Klub tichých skokanů o tyči

O Svojškovi a Jiljaně

Svojšek se zlobil. Kdo jen mohl přijít na ten pitomý nápad, že doprovod jedné holky se neobejde bez jeho účasti, říkal si pro sebe. Určitě to jeho strýc navrhl Svojškovu otci, když k nim přijel z Maresevska se svým synem Juratem.

S bratrancem Juratem se Svojšek dříve vídal poměrně často a dokonce si dovolil považovat Jurata za svého přítele, ale poté, co jeho o tři roky staršího bratrance začali připravovat na roli budoucího pána z Maresevsku, jejich přátelství opadlo.

Teď, když se viděli na nádvoří, Jurat mu jen řekl: „Připrav se, brzy tě můj otec pošle na jih pro mou nevěstu. Nesmíš mě zklamat.“ Asi to nemyslel zle, ale Svojškovi vadilo nechat se posílat jen ze strýcova příkazu někam na námluvy. Musel si poslechnout osobně, co strýc jeho otci doopravdy řekne.

Strýc otci kromě jiného navrhoval různé věci, jako že by jej měl více vzdělávat ve vznešených mravech a podobně.

Svojšek nebyl úplný samorost. V jeho necelých čtrnácti letech ho bavila dějeprava a počty a někde hluboko v hlavě měl dokonce zasutou myšlenku, že jíst příborem má svoje opodstatnění, ale jinak ve studiu věnoval zájem spíše střelbě z luku, cvičení v šermu se zbrojmistrem Lendekem, jízdě na koni, a také četbě příběhů o hrdinech ze slavných časů jejich země, než tanci a etiketě.

Jeho otec Rastislav Maresevský, strážce hradu Dvina, kterýmžto vznešeným titulem byl obdařen svým starším bratrem Radanem, mu později zopakoval tu radostnou novinu, že jej bere s sebou na cestu do Radyny. Prý si přeje, aby spolu s ním doprovodil budoucí nevěstu Svojškova bratrance Jurata do Maresevska na zásnuby.

Celá ta rozprava otce se synem vyvrcholila jedním výchovným záhlavcem. Svojšek byl na občasný trest zvyklý a obvykle jej přijímal, protože otec byl, co se trestání týče, spravedlivý, jenže tentokrát to Svojšek vnímal coby přímo ukázkový vzor nespravedlnosti.

„Zítra vyrazím s tvým strýcem do Maresevsku a odtamtud do Radyny,“ pravil před pár dny otec.

„Hmm, já vím, pro tu holku, co se má zasnoubit s Juratem.“ odpověděl Svojšek.

„Ano. A ty si připomeň způsoby, jak se chovat k dámám. Pojedeš totiž se mnou, ať se otlučeš. Trocha praktické etikety ti jen prospěje.“

„Ale já nechci. Ty sám jsi strýci říkal…“

„Co jsem říkal?“

„Že jsou Radynští ohební jak lučiště…“

„Ty jsi poslouchal?“

„…a že si tu holku má raději vzít ten dědek Blagostan z Peresteny než Jurat.“

„Ano, poslouchal,“ vedl otec dále svou obžalobu. „Kde jsi byl zase schovaný? V krbu samozřejmě!“ Nebyla to otázka.

„Nó, to - to jsem byl, ale vy jste přišli, když už jsem tam byl.“

„A byl jsi tam samozřejmě úplně náhodou. Kolikrát ti mám říkat, že tajné porady se neposlouchají.“

„I kdyby ne, maminka říkala, že vás bylo slyšet až na nádvoří, jak se se strýcem hádáte.“

„My se nikdy nehádáme, to si pamatuj. My zaníceně diskutujeme. A – a vůbec! To sem nepleť, pojedeš se mnou a konec.“

„Strýc Radan je hlupák a Jurat rozmazlený nafoukaný kluk. Proč si pro ni nejede sám?“

Otec se na něj podíval pokud možno ještě přísněji. „Dobře víš, jaký je zvyk. Snoubenec se nejprve budoucí snoubence představí, prohlásí něco o její kráse, a pak ona vyrazí za ním, protože je okouzlena. Snoubenec musí přivítat snoubenku až na svém hradě. Radan s Juratem v Radyni byl před měsícem a Jurat udělal na budoucího tchána velký dojem. Tedy, strýc to říká.“ Tady trochu zaváhal, na synovcova budoucího tchána udělal dojem nejspíš hlavně rod Maresevských, jenž byl dobře spřízněný s králem, ale to nemohl říct. Svojškovi ostatně tok jeho myšlenek neušel a tak musel Rastislav zachraňovat. „Pamatuj si, že Jurat je naděje našeho rodu…“

„To mi říkáte pořád.“

„…a ty jej jednou budeš muset poslouchat. Kolikrát ti to mám říkat. A vůbec, rozmazlený nafoukaný kluk? Kam vlastně na ty výrazy chodíš. Budu muset vážně promluvit s tvým učitelem…“

„Slyšel jsem, jak jsi to říkal včera u večeře mamince,“ odvětil Svojšek nevinně.

„Ty kluku, já tě přerazím,“ řekl otec, ale ruku, kterou už napřahoval, zase svěsil. „Pamatuješ si vždycky jenom to, co se ti hodí, ale kdybych se tě zeptal na rodokmen našeho rodu…“

„Zakladatelem našeho rodu je Kazibor Hrom, který před dvěma sty lety založil na levém břehu Ladenského zálivu město Maresevsk, nejsevernější přístav…“ začal deklamovat Svojšek, ale tentokrát otcova ruka skutečně dopadla.

Chlapec málem chytil druhou o zem, ale nakonec to ustál. Postavil se rovně a díval se do země. Ne uraženě. Znal otce, věděl, že ten teď začne litovat, že se nechal unést a bude se tvářit skoro omluvně. Ale to by ho bolelo skoro víc než ta facka, protože nechtěl otce vyprovokovat.

Chápal, co to celé znamenalo i pro něj, jeho hrdost, jeho vnímání spravedlnosti. Ta rána, kterou synovi uštědřil, i celé ty zásnuby.

V období bojů o trůn byli Maresevští jedni z předních stoupenců pravého krále Děpolta, zatímco Radynští stejně jako ostatní páni jezerních měst podporovali samozvance Zderada Vychovského. Na stranu pravoplatného krále Rastany přešli, až když bylo jeho vítězství jisté. Byla to krušná doba, plná válek mezi těmi, kdo si přivlastňovali právo na trůn. Za takových časů se země navíc stávala snadným cílem pro loupeživé nájezdy Kystenů, divokých válečníků a skvělých mořeplavců z poloostrova Kystenplukk. Plavba po Vnitřním ani Severním moři nebyla bezpečná před jejich pirátskými loděmi a jen úsilí rodů seskupených kolem nového krále zabránilo nejhoršímu. Nebylo divu, že po takové době zůstalo mnoho křivd a hořkosti, kterou cítili ti, kteří byli králi věrní celou dobu, vůči těm, kteří stáli na straně ostatních, zvláště Zderada Vychnovského. A teď tenhle plán na spojení rodů.

Města Jezerních pánů byla bohatá a jediná rozumná cesta spojující Maresevsk s Vielskem, královským městem u vnitřního moře, vedly právě přes jezera. Teď, když boje o trůn konečně skončily, bylo podle strýce rozumné zapomenout na spory a uzavřít spojenectví s tamními rody, Radynskými, Peresteny i Sulavskými.

Ale to nebylo tak snadné, Svojškův otec Rastislav si příliš dobře pamatoval, že jezerní páni nebyli nepřátelé jen slovy, ale i činy. A Svojšek cítil to samé, proto nechápal tu změnu, kdy mu otec nařídil stát se součástí toho všeho. Těžko dokázal přecházet snadno z jedné pozice do druhé.

Podle maminky byl Svojšek prostě celý otec, tvrdá palice, taky se jen těžko podvoloval tomu, s čím nesouhlasil. V tu chvíli se ale obrnil a řekl jen: „Ano, otče, pojedu s tebou jako doprovod Jiljany, nevěsty Juratovy.“ Dal si záležet, aby to znělo dostatečně obřadně, jako by to říkal přímo herold v obřadní síni. Jen ať otec vidí, že pozor dávám, i když mě to nebaví. „Kdy se vydáme na cestu?“

Otce svou změnou přístupu vyvedl z míry tak, že jen řekl: „Hned zítra. Cesta je dlouhá. Nezapomeň se řádně rozloučit s maminkou.“

„Ano, tatínku.“ Už zase se mu do hlasu vetřela přehnaná škrobenost.

Otec chvíli jen stál a pak se začal smát. „Ty kluku,“ řekl a pocuchal mu svou velkou rukou vlasy na hlavě. Pak ho přimáčkl k sobě.

Zdálo se to Svojškovi nebo opravdu slyšel otce zašeptat „promiň?“

-

Večer pak Svojškův otec Rastislav říkal své ženě: „Po kom ten kluk jenom je. Po mně určitě ne.“

„A po kom asi, ty paličáku,“ odpovídala mu s úsměvem Mira, Svojškova maminka. Objala svého muže a říkala si, že vlastně nemá vůbec špatnou rodinu.

Tentokrát Svojšek jejich hovor neslyšel, ale nemuselo ho to mrzet, protože stejná slova již za svého života vyslechl mnohokrát.

-

To se stalo před dvěma týdny na Dvině, hradě jeho otce, ležícím severně od Maresevsku. Hrad již dlouho střežil Ladenský záliv a přístav Maresevsk před jakýmkoli nebezpečím. Tedy alespoň takovým, které představovali živí.

Doprovod už byl na cestě zpět. Včera opustili oblast splavných jezer přes Perestenu, nejsevernější z měst jezerních pánů. Splavná se jim říkalo proto, že přes ně vedla pohodlná obchodní cesta mezi nejsevernějšími oblastmi Rastanského království a jeho zbytkem.

Jezera byla vzájemně propojena splavnými kanály a z nejsevernějšího ze splavných jezer, Peresty, vytékala řeka Ladna, která protékala městem Perestena a o nějakých 12 rastanských mil severněji se vlévala do Ladenského zálivu. Podle jejího toku vedla severní zemská cesta do Maresevsku, sídelního města jejich rodu, které leželo v ústí Ladny.

Zatímco Slunce se sklánělo na své dlouhé cestě k obzoru, Svojšek seděl na kozlíku vozu a napínal novou tětivu ke svému luku. Byl na něj docela pyšný. Dýhy, z nichž bylo zhotoveno lučiště, opracoval on sám pod vedením Lendeka. Měl dost skromnosti, aby si uvědomoval, že to není nejlepší luk, co kdy kdo vyrobil, ale také dost ješitnosti, aby si svou práci a snahu pochválil. Když tětivu uvázal, přesvědčil se, že je správně napnutá. Pak založil pomyslný šíp, luk natáhl a tětivu vypustil.

Spokojen se svou prací se rozhlédl kolem, ale nezdálo se, že by tomu kdokoli z maresevských věnoval pozornost.

Měl by jít za otcem a vyžádat si nějakou práci, protože zahálka mohla mladého člověka zničit, jak otec často říkal, ale věděl, jakým předůležitým úkolem by jej otec pověřil. Bavit Jiljanu a její společnici. Už chápal, co otec očekával, když se rozhodl jej vzít s sebou. Asi s ním moc spokojený nebude. Kéž by tak měl sestru, ta by se pro něco takového hodila jistě lépe.

Pootočil hlavou k vozu, ve kterém se vezla Jiljana a její společnice Velenka. U obou dívek stál Damir Akras, velitel stráží, které se svou dcerou vyslal z Radyny její otec Rogan. O čemsi se spolu vesele bavili.

Damir před dívkami napodobil Svojškovo napnutí tětivy a její vypuštění, pak ukázal na Svojška a všichni tři se zasmáli. Velenka na Svojška zavolala: „hle, král lučištníků. Ulovil povětří.“ Když jim to oplatil trochu neohrabaným obratem, aby si daly dívky pozor, že povětří je může rozfoukat jako pampelišky, byl to pro ně jen důvod k chichotání a dalšímu veselému povídání.

Damir se pak od dívek vzdálil. Svojškovi byl nesympatický. Od začátku mu přišlo, že se snaží být vůči jeho otci přehnaně úslužný, navíc mu připadal namyšlený a rád se vozil po těch, kteří mu podléhali. V očích jeho otce to byly velké charakterové vady a Svojšek svého otce v hodnocení lidí připomínal více, než byl sám ochoten přiznat.

Zrovna včera byl svědkem toho, jak jeho otec Damira přistihl při trestání jednoho ze svých vojáků. Když se otec ptal, co se stalo, neuměl to řádně vysvětlit. I když trestaný byl radynský muž, otec jasně řekl, že za celý doprovod odpovídá on a pod jeho velením se nic takového dělat nebude, pokud k tomu není důvod. Damir poslechl a byl při tom úslužnost sama, ale Svojšek zachytil jeho výraz, který říkal „tohle si jednou vyřídíme“.

Ale obě dívky zjevně měly Damira rády. Do tajů dívčího světa, zvláště pokud šlo o dívky z vyšší společnosti, pronikal jen obtížně. Za celé tři dny cesty z Radyny zřejmě promluvil s Jiljanou méně než sto slov. Byli si představeni, Jiljana mu způsobně podala ruku k polibku a zdvořile pronesla něco o tom, že o něm mnohé slyšela a že je jistě pýchou svého otce. Svojšek se zmohl na to, že ze sebe bez zakoktání vysoukal něco o tom, že Jiljana je ozdobou rodu Radynských. Ale jeho oči asi říkaly něco jiného a měl pocit, že Jiljana to zachytila, protože se v jednu chvíli usmála jinak, mnohem přirozeněji. Vypadala bystřejší, než by čekal. To uměl ocenit.

Na druhou stranu jeho chlapecké ješitnosti dost vadilo, že Jiljana jej momentálně mírně přerůstá.

Svojšek vídal samozřejmě v Maresevsku, že dívky jeho věku bývají často vyšší než stejně staří chlapci, Jiljana byla navíc asi o půl roku starší než on a vypadala možná i starší než na čtrnáct let. Byla vyšší než její přítelkyně, která díky nižší postavě působila mnohem více dětsky, i když byly obě přibližně stejně staré. O obou mohl s velkým sebezapřením říci, že jsou pohledné a velmi příjemné, i když každá trochu jinak. Velenka měla kulatý obličej, světlé vlasy a byla trochu ostýchavější, ale přišla mu dobrosrdečná. Krásně zpívala.

Jiljana byla vyšší, ráznější, s vlasy černými jako havraní křídla (Svojšek to přirovnání kdesi četl a i když si nedokázal v tu chvíli vybavit, jaký přesně odstín havraní křídla mají, říkal si, že jeho autor musel mít na mysli přesně tenhle) a zelenýma očima, které viděly dále, než se zdálo.

Svojškovi naproti tomu připadalo, že je mu třináct let už hrozně dlouho, za měsíc mu bude sice čtrnáct, ale tahle nespravedlnost se napraví, teprve až konečně dospěje v opravdového muže, jakým si přál být. Takovým, který je od pohledu velký, silný, takovým, který budí respekt a ke komu se se lidé s důvěrou obracejí. Takovým, který může být pravým rytířem. Přát si, to mi jde, pomyslel si.

Jenže už od první chvíle se věci nevyvíjely jako v příbězích z knih, ze kterých získal své velmi mlhavé představy o vztazích chrabrých mužů, za jakého se hrdě sám považoval, k dívkám jako Jiljana.

Když si byli v Radyni představeni a po oficiálním přivítání průvodu měli příležitost mluvit spolu chvíli pouze v přítomnosti její přítelkyně Velenky, Jiljanina první věta: „Vypadáš nějak vyplašeně, ale neboj se mě, já nekoušu. Tak posaď se přece.“

Nejistě to udělal. „Děkuji,“ řekl.

Když usedl, ukázala na stůl: „Nechala jsem ti přinést něco dobrého po cestě.“ Byly tam nějaké zákusky, ovoce a ředěné víno. Jak pro dítě, pomyslil si. Jsem jen o půl roku mladší než ona, a přesto jsem pro ni jen malý kluk.

Než mohl cokoli říci, bez jakéhokoli ostychu se dívka začala vyptávat, co si myslí o svém bratranci. „Pověz mi o Juratovi víc, určitě ho znáš dobře.“

Aha, tak proto si ho pozvala. Inu, co jiného mohl čekat. „Odpust, Jiljano, ale přece jsi mého bratrance již poznala. Mně říkali, že tu udělal dobrý dojem, tak ho nebudu pomlouvat,“ trochu uraženě odsekl.

Jiljana se zasmála. „Vidím, jak moc ho máš rád. Ale máš pravdu, mně se líbil. Vypadá jako pravý šlechtic, velmi galantní a společenský a znalý duchaplné konverzace. Docela se těším, až jej v Maresevsku zase uvidím.“

Nebyla to planá slova. Bylo zřejmé, že Jurat ji docela okouzlil. Ostatně když dalším nápadníkem byla ta ropucha starý Blagostan z Peresteny, nebylo se co divit, mladý silný duchaplný Jurat vedle něj musel působit jako princ z pohádky. Bylo konečně s podivem, že se Blagostan o Jiljaninu ruku ucházel sám, když měl dva mladé syny.

„Jurat umí lichotit, nejvíc holkám, které mu na to skáčou. To já ovšem neumím,“ řekl ovšem umíněně. Měl chuť říci, co předtím slyšel od otce, že jeho bratranec je líný rozmazlený kluk. Ne proto, že si to skutečně myslel, svému bratranci nemohl upřít dobré stránky, inteligenci a zřetelnou tělesnou zdatnost. Určitě se bude k Jiljaně hodit.

Pro Svojška to ale byla jen další připomínka, že Jurat je pro všechny už vlastně dospělý pán, dokonalý šlechtic, zatímco on je jen kluk, který nebude nikdy víc než Juratovým vazalem a kterého budou všichni vnímat jen jako toho bratrance slavného Jurata. Jakákoli rovnost mezi nimi se ztratila, do budoucna v něm měl lenního pána, kterému se nemohl vyrovnat, i kdyby byl sebelepší v čemkoli, co ho napadlo. Dokázal by se s tím smířit, kdyby mu to ovšem nepřipomínal každý čin okolí.

Nechtěl lhát, nechtěl se vychloubat, nechtěl pomlouvat, nebylo správné, aby ze sebe nechal mluvit vlastní uraženost. To by jeho otec nikdy nechtěl a Svojšek si právě toho na otci cenil. Kromě toho cítil, že Jiljana by si z něj za to jen tropila legraci.

Ale nechtěl se ani podřizovat tomu, co od něj všichni čekali.

Ovládl se natolik, aby řekl: „Jistě Jurata velice brzy poznáš sama, Jiljano. Určitě tě nezklame a nepotřebuje, aby za něj promlouval někdo jiný než jeho vlastní činy.“

Pak se omluvil či spíše vymluvil na něco důležitého a odešel, aniž se dotkl nabízeného občerstvení. Cítil dívčí pohled v zádech a snad i drobné zklamání v hlase, když Jiljana říkala: „Škoda, že je tak stydlivý. Úplný opak svého bratrance.“ Obě dívky se tomu zasmály. Zrudl ještě víc a cítil se poražený. Sám sebou, nedostatkem důvěry v sebe v takovém hovoru.

Od té chvíle se vyhýbal dalším setkáním s oběma dívkami. Naštěstí pro něj zatím nebylo nutné víc než je zdravit.

Jenže na druhou stranu by s Jiljanou rád mluvil více. Znovu se podíval směrem, kde dívky seděly. Vlastně obdivoval i to, že Jiljana odmítla velký doprovod a na cestu s takovým cílem se vydala jen s jednou přítelkyní. Její otec s tím i přes protesty její matky souhlasil. „Jiljana je statečná po mně,“ slyšel ho říkat. Svojšek se při té větě nenápadně usmál, věděl, co si jeho otec myslel o Radynských a jejich změnách stran. Otec to spatřil a nenápadným pozdvihnutím obočí mu dal najevo, že všechno vidí a aby si dal pozor.

Nazpět se vydal mnohem menší průvod, než se čekalo. Svojšek však vyslechl ještě jeden rozhovor mezi Jiljanou a jejím otcem.

„Děláš velký krok,“ říkal Jiljaně otec při loučení. „Pamatuj, že ti nic nepřikazuji. Jsou to zásnuby. Když se ti znelíbí, ještě můžeme slovo vzít zpět. Musíme dbát zájmů rodu, ale nesmíme dovolit, abychom jim obětovali sami sebe.“ Pak svou dceru objal.

Svojšek si uvědomil, že pan Rogan se mu vlastně docela líbí. Představoval si pána jezer docela jinak, tlustého, plešatého, zazobaného. Právě takového, jaký byl Blagostan z Peresteny, kterého museli pozdravit cestou do Radyny. Měl ostatně pocit, že i otec za dobu, kterou zde strávil, poněkud své mínění změnil. Dokonce Rogana zdvořile pozval na Dvinu.

Svojšek se vrátil do přítomnosti. Jak s dívkami promluvit? Co třeba něco provést? Něco vtipného a neškodného, co prováděly při svých hrách všechny děti na jejich hradě. Třeba by to uvolnilo bariéru mezi těmi dvěma světy. Ale tím by nejspíš jen přijal roli nedospělého chlapce, za kterého jej určitě obě považovaly. A to nechtěl.

Ne, příště to musí zvládnout lépe. A nesmí se bát.

A právě v tu chvíli obě dívky opustily vůz a vydaly se jeho směrem. Je to tady. Bude s nimi muset promluvit. Vstal, protože věděl, že není slušné v přítomnosti dívek sedět. Chtěl luk odložit a dívky přivítat jak se slušelo, ale Jiljana jej předběhla. Zase. Naštěstí otázka mířila tam, kde se cítil doma.

„Viděly jsme, jak jsi vypínal tětivu. Umíš luk i vyrobit?“

„Ano,“ odpověděl a ani si v první chvíli neuvědomil, že Jiljana položila otázku bez jakéhokoli úvodu. „Tenhle luk jsem dělal sám, tedy s pomocí Lendeka, to je můj učitel šermu a střelby. On je otcův přítel…“ Trochu se zamotával. Musí chytit nit hovoru za správný konec. „Střílet se učím už od pěti, i s mečem. Lendek je dobrý učitel, ukazuje mi nejen jak věci používat, ale i jak se vyrábějí. Otci se to tak zdá správné.“

„A jak a z čeho jsi jej vyrobil?“ zeptala se Velenka.

