleko víc než museli.

Zatímco jsem měl takovéhle myšlenky, opřel jsem se o brlení na pravoboku a koukal do temnoty kolem.

Blízko nás se pohybovaly tři stíny. Do ticha noci se ozývaly pravidelné údery vesel o hladinu a úsečné rozkazy.

Doprovodné válečné galéry. Daeron radil počkat, dokud z Kamene nepřipluje více lodí se znakem draka na plachtě jako doprovod, ale Talisa prohlásila, že dvě galéry z Volantisu, které právě zakotvily v přístavu, se k doprovodu připojí. Spolu s jednou targaryenskou galérou se už jednalo o slušnou sílu, která by se neměla obávat napadení, alespoň tak přesvědčovala Talisa Daenu. Targaryenská galéra se plavila vpředu, galéry z Volantisu vzadu.

Na lodi bylo téměř mrtvé ticho, jen tu a tam jej přerušil pohyb plachty nebo větší vlna, která šplouchla o bok. Tu a tam zazněl úsečný povel důstojníka lodivoda. Ze tmy k nám doléhalo pomalé narážení vesel galér doprovodu o hladinu.

Zaposlouchal jsem se do té směsi ticha a menších zvuků. Jeden z mých strážných si zatím vedle mne přihnul ze džbánu s vínem. Když notně upil, podal džbán mně. Neměl jsem na víno ani trochu pomyšlení, ale nemohl jsem odmítnout jeho projev vstřícnosti. Napil jsem se také. Bylo to velmi dobré víno.

„Děkuji ti. Stromovina?“

„Ale kdež,“ odpověděl docela slušnou obecnou Andalštinou. „Je to pravda stejná odrůda, ale pěstují ji na Driftmarce.“

„Nevěděl jsem, že se tam také pěstuje víno,“ řekl jsem.

„Je to jen malá vinice, ale víno je kvalitní. Můj otec říká, že by se na Driftmarce nejraději usadil natrvalo, tak jako Targaryeni na Dračím kameni. Ale matka o tom nechce slyšet, nechce opustit Valyrii.“

„Ty jsi Alyn. Alyn Velaryon, že?“ zeptal jsem se na jméno, které jsem tušil již slyšel.

„Přesně tak,“ řekl. „Alyn Velaryon, nejmladší syn Aurana Velaryona.“

„Tvůj rod je spřízněn s Targaryeny, že?“

„Ano, jsme jejich – u vás by se řeklo vazalové.“

„Takže plníš rozkazy Daerona nebo Daeny?“

„Měl bych poslouchat oba. Ale oni si dost často protiřečí.“ Trochu hořce se usmál.

„No, na moři velí kapitán, ne?“ řekl jsem. Vlastně mi taková nezávazná konverzace přišla vhod. Odvádělo to myšlenky od smrti.

„Možná v Západozemí to tak chodí. Ale zažil jsem s těmi dvěma již nejednu plavbu. Po skončení jedné z nich kapitán požádal o přeložení ke krmičům draků. Haha,“ smál se. Zřejmě to byla jeho oblíbená anekdota, kterou dával k lepšímu v hospodách a při jiné zábavě.

Smál jsem se taky, protože jsem si to docela dovedl představit.

Uvědomil jsem si, že k Alynovi vlastně necítím nepřátelství. Mohl být asi stejně starý jako já, jako nejmladší syn zřejmě neměl příliš vyhlídek na nějaké jmění, takže si nemohl příliš volit, co se svým životem.

„Jak to teď vypadá na Kameni? Už stojí hrad?“ pokračoval jsem v hovoru, což mu zjevně nevadilo.

„Kdepak, sotva se začalo stavět. Naše lodě jezdí s otroky sem a tam po Letním a Úzkém moři. Targaryeni se navenek tváří tajemně a mluví o magii, ale největším kouzlem je vždy lidská síla.“

„Pokud tu sílu pohání dozorci ne?“ Dovolil jsem si tu poznámku, protože jsem usoudil, že strážný nijak fanatickou loajalitou netrpí.

„To máš tedy pravdu. Víš, nemůžeš se na to zase dívat jako na otroctví v Zálivu otrokářů. Ve Valyrii to má přece jen nějaká pravidla. Jsme civilizovaná říše,“ prohlásil sebevědomě. „I když mě vždycky zajímalo, jak to funguje v Západozemí a zvlášť u vás na Severu, když tam otroky nemáte.“

„No, šlechtici mají své poddané,“ připustil jsem.

„A jsou na tom lépe než otroci?“

Vzpomněl jsem si, jak jsem o otroctví plamenně hovořil s Daeronem. Poddaní jsou na tom u nás lépe, ujistil jsem sám sebe. Snad tomu sám věřím, jinak mu to nebudu moci vysvětlit. „V průměru nepochybně. Snad až na…“ Vzpomněl jsem si na Boltony, ale rychle jsem pokračoval odjinud. „Poddaný je povinen pracovat na půdě svého pána, orat, sít, sklízet. Zato mu náleží kus půdy. Jeden z králů, tuším Brandon Stark, přezdívaný Ledooký, poté co porazil piráty, kteří okupovali východní pobřeží Severu, nařídil, že šlechtické rody Severu jsou povinny ze schraňovaného obilí ponechat zásobu na dobu dlouhých zim a pak toto obilí přidělovat poddaným. Seveřanský šlechtic je rovněž povinen své poddané chránit před nebezpečím.“

„No, ne že by u nás vznešené domy a dračí lordi neměli své povinnosti,“ řekl v odezvu. „Ve Valyrii jsou příděly obilí pro obyvatelstvo. Ale platí to jen pro pravé Valyrijce, ne pro přistěhovalce a pro propuštěné otroky. Teprve jejich děti, pokud se narodí ve Valyrii, mají postavení rovné s ostatními.“

„Jak často je otrok propuštěn?“

„No, moc často ne, i když je to možné otroka propustit. Nejčastěji to dávají do závětí zámožní občané, kteří nemají dědice, aby jejich otroci byli po jejich smrti propuštěni. Ale otroci, kteří pracují v dolech se obvykle dočkají svobody až ve smrti.“

„A tvůj rod má otroky?“

„Samozřejmě, i když nemnoho. Hlavně chůvy, kuchařky a podobně. A učitele. Je to asi jediný případ, o kterém vím, kdy smí otrok uhodit svého pána, haha.“

Měl jsem pocit, že se odhodlává na něco se zeptat, ale vždy se nakonec zarazil.

„Na co se chceš zeptat?“ vyzval jsem ho přímo, když se opět zarazil.

„Jaká je Zeď? Myslím Zeď tam u vás na Severu? Je opravdu tak vysoká, jak se říká?“

„Je vysoká šest set padesát stop a současný lord velitel ji chce ještě o padesát stop zvýšit,“ řekl jsem. „Popravdě mi připadá, že už ta výška začíná být spíš na škodu.“

„Rád bych ji někdy viděl. I když je u nás ledasco, Zeď musí být opravdu unikátní stavba. Jedno z míst, na kterých leží svět. Tak to občas říkala paní Daena.“

„Třeba se tam jednou podíváš. Noční hlídka přijímá různé lidi,“ udělal jsem drobný žert.

„Proč tam nejsi ty?“ zeptal se.

„Protože moje matka kdysi řekla, že je pro mě celibátu škoda,“ odpověděl jsem.

Je to zvláštní. Všude člověk naráží na lidi, se kterými je mu dobře pobývat. Dokonce i mezi Valyrijci se takový může najít.

Bylo to moc narychlo, ale přesto jsem to zkusil: „Alyne, myslíš, že bych mohl vidět svou ženu?“

„Tak to je tvá žena? Víš, moc nám toho neříkají. Vím jen, že se na lodi má nacházet nějaká žena kromě Daeny, ale říkají, že není při vědomí.“

Všechno se ve mně sevřelo. O to víc ve mně zesílilo přesvědčení, že se musím podívat, co s ní dělají a proč ji tak ukrývají.

„Kde bych ji našel?“

„Hele, člověče, rád jsem si s tebou popovídal a chápu tě, ale tohle ti teda splnit nemůžu, i když bych…“

„Alyne!“ zazněl ostrý hlas prefekta stráže, malého zlostného muže, který neustále cepoval své podřízené. Jeho hlava se objevila na schůdcích na zadní straně Kastelu a stoupala výše, jak jeho tělo zdolávalo stupně jeden za druhým.

Alyn strnul, zamumlal něco jako „a do Meraxovy řitě“ a očekával, co bude.

„Kdo ti dovolil se se zajatcem vybavovat, ty prázdná hlavo.“ Prefekt mluvil rovněž Andalštinou, ve vojsku Valyrijského majestátu mimo elitní jednotky se používala mnohem více než Valyrijština, protože více vojáků bylo z připojených zemí osídlených Andaly než ze samotné Valyrie.

„Já, my jsme…“

„Chválil podmínky v Targaryenské stráži,“ pokusil jsem se ho podpořit. „Strava dobrá, nadřízení uznalí. Tak to říkal, na mou duši.“

„Co mi to vykládáš?“ zatvářil se prefekt pochybovačně.

„No vážně pane,“ dušoval se Alyn. „Tuhle zajatec obdivoval, jakou máme skvělou organizaci a výstroj z valyrijské oceli. Záviděl, že to u nich nemají.“

„Ano, to opravdu nemáme. Zajímalo mne to, vaše ocel je o tolik pokročilejší,“ hrál jsem na jeho ješitnost.

„Nó, tak dobře. Ale pamatuj si Alyne, že paní Daena přísně zakázala se zajatcem rozmlouvat.“ Ještě chvíli soptil, ale spíše už k sobě a přestával nás brát na vědomí.

Když jeho hlas postupně utichl, uvědomil jsem si, že zvuk okolo lodi je nějaký jiný než předtím.

Původně byly zpoza nás slyšet pomalé údery vesel lodi jedoucí pomalu. Při cestovní rychlosti na galérách vždy zabírá jen třetina veslařů, všechna vesla jsou obsazená jen při boji.

A teď to znělo právě tak, jako když obě galéry za námi rapidně zvýšily rychlost.

„Poslouchej,“ řekl jsem Alynovi, „nepřijde ti to zvláštní? Zní to, jako kdyby se zadní stráž přesouvala.“

Alyn se zaposlouchal. Dokonce i prefekt se vrátil na kastel a snažil se postřehnout, co se to děje.

A pak se daleko na východě objevil první záblesk ranního Slunce. Odrazil se od pozoruhodně klidné hladiny a ozářil Assarion.

A také naše doprovodné galéry. Loď s targaryenským znakem byla stále před námi. Jenže obě veslice z Volantisu se rychle přesouvaly na náš pravobok. Všechna jejich vesla zabírala a první z nich už minula úroveň naší přídě.

„Co to má znamenat? Mají být přece za námi,“ hromoval prefekt. „Musím se zeptat kapitána…“

Konečně se mi spojilo dohromady to, kolem čeho jsem celou dobu kroužil. Je tu někdo další, kdo se snaží poštvat Valyrii proti Severu. Kdo utrpěl tou obchodní smlouvou nejvíc? Čí obchodní lodě nahradil Sever v přístavech Braavosu?

Daeno, Daerone, jste hlupáci. A já také. Talisa si s námi všemi pěkně pohrála.

„Vyhlas poplach,“ zakřičel jsem důrazně na prefekta. „Nevidíš, co se děje?“ Ukázal jsem před příď.