„Tenhle není z jednoho kusu dřeva,“ dodala Jiljana, zatímco si luk pozorně prohlížela. Obě byly zjevně jeho prací zaujaté. Pocítil něco jako pýchu.

„Musí se nejdřív vyrobit dřevěné dýhy…“

„Jaké je to dřevo? To není tis. Takové máme u nás.“

„Já vím, viděl jsem vaše stráže. Tedy jejich luky. Totiž, chci říct…“ Dívky se na něj dívaly tak, že zase trochu ztrácel řeč. Pomyslně se kousl do jazyka a pokračoval. „Je to jilm. Takže se udělají tenčí dýhy a ty se pokládají na sebe a k tomu se přidají šlachy a rohovina. Je hodně těžké udělat to správně, když se jilmové dřevo štípe na dýhy, vlákna u sebe drží a… Tedy, Lendek mi pomohl. On se to naučil kdysi daleko na východě, kde žijí národy na koních. Ukázal mi, jak správně namíchat lepidlo…“

„Ukážeš nám, jak umíš střílet?“ přerušila jeho přerývanou řeč Velenka.

„No – ano, samozřejmě.“ To byla žádost, kterou ani nedoufal, že uslyší. „Kousek odsud jsme míjeli mýtinu, tam to zkusíme,“ ukázal tím směrem.

Jenže než se stačili všichni tři vydat udaným směrem, ozval se hlas jeho otce: „Svojšku, kde jsi?“

„Tady, tati.“ Zrovna když získal pevnou půdu pod nohama, musí přijít zrada z vlastních řad.

Jeho otec vyšel zpoza jednoho z vozů. „Kde celou dobu lelkuješ. Je tu spousta práce. A měl by ses také trochu věnovat dívkám…“ teprve v tu chvíli si všiml, že Svojšek má společnost.

„Ale on se nám věnuje, viď, Velenko,“ řekla s úsměvem Jiljana.

„Ano, ano, povídá nám o luku, je to moc zajímavé,“ podpořila Velenka svou přítelkyni.

Svojškův otec se zatvářil trochu pochybovačně. Co by tak dvě vznešené dívky skoro na vdávání mohlo zajímat na lucích. Svojšek přesně poznal, co jeho otci letí hlavou, i když by podle něj neměl být až tak překvapený. I jeho matka z luku nestřílela špatně, pokud věděl, možná lépe než otec, který luky a střelné zbraně vůbec neměl v lásce, zato patřil mezi přední meče království.

V tu chvíli se ve věcech dívčích zájmů cítil Svojšek být z nich dvou tím více povolaným, a proto řekl: „Plním ze všech sil tvé přání být dámám dobrým společníkem. Dámy si přály vidět, jak se střílí z luku. Právě jsme se chtěli vzdálit, abych mohl toto jejich přání dle svých nejlepších schopností splnit.“

Po očku se podíval na obě dívky, které zjevně pochopily, co se tu odehrává a všemožně se snažily zachovat důstojnost, i když oči jim hrály veselými ohýnky.

„No, tak tedy, běžte, ale ne daleko, Slunce je nízko nad obzorem a brzy bude večeře. Musím něco probrat s Damirem, takže zatím máš dámy na starosti ty. A vy mladé dámy, pokud by se k vám nechoval, jak se sluší, mi to povíte a já si to se svým synem už vyřídím.“

„Ano otče,“ přikývl Svojšek. „Dal jsi mi náročný úkol, ale já vím, jaké jsou mé povinnosti, vždyť jednou budu povinován poslušností svému bratranci tak, jako ty jsi svému bratrovi a mému strýci.“

„Spolehni se, pane Rastislave, ale věříme, že Svojšek nám bude dobrým společníkem a ochráncem hodným svého otce“ řekla Jiljana. Svojškovi se z té nečekané podpory zacukaly koutky úst, ale opanoval se, i když vnitřně se smál otcovu rozpačitému výrazu.

Otec chtěl něco odpovědět, ale pak jen mávl rezignovaně rukou a trojici propustil. „Po kom jen ty děti jsou, to za našich časů nebývalo,“ zabručel si pro sebe, ale uvědomil si, že je vlastně docela spokojený.

Věci byly nějak tak, jak vnitřně cítil, že by měly být.

V tu samou chvíli si Svojšek pomyslel to samé.

-

„Na co mám vystřelit?“ otázal se Svojšek nedočkavě dívek. Dvě střely měl v levé ruce držící lučiště a třetí si již založil do tětivy. Zdálo se mu to, nebo na sebe mrkly?

„Na tamtu břízu, tam za těmi kameny,“ odpověděla vesele Velenka. Nevybrala příliš těžký cíl.

„To je jednoduché,“ odpověděl Svojšek. Když má předvést co umí, ať je to něco pořádného. „Co támhleta?“ pokynul hlavou k jinému stromu, zhruba dvakrát tak daleko jako cíl, který mu vybrala děvčata.

„Ale nejprve nám předveď, jak se to dělá. Já bych si to také chtěla zkusit,“ řekla Jiljana. „Pak to zkusíme na vzdálenější cíl.“

„Tak dobře,“ řekl Svojšek. Byl tak zaujatý tím, že může dívkám předvést, co umí, že úplně zaplašil zvláštní dojem, že na chování obou dívek je něco podezřelého. Natáhl tětivu k líci tak, jak ho to učil Lendek, a dost pomalu, aby si dívky mohly prohlédnout, jak se správně drží šíp mezi klouby prstů, a pak šíp vypustil. Ten zasvištěl vzduchem a zabořil se na délku palce přímo doprostřed kmene, který určila Velenka.

Děvčata zatleskala, ale pak Jiljana řekla: „Chtěla bych to zkusit sama na ten vzdálenější strom.“

„Ale to už je těžší cíl, nic pro začátečníka.“ Svojšek se vžil do role učitele, který musí vést žáka vpřed po malých krůčcích. „Budu ti muset ještě jednou předvést, jak se správně natahuje tětiva, jak se míří a jak se správně vypouští šíp…“

„Myslím, že jsem to pochopila, sledovala jsem tě pozorně. Určitě jsi dobrý učitel lukostřelby. Chci to zkusit.“

„Odkoukat střelbu z jednoho výstřelu? Vždyť to nejde, jen ztratíme šíp,“ trval na svém Svojšek.

„Možná, ale kdo ten šíp ztratí, bude muset druhého prohlásit mistrem lukostřelby a obsluhovat jej při jídle. Co ty na to?“

Varovný hlas se opět přihlásil, ale Svojšek jej zahnal. „Dobrá, ale budeš to ty.“ Teď už nemohl couvnout, ačkoli jasně cítil, že tu něco řádně nehraje.

„Co když ne. Třeba budu mít štěstí. A když ne, budu tě pak obsluhovat u večeře a budu tě oslovovat mistře lukostřelby,“ řekla a zamrkala nevinně očima.

Teď už nebylo cesty zpět. Ale co. Předvede jí, co umí, když se s ním chce měřit.

„Platí,“ řekl.

„Platí,“ řekla.

„Jsem váš svědek,“ dodala Velenka.

Všichni tři dali na stvrzení úmluvy ruku.

Svojšek zabodl oba zbývající šípy do země vedle sebe a na každý z nich ukázal se slovy „můj - tvůj.“ Pak s úsměvem a výrazem naprosté sebedůvěry svých skoro čtrnácti let svůj šíp vytrhl ze země. Založil, natáhl, zamířil a – a v tom přišla ta zrada.

Jiljana, která dosud stála vedle něj s výrazem ztělesněné nevinnosti, k němu rychle naklonila hlavu a vtiskla mu polibek na tvář. Malý, nevinný, ale také naprosto nečekaný. Šíp vyletěl a se zasvištěním zmizel někde mezi stromy.

Svojšek stál na místě v rozpoložení, ve kterém se mísil hněv, pocit ukřivděnosti z nepoctivé hry, kterou s ním sehrály, a také zmatení. Pusu dostal nanejvýš od maminky. Ne že by je nedostával rád, ale nechtěl je přijímat mezi lidmi, to se přece pro dospívajícího muže vůbec nehodí… A teď tohle?

Cítil, že rudne tak, jako ještě nikdy.

Obě dívky se už nemohly udržet a začaly se jeho zmatku smát nahlas, zvonivým, veselým smíchem.

Než se vzpamatoval, Jiljana mu vzala luk z ochablých prstů. Vůbec se nezmohl na odpor. To, co předtím jen tušil, mu už bylo jasné. Ona to s lukem uměla víc než dobře. Bez jakéhokoli zaváhání vzala šíp, zkušeně jej založila a po krátkém zamíření vypustila šíp přímo na cíl, do kterého se se zadrnčením zarazil na prst od středu kmene.

„Tak co? Pochytila jsem to dobře? Nu, myslím, že to nebyl špatný výstřel, co myslíš, Velenko?“ obrátila se Jiljana na svou společnici.

„Ano, myslím, že to byl velmi podařený výstřel. Skoro bych řekla, že jsi překonala učitele,“ odpověděla Velenka a obě se daly do smíchu, jako by to co se právě stalo, byla ta nejzábavnější věc na světě.

To je podvod, chtěl protestovat Svojšek. Nebylo to správné a poctivé. Proč jen neposlechl vnitřní hlas, který ho varoval. Otevřel ústa. A tím, co řekl, si pod sebou definitivně podtrhl poslední podpěru. „Ty - tys mi dala pusu.“

„Ano. Copak jsi ještě žádnou nedostal?“ Dívaly se na něj zvědavě, snad zase očekávaly něco, co by přispělo k jejich pobavení.

Jak moc se snažil působit před nimi dospěle, jak moc jim toužil předvést, co umí. K čemu to bylo. Zbytečné. Proč jen jej otec chtěl mít na téhle nemožné cestě. Chtěl být pryč od téhle dívky, která ho ponížila před ním samým, která ho podvedla. Nechtěl ji vidět.

Beze slova natáhl ruku a vzal si nazpět svůj luk. „Jdu hledat svůj šíp.“ Otočil se do směru, kterým vystřelený šíp odletěl a bez dalšího slova se tím směrem vydal, pryč od té strašné holky. Ušel asi deset kroků, když za sebou uslyšel její hlas: „Počkej, my to tak přece nemyslely.“

Šel dál. Když šlo o tvrdohlavost, měl jí na rozdávání. Slyšel, že Jiljana něco říká své společnici a pak rychlé kroky přibližující se k němu.

Za chvíli jej doběhla. „No tak, byla to přece jen legrace,“ řekla mu, zatímco srovnala svůj krok s jeho.

„Hm. Jsi mistr lukostřelby, tak to běž někomu říct, třeba tomu vašemu Damirovi. To vás navedl on, žejo.“

„No, ano,“ a tentokrát poprvé zazněl v jejím hlase stín studu.

„Tak jste se nechaly navést, abyste ze mne udělaly blázna pro potěšení pana Damira posměváčka,“ řekl stále ještě trochu trucovitě, ale uvnitř už se na dívky nezlobil.

„Damir není posměváček,“ bránila ho Jiljana. „Je věrný mému otci. Na konci času neklidu prý ztratil rodinu. Nikdy o tom ale nemluví.

Nechtěly jsme ti nijak ublížit,“ přešla v řeči ke Svojškovi. „Jenže ty jsi byl celou cestu tak strašně vážný a uzavřený, až jsme si s Velenkou řekly, že tě musíme z téhle skořápky dostat. Nepřipadal jsi mi jako nějaký nafoukanec, který nemluví s lidmi kolem sebe. Chtěly jsme vědět, jestli se rozmluvíš, když budeme mluvit o něčem, co ti bude blízké.“

„Já - já jsem jen nevěděl, jak začít. Až doteď jsem se s mnoha urozenými dívkami jako ty nesetkal,“ řekl Svojšek váhavě.

„Snad se tak moc neliším od těch neurozených,“ řekla vesele.

„No, asi ne, ale ty většinou neumí střílet z luku jako ty. Kdo tě vlastně naučil střílet?“ zeptal se jí.

„Jeden z našich kapitánů,“ řekla. „Jmenoval se Dagomir, zrovna jako jeden z našich princů. Byl starý a moc hodný. Kdyby před nedávnem neumřel při pádu z koně, dneska by nás asi doprovázel on. Bylo mi moc líto, když umřel.

Když jsem byla menší, chodila jsem za ním tak dlouho, až jsem ho umluvila, že mě naučí střílet. Nejdřív tajně, ale pak to prasklo. Maminka byla zděšená, ale nakonec jsem oklikou přes otce dosáhla svého.“

To si Svojšek dovedl představit, jak takové přemlouvání asi vypadalo. „Naučil tě to dobře,“ řekl.

„Děkuji.“ Jeho ocenění jí vehnalo trochu červené barvy do tváří a na rtech jí vykvetl polichocený úsměv. Svojšek si říkal, že jí ta barva sluší. Možná právě mírné rozpaky, s jakými přijala jeho poklonu, mu pomohly uvědomit si, že dívka vedle něj má stejně jako on svůj vnitřní pocitový svět, svou nejistotu i odhodlání, svá přání a dovednosti.

Svojšek se pokusil vyjádřit nahlas to, co se mu honilo hlavou. „Vím, že jsem předtím vypadal jako urážlivý klacek. Jenže mě učí, co urozeným holkám nemám říkat a jak se před nimi nechovat. Ne už tolik, co dělat a říkat mám. Tak jsem se bál víc mluvit, aby to nebylo špatně. Nejsem jako Jurat, ten by si rady věděl.“

„V Radyni se zdálo, že ho nemáš rád. Je to opravdu tak?“ Chtěla o něm opravdu vědět více, a zrovna od něj.

„Já…“ Zaváhal. Vůbec si nemyslel, že by Jurat byl stejný jako Damir. „Jurat je nadějí rodu Maresevských, to mi říkají. Pořád mi ho dávají za vzor a mluví o něm jako o budoucí hlavě rodu.“

„Ale jaký tedy je doopravdy? Co si o něm opravdu myslíš? Poznala jsem, že je hezký, galantní, je už skoro dospělý. Ale je dobrý?“

Jak jí odpovědět? Co říct, aby nezklamal její dívčí přání a touhy, kterým příliš nerozuměl? A co si vlastně myslel kromě toho, že mu vadilo hlavně to, že Jurat byl synem staršího bratra jeho otce a tím pádem mu byl nadřazen? Jak ho popsat, aby to bylo spravedlivé hodnocení?

„Jurat je už skoro dospělý,“ řekl po chvíli. „On - on není špatný, myslím. Je o skoro o dva roky starší než já. Když jsme byli menší, dávali nás často dohromady ke hrám a cvičení v šermu. Choval se ke mně tehdy spíš jako starší bratr, nevytahoval se na mě, že je silnější.

Až pak, tak před třemi lety, ho začali učit, že je budoucí hlavou rodu. Strýc z něj chce mít pravého velmože, jak říká otec.

Trochu mu to vlezlo do hlavy, myslím. Když jsem ho viděl naposledy, řekl mi, že už nemá čas na hry. A já naopak začal ze všech stran slýchat, že je to můj budoucí pán, kterému jsem povinován poslušností.“

„I já mu jednou budu povinována poslušností,“ řekla najednou Jiljana mnohem vážněji.

„Já, no, říká se to, že ženy mají poslouchat své muže. Ale třeba maminka a tatínek…“

„Říkáš rodičům maminka a tatínek?“ Vypadalo to, že se jí to líbí.

„A ty ne?“ zeptal se Svojšek. Sice věděl, že v jiných rodech nebývají vztahy tak osobní, ale nikdy to osobně nepoznal. Bylo pro něj nepochopitelné, že někde jsou potomci vnímáni spíše jako věc rodové prestiže a symbol jeho pokračování než vlastní děti a naopak děti ke svým rodičům pociťují spíše respekt jako k lenním pánům než srdečný cit.

„Já…“ teď zrozpačitěla ona. „Chtěla bych. Když jsem byla malá, říkala jsem jim tak. Ale teď jim musím říkat otče a matko, alespoň před lidmi, protože se to prý více hodí.“ Na chvíli se odmlčela.

„Jsou chvíle, kdy moc chci otce nebo matku obejmout,“ pokračovala po chvíli, „ale jako bych se bála, co řeknou. Oni hodně dbají na vznešenost. Někdy si myslím, že i jim samým by se líbilo, kdyby to bylo jinak, ale jako kdyby si mysleli, že se to nehodí k postavení našeho rodu. Ty máš svoje rodiče hodně rád, viď?“

Svojšek nevěděl co přesně odpovědět, právě proto, že mu odpověď přišla tak samozřejmá. Pokýval hlavou. „Moji rodiče nikdy neskrývají, co cítí,“ řekl nakonec.

„Podle toho, jak jsem zatím tvého otce poznala, jsem měla právě takový dojem. Zdá se být přímý a čestný.“

„To taky je, je to nejvěrnější a nejčestnější muž v zemi,“ pronesl Svojšek horlivě, jako kdyby situace vyžadovala otce do krve bránit.

„Ale trochu se ho bojím, víš,“ pokračovala Jiljana, jako kdyby Svojška neslyšela. V jejím hlase skutečně bylo slyšet něco jako obava, když o Svojškovu otci začala mluvit. „Mám dojem, že se na mě nedívá moc dobře, i když mi nic neřekl.“

„Já - já nevím.“ Svojšek přemýšlel. „Když se velmožové v letech bezvládí svářeli o moc, vždy stál za naším králem. Ani když mu nabízeli zlato a tituly, tak nikdy nezměnil strany. Stejně jako strýc. Otci asi vadí, že tvůj otec stál tehdy na druhé straně…“ Pak se zarazil. Podíval se na Jiljanu, co na to její obličej.

Kývala hlavou. „Otec vždycky říkal, že jednal tak, jak bylo nezbytné pro naše poddané,“ řekla potom. „Byla to těžká doba a ostatní páni jezer byli stoupenci Zderada. Ale otec díky tomu dokázal, že naše vesnice a statky nebyly popleněny a žádný z našich poddaných nepřišel v důsledku bojů o život, alespoň než se otec přidal ke králi. Teprve potom byla jedna vesnice zničena, naštěstí hned na to boje o moc skončily.“ Dívala se při tom odhodlaně na Svojška.

Svojšek musel uznat, že na tom něco je. Maresevští museli své území a zájmy krále tvrdě bránit a přineslo to mnoho škod a utrpení zejména pro lidi, které byli povinni chránit. Nakonec mávl rukou. „Otce se neboj. Je to pryč. Máme krále, ty si vezmeš Jurata a naše rody se spojí.“

„Určitě si vezmu radši Jurata než Blagostana, tomu můžeš věřit,“ řekla vesele. Pak ukázala rukou před sebe. „Podívej, tvůj šíp je támhle.“ Skutečně, byl zaražený do země před mladou břízkou, asi dvacet sáhů od nich. „Doletěl opravdu daleko,“ řekla s úsměvem. Uvědomila si, že se při hledání šípu vzdálili opravdu hodně od tábora, ale nevadilo jí to.

Svojšek už se nezlobil. Vrhl po ní úsměv a řekl: „Můj luk nese opravdu daleko, když se střílí jen tak do vzduchu.“ Pak se k šípu rozběhl a vytáhl jej ze země. „Počkej na mě,“ zvolala Jiljana a se smíchem klopýtala přes větve za ním. Její šaty a hlavně boty nebyly dělané na prodírání se lesem.

Náhle si všimla, že Svojšek jí rukou naznačuje, aby zůstala na místě.

Zarazila se. Pak uslyšela to, co asi Svojšek ze svého místa i viděl. Klapot koňských kopyt. A hlasy. Hlasy v jazyce Kystenů.

Otočila se. A vykřikla leknutím.

-

Svojšek se otočil. Přímo u Jiljany stál jezdec. Seděl na menším šedém koni, jaké chovali na Kystenplukku. Byl oděný v hauberku, u pasu se mu houpala pochva s mečem a k sedlu měl připnutý kulatý štít.

Díval se na Jiljanu a oči mu svítily, jako kdyby koukal na čerstvě upečenou husu.

Pak se drsně zasmál a řekl špatnou Rastanštinou s tvrdým přímořským přízvukem: „A hele, co to videt. Rastanska děvečka. Ty cekat, ja ti nic neudelat.“ Pak seskočil z koně. „Ja meno Stroff, my poznat se bliz,“ řekl.

Jiljana se vytrhla ze strnulosti a rozběhla se ke Svojškovi. Svojšek se naopak rozeběhl k Jiljaně a skočil před ni.

Teprve teď vzal jezdec Svojška na vědomí. „A chele, dve rastansky choloubci. Vy jit sem,“ řekl, jako kdyby lákal kozu na dojení. Nedbale sebejistým pohybem vytáhl svůj meč z pochvy, zatímco se stále díval na obě děti. Usmíval se přitom, ale z toho úsměvu šel strach. Jiljana si vzpomněla, že kdysi viděla podobně se usmívat rasa, který zabil přímo před ní toulavého psa. V tu chvíli nebyla schopná pohybu, jen se trochu víc přitiskla ke Svojškovi. Po zádech jí běžel mráz.

Chvíli bylo ticho a nikdo se nepohnul. Oběma dětem bušilo srdce až v krku. Pak muž řekl: „Vy nejit, ja jit k vam.“

Udělal první krok k dětem.

Svojšek cítil, jak slabý je v kolenou. Musel se opanovat, aby zůstal na nohou. V krku ho pálilo a ve spáncích mu bušila krev. Cítil, jak mu hoří tváře.

Pak si uvědomil, že musí něco udělat. Když ne on tak nikdo jiný. Měl v ruce luk a šíp, to cítil. Začal natahovat tětivu a měl strach, že mu šíp vyklouzne z rukou, protože se mu ruce hrozně potily. Pohyb, který dělal tisíckrát, mu připadal hrozně neohrabaný a pomalý. Viděl rozmazaně. Pak se mu podařilo ovládnout aspoň jazyk. „Stůj,“ vykřikl, jak dokázal nejvýhrůžněji a měl pocit, že vypískl jako holka, které někdo nalil vodu za krk.

Muž se zasmál. „Ocho, proc ty bat me.“ Udělal další krok. „Ty nemuset bat. Ja rychle to vyšidit, ty nic nebolet…“

Luk zadrnčel. Svojšek se skoro lekl zvuku vlastního výstřelu. Chvíli si musel uvědomovat, co se vlastně stalo. Příval slov od ozbrojence ustal. Muž se zastavil. Tvářil se překvapeně. Nevydal ani hlásku. Pak pomalu svěsil ruku s mečem. Ten mu vypadl z ruky.

Pak, pomalu, nechápavě, muž ruku zvedl k levému rameni. Mezi prsty mu čněl dřík šípu. A protékala krev. Pomalu klesl na kolena, stále s nechápavým výrazem. Pak padl obličejem do trávy. Z hrdla se mu vydralo příšerné zachroptění.

„Zabil jsi ho,“ špitla Jiljana vyděšeně. Teprve teď ta skutečnost pronikla až do Svojškova vědomí. Zabil člověka. Nevěděl jak, ale právě tohle poznání ho vzpamatovalo.

„Musíme rychle do tábora,“ řekl, tentokrát rozhodně. Vzal Jiljanu za ruku a chtěl ji odvést z toho místa. Když se nehýbala, zatřásl s ní.

Probralo ji to. Oba se rozeběhli. Když míjeli ležící tělo, Svojšek se sklonil pro mužův meč. Třeba ho bude potřebovat.

Když se ale chtěl dát znovu do běhu, něco ho náhle stáhlo za pravou nohu k zemi. Nečekal to a při pádu si narazil nos. Meč mu vypadl z ruhkou. Bolestí přivřel víčka. Když je opět otevřel, viděl, co ho drží. Muž, který měl být mrtvý, jej pravou rukou držel za nohu a táhl k sobě. Přitom se pokoušel zvednout na kolena. I když zraněný, měl v ruce přímo obří sílu. Sípal a v očích měl vražednou nenávist. Přitáhl si překvapeného Svojška k sobě a chtěl ho zalehnout. Ten nemohl dosáhnout na meč a tak muže v takřka zvířecím pokusu o záchranu udeřil dvakrát pěstí do obličeje. Protivník vztekle odfrkl, ale jeho sevření trochu povolilo.

V tu chvíli muži něco přistálo na zádech. Byla to Jiljana, visela na muži jednou rukou chycenou za hauberk a druhou se snažila jej udeřit do hlavy. Bila do něj tak, že by Svojšek nevěřil, že se v ní taková síla může vzít. I v takovou chvíli ji za to musel obdivovat. Nebýt toho, muž by jej jistě rozdrtil. Teď musel Svojška jednou rukou pustit, jak se pokoušel setřást Jiljanu. V důsledku zranění byl trochu neohrabaný, ale nakonec se mu podařilo ji chytit za vlasy a surově ji setřást. Jiljana padla do trávy a zavzlykala bolestí.

Jejich nepřítel se zvedal ze země, vstával na obě nohy. Ruce měl od krve a krev mu stále stékala po hauberku. To vše ještě zvyšovalo hrůzný dojem z něj. Už stál nad Jiljanou a chystal se ji popadnout do pracek, když Svojšek vyskočil ze země a vrazil muži do břicha vší silou jeho vlastní meč, který konečně našel v trávě za sebou. Muž zavrčel a svou pravou rukou se opět pokusil na Svojška dosáhnout. Ten už byl připravený a tak jak ho učili, otočil zbraní v ráně. Tentokrát muž bolest nevydržel. Vykřikl a zhroutil se zpět na kolena. Svojšek vytrhl meč a sekl muže do krku. Něco jakoby se v muži zlomilo, jeho tělo úplně změklo a padlo na zem jako pytel obilí.

Svojšek vydechl úlevou. Rozběhl se k Jiljaně. Ta právě vstávala, trochu otřesená se dívala na chuchvalec vlasů, které jí muž vytrhl, a prohmatávala si hlavu. „Pojď,“ řekl Svojšek a pomohl jí na nohy. „Děkuju,“ dodal trochu kostrbatě.

Když nic jiného, povedlo se mu tím docílit, že dívka přestala myslet na bolest. „Nápodobně, hrdino,“ řekla a neznělo to vůbec výsměšně.

Ale nebyl čas. Z okolního lesa bylo slyšet mnohem více koní a jezdců. „Poběžíme,“ řekl a podal jí ruku. I když jeho ruka byla zašpiněná od krve, vděčně ji přijala a pevně stiskla.

„Poběžíme,“ řekla.

-

Celí špinaví a zadýchaní se přiblížili k táboru. Po cestě jim šlo vstříc několik postav. Poznali Rastislava, Velenku a Damira. Rozeběhli se k nim pokud možno ještě rychleji. „Kde jste tak dlouho,“ volal Svojškův otec. Jen počkej, to si povíme…“ Pak se zarazil. Viděl, jak oba vypadají a rozeběhl se k nim. „Jste v pořádku? Co ta krev?“ říkal se zřetelnými obavami, zatímco začal obě děti prohmatávat, hledaje nějaké zranění.

„To, to není naše krev,“ vyrážel ze sebe Svojšek zadýchaně a snažil se chytit otcovy ruce a upoutat jeho pozornost na svůj hlas.

„Tak čí? Co se stalo?“ ptal se otec a klekl k nim na koleno. Mezitím k nim doběhla i Velenka a chytila za ruku svou přítelkyni. V obličeji se jí zračil strach a obava.

„Nic mi není,“ uklidňovala ji Jiljana. „Tam, tam v lese, napadl nás. Muž.“ Popadala dech, svá slova doprovázela gestikulací a naznačením směru k místu jejich hrůzného zážitku.

„Cože? Kdo? A čí je ten meč?“ snažil se Rastislav získat pořádnou odpověď.

„Byli jsme si zastřílet,“ říkal Svojšek, který našel řeč. „Zkazil jsem ránu, a když jsme hledali v lese šíp, kus dál se objevil jezdec. Vypadal jako Kysten. Chtěl nás asi zabít, ale zabili jsme ho, když se na nás vrhl. Ale jsou tam určitě další, slyšeli jsme v lese koně.“

„Ty jsi ho zabil?“ zeptal se Damir.

„Já – my oba,“ řekl Svojšek. „Střelil jsem ho, pak ho Jiljana praštila, pak jsem ho zabil mečem. Teď mu to připadalo jako hrozná noční můra, která se nemohla doopravdy stát.

„Hle hrdinu z rodu Maresevských,“ řekl trochu posměšně Damir.

„Ale Svojšek mluví pravdu, tak to bylo,“ podpořila ho Jiljana. „Byl moc statečný.“ Navzdory tomu, co se stalo, tohle byla pro Svojška rajská hudba.

„Pak tedy bravo, chlapče, jsi asi mnohem statečnější, než jsem myslel,“ pokýval Damir hlavou. „Měl bys dostat zaslouženou odměnu.“ Hlas zněl uznale. Přesto se Svojškovi nelíbil pohled jeho očí. Jako had, když se dívá na kořist, napadlo ho.

„Dost řečí, nemáme čas,“ řekl Rastislav. „Jestli jsou tu Kystenové, musíme rychle zpět do tábora a připravit obranu,“ zavelel. Otočil se k Damirovi a chtěl mu něco říci, ale zarazil se. Damir držel v ruce lesní roh. Přikládal jej k ústům. „Co to děláš?“ zeptal se ho Svojškův otec nechápavě.

„Coby? Přece volám o pomoc, ne?“ řekl. Než stačil někdo něco říct, zvedl roh k ústům a zatroubil. Zvuk se rozlehl nad krajinou, táhlý, kvílivý, hrozivý. Letěl nad stromy a skalami a dál, až někam k obzoru, kde odumřel ve větru.

Kratičkou chvíli se nedělo nic. A pak se v odpověď z lesa ozval zvuk dalších, snad desítek rohů. Kvílení se ozývalo všude kolem nich, snad za každým stromem se musel skrývat trubač, zvuk, mocný a děsivý, přehlušil vítr, zvuk řeky, zpěv ptáků a snad by utišil i mocný příliv moře. Obklopil je a uzamkl do kruhu, ze kterého jako kdyby nebylo úniku.

„Ty hnusný zrádče,“ přehlušil ten zvuk otec a tasil meč.

„Já? To ten srab Rogan nás zradil všechny. I mou rodinu,“ zasyčel Damir nenávistně. Maska úslužnosti odpadla docela, propaloval všechny pohledem plným neskrývané nenávisti. Sám tasil meč.

Z lesa za jeho zády vyjelo několik jezdců většinou podobných tomu, se kterým se setkali Svojšek a Jiljana. Jen jeden se držel opodál a založil šíp do luku. Dva nejbližší jezdci seskočili z koní a otočili se k Damirovi. „Všechny?“ zeptal se jeden, který vypadal jako jejich vůdce.

Damir ukázal na Rastislava. „Nejdřív toho.“

Oba muži tasili meče a spolu s Damirem se v půlkruhu přibližovali k Rastislavovi a dětem.

-

„Proč si pro mne nejdeš sám?“ řekl Rastislav vyzývavě Damirovi.

Damir na chvíli zarazil Kysteny. „Zrovna ty bys mi rozumět mohl,“ řekl Svojškovu otci. „Přiznej si, že celou tu absurdní myšlenku na spojení Radyny a Maresevsku vidíš stejně. „Vždyť je to výsměch všem. Tvým i mým lidem. Příliš mnoho krve bylo prolito.“

„A proto k ní chceš přidat další?“

„Jen o trochu. Aby všichni pochopili, že není možné zapomínat na mrtvé. Vždyť to vidíš stejně, také jsi byl proti tomu, buď upřímný ve své poslední chvíli.“

„Ještě dýchám. Ale my nejsme stejní. Já se nemstím na nevinných.“

Svým hovorem se pokoušel pro děti získat co nejvíc času, ale Jiljana se nechtěla pohnout.

„Damire, proč, co ti můj otec provedl, že ho tak nenávidíš,“ volala na něj.

„Damir se na ni jen smutně podíval. „Ach, děvče. Kdybys věděla, jak dlouho jsem se na tohle těšil. Až tvému otci oplatím jeho zradu.“

„O čem to mluvíš?“

„O čem to mluvím? O krvi na rukou tvého otce. Celá vesnice… Na tom nezáleží, to bys nepochopila. Zabijte toho muže a ostatní, ale tuhle nechte mně,“ řekl dvěma mužům vedle sebe.

„Děti, schovejte se za mnou,“ křikl Rastislav. V zápětí se musel bránit ráně prvního Kystena. Vykryl ránu vedenou shora, zakroužením čepele provedl vazbu jeho zbraně spojenou s protiútokem a vrazil mu čepel do krku. Muž se zlomil v pase a padl s chropotem k zemi.

Druhý se pokusil využít jeho zaujetí prvním a zaútočil zleva. Rastislav bleskurychle kryl odsekem a pak bleskurychlým útokem šikmo shora sekl muže do ramene. Rána prošla hauberkem, přesekla klíční kost a zarazila se o žebro. Muž zakřičel bolestí, pustil zbraň a rukama se snažil zadržet krev proudící z rány. Damir se však otci mezitím dostal do zad a rozpřáhl se k ráně svým dlouhým mečem.

Svojšek v obrovském strachu o otce téměř instinktivně přiskočil k otci, přehmátl jednou rukou z jílce na čepel a zvedl ji do vzduchu tak, aby ránu vykryl. Rána to byla taková, že ho rozbrněly obě ruce, ale zbraň nepustil. Muž byl tak překvapen, že neprovedl další akci dost včas a naopak Svojšek přesně jako na hodině provedl kruhový sek z lokte proti skloněné hlavě zrádce, která vyrůstala z mohutného trupu. Neodhadl ale správně vzdálenost a pouze špička meče se muži zaryla do tváře. To však v kombinaci s absolutním překvapením stačilo. Damir zařval, instinktivně uskočil jednou rukou si držel rozseknutou tvář. Mezi prsty mu crčela krev.

Otec se ohlédl po svém synovi a zvolal: „Výborná rána. Ale teď běžte všichni do tábora. Máš teď na starosti dívky, pamatuj na to.“ Když se Svojšek nehýbal, popohnal ho gestem, kterým jej doma honil do učení a do práce. Svojšek popadl dívky za ruce a začal se opatrně vzdalovat. Stále si přitom hlídal jezdce, kteří v tu chvíli ovšem sledovali jeho otce.

Damir se vzpamatoval z lehkého zranění, které mu Svojšek uštědřil, a pustil se do boje s Rastislavem. Prudce zaútočil shora z první pozice, Rastislav odsekem zvětšil vzdálenost a znovu zaujal střeh. Chtěl především boj co nejvíce prodloužit, aby dal dětem čas k útěku do bezpečí. Poutal pozornost protivníka i slovy. „Zdá se, že se šance trochu vyrovnaly,“ řekl kousavě. Začal se k Damirovi pomalu přibližovat. „Tak co, mám přidat jednu k ráně mého syna nebo se teď vzdáš?“

Damir tentokrát sekl z lokte z třetí pozice, Rastislav kryl s hrotem směrem k zemi a pokusil se Damirův meč vyvázat nahoru, ale Damir rychle zbraň stáhl, dostal se čepelí pod Rastislavovu zbraň a chtěl bodnout na trup. Rastislav naštěstí včas přerušil svou akci a sekl shora dolů, čímž vyrazil soupeři meč z ruky. Damir se bleskurychle odkulil a zůstal beze zbraně stát a koukat na Rastislava.

„Tak, přišel jsi o zbraň, vzdej se,“ řekl Rastislav.

Damir se vytrhl z ochromení. „Co koukáte? Zabte ho!“ křičel na muže.

Zbylí jezdci poněkud nejistě tasili meče. Kystenové byli možná nájezdníci a dobyvatelé, ale i oni měli své představy o statečnosti a boji všichni na jednoho. Chvíli váhali.

„Tak na co čekáte?“ Ten z jezdců, který až dosud držel stranou, natáhl luk. Vzápětí jeho zbraň vypustila smrt.

Rastislav, zasažený do hrudi, klesl na koleno a ústa měl plná krve. Damir sebral svou zbraň a šel k němu.

Svojškův otec se pokusil z posledních sil vyrazit na něj, ale tentokrát Damir jeho úrok snadno odrazil a vrazil mu svou zbraň do krku.

-

Musel utíkat. Musel. Měl přece odpovědnost za jiné. Otec by to tak chtěl. On to tak chtěl. Musel běžet a neohlédnout se, neohlédnout se, jak jeho otec umírá. Nemohl se vrhnout na tu sketu, na tu odpornou kreaturu Damira. Chtěl ho zabít, chtěl mu rozbít obličej na kaši, bodat do něj tak dlouho, až by z něj život vyprchal.

Nic z toho neudělal.

Musí se co nejrychleji všichni tři dostat do tábora. Ale jakmile se dostala trojice dětí blíže, podle světel a zvuků plynoucích tam odtud poznaly, že tam záchrana neleží.

A za nimi se ozvalo navztekané: „Toho kluka chci taky živýho!“

-

Útok byl nečekaný a brutální. Část radynských se nečekaně vrhla na muže ve stejných barvách a v barvách Maresevských, jakmile zazněl Damirův roh. Těch několik málo mužů, kteří se ubránili prvnímu napadení, se kryto vozy pokoušelo bránit v sevřeném tvaru.

Bojovali statečně, ale i když s sebou vzali dost zrádců, útočníci posílení o Kysteny je postupně zatlačovali a jednoho po druhém pobíjeli.

Umožnili ale Svojškovi a dívkám získat alespoň nějaký náskok.

Svojšek nejdříve chtěl zamířit k místu, kde byli přivázaní jejich koně, ale právě tím směrem stálo několik nepřátel. Tak musíme pěšky, pomyslel si a ukázal dívkám k řece. „Musíme přebrodit Ladnu,“ řekl a doufal, že to zní dostatečně rozhodně.

Jiljana navzdory rozrušení přikývla, že rozumí. Řetězec posledních událostí ukázal, že rozhodnost jí nechybí ani ve chvíli nebezpečí.

Pro Velenku to bylo těžší, neprošla tím, co se stalo v lese a všechno pro ni přišlo mnohem rychleji. Když zaváhala a otáčela tvář nešťastně k táboru a k místu, odkud tušili pronásledovatele, kteří museli vyrazit hned za nimi, Jiljana s ní zatřásla: „Já vím, je to hrozné co se děje. Ale musíme teď běžet, co nejdál odsud a setřást je. Na slzy není čas.“

Jí samotné ze strachu a vypětí trochu přeskakoval hlas a slzy se jí řinuly po tvářích, ale zabralo to. Velenka přikývla.

Svojšek věnoval poslední pohled hloučku bojujících, kteří jim svou statečností možná i zachrání život. Mnohé z nich znal od mala. Holdegrad, Čestan, Ognev. Bylo správné, aby umřeli proto, aby mohl utéct? Není to, že chrání obě dívky, jen výmluva?

Pak jeden Kysten trojici dětí spatřil, chtěl se k nim rozeběhnout, ale jeden z otcových mužů, Boregoj, se na něj vrhl a několika ranami jej vyřídil. V zápětí se na něj vrhlo několik dalších nepřátel, začali jej zatlačovat mezi stromy, až se Svojškovi ztratil z dohledu.

Velenka jej zatahala za rukáv. „Prosím, pojď už.“ Všichni tři se dali do běhu mezi stromy po dolů svahu k řece.

Slyšeli za sebou koně a hlasy. Zvlášť jeden poznávali bezpečně. „Chyťte je! Chyťte děti! Ať vám neutečou!“ Nějaký drsný hlas něco odpovídal, ale nerozuměli mu.

Les ve směru k řece byl tvořen nižšími stromy s tenkými kmínky, které ale rostly velmi hustě u sebe. To jim pomohlo. Stačilo několik kroků, aby člověk nebyl pro ostatní viditelný. Jezdci za nimi museli slézt z koní a pronásledovat je pěšky. Přesto byl jejich náskok velmi malý a stačilo by krátké zdržení, aby je dostihli.

Prodírali se lesem, větve stromů a keřů je šlehaly do nohou, ale strach a touha žít a všechno je poháněly kupředu a za chvíli už zřetelně slyšeli proud vody šumící přes kamení. V místě, kde vyšli z lesa na břeh, byly peřeje a jim bylo jasné, že přejít vodu bude velmi nebezpečné. Proud byl místy prudký. Jeden špatný krok na hlubší vodě mohl znamenat utopení.

Velenka vzdechla a zakroutila hlavou, když proud řeky uviděla. „N-ne, ne, to nedokážu.“

Svojšek rozuměl jejímu strachu, sám se toho bál skoro jako pronásledovatelů za nimi. Přesto musel říct: „Nemůžeme tu stát. Musíme přes vodu, jinak nás chytí.“

„Ano. Já se moc bojím, ale když mě budeš držet za ruku, tak to dokážu,“ povzbuzovala Jiljana Velenku.

I Svojšek se na ni pokusil usmát. Doufal, že to vypadalo dost povzbudivě.

„Tak – dobře,“ řekla Velenka chvějícím se hlasem.

Vkročili do vody. Proud se jim rozbíjel o nohy a byli celí okopaní o kameny, ještě než došli do třetiny toku. Ale drželi se vzájemně, a když jeden klopýtl, druzí dva ho chytili a pomohli mu získat zpět rovnováhu. Dívky to měly ve svých šatech mnohem těžší. Zkoušely si je podkasat, ale pak se nemohly pořádně držet. Přese všechno se probíjeli dál a dál a za chvíli byli v polovině. Vodu měli nad kolena, místy až k pasu a začínaly jim drkotat zuby zimou, ale vidina toho, že už jsou za polovinou, jim dodala sílu.

„Zvládneme to, dokážeme to,“ vyrážela ze sebe Jiljana. „Vidíš, Velenko, ještě pár kroků a budeme na druhé straně.“

Velenka přikývla a statečně se dál prodírala s nimi.

A pak, když jejich naděje začala stoupat, uslyšeli, že se některý pronásledovatel dostal na břeh za nimi. Něco volal na ostatní.

Na břehu za nimi se muselo objevit více pronásledovatelů. Přece jen se Svojšek ohlédl. Dva z Kystenů se pokoušeli přimět své koně ke vstupu do vody. Nedařilo se jim to, zatím se ale na břehu objevil jezdec s lukem, natáhl zbraň a vystřelil. Svojšek strhl obě dívky dolů. Všichni padli do vody, ale šíp proletěl nad nimi. Kéž bych měl svůj luk a šípy, proletělo Svojškovi hlavou.

Než stačil střelec znovu založit, trojice se konečně ocitla na protějším kamenitém břehu a vydrápala se na něj. Nebyl ale čas odpočinout si. „Rychle, do lesa,“ popoháněl Svojšek dívky, ale sám se cítil vyčerpaně a ruce i nohy ho bolely. Další šíp, který proletěl kolem nich, ho ale přesvědčil, že ho tělo nebolí zdaleka tak, jak myslel. Ještě tři, dva, jeden krok, a byli v lese na druhé straně.

Než se za nimi les zavřel, uviděl, že ti dva muži na koních konečně přiměli svá zvířata vstoupit do proudu.

„Oni nás chytí, prosím, ať nás nechytí,“ zavzlykala Velenka. „Já už nemůžu.“

„Dokážeš to,“ řekl jí tentokrát Svojšek. „Dokážeme to všichni, slibuju.“ Sliboval, i když sám nevěděl jak.

„Potřebujeme koně,“ řekla Jiljana a znělo to překvapivě klidně.

„To potřebujeme, ale jak… Počkejte, něco mě napadlo,“ řekl. Na zemi leželo několik delších kmínků, pevných, přitom ne moc těžkých. Určitě by je uzvedly i dívky. „My si pro ty koně dojdeme. Tohle nebudou čekat.“

-

Když se oba jezdci dostali ke břehu a jejich zvířata se šplhala na kluzký břeh, Svojšek, Jiljana i Velenka s křikem vyrazili z lesa ozbrojeni dlouhými hatěmi jako kopími. Svojšek udeřil jednoho muže do trupu a ten z poplašeného koně sletěl do řeky. Dívkám se podařilo poplašit druhého koně natolik, že ten svého jezdce shodil sám.

Oba ozbrojenci se potlučení skutáleli do řeky a v těžké zbroji museli svádět boj s proudem, aby se neutopili. Bylo to spojeno s vychrchláváním vody a sprostými nadávkami.

Koně chtěli být co nejdříve z prudké vody a vyběhli na břeh. Tam Svojšek popadl uzdu jednoho z nich a tu dal do ruky Velence. Jiljana už držela za uzdu druhého.

„Nasedněte obě a jeďte pryč, rychle.“

Snad chtěly něco říct, ale nebyl na to čas. Na protějším břehu se už v šeru zračily další postavy a někteří už vstupovali do řeky.

Jiljana přikývla a naskočila. Svojšek pomáhal Velenku vysadit do sedla jejího koně. Vyhoupla se do sedla a chopila se uzdy. V tom se ozval svist a pak nepříjemný zvuk. A zalapání po dechu.