První volantiská loď se zcela zřetelně stočila klounem k targaryenské galéře.

*****

Paluba ožívala pohybem mnoha kroků probuzených zvoncem, kterým zoufale klinkal prefekt. „Popláááách!“ křičel do toho, ale zvonec sám o sobě rámusil až dost.

Strážní důstojník, který stál pod námi na palubě a neviděl přes přední kastel přímo dopředu, na něj volal: „Co se děje tam na přídi?“

„Volantis. Jejich lodě. Tam napravo a před námi. Pane!“ Křičel prefekt, až málem ochraptěl. Důstojník vyběhl za námi. Když viděl, co se děje, zesinal.

Muži posádky zatím vybíhali na palubu vyburcováni poplašným zvoněním, ale chvíli trvalo, než se v chaosu začal tvořit pořádek. I sami důstojníci teprve zjišťovali, co se vlastně děje.

Za malou chvíli se vedle nás objevil dokonce sám Daeron. Měl červené oči a celý jeho vzhled svědčil o tom, že od našeho vyplutí nespal tak jako já.

„Co to má znamenat?“ obořil se na prefekta.

„Tam, pane.“ Prefekt proste ukázal před nás.

„Co to – co to dělají? Zbláznili se?“ Daeron nechápavě kroutil hlavou.

„Oni útočí na náš doprovod,“ popisoval strážní důstojník se stále nevěřícným výrazem ve tváři.

Výjev před námi zatím nabýval na dramatičnosti. Volantiská galéra se plnou rychlostí blížila k targaryenské. Vesla se v rychlém tempu zdvihala nad hladinu, opisovala oblouk, a zase se nořila do vody. Až k nám bylo slyšet píšťalu dozorce řídícího rytmus veslování.

Už bylo zřejmé, že jestli se něco nestane v příštích několika vteřinách, srážka je nevyhnutelná. Na lodi, která byla cílem útoku, už sice nebezpečí zpozorovali, ale zřejmě sotva začínali burcovat ostatní veslaře, aby začali zabírat.

A pak už bylo jisté, že útočící loď uspěje. Mocnými záběry vesel zkracovala vzdálenost a za několik okamžiků už byla její příď mezi vesly napadeného. Ta se po srážce s přídí lámala nebo vytrhávala z lože. Za několik okamžiků poté se kloun útočníka střetl s bokem lodi s dračím symbolem na plachtě téměř vprostřed její délky.

Ozvalo se strašlivé praskání a skřípání namáhaného dřeva, bok napadené lodi doslova pukl a z části se zbortil. Ti nemají šanci, pomyslil jsem si.

Útočník zatím tlačil svou oběť setrvačností před sebou. Na povel začali veslaři útočníka zabírat v opačném směru. Chvíli to trvalo, než se jeho příď vymanila z těla své oběti, ale za chvíli už útočník vycouvával ven. Oběť úderem zjevně značně utrpěla, dle prohnutí v místě nárazu to vypadalo, že má zlomený kýl.

Ale nebyl čas se zabývat více děním před námi. Druhá volantiská loď, která dosud čekala v záloze, kdyby první útok na doprovod nevyšel, se totiž právě začala natáčet přídí k našemu pravoboku.

*****

Na palubě Assarionu se zatím stále pokoušeli důstojníci zorganizovat obranu. Námořníci šplhali do lanoví a pokoušeli se rozvinout plachty. Jenže přilehnout k větru znamenalo plout přímo proti útočníkovi. Současná dráha obou lodí se střetávala někde před naší přídí.

„Co bude teď?“ ptal se Daeron důstojníka, který stál vedle něj. „Taranují nás taky?“

„Spíš nás budou chtít zapálit nebo zahákovat. Bok karaky je pro kloun moc silný,“ řekl důstojník.

Věděl jsem, co by to chtělo.

„Daerone,“ oslovil jsem svého věznitele, „musím na záď k pomocníkovi kormidelníka. Teď hned!“

„Zbláznil ses? Jsi zajatec, nemůžu tě teď nechat courat po palubě,“ řekl prefekt.

Daeron se rychle zeptal: „Co chceš dělat?“

„Pokusit se zachránit tuhle loď, co myslíš.“ Chtěl jsem dodat ty valyrijský bastarde, ale nechal jsem si to pro sebe.

„Ty? Chceš pomáhat? Proč?“

„Jsme na jedné lodi. Doslova, ty blázne.“ Tentokrát jsem ho nešetřil. Daeron jen nechápavě civěl. Nebyl voják a neuměl v podobných situacích reagovat. Aniž jsem čekal na odpověď, rozběhl jsem se po schůdcích dolů a přes palubu k zadnímu kastelu. Následoval mne Alyn, jako důsledný strážce.

Z volantiské lodi zatím vypálily dva škorpiony na přídi zápalné střely na naši loď. Jedna proletěla těsně nad palubou a skončila na druhé straně v moři, druhá zůstala vězet v hlavní plachtě. Oheň přeskočil na plachtu, a i když zatím nehořel nijak divoce, bylo otázkou času, kdy se rozšíří na další části plachtoví. Několik námořníků v plachtoví se jej okamžitě pokoušelo uhasit.

Doběhl jsem ke schůdkům na zadní kastel, aniž by se mne někdo pokoušel zadržet, všichni měli dost svých starostí. Vyběhl jsem k pomocníkovi kormidelníka, který hlásil otvorem dolů pokyny.

Teprve teď se mne pokusili dva strážní zastavit, ale Alyn jim pokynul, aby nás nechali být.

„Jak rychle se dokáže tahle loď otočit po větru?“ Spustil jsem na něj.

Byl tak vyvedený z míry, že bez odporu odpověděl: „O čtvrt kruhu asi za půl minuty, ovšem při plném přilehnutí na vítr.“

„No, budeme to muset stihnout,“ řekl jsem.

„Stačit co?“ zeptal se.

Mezitím se k nám postavil první důstojník, který velel na zádi. „Nepleť se do toho, Seveřane,“ řekl drsně. „Kdo ti vůbec dovolil sem přijít. Stráž!“

„Pane,“ oslovil jsem ho, „nemáme teď čas se hádat. Navrhuji nechat je najet blízko k boku, a pak se k nim prudce natočit přídí. Můžeme jim přelámat vesla.“

„Jsi snad námořník?“ řekl a z jeho hlasu byl jasně znát despekt k suchozemskému vlkovi ze Severu.

„Ne, ale už jsem o tom četl. Mistr Nymos o tom píše v životopise Rodwella Rudého. Jeho loď jednou napadli Lysénští piráti. Ubránili se tak, že zpřeráželi úročníkům vesla.“

„Nechoď na mě s vyčteninkami, Seveřane,“ řekl důstojník.

Za ním se však v tu chvíli ozvalo: „Dobrý nápad, Seveřane. To můžeme zkusit, beztak nemáme příliš na výběr.“

„Kapitáne?“ nejistě se zeptal důstojník.

„Měl bys víc číst,“ odbyl ho kapitán. „Znám to, už jsem to viděl v jedné bitvě mezi otrokářskými městy,“ pokračoval.

Pomocník kormidelníka, který bezradně stál vedle nás, se zeptal: „Co mám tedy říct kormidelníkovi?“

„Ať drží kormidelní páku jak je a je připraven na povel prudce změnit směr doprava. Odpadneme po větru a možná budeme mít štěstí,“ přikázal kapitán. „Abychom se otočili rychleji, potřebujeme ale natočit i plachty. Velarre, postarej se o to.“

„Aye, kapitáne,“ řekl první důstojník. „Plachtová směno, k lanoví, natočit plachty na vítr.“

Posádka začala vykonávat příkazy.

Volantisská galéra se zatím s mocnými záběry blížila k našemu boku, který jako kdyby mu Assarion sám nabízel vyzývavě jako přístavní holka. Píšťala udávala rytmus, na přídi byly jasně vidět postavy námořníků a žoldnéřů připravených k abordáži.

Škorpiony na nás ještě několikrát vystřelily, jedna střela proletěla těsně kolem mne a zabořila se do brlení za mnou, přičemž se vyrojil roj jisker, další zasáhla hlavní stěžeň, jiná se zaryla do boku.

Vzdálenost už činila sotva tři délky lodě, když kapitán zavelel: „Odpadnout po větru, teď!“

Jak se příkaz dostal ke kormidelníkovi, loď se začala stáčet přídí k útočníkovi. Vítr tlačící do plachet nás v tu chvíli do obratu doslova vtlačil a za několik chvil jsme udělali téměř celý čtvrtobrat. Příď Assarionu náhle mířila přesně kolem levoboku útočníka.

Na jeho palubě si teprve v tu chvíli uvědomili náš záměr, pokusili se zabrat jen vesly na levé straně, aby se dostali z nebezpečného kurzu, ale bylo už pozdě.

Jak se obě lodi míjely, volantiská vesla začala jedno po druhém praskat nebo byla vytržena z uložení, což páchalo paseku mezi veslaři na téhle straně. Lodi byly tak blízko, že se trupy třely o sebe s do krve se zařezávajícím skřípěním. Několik střelců na Assarionu střelilo do shluku vojáků na přídi galéry, připraveného zřejmě k abordáži. Povedlo se nám tím vším vyvolat takový chaos, že se Volantisané vůbec nepokusili nás zahákovat.

Assarion projel plnou rychlostí okolo a zanechal první galéru s vesly na levoboku nepoužitelnými. Bude jim teď dlouho trvat, než je nahradí nebo opět usadí.

Na palubě Assarionu propukl jásot.

Kapitán se otočil ke mně a řekl: „Dobrý nápad, to ti nezapomenu.“

Alyn mi nadšeně ukazoval: „Podívej, mají to rozbitý. No, kdo je teď velkej chlap co?“ volal na ně posměšně.

Ale ještě než stačil pořádně odeznít, ozvaly se výkřiky ze strážního koše: „Druhý jde po nás!“

*****

Druhý útočník překvapivě rychle zareagoval na potíže svého kolegy a byl už téměř u nás. Kapitán se pokusil zopakovat úspěšný manévr, ale tihle byli už poučeni a na past neskočili. Místo aby se vrhli na nabízený lodní bok, stočili se po směru a z jejich paluby vylétla hákovací lana. Háky opsaly ve vzduchu křivku a po chvilce, která mi subjektivně připadala jako věčnost, se se zvukem kovu zarývaného do dřeva zahákly o brlení na levoboku.

Kapitán Assarionu přikázal několika námořníkům: „Jděte do nižších pater a zabarikádujte přístupy do kastelu z paluby. A poklopy z hlavní paluby do podpalubí.“ Námořníci spěchali splnit rozkaz.

Abordáž by byla vskutku nebezpečná. Na volantiské galéře mohlo být až sto padesát vojáků. Co jsem mohl posoudit, Assarion jich měl sotva padesát a stejně tak námořníků. I když nepřátelé se jistě nedostanou na palubu najednou, bude to těsné.

„Loď je napadena, za Assarion,“ zvolal kapitán. „Velarre, zorganizuj obranu na palubě.“

První důstojník se rozeběhl na příď za prefektem vojáků. Ale když byl asi v půli cesty, přes bok se přehoupli první útočníci. Velarr tasil svůj důstojnický meč a přivolával pomoc, targaryenští však byli pořád ještě příliš rozptýlení a neorganizovaní. Několik námořníků, kteří zrovna na kapitánův příkaz zatloukali poklopy do podpalubí, se mu pokusilo jít na pomoc. Pustili se do boje s útočníky, ale měli maximálně nářadí a dřevěná bidla, kterými se pokoušeli čelit převaze útočníků. Bez pomoci mu nebudou moc platní a sami za to zaplatí.