Svojšek pohlédl nahoru. Velence trčel z boku šíp. Nevykřikla. Ale výraz vědomí se jí začal vytrácet z očí. Hroutila se k šíji koně.

„Velenko!“ vykřikla Jiljana a pokusila se ji zachytit, aby se nesvezla na zem.

„Drž ji,“ zavolal na ni Svojšek. Vyšvihl se na koně za Velenku, obepnul ji rukama tak, aby nespadla a na Jiljanu křikl: „Jedeme.“

Na nic už nečekali a ujížděli pryč od řeky.

-

Byla to nebezpečná jízda. Od větví, kořenů, výmolů a od houstnoucího šera jim hrozilo nebezpečí jen o málo menší než od mužů, které měli za sebou.

Tváře a ruce měli ošlehané od větví a stejně na tom byli jejich koně, kteří navíc jen neochotně poslouchali neznámé jezdce.

Svojška kromě toho bolely ruce od toho, jak držel bezvládnou Velenku. Divil se vůbec, že mu nespadla. Z boku se jí řinula krev, i když ne mnoho, rána jako kdyby se okolo šípu zatáhla. Svojšek ještě za jízdy použil šátek, který měl, a obmotal ho kolem dříku šípu v místě, kde vcházel do těla, aby ztrátu krve co možná omezil.

V jednu chvíli Velenka přišla k sobě a zanaříkala bolestí. Svojška ten nářek zraňoval snad více, než by to dokázaly ostré zbraně nepřátel.

Ale jeli, rychle jeli a vzdálenost mezi nimi a řekou se zvětšovala. Jak dlouho? To nedokázal Svojšek odhadnout, ale muselo to být alespoň dvě hodiny.

A pak, když už opravdu nemohli dál, otevřela se jim malá mýtina se studánkou a pramenem vody.

„Co myslíš, setřásli jsme je?“ optala se Jiljana.

„Nevím!“ odsekl docela hrubě. Byl strašně unavený, prožité události, nebezpečí a jedna věc, na kterou se snažil usilovně nemyslet, ho zbavovaly schopnosti se soustředit i schopnosti se kontrolovat. Uvědomoval si, že kdyby tu byl teď úplně sám, rozbrečel by se jako malý kluk. Ale otec řekl: „Máš teď na starosti obě dívky.“ Nebyl vždy vzorný syn. Ale v tomhle posledním nesmí zklamat. Otce. A dívky.

A sebe. Nebyl to jen úkol, bylo to i jeho rozhodnutí.

„Neutrhuj se na mě,“ utrhla se na něj Jiljana a tón hlasu prozrazoval, že ani ona nemá k pláči daleko.

„Neutrhuju, ale opravdu nevím.“ Tentokrát to řekl jak jen dokázal mírně, i když by se nejradši začal hádat, trucovat nebo obojí. Ale to by přece udělal jen kluk, napovídal mu stále ještě přítomný hlásek rozumu. Musel se na něj soustředit, ještě trocha únavy a vypětí a ten hlásek utichne docela.

„Ale musíme zastavit, kvůli Velence,“ řekla Jiljana a opravdu bylo vidět, jak moc se o svou přítelkyni bojí.

Svojšek chápal, že zraněné dívce jízda jen zvyšuje utrpení, jenže věděl jen velmi málo o ranách a o tom, jak by jí mohli pomoci. Snad jí uložit na zem a pokusit se šíp vyjmout. Ale to bylo něco skoro nepředstavitelného. Kéž by tu v okolí bylo město s ranhojičem, ale nejbližší, o kterém věděl, byla Perestena, dva dny cesty zpět. Dostat se tam se zraněnou bylo teď nemožné, bez vozu a s nepřáteli nablízku.

Zvažoval i možnost vydat se pro pomoc sám, ale to znamenalo tu nechat Jiljanu samotnou se zraněnou Velenkou. Ve skutečnosti by to byla jen výmluva, jak se zbavit odpovědnosti nebo jen toho, co prožíval, když se na zraněnou dívku podíval. Ne, to by nemohl udělat.

To všechno mu probíhalo v hlavě celou cestu, takže teď bez protahování přikývl. „Ano. Myslím, že jsme je setřásli a myslím, že Velenka další jízdu nevydrží. Zastavíme se tady.“

Jiljana seskočila z koně a přešla k němu. „Podržím ji, ty seskoč a pak ji sundáme.“ Měla to promyšlené, nebylo co dodat.

Ale bylo to lehčí říci nežli provést. Velenka se začala hroutit, když slézal, Jiljana sama neměla dost síly ji udržet, musel ji přidržovat a málem se mu noha vzpříčila ve třmeni. Kůň cítil, že je zbavován nákladu, odfrkl si a začal sebou házet. Na poslední chvíli se Svojškovi podařilo Velenku zachytit, nebo spíš zmírnit její pád tím, že spadla na něj.

Při změně pozice se šíp v ráně začal hýbat a musel Velence způsobit obrovskou bolest, protože ta se probrala z mdloby a vykřikla. Svojšek s Jiljanou ji uložili do měkké trávy. Pod hlavu jí Svojšek složil svůj kabátec. Její křik přešel ve vzlykání, tiché, smutné, byla to prosba o pomoc, o zbavení trápení.

„Stoupá jí horečka,“ řekla Jiljana. Svojšek doběhl k jednomu koni a přinesl měch s vodou.

Jiljana jej chtěla vzít a dát jí napít, ale Svojšek ji zarazil. „Nevím o léčení skoro nic, ale vím, že při těchhle ranách kolem břicha se nemá dávat pít. Musíme ji ochladit, ale do úst jen pár kapek.“

Jiljana přikývla. Vytáhla šátek zastrčený v rukávu a smočila jej ve vodě. Trochu vody vymačkala Velence do úst a pak jí otřela rty. Znovu jej namočila a chladila jí čelo a tváře. Velenka opět ztratila vědomí.

Svojšek přiklekl k nim a díval se na šíp trčící Velence z boku.

„Musíme s tím něco udělat,“ řekl a zoufale doufal, že mu někdo řekne co. „Pokusíme se hrot vytáhnout,“ řekl pak, protože ticho bylo ještě horší než dopad takových slov. „Viděl jsem hroty jejich šípů, nemají háčky, to půjde.“

„Víš jak na to?“

„Ne, ani trochu.“

Oba se po sobě dívali a bylo v tom zoufalství.

„Dobře, ale udělám to já,“ řekla nakonec Jiljana. „Něco málo z ranhojičství znám, v našem rodě se dívky ošetřovat rány učí.“ Podívala se na Svojškův výraz. „Ale budeš muset Velenku držet,“ odpověděla na nevyslovený dotaz.

„Dobře,“ řekl. Chtěl, aby to znělo pevně, ale celý se chvěl. „Nadělám nějaké pruhy, kterými by se rána dala ucpat, a na obvazy.“

S pomocí nože nadělal z košile, kterou jeden z jezdců na svém koni zanechal srolovanou u sedla, pruhy látky. Tvar to nemělo, ale svému účelu to posloužit mohlo.

Pak z rány Jiljana sundala zakrvácený Svojškův šátek a roztrhla víc látku Velenčiných šatů.

Svojšek Velenku chytil a dal jí mezi zuby jeden složený pruh látky. Dívku to napůl probudilo. Začala slabě volat maminku.

Nevěděli, co ještě udělat, a tak Svojšek silně sevřel její ruce a nalehl na ni tak, aby co nejvíc bránil jejímu tělu v pohybu. Kývl na Jiljanu.

Dívka se nedechla a uchopila dřík šípu.

-

Později si nedokázal ani jeden z nich přesně vybavit, jak to celé proběhlo. Svojšek jen věděl, že mu bylo hrozně špatně a že se bál podívat. Stále si při tom připomínal, že jeho pocity jsou nic ve srovnání s tím, co musí prožívat zraněná Velenka.

Když pak byl šíp venku, rychle ránu omyl vodou a cípy látky, které předtím natrhal, se pokusil neobratně zastavit krvácení z rány v dívčině boku. Jiljana omotala Velence kolem boků několik pruhů látky a Svojšek je uvázal tak pevně, aby obvaz držel na místě.

Velenka střídavě ztrácela vědomí a zase se probírala, třásla se, vzlykala a v horečce mluvila k mamince, jako by byla vedle ní. Prosila, aby jí učesala. Jiljana jí probírala vlasy a mluvila k ní.

Svojška napadlo, že dívku musí přenést na nějaké čistší místo. Roztáhl na zemi svůj kabátec a s Jiljaninou pomocí na něj Velenku překulil. Jiljana ji přikryla svým pláštíkem, když Velence předtím sundali boty mokré od brodění přes řeku. Zabalili ji tak, aby ji nic nestudilo.

Muselo být po desáté večer, když Slunce konečně zapadlo úplně. S jeho posledním světlem Velenka zavřela oči.

Teprve teď si Svojšek a Jiljana sundali vlastní mokré boty. Byla jim zima, ale bylo pořád lepší mít nohy v suchu a nechat boty alespoň trochu uschnout.

Svojšek napojil koně ve studánce, potom jim sundal sedla a sedlové deky, do kterých si mohli s Jiljanou zabalit nohy.

Jiljana si pak lehla vedle Velenky a brzy usnula i ona.

Svojšek ale usnout nemohl. Teď když ho nemohly dívky vidět, se tiše rozplakal.

-

Udělal všechno, co mohl? Nemohl něco udělat jinak? Měli se pokoušet získat ty koně? Kdyby se nevraceli, tohle by se přece nestalo.

V tichu, které nastalo, jeho myšlenky přímo burácely, ohlušovaly a ochromovaly. Nepomáhalo zakrýt si uši, zavřít oči, zalézt do trávy.

Volal dívky, ale byly pryč. Hledal je, a kam se otočil, tam byla krev, tekla všude kolem, stahovala ho do sebe, držela ho za nohu, vzala na sebe podobu muže, který je napadl, Svojšek se vytrhl z jeho moci, probojoval si cestu na hladinu, spatřil sluneční paprsky, ale samo Slunce mělo krvavě rudou barvu, pronásledovalo ho, spalovalo, vysávalo, pohlcovalo.

Táto, já nevím co dál, moc tě potřebuju, bojím se, pomoz mi.

A tu nad ním kdosi stál, kdosi velmi blízký, usmál se, aby mu dodal odvahu, roztáhl nad ním plášť a náhle byla kolem tma. Hustá tma, kterou žádné světlo nerozehnalo.

Svojšek se prodíral skrze temnotu, měl pocit, že se ta tma zhmotňuje, studí jej na tvářích, že v ní číhají stovky a tisíce čepelí, které ho sekají do tváří, do rukou, do nohou. Pak si uvědomil, že to nejsou čepele, ale trnité a ostré větvičky mu rozdíraly oděv, rozřezávaly mu kůži, zarývaly se do masa, cítil, jak se mu omotávají kolem nohou. Sykal bolestí a po tvářích mu stékala krev z ran, které mu stále zasazovaly výhonky čím dál hustších keřů. Ale pokračoval, věděl, že někde před ním je jeho otec a pomoc.

A pak náhle stál na trávě, měkké a poddajné, jako jemný koberec.

Mýtinu zaléval svit Měsíce, který se odrážel v tůni před ním a vše barvil zvláštním modrým a chladným světlem.

Uprostřed mýtiny stál strom, mohutný a dobře rostlý. Tam, kde z rozrostlých kořenů vyrůstal kmen, byl dřevěný trůn. Na trůně sedel muž, lidská obdoba mohutného kmene za ním, tvář měl zastíněnu, protože Měsíc svítil přesně za jeho hlavou. Přesto mu na něm bylo něco povědomého. Zaváhal, ale pak postoupil vpřed.

Okolo sedícího muže se začaly z temnoty vynořovat další postavy. Mlčenlivé, nehybné. Poznával je. Holdegrad, Čestan, Ognev. A další. Muži jeho otce. Věděl už, kdo sedí na trůnu, i když se tomu poznání bránil. Postoupil blíž.

„Otče,“ zašeptal. „Nezabili tě, jsi živý. Půjdeme spolu za maminkou.“

„Zabili, chlapče, zabili,“ promluvil jeho otec. Nebo se mu to zdálo? Jako kdyby vůbec nepohnul rty, jako kdyby se mu ta slova objevila sama v hlavě.

„Ale vždyť tu sedíš přede mnou a mluvíš se mnou. To by nebylo možné, kdybys nežil.“

„Žiji v tobě, jsi pokračováním mé existence tak jako si každé dítě nese v sobě část ze svých předků. A žiji v tvé mysli, tak jako všichni zde. Každý kdo někdy žil, se dílem odrazil v ostatních, v příbuzných, v přátelích i nepřátelích.“

„Jsi můj sen?“

„Ano.“

Co jestli on je mrtvý a je jen součástí jeho snu?

„Může sen myslet, že žije?“ zeptal se otce.

„Jen živí sní,“ řekl otec. „Jen živí mají sílu přivolat do snu toho, koho chtějí. Zde jsi pánem ty. Tohle je tvůj svět. Já jsem mrtvý.“ Roztáhl plášť, do kterého byl zahalený a odhalil šípy zabodnuté do jeho hrudi.

Svojškovi se do posledního detailu vybavila vzpomínka na okamžik, kdy viděl otce zemřít. Viděl ten okamžik znovu a znovu, s každým dalším opakováním cítil novou a novou bolest, chtěl si zakrýt hlavu, utéct, schovat se, ale nedokázal nic udělat, dokud neuslyšel otcův hlas, nezvykle tichý a uklidňující. „Svojšku, můj synu, nejsem tu, abych ti působil další bolest. Ty víš, proč jsi mne přivolal do snu.“

Svojška jako kdyby se dotkla ruka, pevná a nekonečně konejšivá zároveň. Probral se z bolesti.

„Ano, přivolal jsem tě,“ řekl rozechvěle. „Než jsem usnul, napadlo mne, co bys udělal na mém místě ty, co vy všichni.“

„To je ono. Proto jsme teď my všichni v tvém snu. Pamatuj, že je správné ctít názor druhých, ale každý člověk někdy se někdy musí spolehnout sám na sebe. Je to těžké, vím, a k tobě ta zkouška přišla v tak mladém věku, jsi ještě chlapec. Ale teď se musíš spolehnout sám na sebe, a když budeš potřebovat radu, obrať se na živé, jsou takoví, kteří si zaslouží tvou důvěru. Nesmíš se nikdy bát rozhodnout. Až dosud sis vedl dobře, myslím, že jsem tě učil dobře, a jsi po mně.“

„Jenže je to těžší, než bych si kdy dokázal představit.“ Svojšek se stále chvěl, až teď si naplno uvědomil, že až se vzbudí, nebude otec stát nad ním, aby dal do pořádku vše, co se stalo. Bude záležet jen na něm

„Já vím, moc dobře to vím. Pamatuj si, že tím prošel každý. I já, i tvá maminka. A každý, jehož život za něco stál. Co jsem ti vždycky říkal? I správná rozhodnutí jsou těžká jako kamení. Přesto je musíme udělat, pokud jsou správná. Pamatuj si to.“

„Mám tě poslechnout v tom, že se mám rozhodovat sám?“

„Ty kluku jeden.“ Svojšek měl pocit, že se otec navzdory strnulosti usmál. „Ale máš pravdu, to ti přesně říkám. Pamatuj na mrtvé, chraň živé. Ty sám.“

A pak zmizel Měsíc a zase se objevilo Slunce, kruté a nesmlouvavé, a vzalo si Svojškova otce i všechny ostatní.

Svojšek do oslepujícího světla zavolal: „Ale ještě jeden důvod mám, proč sním o vás všech. Nezapomínám na mrtvé, na to co bylo.“

Pak uviděl maminku, která plakala. Volal na ni, dotýkal se jí, ale když se na něj podívala, nepoznala ho.

„Mami, to jsem já Svojšek, copak mne nepoznáváš?“ říkal jí.

Zakroutila hlavou. „Ne, ty nemůžeš být můj syn. Můj syn je mrtvý a můj muž také.“

Vyhrkly mu slzy do očí. „Mami, ne, to není pravda, proč to říkáš, jsem to já, ušel jsem takovou cestu tmou až k tobě, prosím, řekni, že mne poznáváš.“

„Ne, ty nemůžeš být on. A přece jsi mu tak podobný… Chlapče můj…“ Natáhla k němu ruku a on k ní, ale byli od sebe nekonečně daleko, i když běžel jako ještě nikdy, mizela před ním, ztratila se a už neslyšel ani její hlas, jen svůj vlastní dech.

„Mami…“ Jeho hlas se rozléhal v prázdnu a tichu. Nikdo kolem nebyl.

Probudil se se slzami v očích. V krku ho pálilo. Byl by raději, kdyby vůbec neusnul.

Bylo ráno a Slunce opět pomalu stoupalo po nebi.

Svojšek vstal a dotkl se Velenky. Dívka se usmívala. Byla mrtvá.

-

Jiljana měla Velenčinu hlavu položenou na klíně a plakala. Nad smrtí, ze strachu a z marnosti.

„Co jsme měli ještě udělat? Snažila jsem se udělat všechno, víc už jsem nedokázala, promiň, promiň, promiň…“

Svojšek moc chtěl něco říci, ale vůbec nevěděl co. I on sám byl Velenčinou smrtí otřesen, i on sám měl pocit, jako kdyby všechno, co se pokoušeli udělat, bylo jen zbytečným pokusem přemáhat neodvratný osud.

Zároveň si uvědomoval, že tu nemohou dlouho zůstat, ale to znamenalo Velenku nechat za sebou. Tak jako nechali za sebou jeho otce a jejich doprovod. Vzpomněl si na svůj sen. „Měli bychom jet dál,“ řekl dost nejistě.

Obrátila k němu uslzený obličej. „Jeď sám, k mému otci a řekni mu, co se stalo, o Damirovi, o Velence, všechno.“

To nemohl. Ani nechtěl. Bál se co řekne, ale když se na něj podívala, byl to pohled nerozhodnosti a prosby o pomoc při rozhodování.

Nic ho nemohlo připravit na to, co se stalo jen včera večer. Ani nemohlo. Připomněl si ale svůj sen.

Sedl si k Jiljaně. „Můj otec mě učil, že i správná rozhodnutí jsou těžká jako kamení. Přesto je musíme udělat.“ Znělo mu to jinak než předtím ve snu. Teď skutečně chápal, jak těžká mohou být.

„Ještě těžší,“ vydechla po chvíli Jiljana, která musela jeho slova nejprve vstřebat. „Víš, teď si ani nedokážu představit, jak jsi dokázal s námi utíkat dál, když tvého otce… Promiň.“ Slzela a popotahovala.

„Otec mi řekl, abych vás chránil,“ řekl, ale nebyl sám zcela přesvědčený, jestli jen to byl ten pravý důvod. Znovu si ale připomněl, že otec nežije a oni si musí poradit jen sami. Vlna obav a smutku se jím opět prohnala.

Poznala to. Dotkla se jej ramenem. Uvědomil si, že ještě včera by se studem odtáhl. Ale všechno co se stalo, v něm téměř odbouralo ostych a naopak v něm vzbudilo potřebu dotyku někoho blízkého. Jiljana na tom zřejmě byla podobně.

Každý, každý někdy potřebuje to teplo, ten pocit bezpečí, jaký najde jen u blízké osoby. Tohle bylo pro něj úplně poprvé, co cítil něco takového v přítomnosti někoho jiného než svých rodičů. A úplně poprvé, co si uvědomil, že je to vůbec možné cítit vedle někoho jiného. Nevěděl proč, ale jako kdyby ho právě tohle dokázalo konečně probudit ze strašného snu, z pocitu, že je malý, slabý a bez pomoci odkázaný k čekání na smrt.

Otočil k dívce obličej a řekl: „Jiljano. Zažili jsme nejhorší den našeho života. Ale myslím, že ne poslední den. Alespoň když nedovolíme, aby to poslední den byl. Teď se rozloučíme s Velenkou. Pak se posadíme na koně a pojedeme k tvému otci. Nevzdáme se, protože žijeme. My žijeme.“

Chvíli na něj hleděla beze slova. A pak, z hloubi jejích zelených očí, zablesklo něco jiného než smutek. Snad naděje, snad touha žít.

-

„Kterým směrem se vydáme?“ zeptala se Jiljana, když chystali koně. Nebyl to výraz bezradnosti, bylo třeba opravdu se rozmyslet, kterým směrem se vydat.

„Směrem na východ od řeky není nic než veliká studená a prázdná země,“ řekl Svojšek. Těch pár loveckých vesnic by mohli hledat i týdny. „Podle mě se musíme obrátit zpět k řece. Myslím, že to by od nás nemuseli čekat. Mají nás za vystrašené zajíce, kteří utíkají, co jim nohy stačí co nejdál.“

„Jen jestli nemají trochu pravdu,“ odpověděla a poprvé se trochu usmála. Alespoň část její rozvahy a sebedůvěry se jí navrátila, když před sebou měli vidinu další cesty. „Nejblíže je to od nás zpět do Peresteny. Myslíš, že se nám podaří dostat se tam?“

„Kdyby šlo jen o cestu samotnou, myslím, že do dvou dní bychom tam byli, ale budeme muset jet moc opatrně, mohou tu stále být poblíž. Jenom…“

„Jenom co?“ zeptala se.

„Kystenové se za námi neodváží do blízkosti města, na to jich není dost. Ti udeří, poberou co jim přijde pod ruku a utečou. Ale Damir a ti z jeho mužů, co zradili s ním, nás možná budou čekat právě tam.“

Jiljaně se zkřivil obličej, když vyslovil jméno zrádce. Řekla: „V Peresteně oznámím panu Blagostanovi, co se nám stalo. Je to konec konců jeden z jezerních pánů, stejně jako můj otec. Byl to ostatně můj nápadník. U něj budeme v bezpečí. Nechá Damira stíhat a pohnat před spravedlnost.“ Svojšek si představil, jaký konec ve svém okamžitém nadšení Damirovi plánuje.

„Ještě tam nejsme,“ řekl rozvážně.

„Já vím,“ sklopila smutně hlavu.

„Myslím, že je nenapadne, že bychom se hned vraceli k řece. Takže teď zamíříme kus na jih a pak nazpět. Stejně budeme potřebovat podle něčeho jistě určit směr.“

Tentokrát přikývla beze slova. Zdálo se mu, že teď se na něj Jiljana dívá jinak než do včerejška. Už pro ni není jen kluk.

-

Odjížděli a nechávali Velenku spát pod velkou silnou jedlí, v rukou s větvičkou ostružin. To bylo Jiljanino přání. „Ostružiny milovala,“ řekla.

„Vrátíme se pro ni a pohřbíme ji jak náleží,“ sliboval Svojšek a opravdu to chtěl.

Překročili hranici mýtiny a les je pohltil. Když se Svojšek otočil, vypadalo to, jako kdyby tam nikdy žádná mýtina nebyla.

-

Svojšek se podíval na Slunce, které stále ještě pomalu stoupalo po své dráze. Usoudil, že jeli asi dvě hodiny a že je čas otočit na západ k Ladně.

„Otočíme se doprava,“ řekl. Bylo to první slovo od té doby, co opustili mýtinu.

Jak se od ní vzdalovali, chlapec i dívka se uvědomovali, že je začíná velmi trápit hlad. Byl to skoro den, co jedli naposledy pořádné jídlo. U sedel obou koní byly brašny s trochou chlebových placek a sušeného masa, ale s jídlem bylo třeba šetřit. Než vyjeli, nasbírali a snědli pár ostružin, které na mýtině rostly, ale ty v nich jen posílily touhu po vydatném obědě. Dosud ale jeli v úplném tichu, dílem únavou, dílem ze strachu, aby na sebe neupozornili pronásledovatele, kteří stále mohli být někde poblíž, a ani jeden z nich tak svůj hlad nepřiznal.

Teď, když Svojšek promluvil, jeho hlas uvolnil nevyslovenou dohodu, že nikdo bez důvodu nepromluví.

„Mám hlad,“ řekla teď Jiljana a znělo to skoro vesele. Sama ráda po takové době slyšela svůj vlastní hlas, jako kdyby se bála, že o něj přišla.

„Já taky,“ přiznal Svojšek. Nemělo smysl zapírat, žaludek se mu připomínal každou chvíli usilovněji. „Vezmeme si každý jednu placku, co říkáš?“

„Ráda,“ řekla a v jejím hlase byla slyšet upřímná úleva. Zalovila v brašně, a když jednu placku vytáhla, chtivě si z ní ukousla. Plná pusa jí dodala pocit, že se věci konečně lepší.

Svojška pohled na krmící se Jiljanu pobavil, ale pak si sám ukousl jedno sousto a pustil se žvýkání stejně usilovně jako ona.

„Kdybych měl svůj luk, mohl bych lovit a nemuseli bychom tak šetřit,“ zapřemýšlel nahlas s plnou pusou. Uvědomil si přitom, že o luku, který pro něj tolik ještě včera znamenal, teď nepřemýšlí jinak než jako o užitečném nástroji.

„Kdybys měl luk, třeba bychom mohli zůstat tady a nevracet se nikam,“ řekla Jiljana bez přemýšlení. Pak se začervenala.

Svojšek se ocitl trochu na vratkém ledě. Uvědomil si, že přítomnost Jiljany je mu teď víc než příjemná. Trochu se styděl, ale byl to takový zvláštní příjemný, hřejivý stud, jaký dosud nepoznal, ne ten ostych z nedostatku sebedůvěry jako dřív.

„Já bych postavil srub, lovil a pak bychom si úlovek opekli… Anebo bychom na lov chodili oba a střídali se.“

„A soutěžili, kdo víc uloví,“ řekla se smíchem Jiljana.

„Ale muselo by to být poctivé soutěžení, ne jako posledně,“ řekl Svojšek naoko přísně.

Oba se smáli. Jako kdyby těch pár soust je přimělo zapomenout na poslední události, na Svojškova otce, na Velenku a na všechny ostatní, kteří už nežijí. Skutečný svět alespoň na chvíli ustoupil fantazii a snům.

A i když se lidské představy mohou zdát pošetilé, přece právě ony lidem pomáhají překonávat strach a získávat sílu do života.

I když někdy trvá jen krátce, než se skutečnost připomene.

-

Svojšek zarazil koně. Jiljana také zastavila a poplašil ji Svojškův obličej. Svojšek na chvíli skutečně zapomněl na nebezpečí, které jim hrozí. Teď se díval na zem a do tváře se mu vrátila ostražitost. „Podívej,“ ukázal Jiljaně.

Jiljana se nahnula koni přes šíji a uviděla, co Svojška poplašilo. „Stopy,“ řekla staženým hlasem. Jejich cesta se křížila se stopami kopyt. Některý z jejich pronásledovatelů tudy musel projet. „Myslíš, že tudy projel před chvílí?“ zeptala se přiškrceně.

Svojšek zvedl hlavu a ukázal na několik polámaných větví kolem. „Ano, ty větve jsou polámané čerstvě,“ řekl. Byl teď rád za čas, který jeho otec věnoval tomu, aby Svojška v lese naučil, čeho si všímat.

Nejhorší bylo, že si Svojšek začínal myslet, že jsou už dost daleko od míst, kde by je mohli hledat, teď ale viděl, že jim stále hrozí nebezpečí. Ale nezbývalo než opatrně pokračovat vpřed stejným směrem.

„Pojedeme dál,“ řekl Jiljaně. „Snad se ten jezdec nebude vracet zpět stejnou cestou.“

Pokračovali, ale byla to teď zase tichá cesta plná neveselých myšlenek, které nerozehnalo, ani když si po dalších několika hodinách vzali každý půl placky. Sama Jiljana řekla, že bude lépe, když budou šetřit.

-

Den se přehoupl do druhé poloviny, když se nebe začalo zatahovat. Brzy bylo šero, ve kterém nebylo vidět než na několik sáhů. Vítr sílil a vzduch měl náhle zvláštní chuť. Každý zvuk byl náhle slyšet mnohem silněji. V tu chvíli se les před dětmi rozestoupil a těm se otevřel pohled na řeku.

Svojšek netrpělivě popohnal koně. „Pojeď, ať jsme na druhém břehu, než začne bouřka,“ řekl Jiljaně.

„Vždyť jedu,“ řekla Jiljana. Teď už byla opravdu unavená a trochu se klátila v sedle. Unavený byl i Svojšek, od dlouhého sezení v sedle ho bolelo pozadí i záda, měl hlad a obtížně se soustředil. Snažil se ale nenechat na sobě nic znát.

Chvíli jeli po břehu, až našli místo, které vypadalo klidněji a bez větších nebezpečí pod hladinou.

Právě když vstoupili jejich koně do proudu, kolem se několikrát zablesklo a brzy začaly do břehů a do hladiny Ladny bušit velké kapky, nejprve jednotlivě, za chvíli už hustě a v celých provazcích. Blesky a hromy se přiblížily tak, že plašily koně a dětem se jen s obtížemi dařilo je zvládnout. Při jednom obzvlášť blízkém zahřmění se Jiljanin kůň vztyčil na zadní, Jiljana se neudržela a padla se zapištěním do řeky. Její kůň zahrabal zadníma nohama ve vodě a pak dopadl předníma zpět. Voda se pod jeho kopyty rozstříkla na všechny strany. Svojšek rychle chytil jeho uzdu a držel ho v obavě, aby poplašený kůň Jiljanu nekopl.

Při dalším zablesknutí však kůň trhl hlavou a už byl ve vodě i Svojšek. Ponořil se pod hladinu a než se stačil vzpamatovat, napil se studené vody. Se zaprskáním vyskočil jak rychle dokázal a pokoušel se najít Jiljanu. Ta naštěstí nezpanikařila a podařilo se jí držet hlavu nad vodou.

Oba se k sobě dílem dobrodili, dílem doplavali a společně se jim podařilo postavit.

„Dobře, už stojíme zase na zadních,“ řekla Jiljana. Navzdory situaci, únavě, tomu, že jsou celí mokří, se začali smát jako lidé, kteří už prošli vším, co by je mohlo v životě potkat. Svojšek popadl uzdu Jiljanina koně a podal ji jeho současné majitelce. Sám pak chytil uzdu toho svého a společně se vydrápali z vody na břeh, mokří, unavení, ale šťastní, že mají další překážku za sebou.

Jiljana si odhrnovala vlasy z obličeje, kam jí je přilepila voda. „Jsem mokrá až za ušima,“ hlásila vesele Svojškovi.

„Zato já jsem suchý na troud, asi chytnu plamenem, pozor dámo, ať se nespálíš,“ odpovídal jí Svojšek stejně vesele.

„Trochu plamene by si dáma dala,“ řekla Jiljana, ale slovo dáma použila s tak přehnaným důrazem, že se oba smáli dál.

„Kdyby bylo kde ho rozdělat,“ řekl.

„Pokud se nemýlím, tak kousek odtud je prázdná opuštěná stodola, cestou jsme ji míjeli,“ řekla Jiljana.

Svojšek si vzpomněl, že skutečně cestou jednu polorozpadlou budovu míjeli. Trochu ho mrzelo, že si na to nevzpomněl sám, ale zároveň musel Jiljaně přiznat, že se dokáže dobře zorientovat a dokázala si vzpomenout na důležitou věc, když ji potřebovali.

Pak ho ale přepadla pochybnost. „No jo, ale přesně na takovém místě by nás mohli hledat.“

Jiljana to ale odmítla se slovy: „Jestli se namočíme ještě trochu víc, nebudou nás už muset hledat vůbec, protože se úplně rozpustíme jako sůl ve vodě.“

„Máš pravdu, kdo se bojí, nesmí do sucha.“

Bylo rozhodnuto. Vsedli na koně, po chvíli nalezli cestu do Perersteny a vydali se po ní na jih. Po několika chvílích, kdy se do nich stále opíral vítr a déšť, spatřili Svojšek s Jiljanou svůj cíl.

-

Stavení stálo kus od cesty, ze které nebylo skoro vidět, pokud jej člověk přímo nehledal. Dříve soužilo k uskladnění dříví, které se tu těžilo, ale v době nepokojů částečně vyhořelo a dosud je nikdo neobnovil.

Bylo prázdné a nevypadalo to, že by tu někdo v nedávné době hledal. Jedna část střechy se propadla kvůli ohni, ale zbytek stavení včetně stěn byl pevný a dokonce dovnitř moc nezatékalo.

Zavedli dovnitř i koně a Svojšek zajistil dveře závorou. Stavení mělo na protější straně větší vrata, kterými se dovnitř nosilo dřevo, ale i ta byla zajištěna závorou, která se delší dobu nepoužívala. Pohnout s ní by byl oříšek.

Bylo tu něco zbylého dřeva a poté, co Svojšek koně odstrojil, s pomocí kamene a ocílky, které nalezl v jedné sedlové brašně, rozdělal malý oheň.

„Chtěla bych si usušit šaty,“ řekla Jiljana trochu stydlivě.

Svojšek kýval hlavou, jako že to se rozumí. Až po několika okamžicích mu došlo, co po něm chce. Trochu zrudl a Jiljana se tomu zasmála.

„Nono,“ řekl s hranou nevraživostí, „taky potom budu chtít trochu oschnout.“ Podal jí sedlovou deku a sám si vzal druhou. Zatímco se Jiljana pod dekou zbavovala mokrých šatů, pokusil se nad ohněm natáhnout kus provazu, který ve stavení nalezl. Natáhl ho mezi dva trámy a prověsil tak, aby byl provaz dostatečně blízko k teplu ohně.

Jiljana pak své šaty přehodila přes provaz a zabalila se do deky. „Už se můžeš otočit,“ řekla mu, když si v rámci možností upravila i vlasy. Potřeba vypadat upraveně ji neopustila ani teď. Sama sobě se trochu smála, když pomyslela na ten drobný kousek marnivosti, který si uchovala.

Zatímco se mokrého oděvu zbavil i Svojšek a zabalil se do deky také, pokusila se něco provést se zásobami, které jim zbývaly.

Svojšek si uvědomil, že se jen v dece stydí mnohem více než Jiljana, připadal si jako nahý.

Stál nejistě opodál a teprve když mu Jiljana pokynula, přisunul se blíže k ohni, ale stále trochu dál od Jiljany.

Jiljana použila jedno rozpůlené poleno, ze kterého ne příliš úspěšně vyfoukala pyliny, jako provizorní stůl a Svojškovým nožem nakrájela něco sušeného masa na menší kousky. Pak Svojškovi kousek podala, ale jen tak, aby se pro něj musel natáhnout mnohem blíže k ní. Svojšek k ní nejdříve natahoval ruku, ale pak si dodal konečně trochu odvahy a přisunul se až k dívce.

Chvíli pak tiše žvýkali bok po boku a poslouchali déšť a bouři venku. Jejich vlastní osobní ticho ve dvou náhle přerušilo Jiljanino mohutné „hepčííí“, tak silné, až ji ohnulo v zádech.

Tentokrát bylo na Svojškovi, aby se zasmál dívce vedle něj a naopak ona nasadila stydlivý úsměv, který jejímu obličeji docela slušel.

„Nadýchla jsem se trochu kouře,“ vysvětlovala, ale vzápětí kýchla ještě jednou. Od nosu jí ukápla nudle. Protože neměla po ruce nic, čím by ji otřela, podal jí Svojšek kousek látky, který mu zbyl z košile, co ji včera rozřezal na obvazy.

„Podat dámě kapesníček, to už je skoro jako nabídka k sňatku,“ řekla vesele.

„Jaké dámě, podal jsem ho tobě,“ řekl Svojšek.

„No dovol,“ ohradila se s hranou dotčeností, „já snad nejsem dáma?“

„Jsi – jsi mnohem lepší společnost než kterékoli dámy co znám,“ řekl s trochou červenání se.

„Dámám, které znáš, už bude nejspíš minimálně padesát,“ řekla rozpustile.

Zasmál se. Pak se odvážil říci víc: „Jsi asi jediná, koho bych chtěl mít vedle sebe při tom, co se nám stalo. Teda, ne že bych si přál to, co se stalo, já tím myslel…“

Zapletl se do toho a zase mu ztěžkl jazyk, ale Jiljana mu stiskla ruku a řekla: „Já vím, jak jsi to myslel.“ Pokývala hlavou. „Ještě stále nemohu pochopit tu Damirovu zradu. Vždycky byl věrný a spolehlivý. Udělal jsi mu krásnou jizvu, ale škoda, že jsi ho nezabil,“ řekla plná zášti.

Pomyšlení na stopu jeho zbraně na Damirově tváři Svojška naplnilo jistou pýchou, ale chápal, že tím se nesmí klamat. Podle toho, jak se mu Damir jevil, bude po takovéhle vizitce ještě pomstychtivější.

„Jak dobře jsi ho znala, jak dlouho?“ zeptal se Jiljany. Nebylo snadné o tom hovořit, ale také ho zajímalo, jak se to celé vlastně mohlo přihodit. Když chvíli neodpovídala, dodal: „Třeba by nám to mohlo nějak pomoct, kdybychom o něm věděli víc.“

„Jako kapitán stráží otci sloužil posledních pět let. Jeden z nejspolehlivějších v otcových službách. Proto ho také otec vybral do našeho doprovodu. Taky se přimlouval za Velenku…“

Odmlčela se. Uhladila si vlasy kolem uší, pak uchopila jeden pramínek mezi prsty a začala si jej otáčet kolem ukazováčku. Zřejmě to dělala zcela bezděčně. Svojšek se chtěl na hodně věcí ptát, byl nedočkavý, ale pohled na ni mu bránil příliš dotírat. Musel ji nechat uspořádat si myšlenky.

Jiljana po chvíli pokračovala. „Nebyl jako jiní v otcových službách, co jen plní bez ptaní, co se jim řekne a není s nimi kloudná řeč. Proto jsem měla tak ráda Velenku. Pak asi před rokem jsem slyšela, že jeho rodina zemřela. Bylo to těsně před koncem bojů o trůn. Nikdo o tom se mnou nechtěl mluvit. Vím jen, že jeho žena pocházela z Kystenplukku…“

Zarazila se. Svojšek naopak vyhrkl: „Co to říkal o obětované vesnici? A krvi na rukou tvého otce?“

Jiljana kroutila hlavou, nevzpomínala si nebo možná nechtěla vzpomínat na to, co bylo jen před jedním dnem. Až po chvíli se chytila za ústa. „Máš pravdu. Ano, že můj otec je zrádce… Když otec přešel do tábora krále Děpolta, jeden z bývalých spojenců, Bajran Sulavský, v odplatě vyplenil jednu vesnici… Co jestli?“ Nedokončila.

„A co jestli tam žila Damirova rodina, myslíš? A jestli byla z Kystenplukku, mohl získat některé z Kystenů k odplatě, oni si na krevní mstu velmi potrpí,“ dokončil Svojšek za ni.

„Ale proč nic neřekl? Proč na sobě nedal nic znát? Třeba by se dalo hodně zachránit. Já nevěřím, že by otec… Ne, to není možné, že by tomu přihlížel. Když se tehdy o tom zločinu doslechl, dal viníky stíhat a ty, které dopadl, přísně potrestal. Vím to! Nikdo nemůže říci opak.“ Bránila svého otce proti neviditelnému nepříteli s velikou urputností.

„Počkej, upokoj se,“ řekl Svojšek odhodlán zmírnit její náhlý hněv. „Chtěl jsem jen vědět, co mohlo Damira přimět k tomu, co udělal. To, že tomu teď snad rozumím, neznamená, že ho hájím.“

„Já - já vím.“ teď udělala přestávku ona. „Promiň, nechtěla jsem. Děkuju ti, Svojšku. Zachránil jsi mi život. Tvůj otec by na tebe byl hrdý.“

Připomínka otce Svojška zabolela u srdce. Poznala to, spěchala s omluvou. „Já… víš, to jen že jsem tak rozčilená z toho všeho. Také stále myslím na Velenku…“ Oči měla náhle zavlhlé. Objala si rukama kolena a položila na ně hlavu.

Oba mlčeli, zahledění do ohně. Pak byla pro oba samota a ticho přerušované pouze venkovní bouří a deštěm příliš nesnesitelné. Jejich ruce se v šeru místnosti opět našly, oba potřebovali někoho blízkého vedle sebe, zatímco se jim honily hlavou vzpomínky na mrtvé.

„Odkud pocházela Velenka, z jakého rodu?“ zeptal se Svojšek do ticha. Nějak cítil, že by měl o dívce vědět víc.

„Její rod bys v knihách o štítech Rastany nenašel,“ řekla Jiljana zamyšleně. „Velenka žila v Radyni u svých opatrovníků. No, žila, trpěli jí tam, protože po jejích rodičích zbylo něco peněz, které jí měli opatrovat, než dospěje. Kdybys viděl, v čem musela chodit,“ odběhla z hlavní myšlenky k tématu, které pro dívky asi hodně znamenalo, jak už Svojšek poznal.

Usmál se. „V něčem jako sedlová deka?“ řekl trochu jízlivě.

„No jo, to jste celí vy muži,“ pronesla Jiljana, jako kdyby byla už kdovíjaký znalec mužských povah. Promlouvalo z ní něco z už dospělé ženy a něco ze stále ještě malého děvčete. Pak si Svojšek uvědomil, že tak on musí působit celou dobu. Snaží se jako dospělý čelit nebezpečí a být co možná nejvíc statečný, ale uvnitř je stále rozklepaný chlapec, který by nejraději zavolal tatínka na pomoc.

„Tak jak jsi ji poznala?“ vrátil řeč k Velence.

„Jednou jsem spadla do jezera, bylo to hodně na jaře a voda byla studená. Utekla jsem předtím z hradu, protože… ale to je jedno. Ve vodě jsem promrzla, málem jsem se utopila. Velenka byla zrovna na břehu, viděla mě se plácat ve vodě a skočila tam za mnou. Když pak přiběhl strážný, byly jsme obě tak promodralé a mokré, že vlastně nevěděli, která jsem já. Ještě na břehu jsme si začaly povídat a já pak trvala na tom, aby ji vzali k nám do hradu a aby zůstala u mne jako společnice, jinak že zase uteču. No, tatínek se nejdřív trochu kabonil, ale já to s ním vždycky uměla. Navíc se i Damir přimlouval… Pšííík,“ zarazilo ji kýchnutí.

„No,“ pokračovala, když si otřela nos, „maminka byla proti trochu víc, ale když jsem si to jednou prosadila u otce, tak už s tím nic nezmohla. Nakonec ji, myslím, přijali docela dobře i rodiče. A to je vlastně celé.“ Na potvrzení svých slov udělala další pčíkanec. Tváře měla od ohně zčervenalé, zpocené čelo a lesklé oči, které se zčásti leskly od slz a přitom se vlastně usmívaly.

Svojšek si vzpomněl, co si myslel o Jiljaně, než ji opravdu poznal. „Co si doopravdy myslíš o mém bratranci?“ Vyrazil najednou ze sebe otázku, kterou v hlavě už chvíli převracel.

„Na to jsem se přece ptala já tebe, vzpomínáš?“ řekla se smíchem. „Moc hovorný jsi tehdy nebyl a teď se ptáš ty sám?“

„Byl jsem trochu naštvaný,“ řekl Svojšek. „Vzpomínáš, jak jsi mne přivítala? Sotva jsme přijeli, sotva nás tvůj otec uvítal, nechala jsi mi přinést pár zákusků a hned ‚Povídej mi o Juratovi, povídej mi o Juratovi‘,“ napodobil falsetem dívčí hlas.

Jeho výstup ji pobavil. „Já vím,“ řekla s úsměvem. „Tak jsem to ale nemyslela, neznala jsem tě. Ty jsi říkal, že neznáš moc dívek jako já, já zas neznala mnoho chlapců jako ty. Neodhadla jsem tě správně.“ Říkala to skoro omluvně.

„Já zas neodhadl tebe. Jsme si kvit, co myslíš?“ Šťouchl ji do ramene. Oplatila mu to.

Pak se vrátila k jeho otázce. „Říkal jsi, že Juratovi moc vlezlo do hlavy, jak mu všichni opakují, že bude velký pán.“

„To - to jsem říkal, to je pravda. Ale nechtěl jsem ho shazovat, on není zlý. Taky jsem přece říkal, že než ho začali učit, jak být velkým pánem, byl pro mne spíš jako bratr. Až jednou tím vznešeným Juratem Maresevským opravdu bude, bude z něj dobrý pán. Ale ptal jsem se, co ty si o něm myslíš?“

„Proč to najednou chceš vědět?“ zeptala se trochu vyzývavě.

Svojškovi připadalo, že je to nad slunce jasné, ale nedokázal odpovědět. Jen hleděl do ohně, jako kdyby v něm mohl najít správná slova.