Velarr se zatím vyhnul několika ranám, jednoho volantiského žoldnéře srazil na zem, bylo ale vidět, že dlouho nevydrží. Pak konečně jemu a námořníkům na palubě přispěchali na pomoc vojáci s barbutami na hlavách, kteří začali proudit z předního kastelu.

„Jak se mohla ta volantiská špína opovážit,“ ozvalo se za kapitánem. Daena právě lezla z poklopu od kajut. Oheň jí plál v očích, byla rozrušena na nejvyšší míru a dlouhé bílé vlasy jí vlály ve větru. I když na to nebyl ani trochu čas, a tu ženu jsem nenáviděl za hrob, musel jsem přiznat, že v tu chvíli vypadala téměř neodolatelně. Hned za ní se z poklopu vydrápal Daeron.

„Respekt před valyrijskou mocí není ani v Essosu tak velký, jak si myslíš,“ neodpustil jsem si poznámku.

„Podléhají přece Valyrijskému majestátu, jako všichni,“ nechápal Daeron.

„Nehodlám řešit vaše vzájemné vztahy. Teď nám jde o krk všem stejně,“ řekl jsem. „Chci svůj meč,“ obrátil jsem se na kapitána, který zatím organizoval posádku okolo k obraně zadního kastelu.

„Ale to nejde, ten muž je úhlavní nepřítel Valyrie,“ protestovala Daena. Daeron svou sestru uchopil za ruku a něco jí domlouval.

„Jak to umíš s mečem?“ zeptal se mne kapitán prostě.

„Snad jsem to během své přátelské návštěvy Města racků nezapomněl,“ řekl jsem sebejistě.

Alyn, ze kterého se stával můj obhájce, vedle mě dodal: „Chci vidět bojovat Seveřana. Uvidíme, kdo je lepší.“ Sebevědomě se při tom dotkl jílce svého meče.

„Dej mu přinést jeho meč, pane,“ řekl kapitán.

Daeron mezitím mávl na jednoho ze svých osobních strážců a dal mu pokyn stran mého meče. Ten pokývl hlavou a odběhl.

Zatím byl boj nerozhodný. Volantisanům se zřejmě povedlo svou loď uvázat a další háky se zakusovaly do dřeva jako zuby dravce do své oběti.

Několik útočníků se dralo už i na záďový kastel. Daena vykřikla a ukázala ke schůdkům vedoucím k nám. Nad úrovní velitelské paluby se objevila první hlava žoldnéře s kroužkovou kápí chránící mu hlavu a ramena a v prošívanici, na které byl znak s černou figurou kočky. Přiskočil jsem k němu a skopl ho dolů. Strhl několik dalších s sebou, ale další se drali nahoru k nám.

Kapitán kolem sebe shromažďoval všechny námořníky a vojáky, kteří byli k mání. Asi pět střelců z kuší pálilo do houfu útočníků, ale i když jich několik zasáhli, nemohlo je to zadržet. Dole byli zatím vojáci z předního kastelu vytlačováni z hlavní paluby zpět.

K nám se drali po obou cestách, pokoušeli jsme se je zadržet na schodech, aby nemohli využít svoji převahu. Bylo to jako bitva o hradby. Targaryenští strážní bodali svými meči a kopími pod sebe, Alyn a já jsme blokovali výstup po schodech, on máchal mečem, já shazoval na nepřítele sudy a všechno, co mi přišlo pod ruku.

Volantisané po nás zase zespoda stříleli z luků a kuší, dokonce i škorpiony z paluby galéry se zaměřily naším směrem a pálily po zadním kastelu. Jeden z targaryenských kušovníků si všiml nebezpečí a zasáhl jednoho muže z obsluhy škorpionů, ale hned další střela mu rozdrtila hlavu.

Nad palubou se vznášel strašný řev, rozkazy už neposlouchala žádná ze stran, stal se z toho naprosto živelný střet dvou mas, každý bojoval jak uměl. Kapitán Assariona už také stál v první řadě, rezignoval na pokusy nějak dění kolem sebe řídit a bránil přístup na velitelskou palubu jako všichni ostatní.

Útočníci byli dobře vyzbrojení a své řemeslo ovládali, navíc byli v přesile, Targaryenům zase pomáhala jejich kvalitní zbroj. Teď záleželo na tom, která strana jako první poleví v náporu.

Konečně se vrátil strážný s mým mečem. Otočil jsem se na chviličku k němu a popadl meč až příliš nedočkavě, takže nejistě sáhl po své zbrani. Nedbal jsem na to a otočil se zpět ke schodům.

Právě v tu chvíli se jeden z četných útočníků vydral až na velitelskou palubu, odrazil Alynův sek, druhým úderem ho srazil k zemi a chystal se ho s mocným rozpřahem dorazit. Byl na něj tak soustředěný, že si mne vůbec nevšiml. Rozběhl jsem se k němu, vrazil do něj ramenem, žoldnéř ztratil rovnováhu a já mu zarazil hrot meče do břicha. Svezl se k zemi. Popadl jsem Alynovu ruku a pomohl mu na nohy.

Jenže zatím se v obraně vytvořila mezera, kterou už neměl kdo pokrýt. Několik nepřátel jí prošlo nahoru. Dva nebo tři dostali střelci z kuší, ale další dva se řítili po nás.

Utkal jsem se s prvním a vyřídil ho, když se nechal oklamat klamným výpadem doprava. Alyn mečem odrazil dalšího, udeřil do něj štítem a další ranou jej zasáhl mezi krk a rameno.

Ale další vlna se řinula nahoru. Tentokrát si mne za soupeře vybrali dva muži. Jeden byl vyzbrojen sekerou a byl bez ochrany hlavy, druhý měl meč a štít a na hlavě měl přilbu podobnou targaryenské. Podle bohatší zbroje jsem ho odhadoval na důstojníka. Muž se sekerou se po mně hnal se zběsilostí býka puštěného z ohrady, jeho sekyra po rozmachu dopadala s drtivou silou, která by mne rozpoltila vedví. Díky tomu se však nemohl k útoku dostat druhý muž na ním.

Uhnul jsem jeho prvnímu úderu, při druhém sekerou zasáhl hlavní lodní zvon s ohromným zaduněním. Odkryl se, využil jsem toho, máchl mečem po jeho nechráněném levém rameni a zasáhl ho přes klíční kost. Ta praskla, muž zařval, šílený bolestí po mně mrštil sekerou, já to nečekal a schytal jsem úder železem přímo do obličeje. Udělaly se mi mžitky před očima, paluba pode mnou se náhle zahoupala mnohem víc než dosud a do úst mi z nosu teklo něco nepříjemného a hustého.

Zatřásl jsem hlavou a dalším úderem muže dodělal ranou do hlavy.

Druhý muž za ním využil mého zjevně nejistého postoje. Soupeř naznačil výpad vpravo a pokusil se přenesením váhy zaútočit zleva. Sice jsem jeho úmysl pochopil, ale reagoval jsem pomalu. Zastavil jsem jeho ránu až na poslední chvíli a nedokázal jsem přejít do protiútoku. Muž se už rozpřahoval, že mne vyřídí další ranou.

Sklouzl jsem na zem, protivníkův meč zasvištěl nade mnou, překulil jsem se po dřevě a sekl jej do lýtka. Soupeř podklesl a druhou ranou jsem jej dorazil.

Přišel však ještě jeden útok. Za mnou se ozval křik: „Donipheee!“ Pochopil jsem, že byl určen muži, kterého jsem právě zabil. Sotva jsem se stihl zaměřit na nové nebezpečí, když se nepřítel objevil nade mnou a zuřivě zaútočil. Zjevně chtěl pomstít svého velitele. Udeřil kladivem shora, sotva jsem se stačil smýknout stranou. Byl jsem na zemi a můj meč zůstal někde za mnou. Mstitel se znovu rozpřahoval, podal jsem štít mrtvého a nastavil ho do rány.

Prrrrásk! Hrot kladiva se zakousl do štítu jako by byl z papíru. Ruce mi nárazem podklesly a hrot se zastavil až na mém koženém kabátci. Vykopl jsem nohou a zasáhl muže do kolena. Sykl bolestí, ale jen jsem ho zdržel. Začal se opět napřahovat k dalšímu útoku.

V tom mu na bok dopadl meč. Prorazil hauberk, který měl muž na sobě, a zasáhl ho břicha. Muž se zhroutil.

Nade mnou se objevila ruka, která mi pomohla vstát. Alyn. Poplácal jsem ho po rameni. „Splácím dluh,“ řekl.

Rozhlédl jsem se. Nepřátelé, kteří se drali po schůdcích nahoru, při pohledu na mrtvého důstojníka znejistěli. Toho musíme využít.

Popadl jsem meč a vykřikl: „Na ně! Vytlačíme je!“ Těch několik valyrijců, kteří ještě stáli kolem, udeřilo meči do štítů a postoupilo vpřed.

V tu chvíli zapracovala psychologie. I když nad námi měli stále početní převahu, náhle útočníky opustila odvaha a pod naším útokem se dali na ústup. Několik jich ještě padlo, ostatní se stáhli pod schody. Zacelili jsme mezeru v obraně pokoušeli se s pomocí štítů a všeho, co nám přišlo pod ruku, krýt před střelami, které na nás stále pršely.

„Tam, napravo,“ zvolal někdo. Podíval jsem se tím směrem. Blížila se k nám druhá galéra.

*****

Galéra plula pomalu, ale během chvíle bude u nás. Posádce se zjevně podařilo část vesel nahradit nebo je odebrat z druhého boku.

Útočníci pod námi zjevně čekali na její příjezd a posily. Jakmile budou muži z druhé lodi na palubě, podniknou další útok.

Neměli jsme už střely do kuší, zbylí kušovníci už kuše odhodili a postavili se s meči k ostatním obráncům kastelu.

Nepřátel bylo dole stále mnoho a nás moc málo na to, abychom je vytlačili z paluby. Navíc to vypadalo, že přední kastel už padl.

Rozhlédl jsem se kolem. Zbývalo nás tu sotva dvacet vojáků a námořníků. Kapitán byl raněný a zdálo se, že není nezraněný jiný důstojník, který by velel.

Otřel jsem si hřbetem ruky krev, která mi stále tekla z nosu, a obrátil jsem se k nim: „Dobře chlapi, musíme to tu udržet za každou cenu. Dokud jsou dole, nemůžou využít výhodu početní převahy. A my je dole udržíme, co?“

„Udržíme,“ zaznělo pár odhodlaných hlasů.

Očima jsem hledal Daerona, a když jsem ho spatřil, zamířil jsem k němu.

„To jsou paradoxy života, co?“ řekl jsem se smíchem podníceným únavou a bojovým vypětím, což je kombinace, která člověku dovolí smát se skoro všemu. „Já nakonec bojuju na straně Targaryenů proti jejich nepřátelům z Valyrií podmaněných zemí.“ Když jsem to vyslovil, ještě o to víc absurdní mi to přišlo.

Daeron byl ještě příliš otřesen z toho, čeho byl svědkem. V ruce měl dokonce meč, který vzal některému padlému, a nejistě jím mával proti neexistujícímu nepříteli.