Jiljana se smilovala. A udělala to krásně. „Jurata jsem nepoznala zdaleka tolik jako jednoho moc statečného kluka, co nemá rád zákusky a co se nebojí Kystenů, jen trochu mne.“

Než se Svojšek stačil vzpamatovat z toho, jak se mu točí hlava, nahnula se k němu a vtiskla mu na tvář polibek. Byl úplně jiný, než ten, kterým mu zkazila ránu. Takový mnohem nesmělejší a jemnější. A hezčí.

Stydlivě, avšak s úsměvem na rtech, se odtáhla a zadívala se do ohně. Seděli pak vedle sebe ještě dlouho, zatímco oheň pohasínal. Pak už z něj zbyly jen řežavé uhlíky, Svojškovi a Jiljaně se zavíraly oči a v bubnování deště se tak dobře usínalo a ani trochu nemysleli na to, že docela blízko nich stále číhá smrt.

-

Další sen, ze kterého se probudil do skutečnosti, tak živý, že Svojšek stále čekal, že tvář, kterou ve snu viděl, spatří před sebou. Byla to milá drobná tvář, kulatý obličej s očima zavřenýma, zasněnýma. Takovýma, jaká byla, když je viděl naposledy.

Tentokrát ale, když přiletěl šíp, se víčka otevřela a namísto očí pod nimi byla jen tma.

-

Nemohl spát, nehledě na únavu, ne s takovými vidinami, které jej pronásledovaly jako prokletí.

Kolem panovala noc, zde na severu krátká, ale opravdu temná, ozářená jen občas vzdáleným bleskem bouře, která se již přesunula dál na jih.

Měl sucho v ústech a potřeboval se napít. Jiljana spala opřená o něj. Opatrně ji položil na zem tak, aby ji nic netlačilo. Když její tělo měnilo polohu, nepatrně ze spaní zaprotestovala.

Svojšek si vzal měch s vodou a dlouze se napil. Chladná voda poněkud upokojila rozbouřené myšlenky, které se mu honily hlavou.

Velenčina tvář, kterou viděl v dnešním snu, ho pronásledovala i při vědomí. „Vrátíme se pro tebe, slibuji ti to,“ šeptal do tmy.

Tma odpověděla.

I v šumění deště, který ostatně ustával, jasně zvenku zaslechl odfrknutí. A cinknutí koňského postroje. Někdo byl venku. Jezdec. Další zvuky ho v tom jen utvrdily.

Skočil ke dveřím a skulinou po suku se pokoušel prohlédnout venkovní tmu. Chvíli vůbec nic neviděl, až po chvíli ve světle vzdáleného blesku spatřil na cestě siluetu stojícího jezdce. Byl to krátký okamžik, ale rozeznal, že ten jezdec je téměř určitě Kysten.

Rychle přiběhl k Jiljaně. Zatřásl s ní. „Jiljano, vstávej, rychle,“ říkal přitom potichu, ale důrazně. Musel to několikrát zopakovat, spala velmi tvrdě.

Když konečně otevřela oči, polekaně vyskočila. Až potom si uvědomila, že ji budí Svojšek. Nadechovala se k řeči, ale Svojšek jí dal prst na ústa. „Potichu, někdo je venku.“

Naléhavost, s jakou to říkal, ji definitivně probudila. Oči se jí rozšířily strachem. „Kdo?“ zeptala se potichu.

„Nevím,“ zavrtěl hlavou, „ale musíme se připravit na všechno. Pomoz mi s koňmi.“

Přikývla a oba rychle a potichu doběhli ke koním. Zvenku už bylo zcela zřetelně slyšet kopyta a mužský hlas, který mluvil zjevně ke koni.

Nasadili koním ohlávky a Svojšek chtěl rychle přehodit přes jejich hřbety sedlové deky, ale v tom si uvědomil, že je mají s Jiljanou přehozené přes sebe.

Jiljana si to uvědomila zároveň s ním. Navzdory situaci je to pobavilo. Ale co teď. Nezbývalo než svoji ze sebe stáhnout a začít zapínat první sedlo, zatímco Jiljana se vrátila pro jejich oblečení.

Zvenku teď jasně slyšeli hlas, který byl určen někomu dalšímu: „Tady to je, zůstaneme přes noc.“

Hlasu odpovědělo zamručení několika krků.

Ten hlas poznali oba. Byl to Damir Akras.

-

V první chvíli Jiljana uskočila od dveří, jako kdyby se již otevíraly. Byla na nich závora, ale bylo jim jasné, že pokud by ti venku tušili, že jsou uvnitř, dlouho by je před jejich náporem neuchránila.

„Musíme utéct,“ pronesla pak logicky. „Ale jak to uděláme? Oni jsou přímo přede dveřmi.“ Šeptala, ale v napětí, které prožívala, vyrážela každé slovo tak, že se Svojšek bál, že je ti venku opravdu uslyší.

Položil jí prst na ústa a ukázal na protější stěnu, k vratům. „Musíme se ven dostat tamtudy.“

Rychlost, s jakou se připravili k odjezdu, překvapila je samotné. Koně se neklidně ošívali, když je vedli ke vratům, a Svojšek s Jiljanou se báli, že budou slyšet. Větší problém ovšem byl pohnout se závorou. Byla velká a těžká a vlhkem zvětšila svůj objem, takže s ní Svojšek téměř nemohl pohnout. To, co mu předtím připadalo jako zajištění bezpečí, se teď stávalo jejich pastí. Opřel se do mohutného dřeva a se supěním jej posunul sotva o půl prstu. Ještě jednou. Zase jen o kousek prstu a zbývalo jich ještě dobrých pět. Zapřel se o závoru vrat ještě víc, ale nepohnul s ní o víc než tři čtvrtě prstu.

Všechna smůla nás musí potkat, pomyslel si Svojšek. Proč jen nemohli přijít z téhle strany. Brzy tu budou. Vzal meč a šel ke dveřím.

Jiljana mu chtěla něco říct, ale neposlouchal. Tohle byl konec. No, alespoň zemře tam, kde bylo jeho místo. Otočil se k Jiljaně. „Vsedni na koně, a když bude volný průjezd, vyraz ven a žeň koně co to půjde. O mne se nestrachuj.“ Opravdu to řekl? To není možné, pomyslel si, asi mi ta hrdinská role leze moc do hlavy.

Aniž dále cokoli rozvažoval nebo vnímal, postavil se za dveře v základním postoji, se zbraní připravenou ve spodním střehu.

Za ním se ozvalo zavrzání. Otočil se zpět k Jiljaně a uviděl, že dívka zapřela o závoru uzdu jednoho koně, kterou předtím přehodila přes nízký trám.

„Počkej ještě s tím hrdinstvím,“ řekla mu.

Jednoduchá kladka, jak to, že ho to nenapadlo? Nejraději by si dal pár pohlavků. Zatímco si v duchu spílal, Jiljana koně přiměla couvnout. Uzda se napjala tak, že měl Svojšek strach, že praskne. Kůň napjal svaly a závora se začala zvedat. Pomalu, ale jistě.

Aby alespoň nějak napravil svou momentální nedovtipnost, Svojšek se do závory zapřel zespodu a zatlačil vší silou. Ještě, ještě kousek, stará závora s vrzáním stoupala z úchytů, až konečně celým objemem opustila zádržky a vylétla ven. Svojšek se pokusil zmírnit její pád. Málem si přiskřípl prsty, ale povedlo se mu dopad zmírnit tak, že nebyl skoro slyšet.

To už se u dveří na druhé straně ozvaly kroky. Pak zavrzalo dřevo dveří v přední části stavení. Někdo se je pokusil otevřít.

„Tisíc losů, zevnitř je zapadlá závora,“ ozval se hlas za dveřmi.

„Tak je vyraž člověče,“ ozval se druhý hlas. Damir, to bylo zřejmé.

Ozval se náraz do dřeva a chatrné dveře notně povolily. Petlice na dveřích dlouho nevydrží, pomyslel si Svojšek. „Rychle skoč na koně,“ šeptal Jiljaně. Sám otevřel jedno křídlo vrat natolik, aby prošli jejich koně. Vyhlédl pro jistotu ven, ale na téhle straně žádný nepřítel nebyl. Ukázal Jiljaně, aby vyjela z jejich úkrytu.

Další rána za jejich zády. Popadl koně za uzdu a vyvedl jej ven. Pak co možná nejtišeji zase vrata přivřel, skočil na koně a rozjel se za Jiljanou. Spolu zamířili k lesu tak, aby byli stavením co nejdéle zakryti před zraky nepřátel.

Jen co stavení opustili, ozvala se další rána a dveře vypadly z pantů. „No, a je to,“ ozval se hlas muže, který se do dveří opíral.

„Konečně, nějak ti to trvalo, už jsem myslel, že na dešti budeme do rána,“ bylo slyšet Damira. Bylo slyšet, jak jeho muži sesedají z koní a míří k přístřeší.

„Bude jim trvat jen chvilku, než si rozdělají oheň a zjistí, že tam byl někdo těsně před nimi,“ říkala Jiljana Svojškovi.

„Jakmile budeme dost daleko, aby nás viděli, vyrazíme co nejrychleji k cestě a pak o závod do Peresteny,“ odpověděl dívce Svojšek. „Máme výhodu, jejich koně jsou unavení, naši odpočatí, a stále trochu prší, než bude světlo, bude po stopách.“ Ohlížel se, dlouho nic nebylo vidět, až se nakonec někde u stavení objevilo světlo.

„Teď,“ řekl Jiljaně a oba vyrazili jako o závod směrem k Peresteně, kde snad konečně naleznou bezpečí před mužem, který své pomstě obětoval vše.

-

Svojšek s Jiljanou jeli vedle sebe, znovu prchali před pronásledovateli, tentokrát však ne mezi stromy, ale po cestě, kterou se před nějakými dvěma dny ubírali na sever. Jiná cesta pro ně nebyla. Snad získají dostatečný náskok, jenže jejich nepřátelům musí brzy dojít, jak blízko měli svojí kořist, která jim unikla na poslední chvíli.

Ve svém předchozím úkrytu toho po nich zbylo hodně, kromě ohniště nějaké hadry, Jiljanin řetízek, a také všechno jídlo, které zapomněli vzít s sebou. Teď nezbývalo než se co nejrychleji dostat do Peresteny.

První asi půl míle jeli cvalem, ale když byli od stavení dostatečně daleko, přešli opět do klusu, jednak aby neuštvali své koně, jednak aby si koně na nerovné cestě nepolámali nohy.

Koně si na ně již začínali zvykat a zvláště Jiljana svého koně výborně zvládala. Svojšek stále trochu litoval, že nemá svého milovaného koně Ladegoje, a doufal, že alespoň toho Kystenové ušetřili. Ale i on zvládal svého koně víc než dobře.

Z nebe stále padaly kapky, i když už to byl jen mírný deštík, ve který se předchozí průtrž změnila. Jelo se jim díky tomu snadněji, ale zase byli lépe viditelní.

Svojšek se občas ohlédl, ale zatím za nimi nespatřil nic, co by svědčilo o pronásledování.

„Až do rozbřesku pojedeme tímhle tempem, pak zpomalíme,“ řekl Jiljaně. „Stejně myslím, že Slunce začne vycházet zanedlouho.“

V jejich zemi na severu trval rozbřesk i soumrak vždy velmi dlouho a v tuhle roční dobu byla noc krátká, takže odhadoval, že první paprsky se nad obzorem objeví zanedlouho.

„Mohli bychom být v Peresteně před polednem,“ uvažovala Jiljana.

Dostat se do města co nejdříve byl jejich cíl. A přesto Svojškovi náhle připadalo, že se střetu s dalším světem trochu obává. To, co teď zažívali, jako kdyby vytvořilo jejich vlastní svět, jinou realitu, ve které sice hrozilo nebezpečí a smrt, ale zároveň možná právě díky tomu se mezi ním a Jiljanou vytvořil vztah, kde se nelhalo, nepřetvařovalo, vše bylo jasné a prosté a člověk musel ukázat, jaký je doopravdy. Dokáže se po tom všem vrátit zpět do prostředí, kde platí pravidla jiná, kde rozhoduje prvorozenost, urozenost, bohatství a tituly?

A co Jiljana? Chce se jen dostat do bezpečí, nebo se těší na ten svět, ve kterém se ona pohybuje o tolik lépe než on?

-

Slunce už přešlo přes vrchol své dráhy, když se dva jezdci, chlapec a dívka na menších šedých koních vynořili z lesa a spatřili brány města Perestena.

Bylo vidět zdaleka, neboť kolem sebe udržovalo povinný okruh pěti set sáhů vykáceného lesa. Kromě toho, že toto opatření plnilo obranné účely, byl tento pás využíván také pro četná políčka a hospodářská stavení.

Samotné město bylo obklopeno zdmi zbudovanými z šedého, Sluncem vyběleného kamene. Z dálky působilo velkolepě. Dvě brány chráněné velkými věžemi vedly na západ a východ, zatímco jižní strana byla obrácena k jezeru. Tam také stál palác pánů z Peresteny, jehož věže převyšovaly hradby města.

Perestenou protékala řeka Ladna, kterou na své cestě Svojšek a Jiljana dvakrát překročili.

Bylo zvláštní vidět tak blízko bránu města, které jim konečně mělo poskytnout bezpečí. Museli se na chvíli zastavit, aby dokázali začít vnímat pocit klidu a řádu, který blízkost města vyvolávala.

Svojšek město v krátké době uvidí již potřetí. Nejprve při cestě do Radyny, kdy byli krátce pozdraveni panem Blagostanem a jeho dvěma syny jako hosté, i když o účelu cesty obě strany taktně mlčely. Otec se tu zdržel jen přes noc.

Když před čtyřmi dny projížděli s Jiljanou zpět na sever, ve městě se nezdrželi ani přes noc. To, že o Jiljaninu ruku se ucházel i pan Blagostan, vytvářelo ve městě pro Jiljanin doprovod příliš velké napětí. Proto z jezerního přístaviště rovnou zamířili západní branou ven z města, na Severní cestu a pouze jednoho z mužů poslali vyřídit uctivé pozdravení pánu z Peresteny.

Teď se stejnou cestou vraceli Svojšek a Jiljana, unavení, promočení, ale šťastní, že to dokázali. Naposledy se ohlédli na cestu, po které přijeli, a popohnali koně k bráně před sebou.

-

„Panno Jiljano Radynská, slibuji ti, že učiním vše, aby ti zločinci, kteří spáchali tak neslýchané činy, byli dopadeni a bude na nich vykonána spravedlnost. Pošlu zprávu tvému otci, že jsi pod mou ochranou. Jistě rád uslyší, že jsi zdráva.

Ty zatím prosím přijmi veškerou mou pohostinnost jako zadostiučinění za příkoří, kterého se ti dostalo na mém vlastním území. Můj hrad je ti plně k službám.“

Blagostan Perestenský skončil svou teatrální řeč. Pak udělil několik pokynů služebnictvu. Aby pro pannu Jiljanu připravili koupel, aby panně Jiljaně byly obstarány čisté šaty, aby se na sever do lesů vydaly hlídky pátrat po nájezdnících a aby bez prodlení dopadli muže s jizvou na tváři.

Když mu Jiljana líčila události posledních několika dní, střídavě si mnul bradu a drbal se na holé vrásčité hlavě, jako kdyby mu chvíli trvalo uvěřit tomu, co slyšel.

Ostatně nebylo se co divit. Když mu od brány hradu přišli oznámit, že nějaké dvě špinavé promoklé děti na nejspíše ukradených koních se dožadují slyšení u pána z Peresteny, muselo být pro něj tím větší překvapení, když se z obou dětí vyklubali dcera jeho souseda, o jejíž ruku sám nedávno stál, a synovec pána z Maresevska.

Když však Jiljanu uviděl v síni a poznal ji, přizval ji ke svému stolu, usadil vedle sebe, soustředěně naslouchal jejímu líčení a přislíbil jí všemožně vypomoci.

Svojška naproti tomu skoro nevzal na vědomí, takže ten zůstal stát stranou u vstupu do síně. Teprve Jiljanina přímluva a slova o tom, že bez Svojška by se nikdy nedokázala vrátit k jezerům, a prosba, aby mu bylo také poskytnuto pohoštění, přimělo Blagostana přizvat chlapce ke stolu. Místo vedle sebe mu nabídl Blagostanův mladší syn Manstan, asi dvacetiletý mladý muž s hranatým obličejem a širokými rameny. Vypadal jako pravý rytíř. Na Svojška se usmál a pozdravil jej jako první a ochotně mu uvolnil místo vedle sebe.

Blagostan vydal pokyn jednomu ze sloužících: „Ať z kuchyně zde pro chlapce přinesou – hm – nějaké zákusky a ovoce.“

Svojšek by nejraději tloukl hlavou o kamennou podlahu. Zase byl jen chlapcem, pro kterého je dobré leda sladké. Což neprokázal, že je statečným a schopným tak, jak je jen po budoucím rytíři království možno požadovat? Že je stejně tak mužem jako třeba právě Manstan vedle něj?

Nahlas neřekl nic, jako host nemohl odmítnout to, co mu hostitel předloží, ale pokud možno nenápadně vrhl ztrápený pohled na Jiljanu. Dívka zachytila jeho výraz a uhádla, na co asi myslí, protože si dala ruku před ústa, aby skryla pobavení, a poslala mu vědoucí pohled. Pak řekla Blagostanovi: „Myslím, pane, že můj ochránce prokázal, že je mužem jako kterýkoli rytíř, ne chlapcem, za kterého jej pokládáš.“

K jejím slovům se připojil i Manstan. „Panna Jiljana má pravdu otče, podle toho, co o něm až dosud řekla, Svojšek prokázal odvahu, kterou neoplývá ani mnohý zkušený rytíř, nemůžeš jej přijmout jako chlapce.“

„Ano, panno Jiljano, máš jistě pravdu,“ horlivě se snažil Blagostan Jiljaně vyhovět. „Ten hoch musel být neobyčejně statečný, když s tebou dokázal ujet zrádcům a nájezdníkům přímo před nosem a dokonce zranit jejich vůdce. A to mu před očima zabili jeho otce, mého drahého přítele Rastislava. Tak jsi to říkala, že?

Nuže tedy, prosím pohár vína pro tohoto nastávajícího rytíře.“ Pokynul šenkovi stojícímu za ním, aby vykonal jeho příkaz. Zatvářil se tak sladce a bohorovně, až se z toho Svojškovi udělalo nevolno. Co si vůbec bere do úst přátelství s jeho otcem právě tenhle starý tchoř. Nemohl si pomoci, ale měl pocit, že podobně sladká a podobně neupřímná slova slyšel už jednou, jen si nemohl vzpomenout kde a od koho.

Nicméně byl tak unaven, že rád přijal místo u stolu a pohár vína, které mu šenk podal. Blagostan mu dokonce dopřál tu poctu, že vyhlásil přípitek na jeho zdraví.

Svojšek okusil první doušek vína. Chvíli jej převaloval na jazyku a pak pomalu polkl. Bylo to silné víno, doslazené a dochucené kořením, podobně jako svařené. Zatočila se mu trochu hlava. Po několika dnech, kdy neměl pořádně v žaludku a vydal ze sebe spoustu svých sil, bylo takové víno téměř jedem. Ale viděl, že od něj očekávají, že se pořádně napije. Obrnil se odolností a pohár vyprázdnil naráz. Celý svět se zatočil, Jiljana, otec, Velenka, Damir, všechno mu splývalo dohromady, barvy před ním bledly a jazyk těžkl. Jen s největším sebezapřením zůstal sedět na místě, přestože by nejraději položil hlavu přímo na stůl před sebou a přestal vnímat svět. Ale tu radost jim neudělá. Položil pohár na stůl a co nejpevněji řekl: „Silné víno, děkuji.“ Z mísy, kterou mu přisunul Manstan, si vzal velký kus sýra a chlebovou placku, aby alkohol rychle zajedl.

Z druhé strany než Manstan vedle Svojška seděl starší Blagostanův syn Melerad. Byl asi o rok starší než jeho bratr, od pohledu jeho přesný opak, trochu moc nazdobený, s tmavými vlasy po ramena, ze kterých vystupoval měkký bledý obličej stažený do bohorovně znuděného výrazu. Dosud se držel stranou hovoru, ale dle Svojškova dojmu mu neuniklo ani slovo ani gesto. Svojškovi na něm bylo cosi povědomého, nedovedl ale říci co.

Teď se Svojška otázal: „Nuže chlapče, pověz nám, jak se ti podařilo zachránit zde krásnou pannu Jiljanu a přežít tam, kde dospělí muži zemřeli?“

„Ale bratře,“ řekl Manstan, „pravý muž nemluví o zásluhách, které má, šlechtí ho skromnost a pokora.“

„Pravý muž neposkvrňuje svůj rod hanbou styky pod svoji úroveň,“ odbyl ho Melerad.

Svojšek měl dojem, že tady nejde o něj, ale o něco mezi těmi dvěma. I když by mu vůbec nevadilo se trochu pochlubit, pouze přikývl a řekl: „Zemřelo mnoho statečných mužů, můj otec a další muži, to díky jim jsme Jiljana a já zůstali naživu. Těm patří vděk.“

Melerad rychle změnil téma: „No tak, co to vidím, pohár pana Svojška je prázdný,“ otočil se na šenka, který hned spěchal vyplnit příkaz mladého pána.

Chce mě opít a ponížit, pochopil Svojšek. Překryl pohár rukou dříve, než šenk stačil naklonit džbán s vínem. „Jak jsem přežil se ptáš pane?“ otázal se a pohlédl Meleradovi přímo do očí. „Zachoval jsem si čistou hlavu a před spaním pil jen jeden pohár vína.“

Meleradův výraz tváře byl k nezaplacení, ale ještě více se Svojškovi líbil Jiljanin spiklenecký úsměv. Ostatně i Manstan odvracel tvář, aby skryl pobavení na účet svého staršího bratra.

Protože jinak zavládlo ticho, Jiljana řekla: „Vzácní páni, děkuji za pohoštění, ale pokud je již lázeň připravena, ráda bych se do ní odebrala. A prosím, aby stejně jako mně bylo poslouženo i mému průvodci Svojškovi.“

Dostalo se jí ujištění, že vše bude k její největší spokojenosti. Když vstávali se Svojškem od stolu, i všichni ostatní muži zdvořile povstali, jak se slušelo. Manstan se nabídl, že ji doprovodí. Nabídl jí rámě a Jiljana přijala.

„Panno Jiljano, doufám, že tě mohu pozvat k večeři,“ řekl jí.

„Ráda přijímám za nás oba,“ odpověděla dívka.