Když jsem na něj promluvil, trhl s sebou a otočil se ke mně. „Co? Cože? Á, ano, jistě,“ odpovídal trhaně. „No, měl bych ti asi poděkovat.“

„Teď si nech děkování,“ usadil jsem ho. „Musíme se rozhodnout, co dál.“

„Dál? Ano, dál, jistě. Tedy, to už je zařízené. Daena…“ Nedokončil.

„Co Daena? Co Daena?“ zopakoval jsem hlasitěji, když neodpovídal.

„Ona, ona šla dolů, jak se začala přibližovat ta druhá galéra. Vzala si pochodeň, myslím…“

„Pochodeň?“ Vzpomněl jsem si na Ryswella a Ranní brízu. To ne, to ne! Zuřil jsem. Jak může člověk spadnout do stejného exkrementu dvakrát. „Chceš říct, že v podpalubí je…“

„Dračí oheň. Vyhodí nás i s nimi.“

„Do zlaté lannisterské prdele.“

*****

„Alyne, pokus se to tu držet,“ oslovil jsem muže, se kterým jsem teď bojoval bok po boku.

Alyn přikývl a řekl: „Jasný. Nedáme se lacino a tak podobně.“ Mávl vesele rukou. „A když to začne dole bouchat, znamená to, že se sejdeme někde mezi dnem a povětřím.“

„Je to tak. Nadýcháme se ranního vánku,“ přikývl jsem.

Ty se mnou,“ ukázal jsem na Daerona. Ten zcela bez odporu přikývl.

Rychle jsme sestoupili do nitra kastelu. Tady někde musí být Alisia, pomyslil jsem si. Když to přežijeme, nikdo mi nezabrání jít za ní.

Uvědomil jsem si však, že ji nepřivedl na palubu ani hluk. Ona nebyla ta, která by seděla bojácně v koutě, kdyby se mohla na vlastní oči přesvědčit, co se děje.

Jak jsme sestupovali dolů, měl jsem ohromnou chuť na Daerona udeřit, kde se Alisia nachází.

Ale teď musíme dohnat Daenu, nebo už nebude ani loď, ani Alisia, ani já. Bylo to naprosto racionální, přesto ne zas tak malá část mé mysli nesouhlasila a toužila zachovat se naprosto nezodpovědně.

„Kde přesně máte sudy s dračím ohněm?“ zeptal jsem se Daerona, spíše abych zahnal předchozí myšlenku.

„Přímo pod zadním kastelem,“ řekl.

„Takže vyletíme výš než oni,“ poznamenal jsem. Přidali jsme do běhu a seběhli poslední patro až do dolního skladiště. Právě včas. Daena, doprovázena jedním tělesným strážcem, zrovna mířila k povědomé hromadě sudů ležících na dně Assarionu.

„Zadrž,“ křikl jsem na ni.

„Jak se odvažuješ?“ řekla povýšeně, když se otočila. „Bratře, proč jsi mu dovolil jít za mnou?“

„Já, totiž, Daeno…“ Nevěděl, co jí říci. Působil jako člověk, který naprosto přišel o obraz světa tak, jak jej viděl.

„Nejsi Targaryen,“ řekla mu opovržlivě. „Nemáš dost statečnosti přijmout osobní oběť.“

„Nemusí nic přijímat,“ vložil jsem se do toho. Nad námi se opět rozhořívala bitva a i když jsme cítil vnitřní rozpolcenost z toho, za kterou stranu musím bojovat pro záchranu života, měl jsem dojem, že bych měl být spíše tam. „Můžeme ještě vyhrát.“

„Můžeme vyhrát?“

„Ano, když odrazíme další útok, vyčerpáme je natolik, že se stáhnou.“

„Ne, jde mi o to, že jsi řekl my můžeme,“ odvětila Daena. Tvářila se u toho tak, že jsem si nebyl jistý, jestli je potěšená nebo rozčilená.

„A co mi zbývá jiného, abych zachránil svou ženu a sebe,“ řekl jsem stroze. „Na nepřátelství máme ještě času dost. Teď mi dej tu pochodeň a někam zalez.“

Byla tak ohromená tím, jak jsem k ní mluvil, že ani nezaprotestovala. Ale nepohnula se. Přistoupil jsem proto k ní, vyrval jí přes protesty pochodeň z ruky a dal ji Daeronovi. Daenin strážce chtěl něco říci, ale sama Daena ho zarazila. Pak se otočila ke mně, nasadila kamenný výraz a spustila: „Jestli je v tom nějaká lest…“

„Jo, jo, tvůj drak si mě dá k obědu, je mi to jasný,“ mávl jsem rukou. Už jsem ztratil dost času, nechtěl jsem ještě poslouchat její proroctví o pomstě až za hrob a podobně.

„Tak co chceš dělat?“ zeptala se a kupodivu to neznělo povýšeně.

„Vyhrát,“ řekl jsem.

„A jak?“ zeptal se Daeron, a znělo to od něj zoufaleji, než od jeho sestry, která se zdála stále plná odhodlání.

Jenže jako by to všechno nebylo už tak špatné, ozvaly se z podpalubí ve směru od přídě kroky. Hodně kroků.

„Co to je?“ zeptala se Daena.

„Volanisanům se povedlo z předního kastelu dostat do podpalubí,“ řekl Daeron.

*****

Kroky se přibližovaly. Jak byly stále blíž, bylo již možno rozeznat, co útočníci říkají.

„Tady někde by to mělo být,“ říkal první, hluboký hlas, patřící zřejmě veliteli skupiny. Připadal mi povědomý. „Máme štěstí, že jsme se sem dostali první.“

„Proč to vlastně musíme všechno vyhodit do vzduchu? Co kořist? Co ty ženský?“ zeptal se druhý hlas.

Při slově ženský se Daena ošila. Byli jsme schovaní po obou stranách vstupu do zadní části spodního skladiště, které bylo nezvykle rozděleno přepážkami.

„Nezapomněl jsi, co nám Ben říkal?“ řekl třetí hlas.

„Přesně tak,“ řekl opět první. „Zaplaceno dostanete, ale po téhle lodi smí zbýt jen trosky. A nikdo nesmí přežít. Hlavně ty ženský.“

„No, já jen myslel, že…“ odpovídal druhý.

„Nemysli a pojď za mnou,“ řekl první.

Už byli skoro u nás. Z průchodu se nejdřív vylilo světlo svítilny a potom první noha překročila práh průchodu v přepážce.

Vyrazili jsme s Daeniným strážcem, popadli jsme nového příchozího za ramena a vtáhli dovnitř. Muž překvapeně upustil svítilnu a svalil se na zem. Než jeho kumpáni zareagovali, jejich velitel měl na krku přiložený meč targaryenského strážného. Oba se ale rychle vzpamatovali a postavili se do bojového postoje. S meči to zjevně uměli.

„Vzdejte to, zbraně na zem,“ křikla na ně Daena. Byla v těchto situacích daleko pohotovější, než její bratr, který pomalu sebral upuštěnou zbraň prvního muže a pokusil se její slova podpořit něčím, co považoval za bojový postoj.

„No tak, chlapi, neslyšeli jste dámu?“ vyrazil ze sebe jejich poděšený velitel. „Položte to na zem.“

Otočil jsem se po něm. Teprve teď jsem mu viděl do tváře.

„U všech Dvojčat,“ ujelo mi. Byl to Fretka Ben.

*****

Oba strážci stáli bez hnutí.

„Zbraně na zem,“ zopakovala Daena výzvu.

„Tak hloupí nejsme,“ řekl jeden z nich. „Za chvíli tahle loď padne. Pak s vámi bude konec.“

„Poslechněte jí,“ křikl na ně náš momentální vězeň, kterému Daenin strážný přitlačil meč na krk. Rád bych si ten okamžik vychutnal sám, ale nešlo to, musel jsem sledovat ty dva. Oba chránily hauberky navlečené přes spalníře a kroužkové kápě na hlavách.

Ten, který předtím mluvil, se usmál. Pak řekl: „Víš, Bene, nikdy jsem tě neměl rád.“ Daena zavrtěla hlavou, snad tomu dobře nerozuměla, a v tu chvíli ji žoldnéř popadl a přiložil meč na její krk.

„Tak, řekl bych, že šance jsou vyrovnané,“ řekl jeho kumpán. „Jestli vám na tý děvce záleží…“

Nedořekl, protože jsem na něj prudce zaútočil. Byl zcela překvapen, vyrazil jsem mu meč z ruky ranou shora dolů a pak ho udeřil hruškou meče do obličeje. Svezl se k zemi.

„Nezáleží,“ řekl jsem tomu, který držel Daenu. Levou rukou jsem přitom otíral plochu meče, který byl ještě zakrvácený z předchozího boje.

Něco zamumlal, mrštil Daenou ke stěně a zmizel v průchodu, než bys řekl Volantis.

*****

Fretka Ben byl v mých rukou. Ještě měl v obličeji modřiny od výprasku, který jsem mu uštědřil posledně. Odstrčil jsem targaryenského strážce, popadl jsem Bena pod krkem a přiložil mu na krk meč.

„Moc času nemáme, Bene,“ řekl jsem mu. „Tvůj kamarád se brzo přiřítí s pomocí.“

„Já, já řeknu co chcete, jen mě nezabíjej,“ vyrážel ze sebe Ben.

„Ty pijavice,“ řekla mu Daena. „Za tohle zaplatíš.“

„Na to bude čas potom,“ okřikl jsem ji. Otočil jsem se zpět na Bena. „Kdo za tím je? Volantis?“

„No, někteří z Volantisu, ano,“ říkal rychle a vystrašeně. „Také z jiných měst. Z Tyroše. Nelíbí se jim, že rod Targaryenů přebírá kontrolu nad Úzkým mořem. A hlavně že v Úzkém moři se převáží zboží na lodích Severu, jak to vyjednala ta – ehm, tvoje žena, sere Brandone.“

„Nemaž mi med kolen huby,“ řekl jsem mu. „Takže chtějí vyprovokovat střet mezi Targaryeny a Severem, je to tak?“

„Ano, ano,“ přikyvoval Fretka.

„To se moc snažit nemuseli,“ řekl jsem. „Tuhle paní Daena k tomu popouzet nepotřebovala.“ Podíval se na chviličku po Daeně. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst.

„To začalo už dřív. Našeptávali i Baelorovi, aby se Severem vyprovokoval střet. A paní Daena nedokázala pro svojí věc získat podporu rozhodující části dračích lordů.“

Sypal to ze sebe a strachy byl celý bledý. Bál se ale určitě víc Daeny než mne.

Já sám jsem si tisíckrát přál toho parchanta pomalu krájet na malé kousky, ale teď, když jsem ho měl v hrsti, jsem si uvědomoval, že na mučení nejsem ten pravý. Zeptal jsem se: „A tohle mělo vypadat jako práce Severu ne?“

„Přesně tak. Zbavili by se Alisie i Daeny a každá strana by obviňovala tu druhou.“

„Kdo tohle naplánoval?“

Ben vykoktal: „To Talisa. Ta za tím stojí.“

„To sis vymyslel, ty bídáku.“ Daena byla rozčilením bez sebe. „Paní Talisa je mou důvěrnou přítelkyní, to prostě není možné.“ Pro mne to však nebylo nic překvapivého.

„Snad si nemyslíš, že to Fretka zorganizoval sám,“ řekl jsem směrem k ní.

„Ale ona ne. Ona ne. Tohle jsi řekl, jen aby sis zachránil kůži a hodil vinu na jiného“ Říkala to jako milenka, která odmítá uvěřit zradě. Kdoví, co mezi nimi bylo. Ale to mě nezajímalo, teď bylo třeba jednat.

„Já ti říkal, abys na ni tak nespoléhala,“ zapojil se do hovoru její bratr, než jsem stačil promluvit.

„Bratře, mlč,“ řekla mu Daena. „Kdyby bylo po tvém, ještě bychom ani neměli Dračí kámen.“

„Kdyby bylo po mém, Talisu bych dávno odvolal. To já přebírám záležitosti Úzkého moře.“

„Ale…“

„Tak dost!“ Zakřičel jsem na ně na oba. „Už mě z vás dvou bolí hlava. Teď musíme ukončit krveprolití.“

„Co mám dělat?“ zeptala se Daena. Opět nečekaně spolupracovala.

„Zabarikádujte to tady, kdyby se vrátili. Tohohle svažte,“ ukázal jsem na omráčeného muže.

„A ty?“

„Já si půjčím tohohle pána. A jeden soudek.“ Pokynul jsem jejímu strážnému, který mě zřejmě v tu chvíli bral jako vyšší autoritu než svou paní.

Daena neprotestovala a začala konat. Její bratr se k ní po chvíli připojil.

*****

Když jsme se vydrápali s Benem a soudkem dračího ohně na velitelskou palubu, ještě se targaryenští drželi. Dole pod námi se pokoušeli útočníci prorazit zabarikádované přístupy do kastelu. Bylo slyšet zvuky seker a štípajícího se dřeva. Do štítů, které byly rozložené po přední straně kastelu, bylo zabodáno dost šípů.

Pokud jsem podle letmého pohledu mohl posoudit, řady útočníků byly již dost prořídlé. Stále jich však zůstávalo asi čtyřicet či padesát bojeschopných.

Druhá loď však už byla jen pár minut plavby od nás.

Targaryenů tu zůstalo na nohou asi patnáct, již notně vyčerpaných a málokterý byl nezraněný. Jestli stihnou Volantisané dole prorazit, nebude nás dost na to se jim postavit.

Štěstím bylo jen to, že škorpionům na palubě galéry zřejmě došlo střelivo, anebo nechtěli riskovat zásah svých mužů.

Alyn viděl, jak před sebou tlačím Fretku Bena a hvízdl. „Tenhle je tady? Hej, Bene, poznáváš mě? Jak jsi hrál falešně ty kostky a já tě načapal.“

Fretka Ben jen krčil rameny. V tu chvíli u mě asi hledal ochranu.

„A co je tohle?“ Podíval se Alyn na sud.

„Dračí oheň pro zahřátí.“

„Děláš si – ne, neděláš si,“ řekl, když uviděl můj obličej. „Co ale s tím? Tím se můžeme pěkně zahřát všichni a ještě zbude na nášup.“

„Vystrašíme je. Donutíme je to vzdát. Tuhle Ben jim poví, že to na ně nalejeme.“

„A vyjde to?“

„Vypadám jako zelenověštec?“ To bylo pro Valyrijce příliš těžké. „To znamená, že nevím. Napadá tě něco jinýho?“

„Hmm, no, momentálně ne. Kdyby dole neštípali do dveří, řekl bych, že je to šílený.“

„To taky je.“

„Co to děláte?“ Dokulhal k nám kapitán. Byl poraněný na noze a na hlavě měl šrám. Jinak však působil plně při vědomí. Podíval se na Bena.

„Tohle je pán, který toho má hodně na svědomí. Včetně tohohle přepadení,“ řekl jsem mu.

„A tohle?“

„Dračí oheň,“ řekl Alyn. „Potřebujeme naše návštěvníky poctít jeho osvěžující vůní.“

„Hlavně to nezačněte lít přes zábrany, polijete víc nás než je.“

„Tak jak to máme udělat?“ zeptal jsem se podrážděně. Ve své ješitnosti jsem neměl rád, když mi někdo boří mé geniální plány.

„Musíš vymyslet, jak je tím obdařit rovnoměrně. A to rychle.“ Dole už byly jedny zabarikádované dveře téměř proražené.

„Dobře,“ řekl jsem. „Potřebujeme nějaké menší nádoby, co se po dopadu rozbijí. Je tu něco takového?“

„Džbány?“ řekl Alyn.

„Ano, přesně.“

„Paní Daena a pan Daeron tu mají nějaký servis, pomáhali jsme to stěhovat. Je to ještě v truhle nevybalené, před vyplutím na to nebyl čas.“

Kapitán poslal dva z námořníků, které jsme mohli postrádat, pro zmíněnou truhlu. Za chvíli byli zpět.

Povedlo se nám vybrat pár takových nádob, které by se daly naplněné hodit.

Začali jsme je plnit. Údery dole v nás vyvolávaly nervozitu a ve spěchu jsme měli co dělat, abychom třesoucíma rukama nerozlili více obsahu soudku po velitelské palubě než po nás.

„Rychle něco vymyslete, už jsou skoro uvnitř,“ hlásil jeden z vojáků bránících přístup na kastel.

Podařilo se nám naplnit asi deset nádob. S Alynem a kapitánem jsme je začali házet dolů. Právě včas, zdola hlásili, že dveře jsou už téměř napadrť.

„To máte za mojí loď,“ křičel na kapitán.

Nádoby se při dopadu tříštily a jejich obsah se rozstřikoval po pláštích, prošívanicích, zbrojích, po kůži útočníků.

Záseky seker a bušení zdola ustaly.

Ozvalo se poplašené volání. Útočníci už byli také unavení, snadněji se tak lámala jejich morálka.

„Vy tam dole,“ zakřičel jsem. „Všichni víte, co je to dračí oheň. Tak hybaj odsud, než na vás začnou pršet pochodně.“

Šťouchl jsem do Bena. „Je to tak, chlapi,“ volal přiškrceným hlasem Benfred. „Zapálí to i s vámi, jestli se nestáhnete.“

Zabralo to. Nějaký velitel se sice dole pokoušel obnovit pořádek, ale panika v tu chvíli převážila.

Útočníci se rychle stahovali zpět k levoboku, po zaseknutých lanech se spouštěli dolů zpět na palubu své galéry a zanechávali za sebou palubu pokrytou mrtvými, raněnými a krví.

Sotva byli z paluby pryč, vykřikl kapitán: „Přesekat lana.“ Zbytek vyčerpané posádky a vojáků včetně mne se ještě jednou vzchopil a vyrazil splnit úkol.

Z galéry se nám v tom ani nepokoušeli bránit, ti, kteří se tam vrátili, ze sebe strhávali všechny svršky potřísněné dračím ohněm a házeli je do vody. Aby si to nerozmysleli, kdosi jim na palubu hodil soudek se zbytkem dračího ohně.

Z druhé galéry viděli, že se před nimi děje něco podivného. Obě lodi si počaly vyměňovat vzkazy a za chvíli se obě zamířily spěšně na jih. Zanechávaly na naší palubě targaryenské i vlastní mrtvé a Fretku Bena.

Jakmile bylo možno s lodí opět manévrovat, kapitán zavelel provést obrat k troskám targaryenské galéry a zachránit trosečníky, jestli z nich ještě někdo zbyl.

Na palubě se objevila Daena a zeptala se kapitána, kdy budeme moci pokračovat v plavbě. Kapitán však prohlásil: „Ztratili jsme víc než polovinu lidí. Potřebujeme tuhle loď bezpečně ovládat. Bez lidí to nejde. Musíme vylovit co nejvíc trosečníků z galéry.“

Alyn se mezitím odnikud vynořil po mém boku a prohlásil: „Dobře, uznávám, že je to mezi námi plichta.“

„Někdy si to zopakujeme,“ vrátil jsem mu kompliment.

*****

Na troskách targaryenské galéry a jednom člunu se ještě drželo několik desítek mužů, kteří se teď sápali po shozených lanech a provazovém žebříku. Postupně jsme jim pomáhali na palubu.

Celkem k nám vyšplhalo na padesát mužů, vesměs námořníci a také několik vojáků, kteří se včas zbavili zbroje. Naproti tomu byli mezi přeživšími jen čtyři veslaři. Targaryenské veslice pohánějí otroci a i když, jak jsem se dozvěděl od zachráněných, kapitán udělal gesto a nařídil odemknout před potopením veslařům okovy, vše šlo příliš rychle, takže dozorci stihli uvolnit jen poslední řadu. Kapitán sám mezi zachráněnými nebyl.

*****

Když jsem se během záchranných prací podíval nahoru, strnul jsem. Ta ženská zrovna cosi nařizovala svému osobnímu strážci. Ten jen pokrčil rameny a pak mečem jedinou ranou sťal Benfredovu hlavu.

Hraješ si na draka, ale jsi husa, pomyslel jsem si. Ne že by mi ho bylo líto. Rád bych jeho život ukončil sám. Ale býval bych se ho zeptal na všechny jeho pomahače a pak bych ho přivedl králi, ať ho soudí a setne.

Targaryeni ovšem neměli zvyk, že kdo soudí, má též vykonat rozsudek. Za ně práci dělají všichni ti Fretkové a Talisy a podobně.

*****

Byl jsem náhle úplně vyčerpaný. Benfredova smrt byla poslední kapkou.

Už jsem to zažil několikrát. Během boje mne vždy poháněla nějaká vnitřní síla, která mne v okamžiku nebezpečí zaplaví. Pomáhá překonávat únavu, dostává z člověka rezervy, o kterých ani neví, že je má, a způsobuje takovou tu zvláštní rozmařilost, která mně i jiným dovoluje v těch šílených situacích zlehčovat dění okolo sebe.

Jakmile je ale konec bezprostředního ohrožení, ta síla je pryč. Jako teď. Cítil jsem se náhle neskutečně vyčerpaný a všechny klouby byly po vykonané námaze bolavé až na smrt. Z nosu mi ještě trochu teklo a když jsem teď svou krev viděl, nechtělo se mi věřit, že jsem to celou dobu skoro nevnímal. Zamotala se mi hlava a chtělo se mi zvracet.

Musel jsem se opřít o brlení a meč, který byl náhle příšerně těžký, jsem v tu chvíli použil jako hůl.

Když slabost trochu povolila, narovnal jsem se.

Po tom, co jsem za posledních pár dní prožil, jsem v sobě objevil pocit, který jako kdyby mi říkal, že se v boji cítím lépe než mimo něj, protože mu prostě rozumím víc, než světu okolo sebe, je to vlastně jednoduchý stav, zabít nebo se nechat zabít. Není v tom nic složitého. Nikdo se nevymlouvá, nepředstírá, žádné okliky, okolky, falešné úsměvy, postranní úmysly, neupřímnost a faleš. Jako kdybych klidu už nerozuměl.

Zděsil jsem se toho. Stává se ze mne snad otupělý veterán, který nic jiného než zabíjet ani nezná?

Alisio, jedině ty mě z toho můžeš dostat. Teď tě moc potřebuju, pomyslel jsem si. Pokolikáté už.

Alisia!

Řekl jsem si pro sebe a asi i nahlas: „Jdu pro ní a nikdo mě nezastaví.“

*****

Našel jsem očima Daenu. Rozmlouvala se svým bratrem. Oba divoce gestikulovali. Daena náhle vykřikla a zabušila pěstí do hrudi svého bratra. Ten ji uchopil za ramena a trochu s ní zatřásl. Patrně se hádali o Benfredovu smrt.