Svojškovi se sice po víně točila hlava, ale dobře si všiml, že starý muž a Melerad můžou na dívce oči nechat. Jako kdyby okukovali pečínku, pomyslel si. Hrom do vás.

A co ten třetí? Manstan se sice tvářil mnohem důstojněji než jeho otec a bratr, ale ti aspoň koukali z dálky, on si klidně stoupl vedle dívky a nechal její ruku vklouznout do svého rámě.

Svojškovi se to pranic nelíbilo. Přepadl ho zvláštní pocit, který ještě nepoznal. Nejraději by se postavil mezi Manstana a Jiljanu a řekl všem třem, že, že… Co jim chtěl vlastně říci? Prostě aby takhle nekoukali a drželi se dál, protože Jiljana a on…

Otočil se a vyšel za dívkou a Manstanem.

-

Zatímco Jiljanu odvedli do hradních lázní v nižší části hradu, jemu vyhradil jednu svou komnatu sám Melerad. Byla v jedné z hradních věží, daleko od všeho. V poklidném rozjímání odsouzen k zapomnění, pomyslel si. Nebyl už zapotřebí. O Jiljanino bezpečí teď dbá dokonalý rytíř Manstan a celý hrad plný služebnictva a stráží. No, alespoň bude moci odejet v tichosti a bez trapných chvil mlčení, kterých se obával.

Vymínil si, že nechce žádné služebnictvo, chtěl být sám. Ale hořkost, kterou cítil, se pozvolna poddávala příjemnému pocitu z teplé vody.

Koupelím se Svojšek sice přímo nevyhýbal, nikdy jim ovšem nevěnoval tolik úsilí, aby s tím byla spokojena jeho maminka. Tentokrát mu ale teplá voda připadala jako to nejlepší místo na světě. Bolavé svaly, prokřehlé klouby, kůže slepená a svědící od potu, toho všeho se šlo zbavit tak prostým způsobem.

Z uvolnění, které mu lázeň přinesla, se mu klížily oči a ztrácel zájem o okolí, snad kromě – kromě dívky, po jejímž boku strávil několik nebezpečných, ale také opravdu nezapomenutelných dní svého života. Snad si někdy vzpomene na chlapce, který se urážel, když mu nosili sladkosti z kuchyně…

Po včerejší bouři a dešti byl vzduch voňavý a opojný a jen přispíval k jeho oprošťování se od dění kolem. Svojšek hleděl ven malým otevřeným oknem, vedoucím přímo na západ, k obzoru, ke kterému se Slunce pomalu a líně přibližovalo tak jako každý večer. Věděl, že celý západ bude opět trvat řadu hodin, ale přesto se nikdy nedokázal přesytit pohledu na tento jev, Měl rád západ Slunce, líbila se mu červánková barva, kterou se nebe barvilo, líbil se mu večerní zpěv ptáků, líbila se mu ta zvláštní atmosféra napětí.

Doma na Dvině se na západy Slunce chodil dívat na nejvyšší věž hradu, kde vydržel někdy celé hodiny pozorovat soumrak dne a zrození noci.

Dvina. Jak je asi mamince? Už ví o tom, co se stalo s otcem a vůbec? Zřejmě ne. Umínil si, že jen co se to odbude zde, musí se co nejrychleji vrátit domů. Nechtěl, aby zprávu o smrti jeho otce maminka slyšela od nikoho jiného než od něj. Bude to strašná chvíle, věděl to. A přesto chtěl být tím, kdo mamince řekne, že jeho otec zemřel, aby jemu zachránil život. Snad alespoň to dokáže o něco zmenšit bolest, kterou jí ta zpráva přinese.

Vzpomínal na otce, vzpomínal na hrozný sen, který měl první noc tam na mýtině kdesi na pravé straně řeky Ladny.

Také myslel na slib, který dal Jiljaně. Vrátíme se a pohřbíme ji. Nenecháme ji ležet zapomenutou někde v divočině. Dokáže vůbec najít to místo? A co jeho otec a ostatní? I ty budou muset řádně pohřbít. Pokud se útočníci ihned neotočili zpět, pak museli stopy po svém útoku zahladit, takže bude muset hledat i je.

Jen z pomyšlení na všechny mrtvé se mu dělalo nevolno. Z pocitu jistého uspokojení nad tím, co dokázal, se náhle staly jen další povinnosti, pod kterými klesal, a zármutek a hořkost, které ho stravovaly. Utéci od toho všeho, to si přál.

Ale ne, ve skutečnosti ne. „I správná rozhodnutí jsou těžká jako kamení. Přesto je musíme udělat, pokud jsou správná.“

Přes záda mu přejel závan vzduchu. V místnosti náhle nezvykle táhlo. Průvan, jako kdyby někdo otevřel dveře. Podvědomě se otočil ke dveřím. Byly zavřené.

Oddechl si a znovu se v klidu položil do vody. Začínám vidět nebezpečí všude, uvědomil si. Tentokrát se zadíval na stěnu, kde viselo několik luků, většinou obyčejných tisových. Jeden mezi nimi vynikal. Jilm, vespod rohovina…

Vždyť to je můj luk! Skoro vykřikl. Ale to znamená… Chlapcem prošel mráz.

A jako v odpověď kdesi blízko bota klapla o podlahu.

Ztišil vlastní dech co možná nejvíc a upřel pozornost k zástěně, za kterou si předtím odložil oblečení a zbraň.

Vzpomněl si, že za zástěnou jsou druhé dveře, které používalo služebnictvo.

Chvíli nic. Ticho.

Až po chvíli zaznamenal nepatrný pohyb látky přehozené přes zástěnu, který nemohl v žádném případě způsobit průvan.

Někdo s ním byl v místnosti.

-

V hlavě zpracovával stovky možností co udělat. Od varianty utéct až po prosté zavolání „kdo je tam?“

Při představě, že v odpověď ten za zástěnou odpoví „nikdo“ se musel usmát, ale stále nevěděl, co bude dělat.

Rozhlédl se kolem. Jediné, co měl v dosahu, byl velký džber a pohrabáč. Pomalu a potichu se začal zvedat z kádě, když tu se zástěna rozlétla a na jejím místě stála postava v plášti a se zahaleným obličejem, ze kterého viděl jen oči. V ruce měla krátký meč, jaký se nosí především k vycházkám a slavnostem. Podle postavy byl dotyčný Svojškovi povědomý, ale v té chvíli ho nedokázal rozpoznat.

Svojšek byl ještě stále příliš překvapen, než aby volal o pomoc, byl nahý, bezbranný.

Rychle ale vyskočil z vody a popadl první, co mu přišlo pod ruku. Džber. Neznámý, aniž promluvil, zaútočil sekem z třetí pozice. Svojšek džberem ránu zachytil, ale ještě vlhké a kluzké dřevo mu pod silou nárazu vyklouzlo z rukou. Upustil nádobu a musel uskočit před další ránou mířenou na jeho hlavu. Jak se sklonil, mokrá noha mu po kamenné podlaze uklouzla a Svojšek upadl. Narazil si hlavu o podlahu až mu vyhrkly slzy, ale rychle se vrhl ke krbu, kde ležel pohrabáč, kterého si všiml už předtím.

Alespoň nějaká zbraň. Ihned měl příležitost ji použít, protože zbraň neznámého protivníka mířila opět na jeho hlavu. Konec pohrabáče pod silou rány vedené shora dolů dopadla na zem, o kterou se zapřela. Svojšek kopl neznámého do kotníku a odkulil se stranou. Vyskočil na nohy a postavil se s pohrabáčem do dolního střehu, jako by to byl meč. Hlava ho strašně bolela, ale na to teď nesměl myslet.

Neznámý stále zcela beze slov postupoval k němu a mečem vykonával pohyby, kterými se pokoušel odvést chlapcovu pozornost.

Pak prudce zaútočil úderem z ramene šikmo na chlapcovo rameno. Svojšek ránu vystihl a provedl kryt s vázáním zbraně. Tedy provedl by, kdyby měl meč, pohrabáče se k šermířským technikám příliš nehodí, takže se mu podařilo jen ránu vykrýt a znovu zaujmout obranu.

„Hrmpf,“ to byl první hlasitý projev plný hněvu. Stál proti chlapci a zvažoval další možnosti.

V tom se zpoza hlavních dveří ozvaly hlasité a rychlé kroky a pak se dveře otevřely. V nich stál Manstan a za ním Jiljana. „Tisíc losů,“ zasyčel neznámý a vrhl se ke druhým dveřím, kterými se předtím do místnosti vplížil.

Manstan se rozeběhl za ním, ale dveře byly zatarasené z druhé strany.

„Jsi v pořádku?“ vykřikla Jiljana a vrhla se k němu.

Svojšek ještě trochu otupělý jen řekl: „praštil jsem se o zem,“ načež se levou rukou chytil za zadní část lebky, kde se mu tvořila pěkná boule.

Jiljana ho obhlédla, a když zjistila, že mu dohromady nic není, v návalu radosti ho objala.

„Jak jste se tu vlastně, a co a proč…“ dával si Svojšek věci dohromady.

„Není čas na vysvětlování, musíte oba z hradu, a to rychle,“ řekl Manstan, který až dosud mlčel, jen kontroloval dveře. „Ty chlapče se rychle oblékni a vezmi si meč.“

Tisíc losů! Vždyť tu stál úplně nahý. A před Jiljanou. Co má dělat? Zmocnila se ho panika větší, než při předchozím boji o holý život.

Dívka si uvědomila jeho rozpaky a se smíchem se otočila. „Pospěš si ty stydlíne, musíme pryč,“ řekla.

Svojšek se nenechal pobízet, vzal na sebe své stále stejně zašpiněné a propocené šaty, vzal meč a svůj luk, který jim tu přece nenechá, a všichni tři se vydali ke dveřím.

-

„Jak jste se tam vlastně ocitli? A co ty pane Manstane? Na čí straně jsi?“ Byl už tak podezíravý, že kromě Jiljany nevěřil nikomu.

„Tady nejste v bezpečí,“ prostě prohlásil jejich nový ochránce.

„To už víme,“ trochu nerudně odsekl Svojšek. Významně potěžkal svůj luk.

„Až bude víc času,“ odpověděl Manstan, zatímco všichni tři pokud možno potichu a nenápadně procházeli po chodbě a schodišti šeřícího se hradu. U jednoho schodiště do nich málem vrazil jeden strážný, ale byl s Manstanem smluvený, protože jen šeptl „cesta je volná“ a pokynul rukou ve směru, kterým se pohybovali.

Svojšek se už trochu zorientoval a pochopil, že jdou směrem k boční brance do hradu, určené pro služebnictvo. Nebyl ale dost trpělivý, aby se nevyptával dál. „Jak to, že jsem v komnatě tvého bratra nalezl luk, který jsem ztratil, když nás přepadli?“

„Už jsem vše krátce vysvětlil tuhle Jiljaně. Ale teď opravdu nemáme čas,“ řekl Manstan a otevřel jim další dveře, za kterými bylo dřevěné schodiště dolů.

Svojšek se otočil na Jiljanu, která šla mezi nimi. „Co ti Manstan říkal?“ Zatvářil se při tom podezíravě.

„Že jeho starší bratr Melerad je nejspíš tím, kdo zosnoval naše přepadení.“

„Jeho bratr. A on sám o tom samozřejmě nic nevěděl.“

„Přece nám teď pomáhá. Odvedl mne do lázně a odešel, ale když jsem se vykoupala a vybírala si šaty, přišel opět vchodem pro služebnictvo, které poslal pryč – no tak, přestaň se takhle dívat, byl za zástěnou.

Pověděl mi, že jeho bratr odejel s několika muži na sever ještě předtím, než jsme tudy projížděli do Maresevska a vrátil se teprve včera. A že ho podezřívá, že nás přepadl on.

Řekl mi, že nebude bezpečné, abych tu zůstala a nabídl mi bezpečný úkryt, odkud mne dostane přes jezero do Radyny.“

„Našel jsem tu svůj luk, který jsem při přepadení ztratil. Že je někdo odsud do věci zapletený už vím najisto. Nemluvě o tom, že se mne před chvílí někdo pokusil zabít. Tím spíš chci vědět, komu můžu věřit a komu ne.“ Zastavil se a otočil se zprudka na Manstana. „Pokud za tím nejsi ty sám, jak tvrdíš, a je to dílo tvého bratra, jak naznačuješ, mohl by tvůj bratr něco takového nastražit, aniž by o tom věděl tvůj otec? Nebo ty sám?“

Manstan se právě chystal otevřít branku na dvůr. Odvrátil se od nich a podíval se na nedůvěřivého Svojška. Jeho výraz navzdory situaci vyjadřoval pobavení. „Teď věru chápu, že jste přežili. Pan Svojšek je vskutku ochránce na svém místě.“ K dívce prohodil: „Drž se ho, Jiljano.“ Pak se otočil nazpět ke Svojškovi. „Otec a bratr se mi nesvěřují. Jsem černá ovce rodiny. Však oba uvidíte proč. A tuhle Jiljaně poděkuj, to ona mne hnala co nejrychleji za tebou, jen co se dozvěděla o mém podezření. Já přiznávám, že jsem si neuvědomil, že by tobě mohlo hrozit takové nebezpečí. Nemáš proč žárlit,“ dodal vesele.

Svojšek ztratil řeč. Žárlit? On? Takové věci přece praví muži neznají. Podíval se tázavě na Jiljanu, která pokrčila rameny a zamrkala na něj očima.

Než mohl něco říci, Manstan otevřel dveře. „Tak, jsme tu,“ řekl. Skrze branku byl vidět dvůr. „Támhle je připravený vůz.“

Skutečně, na dvoře je očekával krytý vůz se sudy. Jiljana chtěla vyběhnout na dvůr, Svojšek ji ale zadržel. „Ne, pane Manstane, já chci vědět, co je za tím. Co měl v plánu tvůj bratr. Přece by nás oba nemohl jen tak zabít uvnitř hradu poté, co nás přivítal jeho otec a každý to viděl.“

„Zabil by jen tebe, ostatně se o to pokusil, kdo myslíš, že byl ten muž v komnatě? To by nesvěřil jinému,“ odpověděl netrpělivě Manstan. „Bratr byl velmi rozezlen, že si otec dělal plány na nový sňatek a jeho ignoroval. Chtěl Jiljanu pro sebe. Donutil by ji se vdát za něj s tím, že to byl přece on, kdo ji zachránil před nájezdníky. Proto byl celou dobu pryč. Troufám si říci, že poté, co by pro něj ten váš Damir a jeho lidé odvedli špinavou práci, postaral by se, aby to nepřežili, zatímco on by se pak objevil jako váš zachránce.

Ať už by to navlékl jakkoli, nakonec by dosáhl toho, aby se Jiljana musela provdat za něj. A otec? Ten má nejspíš podobný úmysl, i když by spíš rád využil toho, že má Jiljanu momentálně ve svém hradě, než že by přímo aktivně plánoval útok na vás.“

„Možná. Ale proč nám tedy pomáháš ty. Jestli jsou tvůj otec a bratr takoví, jak mám věřit tobě? Proč bys nám pomáhal proti své rodině?“

„Z dobroty srdce?“ navrhl Manstan.

„Ne, ty něco chceš, že je to tak?“

„Titul po otci namísto bratra?“ připojila se Jiljana, která Svojškovým vlivem také začala poněkud kolísat ve své důvěře v Manstana.

„To není to hlavní. Poznáte. A teď dost řečí. Rychle vlezte každý do jednoho z těch odkrytých,“ řekl jim Manstan. Dvěma sudům skutečně chyběly víka.

„Odvezu vás sám, u brány teď hlídají lidé, na které se mohu spolehnout.“ Na potvrzení svých slov vzal z vozu připravený ošumělý plášť a čapku a trochu si pomazal tváře špinavým voskem, kterým bylo potřené plátno kryjící vůz shora. Na zběžný pohled teď skutečně vypadal jako obyčejný vozka. Pak znovu ukázal Svojškovi a Jiljaně na sudy. „No tak, rychle, nemáme moc času, než si nás všimne někdo, kdo to donese bratrovi.“

Nezbývalo než mu v tuto chvíli věřit. Svojšek pomohl Jiljaně na vůz a do sudu, který pak zakryl víkem, sám se pak schoval do druhého. Ještě než se zakryl víkem, vůz se rozjel.

-

Cesta v sudu byla nepohodlná, Svojšek se musel uvnitř kroutit a každý hrbol nepříjemně pocítil. Také se už docela hlasitě ozýval jeho žaludek.

Navíc se nemohl zbavit podezření, že to celé je jen další zrada. Sám sebe se ptal, komu bude ještě schopen v životě věřit, až tohle všechno skončí.

Jízda mu připadala nekonečně dlouhá, až konečně se vůz zastavil a ozvalo se zaklepání. „Můžete vylézt,“ slyšel Manstanův hlas. Opatrně vykoukl, stále ještě byl podezřívavý. Zjistil, že vůz zajel do přístavku některého z domů stojících blízko u jezera.

Vylezl a odklopil víko Jiljanina sudu dříve, než to mohl udělat Manstan.

„Už jsme tady?“ ozval se její hlas. Narovnala se a s pomocí Svojškovy ruky se pružně vyšvihla přes bok sudu a zvědavě se rozhlížela. Svojšek si připomněl svou včerejší myšlenku. Ve městech a hradech se dívka cítí daleko jistější než on, který naopak měl pocit, že každou chvíli na něco šlápne a do něčeho vrazí. I díky tomu se on teď dokázal přizpůsobovat změnám situace podstatně pomaleji než Jiljana.

Ta seskočila z vozu a zeptala se Manstana: „Tak co bude teď? Dozvíme se, proč jsi nám pomohl a co budeš chtít?“

Manstan pravil: „Ano, pojďte se mnou.“ A vedl je do domu, u kterého vůz zastavil.

Dům vypadal poměrně obyčejně, dříve zřejmě patřil nějakému jircháři nebo koželuhovi, který potřeboval blízkost vody. Manstan vešel dovnitř, provedl je mázhauzem dozadu a po schodech nahoru do patra. Tam se zastavil před dveřmi do místnosti a řekl jim: „Počkejte tady.“

Otevřel dveře a zmizel za nimi. Nechal je nedovřené, takže Jiljana se Svojškem slyšeli, že se s kýmsi vítá. Slyšeli ženský hlas, který říkal „konečně jsi tady“ a pak nějaké šustivé a mlaskavé zvuky.

Jiljana si dala ruku před pusu, aby skryla, jak se směje.

I Svojšek už pochopil a jak měl ve zvyku, když šlo o podobné věci, trochu rudnul.

Dveře se náhle pootevřely a vykoukl z nich malý hošík, asi tak tříletý. V ruce držel malý dřevěný meč na hraní. Opatrně si prohlížel Jiljanu a Svojška a přemýšlel, co mu od těchto dvou dosud neznámých osob v jeho životě kyne. Když se na něj oba usmáli, dodal si odvahy a vykolébal se opatrně ven.

„Ahoj,“ pozdravila jej Jiljana povzbudivě.

Hošík se po oslovení uculil. „Ajoj,“ vysoukal ze sebe.

Dívka klekla na jedno koleno, aby byla chlapci blíže. „Jakpak ti říkají?“

„Ostaš,“ odpověděl klučina a stydlivě se snažil schovat tváře do pláštíku, který měl přehozený přes ramena. Přitom stále zvědavě pozoroval dvě postavy před sebou.

Svojšek napodobil Jiljanu a klekl si k chlapečkovi také. „Ahoj, já jsem Svojšek,“ řekl a pomalu natáhl k chlapci ruku. „Vypadá to, že se stydí,“ řekl, když si hošík jeho ruku nejistě prohlížel.

„Ano. Koho mi to jen připomíná,“ škádlivě prohodila Jiljana.

„Ehm,“ musel si Svojšek uvolnit náhle hrdlo k Jiljaninu pobavení. V tu chvíli měl pocit, že jsou na tom s chlapečkem úplně stejně.

Za dveřmi se ozvaly kroky a pak se dveře otevřely dokořán. „Ostaši, kampak ses to vydal?“ Hlas patřil mladé půvabné ženě ve věku asi dvaceti let, nižší postavy a s hnědými vlasy (později bylo Svojškovi vysvětleno, že jde o kaštanový odstín).

Vzala Ostaše do náruče, pak se poklonila Jiljaně a Svojškovi a řekla: „Vítáme vás u nás doma, vzácní hosté, moc se omlouvám, že jsme vás nechali čekat za dveřmi. Kdybych věděla, že vás tu nechal Manstan čekat… Prosím, pojďte dál.“ Svá slova žena podpořila tím, že ustoupila od dveří a pokynula jim rukou, aby vstoupili.

Svojšek se zmohl na to, že nabídl Jiljaně rámě a společně vešli do místnosti. Byl to pokoj měšťanského domu, prostě, ale vkusně zařízený, v jehož středu stál stůl, vedle něj židle a pohodlně vypadající lavice a bokem k ní kolébka, ve které vrnělo další dítě. Pod stolem bylo rozházeno několik dřevěných hraček a mezi nimi byl rozvalený menší černý pes. Svojšek si všiml pěkně vyřezávaných figurek draka a medvěda. Manstan seděl u kolébky a cosi si špital s dítětem v ní.

„Prosím, přijměte místo u našeho stolu,“ řekla jim žena a ukázala jim na křesla. „Přinesu vám nějaké pohoštění.“ S těmi slovy opustila místnost.

Svojšek měl v tu chvíli už takový hlad, že toto pro něj byla ta nejdůležitější informace. Podržel Jiljaně židli a přisunul ji, když si sedala. Sám si sedl vedle ní. Manstan zavolal k sobě Ostaše a posadil se naproti nim, s hošíkem na klíně.

„Myslím, že rozumím,“ přikývla Jiljana, když nikdo jiný nezahájil hovor. „Tohle je to tvé tajemství, pane. Proto mluvil tvůj bratr o poskvrnění rodu hanbou. Ona je tvá…“ Zarazila se, nebyla zvyklá používat výrazy, kterými jsou označovány ženy těšící se víc než blízké přízni mužů.

„Milenka? Ano. Tedy vlastně byla. Teď je to má žena, moje Nadia,“ odpověděl Manstan a nebyl v tom stín hanby, naopak Svojšek z toho cítil hrdost. „Něco, co můj bratr nikdy v životě nepochopí,“ dodal.

Svojškovi bylo nějaké opovrhování někým pro původ vlastně neznámé. U nich daleko na severu byly jakékoli společenské konvence daleko méně zažité, ba mnohdy neexistovaly vůbec. Nicméně pochopil už, že v jiných oblastech jejich země tomu může být zcela jinak.