Vyrazil jsem směrem k nim a rázoval jsem tak, že mne zaznamenali už zdálky. Daenin strážný nejistě vykročil vpřed, nikdo jiný ale neučinil jediný pokus mne zastavit. Alyn, který se opět objevil nablízku, zvědavě sledoval, co se bude dít. Když z něj bojové vypětí opadlo, měl dobrou náladu. To jsem mu záviděl.

Daena ukazovala rukou směrem ke mně a s bratrem se o něčem hádali. Strážný pak na pokyn ustoupil stranou.

„Teď jdu za svou ženou. Ukažte mi, kde je,“ řekl jsem bez okolků, jakmile jsem byl dost blízko.

„Bojoval jsi statečně,“ začal Daeron, ale nenechal jsem ho domluvit.

„Nechci slyšet nic, jen odpověď na otázku, kterou jsem položil.“ Meč jsem měl pořád v ruce, byl jsem zakrvácený, v ušpiněném zmuchlaném spalníři. Ale naprosto odhodlaný.

Daeron pokýval hlavou, podíval se na svou sestru a řekl: „Pověz mu to.“

Daena se postavila proti mně, vztyčila hlavu a prohlásila: „Tvá žena tě neuvidí ani neuslyší. Možná ji raději vidět nechceš.“

*****

Musel jsem se opanovat, abych neztratil pevnou palubu pod nohama. „Ptal jsem se, kde je.“ řekl jsem a snažil se při tom zachovat klid.

Když však nikdo neodpovídal, vyrazil jsem: „Právě jsem nasadil svůj život za vás dva a všechny na téhle lodi. Jen proto, že jsem se snažil chránit svou ženu. Jí za to můžeš poděkovat. Tak mě k ní zaveď nebo mi nestůj v cestě.“

Pokynula mi rukou. „Tak pojď, sere Brandone z rodu Umberů. Pojď, splním tvé přání.“

*****

Chvějící se rukou jsem sáhl na petlici. Držel jsem ji, cítil dřevo ve svých prstech, zarýval do něj nehty. Ve skutečném světě to byl jen okamžik. Ale v mé mysli se protáhl na nevyslovitelně dlouho. Vzpomněl jsem si na sen, ve kterém stojím před bránou a když se jí dotknu, brána zmizí. Třeba když otevřu, zmizí svět. A s ním i bolest.

Pak jsem otevřel.

*****

Svět nezmizel. Alisia byla tam, ležela přede mnou, na zádech, natažená, bez pohybu, oči široce roztažené, ústa pootevřená, ruce volně podél těla sevřené do pěstí.

Byla nahá, jen překrytá lehkou pokrývkou, její pokožka byla lehce namodralá jako když právě vylezla z chladné vody. Skutečně bylo v místnosti nepřirozeně chladno, pára mi šla od úst a stoupala ke stropu.

Teprve teď jsem si uvědomil, že v ní stále držím svůj zakrvácený meč.

Prsty se mi samy rozevřely, meč se zazvoněním dopadl na podlahu.

Ten zvuk mne probral z ochromení.

Musím se jí dotknout, zahřát jí, probudit ji. Alisio, jsem u tebe. Jsme spolu a nic nás už nerozdělí.

Přistoupil jsem k ní. Levou ruku jsem natáhl k jejímu rameni, a lehce se jí dotkl, jako kdybych ji opatrně budil ze snu.

V okamžiku, kdy se mé prsty dotkly její pokožky, jako kdyby mi v hlavě uhodil blesk. Záblesk světla nad temnou krajinou, který ozáří okolí na chviličku tak krátkou, že si divák ani nedokáže uvědomit, co všechno v tom zlomku okamžiku před sebou viděl.

Jen dojem, který jsem z té chvíle měl, ten byl povědomý. Jako kdybych si připomínal známou melodii, ale nevybavoval si přitom jednotlivé tóny, ale pocity, které ve mně vyvolávaly.

Jakmile ten záblesk pominul a já začal zase vnímat svět podle svých smyslů, uvědomil jsem si, jak studená je Alisiina kůže. Na dotek nijak nereagovala.

A přesto bylo jasné, že není mrtvá.

Cítil jsem, jak její srdce stále slabě bije, jak se jí prsa stále slabě zvedají při dýchání. Bylo to jako hodně hluboký spánek.

„Není mrtvá,“ zašeptal jsem.

ALE JE. NECHCEŠ TO VIDĚT. TAK, JAKO JSI CELOU DOBU NEVIDĚL, ŽE UMÍRÁ. JE TO OTÁZKA KRÁTKÉHO ČASU. PŘESTAŇ SE BRÁNIT NEVYHNUTELNÉMU. TENHLE BOJ SE NEVYHRÁVÁ MEČEM. BRANDONE,PŘESTAŇ UŽ BOJOVAT.

„Ona není mrtvá!“

*****

„Co to říkáš?“

Trhnul jsem sebou. Daena za mnou měla ve tváři nechápavý výraz. „Kde jsi to byl?“

„To není tvoje starost. Ona není mrtvá.“

„No, nějakým způsobem je to pravda, její srdce stále bije. Ale to je vše. Nevnímá, potravu nepřijme. Je zázrak, že stále ještě dýchá, ale její vědomí tu není.“

„Přivolám ji zpět.“

„Nebraň se skutečnosti. I když jsi stále můj nepřítel, tohle ti radím. Měli bychom jít pryč.“

„Nech mě být. Odejdi odsud. Ztrať se.“

„Tenhle boj jsi prohrál. Vlastně jsi ani vyhrát nemohl, ale ty ses tak snažil. Odmítal sis to přiznat. Skoro by mi tě bylo líto.“ Ještě jednou na mne pohlédla, a kdyby to v jejím případě bylo možné, skoro bych řekl, že v tom byla účast.

„Nechám tě tu chvíli. Aby sis uvědomil skutečnost.“ Pak se otočila a nechala mne s Alisií o samotě.

*****

Je to pravda? Namlouval jsem si celou dobu něco, co jsem nikdy nemohl dokázat?

Svět se točil kolem mne, vysmíval se mi, jeho škleb byl ve Slunci, v Měsíci, smích neslo šumění vln a vítr a snad i to neustálé skřípění na lodi.

SER BRANDON POŠETILÝ, MYSLEL SI, ŽE MŮŽE ZVÍTĚZIT NAD SMRTÍ. SMRT JE NEVYHNUTELNÁ.

Byl to můj vlastní hlas, moje vlastní tvář se mi vysmívala z oblohy i ze svého odrazu v moři.

A přece to není pravda. Nad smrtí vítězí člověk tolikrát a prohrává jen jednou.

NEZMĚNIL SES. NIKDY NEPŘIJMEŠ SKUTEČNOST, KTERÁ SE TI NELÍBÍ.

Ale jaká je skutečnost. Skutečnost je, že nikdo nevyhraje, když se vyhrát nepokusí. My jsme nedovolili, aby nás osud porazil předem. Zahnal jsem svůj vnitřní hlas.

Sklonil jsem se nad Alisii a hladil ji po tváři. „Alisio, miluju tě. Miluju tě a to se nikdy nezmění. Miluju, jak si rozhazuješ vlasy za hlavou. Jak si je někdy dáváš za uši. Jak se ti při smíchu dělají maličké vrásky kolem rtů. Jak hraješ uraženou, když si tě dobírám. Jak se necháváš utěšovat, když jsi smutná a přitom se potutelně směješ, protože oba víme, že se chceme jen víc tisknout k sobě. Jak si občas kroutíš prstýnkem, když o něčem přemýšlíš. Miluju, když jsme spolu.“

Políbil jsem ji.

Její oči. Její oči! Ten třpyt. Slza v oku, třpytivější než drahokam. Třpyt života.

„Alisio, ty jsi tu se mnou, já to vím.“ Objal jsem její tělo, opatrně, jako kdyby se mohlo Křehkostí roztříštit jako rampouch.

Hladil jsem ji po tvářích, po krku, po rukou. O něco jsem zavadil. Něco svírala v dlani.

Byla to má spona.

*****

„Tebe nepřitahuje moc a síla?“ ptala se mne Daena. Obdobnou otázku mi položila už několikrát. Zdálo se, že náš dosavadní hovor Daenu neuspokojuje. Zřejmě si dala za úkol mne přesvědčit, že jedině moc a síla mohou řídit svět.

„Tebe ano?“ odpověděl jsem. „Její chuť je velmi trpká a krátká, pokud mohu soudit,“ řekl jsem. „Nakonec se o ni začneš bát.“

Byl večer téhož dne, kdy jsem vstoupil ke své ženě. Mezitím jsem ji zabalil do toho nejteplejšího, co na lodi bylo, otíral jí rozpraskané rty namočeným klůckem a kapal jí do úst mléko s rozpuštěným medem.

Možná jsem si to namlouval, ale jako kdyby se lesk v Alisiiných očích ještě zvětšil. Jako kdyby více reagovala na dění okolo.

Teď mě ani nenapadlo, abych něco vzdával, a nikdo mi v ničem nebránil. Možná proto, že jsem měl stále na zádech svůj meč.

Daeně pochopitelně nic neuniklo. Po nějaké době přišla a pak se začala vyptávat, aniž bych věděl, kam tím míří.

„Vždyť právě ty jsi dnes ráno svou sílu užil,“ pokračovala Daena v našem hovoru.

„Protože jsem se bránil. Proto. Ano, k tomu je mi fyzická síla a zručnost s mečem užitečná.

Ale ani jedno z toho neužívám, abych někomu vnutil svojí vůli.“

„A přitom právě ty bys mohl mít co bys chtěl. I když jsi barbar ze Severu, jedno ti nemohu upřít. Máš sílu, odvahu i smělost, jaká se očekává od mužů Valyrie. Mohl bys mít, cokoli by sis přál. Síla ti toho může tolik nabídnout, stačí natáhnout ruku. Především to, že se nikdy nemusíš ohlížet ani ptát. Můžeš doopravdy uskutečňovat, cokoli chceš.“

„Tohle není návrh, že ne?“ řekl jsem. Byl jsem naprosto zmatený. Opravdu to řekla? Zrovna žena, která se dosud neštítila ničeho, aby zničila Alisii, mne, a kdyby to jinak nešlo, s námi i část Severu. Žena, která nesla vinu za smrt mého krále. Opravdu se mi to nezdá?

„Škoda, že jsi mým nepřítelem,“ vydechla místo odpovědi. „Musím přiznat, že tvůj čin do značné míry obdivuji. I když je nekonečně drzý a dle valyrijského práva i neodpustitelný, vyžadoval jistě také nemalou odvahu, takovou, jakou požadujeme od dračích rytířů Valyrie.“

„Nepřišel jsem k tobě z hrdinství nebo z nepřátelství, jestli pátráš po tomhle. Přišel jsem kvůli své ženě. Miluju ji. Tak moc tě to překvapuje?“

„Než jsem tu ženu poznala, byla jsem zvědavá,“ řekla místo odpovědi. „Žena, kvůli které je muž schopen odmítnout moc a sílu a přízeň, kterou mu může dát oheň. Ale když jsem viděla, jaké následky na ní nemoc zanechává…

Měl bys vědět, že nejsi první, kdo pro ni dal přednost ledu před ohněm. Jsi stejný jako…“ Nedopověděla, jen mávla rukou a nasadila výraz marnosti.

„Stejný jako kdo?“ Tušil jsem, koho a co má na mysli, už jednou takovou narážku udělala. Ale chtěl jsem to slyšet jasně a přímo.

Místo odpovědi položila další otázku: „Vysvětli mi, co muž jako ty, plný síly a života vidí na ženě jako ona? Nikdy ti nepřichází na mysl, že marníš čas bojem s neodvratnou smrtí? Nedrásá tě to pomyšlení? Přitom svět je plný života. Co máš z toho, že o trochu prodloužíš život jí?“

„Alisiin život. Jsem s ní, protože jí miluju a to se nezmění. Když jsme spolu, nemusíme se drásat, jak říkáš, jsme šťastní, že jsme spolu a to je všechno.“

„Vůbec si to nepřipouštíš? Myslíš si, že když zavřeš oči, svět zmizí?“

„Vím moc dobře, že se skutečnost oklamat nedá. ¨Je to s námi, nedá se na to zapomenout. Ale není to mezi námi. Kus dědictví po předcích, které nejde nijak využít, ale nejde se ho zbavit, protože je po předcích.“

„Stále nerozumím, proč plýtváš tolika silami na záchranu něčeho slabého.“

Tu stejnou větu jsem slyšel podruhé. Stejně jako poprvé byla vyřčena se směsí odporu a nepochopení. Jako kdybych ji jen tou láskou urážel. Všechno ve mně vzkypělo hněvem.

„Ty znáš jen tu sílu, která ti dovoluje prosadit sebe,“ řekl jsem tvrdě. Snad chtěla něco namítnout, ale pokračoval jsem s takovou zarputilostí, která mne samotného překvapila: „Vy Valyrijci tak dlouho čerpáte sílu ze svých draků a přemáháte jiné, že tuhle sílu považujete za své právo jednat s druhými podle své vůle. Považujete se za vyvolené a nadřazené. Právo ohně a krve, jak rádi říkáte.

Zúžili jste své vidění jen do síly a slabosti. Síla ovládat a dobývat. Ale nemáte už pochopení pro sílu se bránit, vzdorovat cizí vůli. Sílu stát za svým. Sílu sebedůvěry. Sílu bojovat za to nezemřít.

Přitom váš pocit síly nadřazenosti čerpáte právě jen z draků. Ve chvíli, kdy Valyrie o jejich sílu přijde, rozpadne se jako domek z karet. Už teď mnoho práce za vás dělají jiní. Od obstarávání obživy po diplomacii. Odvykli jste odpovědnosti dokonce i za svou říši. Jen se handrkujete o moc mezi sebou.

Skutečná síla spočívá v něčem jiném. Ve vůli a schopnosti překonat sám sebe. Ve schopnosti čelit životu, ve schopnosti povzbudit druhé. Moje žena je silnější než vy všichni dohromady. To ona totiž dodává odvahu mně. I teď, právě v tuhle chvíli, právě proto, že je se mnou, jsem se nevzdal.

Jednou jsi se zeptala, jestli se nebojím ohně. Zabil jsem draka, ale proto, že bych měl tolik odvahy? I já sám občas říkám, že to bylo jen z nerozumu, který mi nedovolil cítit strach. Ale ve skutečnosti to byl právě strach, který mi pomohla překonat moje žena. Bez ní bych nikdy draka neporazil. Bylo to poprvé a nikoli naposledy, kdy mi její blízkost zachránila život.

Vůle a láska, to je to co mě drží na nohou. Co je proti tomu ta síla, kterou nabízíš. Jen laciná tretka, kterou se můžeš chvíli opájet, než se začneš bát, že ti ji někdo ukradne, a strčíš ji do kazety. Čím víc jí máš, tím víc se o ni bojíš. Nekonečná spirála.“

„Vy Seveřané jste všichni hlupáci, od krále po posledního podkoního. Ta vaše hrdost.

Abych nezapomněla, loď již během dvou dní dorazí na Dračí kámen.“ Pohodila pyšně hlavou a odkráčela.

*****

Dračí kámen. Přivítal nás ostrým podzimním Sluncem a vlhkým vzduchem.

Jak dlouho je to, co jsme tu byli naposledy. Necelý rok. Kolik se toho změnilo. Ostrov je plný ruchu a lidí. Hrad, který se rozhodli Targaryeni stavět, se sice teprve začíná budovat, ale bylo provedeno mnoho přípravných prací. Byl rozšířen přístav, zbudovány osady pro stavební otroky, postaveny jsou cesty pro dopravu materiálu.

Přesto to místo jasně poznávám.

Vzpomínky. Jsou velmi živé. Tady jsme se potkali s Daeronem a Baelorem. Tamhle jsem s Baelorem svedl souboj. A tam jsem zabil jeho draka Akulatraxe. S Alisiinou pomocí. Bez ní bych to nikdy nedokázal.

Alisia je tu se mnou opět. Je teď na mně, abych zachránil já ji.

*****

Den rozhodnutí nastal. To, k čemu jsem směřoval celé své vyprávění, je zde. Není už co do vyprávění vsunout, kterému detailu se více věnovat. Vše až dosud jsem odvyprávěl tak dobře, jak jsem dokázal, a tak pravdivě, jak mi to paměť dovolila.

Nyní nezbývá, než vyprávění uzavřít tím, co se ten den odehrálo. Nic více, nic méně.

*****

Stál jsem veřejném prostranství, které na Dračím kameni prozatímně sloužilo pro oficiální záležitosti. Alisii jsem držel na rukou. Nepoložil jsem ji před našimi katy na zem.

Byla zahalena v prostém bílém šatu, který jí byl milostivě poskytnut pro vyslechnutí slov rozhodce.

Byla bledá, velmi bledá, ale modrý odstín kůže mizel. Její ústa nemluvila, ale v jejích očích byl lesk života. Prosté lidské teplo způsobilo, že její lidská část začala vítězit.

Dění přihlížely stovky lidí. I stavba na ten den ustala.

Rozhodce, Valyrijec s dlouhým bílým vlasem i vousem, zjednal ve shromáždění klid a přednesl několik ceremoniálních slov, které nebyly podstatné, proto jsem si je ani nezapamatoval. Pak začal se samotným procesem.

„Stojí před námi Ser Brandon Umber a lady Alisia Umber. Seveřané. Oba jsou vinni tím, že se protivili vůli Valyrie, že konali proti jejím zájmům.

Lady Alisia je vina též tím, že se podílela na únosu příslušníka vznešeného valyrijského rodu Targaryen, lady Daelly.

Ser Brandon je vinen stejným únosem a též tím, že zabil člena valyrijského rodu, lorda Baelora Targaryena a jeho draka Akulatraxe.

Oba zde předstupující spáchali tyto činy ve vzájemné součinnosti a s plným vědomím o skutcích druhého. Jsou tak oba vinni ve stejné míře.

Protože však nejsou pokrevní Valyrijci, není o nich rozhodnuto soudem, ale musí se dle práva Valyrijského majestátu podrobit božímu soudu.

Budou dopraveni na nedaleký skalnatý ostrůvek Dračí křídlo a tam se střetnou s drakem zastupujícím moc Valyrie. Přežijí-li tento střet, budou navždy volní, neboť Valyriští bohové tak rozhodli.

Nechť Balerion, Meraxes a Vhaga jsou přítomni tomuto rozhodnutí.“

Jak skončil svou řeč, několik trubačů za ním rozeznělo své nástroje.

Rozhodnutí mohlo být vykonáno.

*****

Ostrovem byl míněn nevysoký útes poměrně velkých rozměrů, s plochým vrchem. Ten se nyní stal naším útočištěm.

Alisia ležela na zemi a svýma očima mne sledovala. Ona mi věří, uvědomil jsem si. Kdybych jen měl jasno v tom, co přesně musím udělat.

Bylo to tak zvláštní. Ještě před pár dny jsem jakékoli čtení myšlenek nebo přenosy ze snů do skutečnosti naprosto odmítal, navzdory všemu, co jsem za poslední rok zažil. A teď tu sedím a dělám, jako kdyby to celé bylo úplně samozřejmé.

Možná je to celé sen, ze kterého se probudím a bude všechno jako dřív. A sny budou jen sny.

Ale teď jsem zde, na Dračím kameni a drak rozhodne o našem osudu.

Led a oheň. O strom ve snu vždy soupeří oheň a led. Z nějakého důvodu vím, že ať ten boj dopadne jakkoli, musí být rozhodnut právě za účasti ledu i ohně zároveň.

Sedám si k Alisii a pokládám si její hlavu na klín.

Dívám se jí upřeně do očí. Musím se dostat do její mysli. Ale jak na to, když bdím a na spaní nemám ani pomyšlení? Navíc ve snu nikdy nebudu schopen své kroky plně řídit.

Musím být absolutně při vědomí.

Dívám se do těch očí. Vzpomínám, jak to bylo tehdy ve Východní hlídce. Opět je to vzpomínka na pocit, ne na to, co se přesně dělo.

Ano, už vím. Soustředím se na čerň jejích panenek.

Přichází to. Na krátkou chvíli jako by se jí panenky roztáhly. Otevírá se propast temnoty. Vědomě do ní vstupuji.

Teď musím pátrat, hledat odpovědi. Bloudím ale myslí člověka, to není zemský terén, kde je vše určitým směrem.

Vidím strom. Tvář na jeho kmeni patří Alisii. A znovu a cíleně jsem se propadl do černi jejích očí. Pocit vznášení nekonečným prostorem. Tma náhle ustoupila a já stojím na zemi. Pod nohama mi křupe sníh. Stojím uprostřed vesnice. Poznávám ji. Zde jsem se střetl s jiným, zde zemřel Egem a zde jiný zabil Psa.

Vrací se mi celý průběh události. Jiný mne pomalu tlačí k zemi, v tom se vzduchem mihne Pes a sráží jiného stranou. Ale ve chvíli, kdy meč jiného zasadil Psovi ránu, se ozvaly dva výkřiky bolesti.

Pes a… Alisia.

Alisia stojí ve Východní hlídce, oči zatažené, jako kdyby jimi vůbec nekoukala. Její mysl je v tu chvíli jinde, očima Psa vidí to, co se děje u Parožnaté řeky. Náhle přichází zášleh bolesti, když ledové ostří zasáhne tělo Psa. Kus toho ostří zůstal v Alisiině těle.

Jiný byl zabit. Když jsem spálil jeho tělo, oslabil jsem tím sílu zranění. Ale část jeho mysli zůstala v té ráně. A pomalu, důkladně prozkoumávala to tělo, připravovala se. A pak, ve chvíli největšího oslabení, se pokusila převzít vládu.

Boj, který probíhá uvnitř jejího těla. Mám-li na to ještě chvíli času, musím do toho boje vstoupit.

Pokusil jsem se soustředit na dech a tlukot srdce. Zachytil jsem jej a opět jej následoval skrz bránu do temnoty.

Nevím, jak dlouho jsem se opět prodíral tím tekutým ledem, který mi bránil se přiblížit ke svému středu. Jako kdybych stále scházel z cesty, vracel se na začátek a znovu se pokoušel proniknout dovnitř.

Až jsem konečně zachytil správný směr. Mířil jsem za tím dechem, rozdíral si tělo o neviditelná ostří a třásl se zimou, ztrácel vzduch v plicích a nemohl se nadechnout, až jsem náhle byl na druhé straně.

Šero, ve všech směrech stejné, ani zem se neliší od zbytku. Jen něco leží přede mnou. Je to lidská postava. Alisia.

Její tělo je zabalené do vlákej, jaká jsem už jednou viděl. Doběhl jsem k ní a poklekl. Vlákna jsou velmi tenká, ale hustá, je to jako pavučina. Obtáčejí její ruce, krk, její trup. Tlačí na její prsa, její břicho, dusí to tělo a snaží se ho ovládnout docela. Když se jich dotknu, jsou studenější než led.

Alisia leží bez pohybu, ale její oči mne sledují. Vidí mne, vnímá mou přítomnost. Změna lesku v očích to prozrazuje.

Zbavuji její tělo těch vláken. Jak se jich dotýkám, ozývá se hlas, který vychází odevšad a odnikud, zní každou částí mého těla, v hlavě, v trupu, v rukou. Ať říká cokoli, je v tom jasná hrozba, výhrůžka. Pokouší se mne to dovést k šílenství. Jak Alisiino tělo zbavuji dalších a dalších vláken, hlas sílí a ruce mi stydnou stále více. Stále obtížněji hýbu prsty. A přece vláken ubývá, každé, které oddělím od těla, se zatáhne někam do šedé prázdnoty kolem.

A pak Alisia pohnula rukou. Zvedla ji ke mně. Ucítil jsem dotak jejích útlých prstů na své tváři. Na chvíli se odtáhly, jako kdyby se poškrábaly o několik dní neholený vous, a pak k tváři přilehla celá dlaň.

Další a další vlákna mizí v nicotě. Alisiino tělo se zbavuje namodralého nádechu, pod bledou pokožkou se rozlévá teplá krev a její ústa se začínají pohybovat.

Beru ji do náruče a tisknu ji k sobě.

Před námi stojí strom. Jeho koruna se vlní ve větru.

A z odkudsi z šera vychází svist obřích křídel. Korunu stromu ozáří oheň.

*****

Stál jsem opět na vrchu skály. Alisii jsem držel v náručí. Její oči byly zavřené, ale pravidelně oddechovala a byl to jen hluboký spánek.

Z nebe se ozýval svist kožnatých křídel, ozval se řev zařezávající se do morku kostí. Znal jsem ho, neslyšel jsem jej poprvé.

„Tak pojď, ty bejku. Ať má tvoje paní radost,“ zvolal jsem do nebes a vytáhl svůj meč.

*****

Tmavá šupinatá hmota se řítila z nebe přímo na mne. Stál jsem na hraně plošiny, pode mnou skála prudce spadala do moře, které se o ni tříštilo s hukotem ne nepodobným dračímu řvaní. Hloubka. Té se bojím snad víc než draka. Nesmím se podívat dolů nebo se přestanu ovládat. Zvládni svůj dech, vnímej každou část těla. Nenech se ovládnout strachem. Klid a rozvaha ti zachraňují život.

Slyším svůj dech, bušení srdce, cítím váhu meče ve své ruce. Na nic jiného nesmím myslet. Ta chvíle, která už nikdy neměla přijít, je tu opět. Já tu stojím. Vždycky jsem stál na tomhle místě. Pojď si pro mne.

Drak se blíží, plachtí na roztažených křídlech, a pak, když už je blíže než na dostřel luku, jeho nestvůrná hlava opíše oblouk a vychrlí po své kořisti proud ohně.

Uskočil jsem stranou, oheň proletěl okolo a na konci své dráhy spadal k zemi jako déšť. Kam jeho žhavé kapky dopadnou, země zčerná.

Mohutné tělo se mihlo vzduchem. Roztažené křídlo mi zasviští nad hlavou. Drak prolétá nad útesem, setrvačností se ocitne daleko za skálou, mávne křídly, vyletí nahoru a otočí se nazpět.

Spěchám tím směrem na hranu útesu a stavím se opět proti němu. Už letí pomaleji, mám více času a opět před jeho žhavým dechem uhýbám stranou. Drak zařve, ve vzduchu se rychle otočí a vychrlí třetí proud ohně. Nestihl jsem to dost rychle, ohnivý déšť se mi otře o nohu a bolest mnou projede až ke konečkům prstů.

Drak dosedne jen několik sáhů ode mne. Chce se ke mně otočit. Zvedám se na nohy a rychle zaútočím.

Drak, který není zvyklý, aby něco tak titěrného pro něj představovalo hrozbu, se otáčí pomalu a dá mi chvíli času zaútočit.

Má zvednutý krk a odhaluje místo, kde přechází v trup, seknu mečem zdola nahoru a dám do rány co největší sílu. Meč projede mezi šupinami, pronikne do těla a zarazí se o prsní kost.

Drak zařve, jeho tělo se napruží napětím a natáhne se do výšky. Kdysi jsem takhle málem přišel o meč, tentokrát jsem připraven a včas i s vytaženým mečem uskočím.

Drak po mně máchne pravým předním pařátem, z kterého mu vyrůstá blanité křídlo. Uhýbám a proseknu tu blánu mezi dvěma kostmi, které křídlo vyztužují. Drak balancuje, jeho váha ho převáží dopředu a se zaduněním dopadá na všechny čtyři.

Musím si hlídat vzdálenost, Když budu moc daleko, usmaží mne svým dechem, když moc blízko, jediná rána jeho pařátem mne přerazí vejpůl. Dostat se k jeho krku, to je to co potřebuji.

Drakova hlava velká jako stínokočka se po mně otočí, vyšlehne malý proud plamene, kterým mne sice nezasáhne, ale jeho žár mi přejede po celém těle jako tisíc kopřiv.

Prosmýknu se kolem jeho pařátu a zaútočím na jeho krk. Rána sjede po šupinách, ale drak cítící nebezpečí trhne krkem ode mne dá mi druhou šanci.

Zabořím meč špicí mezi drakovy šupiny až do půlky čepele. Opět nesmím váhat, meč z rány okamžitě vytrhnu, zaplaví mne jeho černá pálící krev, podběhnu pod jeho hlavou a chci zasadit ránu do jeho krku shora.

A přece jsem se nechal strhnout vidinou šance. Drakův ohnutý pařát se náhle vymrští a odhodí mne na pět sáhů od sebe. Dopadnu na zem, kutálím se po kamenech ohlazených větrem a vodou a tluču se do hlavy, do ramen, do zad. Sbírám se na nohy a chrčím bolestí.

Ani se nemusím dívat drakovým směrem, slyším dunění jeho tlap o skálu. Rozevírá tlamu. Zařve. Chystá se mne spálit. Ozývá se sykot, z tlamy draka prýští kapalina, která se každou chvíli začne měnit v oheň.

Tentokrát nemohu uhnout. Narovnám se a čekám, nemám ani čas se začít bát.

Vedle mne náhle stojí Alisia, hlavu zvrácenou k nebi, vykřikne a jako kdyby se zbavovala obrovské tíže, vyvrhne na draka proud zimy.

Led a oheň se střetnou, srazí se v oslepujícím oblaku, paprsky světla se rozletí do stran.

Není ani oheň, ani led. Jen pára stoupá nad námi. Drak chrčí, cvakne dlouhými zuby o sebe.

Vzpamatuji se. S křikem, kterým v sobě burcuji zbylé síly, se rozeběhnu k němu. Vyrazí hlavou, ale já uhnu a zarazím mu meč do slabého místa na zátylku, přesně pod kostěné výrůstky.

Dračí tělo s sebou zazmítá, až spadnu na zem. Vztyčí se nade mnou s křídly roztaženými v celé mohutnosti a zakloní hlavu. Z tlamy se vydere ten nejstrašnější řev.

A pak se zaduněním jeho tělo dopadne na zem.

*****

Je konec. Noční můra skončila. Draky už nechci nikdy vidět. A jiné a zimu a vše ostatní. Ležím na zemi a hlavu mám položenou na Alisiině klíně.

Alisia vyplní cleý můj obzor. Hladí mne po vlasech. Chci zavřít oči, ale stále se dívám do její tváře. Je v ní tolik života. Tolik síly.

„Děkuju ti,“ říká.

„Děkuju ti,“ říkám.

Nevím, jestli je to sen, vůbec totiž necítím bolest.

*****

Nějakou strašně dlouhou dobu potom jsem stál s Alisií opřenou o mne na Dračím kameni a poslouchal dlouhé řečnění valyrijského rozhodce, cítil ruku, kterou mi podával muž v targaryenské zbroji, viděl bezmocný hněv ve tváři nějaké ženy s bílými vlasy, když jsem nesl svou ženu v náručí do přístavu pak už jen plachty Zimní krásky nad námi a Rickona stojícího vedle kapitána Davose.

*****

„Vejtaho,“ říká Alisia s úsměvem, když mi čte přes rameno poslední řádky textu, který jsem právě napsal. V očích jí hrají veselé plamínky, jako vždy, když se rozhodne provokovat a čeká na mou reakci. A dlouhé světlé vlasy má sepnuté sponou tepaného bílého zlata ve tvaru plané růže s proplétajícími se stonky s drobnými lístky a červeným granátem vprostřed růžového květu.

„Tss. Jaký vejtaho? Chceš snad zpochybnit hrdinství svého chrabrého chotě, který s nasazením vlastního života čelil nepřízni osudu, silám mimo lidské chápání a stál po tvém boku uprostřed středu ledu a ohně o vládu nad životem člověka? To je od tebe nehezké. Psí.“ Pohodil jsem hlavou v povýšeném gestu.

„No to bych si nikdy nedovolila. Ale náhodou si pamatuju, jak jsi byl celý očazený, lámal se ti hlas a říkal jsi, že chceš domů spinkat.“

„Tóó – to jsou jenom zlý pomluvy. Si nic takovýho nepamatuju teda, abys věděla.“

„A taky to nebylo tak vznešené děkuji ti, ale znělo to jako ďhíkf, nebo tak nějak.“

„Dobrá, přiznávám, občas tam něco napíšu spisovně a vznešeně, i když ve skutečnosti to znělo jak od starýho námořníka, ale uznej, že některý slova se pergamenu svěřit nedají.“

Nedala se ona. „Když jsi mne nesl přes Dračí kámen, tak jsi supěl a pořád zakopával a tiše nadával, jak je to daleko.

A pak, když jsi nastupoval na Zimní krásku, musel sis na Rickona sáhnout, jestli se ti nezdá. Tak jako předtím na mne.“

„Počkej, počkej. To se tedy musím ohradit. Sahání na tebe bylo náhodou úplně jiný a jinak.“

„No, to je pravda,“ připouští a červená se tím způsobem, který mi dokáže rozbušit srdce a činí touhu popadnout ji a hrát si s křivkami jejího těla neodolatelnou.

Chytím ji za boky, Alisia vypískne, ale nedbám na to a posadím si ji k sobě na klín a vzájemně vychutnáváme přítomnost jeden druhého, jeho tepla, dechu a bušení srdce.

„Výhrady odpuštěny,“ šeptá mi se smíchem. Pak si vzpomene a chytí se za čelo: „Ale máme být za hodinu u Jorelle,“ říká, zatímco mne hladí po vlasech.

„Co všechno se dá stihnout za hodinu, má Zimní krásko. Třeba objevit, co je silnější než smrt.“

Alisia se usměje. Smích plný života.

Pak mi zašeptá do ucha: „Brandone, přestaň už psát.“