Na druhou stranu alespoň teoreticky tušil, že něco takového jako pevné svazky urozených s osobami, které nepatří do žádného šlechtického rodu, společenské zvyklosti téměř zapovídají. Pokud už takový svazek existoval, děti z něj vzešlé neměly ani práva nemanželských dětí, jejichž oba rodiče byli urození.

Tohle tedy bylo ono. „Ty chceš požádat o uznání svého manželství.“ Tohle byly Svojškovy velmi zvláštní dny. Poznal v poslední době co je to smrt, úkladná vražda, strach o život vlastní i cizí, a teď poznával i způsoby, jakými se dá požádat o protislužbu.

„Ano, to je ono. Já samozřejmě chápu, že vy sami to udělat nemůžete, ale vaše rody jsou nyní velcí podporovatelé krále, takže slovo vašich rodů bude mít váhu. Není to ani kvůli mně a Nadie, ale kvůli našim dětem. Nevím, co je v nich méně vznešeného než v mém drahém bratru,“ řekl sarkasticky. „Tedy pokud vy sami to nepovažujete za nepatřičné,“ dodal. Poslední větu řekl trochu nejistě, jako kdyby si najednou uvědomil, že v cizích očích může znít jeho žádost jako naprosto neslýchaná drzost.

Svojšek měl pocit, že by měl své mínění vyjádřit nějak vznešeně. „Otec mi zdůrazňoval, abych posuzoval lidi podle povahy, ne podle rodu,“ rozpomenul se na jednu z otcových pouček, které plně pochopil mnohdy teprve s novými zkušenostmi. „Říkal, že u nás život od smrti dělí často jen rozdělaný oheň, podaná medovina nebo poslední chlebová placka, o kterou se rozdělí hostitel s pocestným a nezáleží, kdo komu ji podá. A ani strýc v tomhle není jiný. Já – já udělám, co budu moci.“

Podíval se na Jiljanu, co ona tomu řekne. Ta byla mnohem stručnější a méně obřadná: „Tatínek mi nic neodmítne, když ho pěkně poprosím,“ řekla škodolibě, jako by se už na to těšila.

-

Venku už se úplně setmělo. Seděli u stolu, pojídali a povídali. Manstan měl na klíně Ostaše, jeho žena holčičku Radku a vypadali jako nejpřirozenější pár na světě. Aspoň tak to připadalo Svojškovi. Kromě nich domácnost doplňoval malý pes Bivoj, který se teď stočil ke Svojškovým nohám, protože poznal, že je nejslabším článkem, přes který zaručeně dostane něco od stolu. Jeho odhad byl naprosto přesný a dobrou polovinu toho, co měl Svojšek před sebou, skončilo ve spokojeném psím bříšku, za což Bivoj svojškovi olizoval ruku.

Svojšek se teď styděl, že toho muže podezříval. Teď když tu seděli všichni pohromadě a mluvili, cítil se téměř jako doma na Dvině, když s otcem a maminkou a rozmlouvali u oběda. Jako na místě, kde to důvěrně zná, kde se nemusí ohlížet na slova a mínění lidí, na kterých mu nezáleží, jediní důležití jsou ti, které má rád.

Pohlédl na Jiljanu vedle sebe. Chovala se u stolu naprosto přirozeně. Vlastně se nikdy nechovala jinak, to on od ní možná čekal něco, co občas čítal v knihách.

Musel ale přerušit tenhle tok myšlenek a zeptat se na momentálně důležitější věc. „Děkujeme vám za vše, za pomoc a za pohoštění. Ale co bude dál? Měli bychom se dostat na jezero a do Radyny. Tvůj bratr a možná i tvůj otec nás budou určitě hledat. A mám dojem, že tento dům bude prvním místem, které je napadne.“

„Neboj se, zde nezůstanete. Sem jsem vás vzal jen proto, abyste věděli, proč vám pomáhám. Před rozedněním k molu připluje veslice, která vás odveze na jih do Radyny.“

Vypadalo to až moc snadno, aby to byla pravda. Nejen podezíravosti, ale i opatrnosti se Svojšek musel v posledních dnech za nemalou cenu naučit. „A co vy?“ zeptal se. „Co tvůj bratr? Co když se bude chtít pomstít?“ Najednou mu to celé přišlo hrozně lehkomyslné. Připadalo mu, že takhle se do nebezpečí kvůli nim dostane mnoho dalších lidí.

„Vztáhnout na mne ruku přímo se bratr nikdy neodváží,“ řekl Manstan se záviděníhodnou sebejistotou.

„Ale co tvá rodina?“ zeptala se Jiljana.

„Má rodina je v bezpečí, dokud jsem tu. Ale pro jistotu posílám Nadiu a děti s vámi.“

Jeho žena se na něj otočila. O tomhle s ní zřejmě předem nemluvil. Zatvářila se nesouhlasně a řekla: „Já ale nechci utíkat. Naše místo je tady, pohromadě.“

Manstan ji políbil, ale nesmlouvavě řekl: „Jinak to nepůjde. Mají pravdu, nemůžeme riskovat víc, než si můžeme dovolit. A já nemohu být na dvou místech zároveň, tady a v paláci. Neboj se, pošlu s tebou několik věrných lidí.“

Snažil se svou ženu konejšit, ale přesvědčit ji se mu nedařilo. „Ty jsi rozhodl sám, aniž by ses mne zeptal, co si myslím. Já ale nechci utíkat jako nějaký vyvrhel.“

„Neboj se, je to jen na chvíli. To, co dělám, dělám pro nás a pro naše děti. Jen co se král od Radynských a Maresevských dozví, co spáchal můj bratr, potrestá ho a ty se budeš moci i s dětmi vrátit.“

„Tak pojeď s námi,“ prosila jej Nadia. „Nechci, abychom se dělili. Kdoví, jak dlouho to všechno může trvat.“

Podíval se jí do očí a jemně, ale neústupně řekl: „Nemohu utéct z místa, kterému budu jednou vládnout. Ty přitom budeš po mém boku, ale právě proto se teď musíme rozejít.“

Jeho žena měla slzy v očích, Ostaš na jejím klíně začal neposedně poskakovat a pokoušel se porozumět tomu, co se odehrávalo mezi jeho tatínkem a maminkou.

Manstan jej vzal do rukou a něco mu říkal, něco co bylo určené jen jeho rodině.

Svojšek s Jiljanou se na sebe podívali, přikývli a rozhodli se z místnosti vzdálit za čímsi neodkladným.

Když šli ke dveřím, Bivoj se náhle rozštěkal a rozeběhl se za nimi. Zůstal u dveří a vrčel na ně.

Jeho chování upoutalo Nadiu, která řekla: „Počkejte, připravila jsem vám jeden pokoj, kde si můžete zatím odpočinout. Ještě tak asi hodinu bude trvat, než…“ Zarazila se. „Co to blázníš Bivoji?“

Pes stále vrčel.

Něco upoutalo Nadiinu pozornost, zastavila se a pak řekla: „Mám pocit, jako kdyby se něco pálilo. Necítíte to taky?“

Všichni natáhli nosem. Svojšek se pokoušel oddělit jednotlivé vjemy. Ano, měla pravdu, uvědomil si. „Kouř,“ řekl.

„Ano,“ pokývala Nadia. „Musí to jít zdola…“ Nedořekla. Její slova přerval svist zápalného šípu, který se zařinčením rozbitého skla prorazil okno a zabodl se do protější stěny, jen několik prstů od její hlavy.

-

„Všichni na zem,“ křikl pohotově Manstan. Vrhl se ke stolu a začal ho tahat k oknu. Svojšek k němu přiskočil, pomohl mu stůl zvednout a postavit před okno tak, aby okno zakryli. Jen co se jim to podařilo, zarazil se do desky stolu další zapálený šíp.

Stůl zajistili židlí a pak Manstan pláštěm udusil oheň od prvního šípu.

Svojšek se mezitím se slovy „podívám se, jak to vypadá dole“ rozeběhl po schodech dolů. Už po několika schodech se mu do nosu dostal štiplavý dým. Rozkašlal se, ale seběhl až do přízemí. Bylo plné kouře a od okna se rychle šířily plameny. Svojškovi připadalo, že musel někdo dovnitř oknem hodit sud s olejem a pak jej zapálit, podle toho, jak rychle se oheň rozhoříval.

Pokusil se dojít ke vstupním dveřím, ale už po několika krocích se téměř nedalo dýchat a okolo byl veliký žár. Zkusil se ke dveřím dostat na jedno nadechnutí. S velikým sebezapřením se mu to podařilo, ale zjistil, že dveře jsou zatarasené zvenku.

Po celém těle se potil a dráždivý dým se mu dostával do očí. Slzel a skoro nic neviděl. K oknu se dostat přes plameny nebylo možné. Musel se rychle otočit a dostat se z dýmu ven, než se začne dusit. Po paměti se dostal ke schodům a skoro oslepený o ně zakopl. Pak se ho chopily něčí ruce a pomáhaly mu. Když se dokázal rozkoukat, uviděl Jiljanu.

Na její nevyslovenou otázku jen zavrtěl hlavou.

„Manstan se šel podívat k zadnímu vchodu na dvůr,“ řekla mu pak, když byli v patře a popadl konečně dech po několika hrdelních zachrchláních. Štiplavý kouř se však už dostával po schodišti i k nim.

Za chviličku se objevil Manstan a z jeho vzezření bylo zřejmé, že vzadu to nevypadá o nic lépe než zde.

„Neříkal jsi, že tvůj bratr na tebe nevztáhne ruku?“ musel se zeptat Svojšek, i když věděl, že to není v dané situaci právě přínosné.

„Podcenil jsem ho,“ pokýval Manstan hlavou. Nedovolil by si mne zabít mečem nebo šípem. Na druhou stranu kdo by mu co mohl vyčítat, když by jeho nepovedený bratříček zemřel při požáru,“ cedil skrze zuby. „Já hlupák, hlupák, hlupák! Bouchl pěstí do dveří.

„Co teď budeme dělat,“ zeptala se Nadia, která k sobě vyplašeně tiskla obě děti. Ty si sice samy neuvědomovaly konkrétní hrozbu, ale cítily nervozitu dospělých a začaly poplašeně naříkat.

„Co další okna?“ zeptal se Svojšek.

„Jsou malá,“ řekl Manstan, „možná ženy by jimi prolezly, ale musely by skákat dolů a děti by… Ale počkat,“ vzpomněl si, „můžeme přes půdu, je tam průlez a je tam i žebřík, co dosáhne ze střechy přístavku až na zem. Pojďte všichni,“ řekl, vzal od své ženy do náruče Radku a ukázal ke dveřím do další místnosti. Všichni vyrazili za ním, ale Jiljana se rychle otočila.

„Tohle by se mohlo hodit,“ řekla a pokusila se vytáhnout ze zdi šíp, který se tam předtím zaryl. Neměla ale dost síly a tak šíp popadl Svojšek. Zabral a šíp vytrhl dost šikovně, aby zůstal celý. Protože už sám měl meč, podal svůj luk i s šípem Jiljaně.

„Jsi přece mistr lukostřelby,“ řekl jí.

-

Na půdě Manstan přistavil kratší žebřík k průlezu ve vikýři. Vikýř byl na čelní straně domu, která byla kolmou vůči té, ze které předtím někdo střílel šípy.

Manstan nejprve opatrně otevřel a rozhlédl se. Nikde neviděl žádného útočníka. Zavolal na Svojška, který mu začal podávat zespodu dlouhý žebřík. Byl pro něj těžký, dlouhý a neskladný, ale zabral, a když vzdálený konec nahoře uchopil Manstan, snadno se jim jej podařilo dostat ven. Ženám a dětem zatím řekli, aby zůstaly uvnitř, dokud žebřík nebude připravený.

Na střeše bylo těžké se udržet. Po včerejším dešti byla stále ještě vlhká a kluzká. Když se přesouvali na druhou stranu střechy k přístavku, Manstanovi ujela noha a až na poslední chvíli se chytil okraje průlezu. Nakonec se oba šťastně i s žebříkem doklouzali k zadní straně střechy, která pokračovala méně zešikmenou střechou na přístavku.

Dům pod nimi už silně hořel, požár zachvátil celé přízemí. Protože stál dům stranou ostatních, zatím oheň nevyvolal žádný poplach. „Až jednou budu pánem Peresteny, nechám zřídit noční stráže před ohněm,“ sliboval si Manstan polohlasně.

Horší bylo, že se oheň začínal šířit i na přístavek. Ozývalo se z něj poplašené ržání.

„Jsou tam koně,“ řekl Manstan. „Běž je pustit a pak se vrať.“

Svojšek přikývl a co nejrychleji slézal po žebříku dolů, zatímco Manstan se vracel pro ostatní. Seskočil z posledních několika příček, oběhl hořící stěnu přístavku a otevřel vrata. Koně poplašení ohněm se pokoušeli uvolnit z úvazů a bylo nebezpečné se k nim přibližovat, protože kopali kolem sebe. Nakonec Svojšek kožené řemeny přesekl mečem a koně vyběhli ven.

Svojšek se rozeběhl zpět, a vylezl po žebříku opět nahoru, právě včas aby viděl, jak se proti němu blíží Manstan, který držel Ostaše, a Jiljana, která měla na rukou Bivoje. Hošíkovi i psu se na střeše pranic nelíbilo, hošík fňukal a pes kňučel a zmítal se Jiljaně v náručí. Jiljana si předtím luk přetáhla kosmo přes tělo, provlékla jím levou ruku a šíp zastrčila za pas, aby si uvolnila ruce, zatímco pes v jejím náručí se chvěl jako osika.

V jednu chvíli ztratila dívka rovnováhu a z nohy jí spadla bota, která se svezla po střeše ke straně, přepadla přes okraj a zmizela jim z dohledu. Manstan, který byl za ní, měl sám plné ruce práce s Ostašem a nemohl jí pomoci.

Svojšek se k dívce prodral, chytil ji za pas a pomohl jí najít rovnováhu. Pak od ní vzal psa, donesl ho k žebříku a snesl dolů. Jiljana s prázdnýma rukama se mohla zatím sama dostat k žebříku. Manstan jí chtěl předat Ostaše, aby se mohl vrátit pro svou ženu a Radku, ale hošík se jej nechtěl pustit. Svojšek zase musel nahoru, aby Ostaše vzal on.

Když mu jej Manstan podával, vzal chlapce pevně do náruče, zatímco Jiljana s Manstanem museli povolit chlapcovy prstíky, které měl zaťaté do šatu svého otce. Ostaš se začal bránit, byl jako chobotnice a chvíli trvalo, než se jim podařilo jeho ruce dostat pod kontrolu. To už se Manstan opět rychle vracel k vikýři.

Svojšek pravou rukou Ostaše pevně obemkl kolem těla, otočil se, levou chytil štěřinu a chtěl slézt po žebříku dolů. Pravou nohou šmátral v prázdnotě pod sebou, zatímco hošík plakal a všemožně dával najevo nevoli, až konečně našel pevný podklad. Chtěl udělat další krok, neviděl přes Ostaše pod sebe, proto natočil hlavu, aby se pod sebe podíval přes rameno.

Ale tam, na střeše jedné sousední budovy zahlédl koutkem oka pohyb. Zastavil se a snažil se ve tmě pořádně rozpoznat, co vidí. Pak jím projel mrazivý strach.

Na střeše stál lučištník v černém a mířil svou zbraní přímo na ně. Svojšek si v hrůzném okamžiku prozření uvědomil, že to je ten samý, který střelil po jeho otci. A který zabil Velenku.

„Pozor,“ stihl ještě vykřiknout, než vzduch rozřízlo zasvištění šípu. Ve snaze na poslední chvíli uhnout z jeho dráhy se svezl o příčku níže, kterou málem netrefil a začal na ní balancovat.

Pak přišel úder. Střela ho zasáhla do ramene.

-

Nejprve měl pocit, jako kdyby mu někdo projel nožem skrz ruku a zároveň udeřil kladivem do žebříku. Bolest mu projela rukou až ke konečkům prstů, křečovitý pohyb, pustil se, štěřiny a nohy mu sklouzly z příčky, na které stál. Rozjel se jako na klouzačce, jedna příčka, druhá, jeho meč u pasu bouchal o dřevo žebříku a Svojšek přitom musel myslet na to, aby mu nárazy levé ruky o příčky z ruky nevyrazily z ruky malého Ostaše.

V zoufalém pokusu zastavit pád chmátl rukou nad sebe a podařilo se mu opět chytit štěřiny, kterou vší silou sevřel. Zraněné místo přitom zabolelo ještě víc a spálil si dlaň, jak klouzala po štěřině, ale dokázal se zapřít nohama na další příčce a zastavit pád.

Celé to od zásahu netrvalo víc než dvě nebo tři vteřiny, ale ta chvilková hrůza a snaha se chytit spolu s bolestí jej stála síly, které by snad ze sebe nevydal ani při celodenním štípání dříví.

Moc se snažil zatnout zuby, ale nedokázal to. Bolest byla příliš silná, až mu vyhrkly slzy do očí. Z hrdla se mu vydalo jakési zavrčení, ne nepodobné zvuku, který dole vydával Bivoj. Pes stál předními tlapkami opřený o žebřík a napůl štěkal, napůl kňučel.

Už zase vnímám, co se děje kolem, pomyslel si Svojšek, když si uvědomil přítomnost psa pod sebou. Další, co ho uvedlo zpět do reality byly Ostašovy prstíky zaryté mu do kazajky i do kůže pod ní. Nevěřil by, že tak malé dítě může mít ve chvíli strachu v sobě tolik síly.

Musím pokračovat dolů, uvědomil si vzápětí, bez ohledu na to, co se děje kolem. Navzdory krvi, která mu crčela z rány, navzdory bolesti začal tak rychle jak to šlo sešplhávat k zemi.

V jednu chvíli zaklonil hlavu nahoru a spatřil nad sebou Jiljanin obličej. Dívka ležela na střeše a dívala se pod sebe. Nejspíš na Svojška něco volala, ale v tu chvíli byl tak zaujatý snahou udržet sebe i s Ostašem na žebříku, že nedokázal vůbec vnímat její slova. Kolem se navíc stále silněji nesl praskot hořícího dřeva, který postupně začínal přehlušovat okolí.

Pak pohlédl na střechu, kde stál lučištník. Muž už měl opět nataženou zbraň a mířil na chlapce. Svojšek se díval přímo na hrot šípu, navzdory noci jej viděl naprosto jasně, jako kdyby jej měl přímo před okem.

Bylo jedno, jak rychle Svojšek slézá, bylo mu jasné, že na zemi nebude dříve, než přiletí druhá střela.

Ale pak se stalo něco nečekaného. Střelec přestal mířit na Svojška a mířil kamsi nahoru na něj. Než ale stačil vystřelit, prořízl vzduch svist šípu ze střechy nad Svojškem. Svojšek viděl, že muž náhle zavrávoral a chytil se za nohu. Poklesl v kolenou a pak jej Svojšek ztratil z očí, protože mu ve výhledu bránil okraj střechy. Doškrábal se na zem a tam teprve opatrně položil opatrně na zem Ostaše.

Ostaš, celý vyplašený, se ho držel jako klíště za nohy, i když už mu žádný pád nehrozil. Teprve když k němu začal čuchat Bivoj, trochu se uklidnil a začal si se psem povídat. Pustil se Svojška, který si ztěžka sedl a konečně si začal prohlížet své zranění. Šíp prošel svalem ramene a hrot vyšel ven, naštěstí nezasáhl kost ani kloub, ruka tak byla pohyblivá, i když to ukrutně bolelo a projížděla mu rukou bodavá bolest, která ho otupovala a znemožňovala myslet.

Viděl Velenku se šípem v boku, a otce, jak stojí v rudém světle zapadajícího Slunce, tak jako ve svém snu. Točila se mu hlava a v pravé ruce, kterou si držel ránu, cítil nějaké teplé a lepkavé vlhko. V polovědomí pak vytáhl svůj meč z pochvy a začal jím máchat před sebou, jako kdyby odháněl bolest zhmotnělou do nějaké bytosti.

Někdo lezl po žebříku, pak seskočil, slyšel šustění šatů, dotýkaly se ho něčí ruce a slyšel krásný laskavý hlas. Probíral se z otupělosti bolestí a začínal vnímat okolí.

Jiljana popadla jeho obličej a držela mu jej oběma rukama. „Svojšku, vnímáš mě?“ řekla.

Přikývl. Dokázal zachytit i to, že dolů už slezli i Manstan s Nadiou a Radkou, že Manstan vzal do náruče Ostaše a že říká, že dojde pro ranhojiče.

Zatím začal konečně vyzvánět zvon oznamující požár a měšťané se asi začali probouzet.

„Vidíš, to bude dobré,“ říkala Svojškovi Jiljana.

Když viděl, jak se jí hýbou rty, cítil zvláštní klid, viděl její obličej a byla to ta nejhezčí věc na světě. Byli úplně sami, ve vlastním světě, do kterého nikdo neměl přístup. Slyšel, jak mu říká, že jeho zranění není vážné, že mu ránu ošetří a že trefila šípem toho prevíta do nohy, ale to přece nebylo vůbec důležité, když jí teď chtěl říct něco o tom, že má vlasy jak havraní křídla, i když si právě nedokáže vybavit, jaký přesně odstín havraní křídla mají.

Ale jak tak koukal a snažil se zachytit tok jejích slov, najednou se její hlava zvedla o několik prstů nahoru a Jiljaně se zkřivil obličej bolestí. Nad ní se objevil další obličej, ozářený ohněm, známý a nenáviděný Svojškem víc než cokoli na světě, obličej, na kterém jeho meč zanechal dlouhou jizvu.

-

Jiljana vzlykala bolestí, jak ji Damir držel za vlasy, zatímco druhou rukou jí přiložil meč ke krku. Pokoušela se mu dupnout na nohu a kousnout ho do ruky, ale vysloužila si za to jen ránu pěstí svírající jílec do tváře.

Co jí to děláš, ty stvůro, říkal Svojšek, ale nebyl si jistý, jestli to vůbec přechází přes jeho rty nebo mu ta slova jen znějí v hlavě. Ale ani to nebylo důležité, důležité bylo tu bestii žíznící po krvavé pomstě konečně umlčet, zničit, zahrabat pod zem. Svojšek se zvedl, sebral ze země meč, který tam předtím pohodil a zatímco se Damir Akras rozpřahoval k další ráně, rozpřáhl se a vší silou nenávisti i lásky ťal bestii po hlavě.

Tvor, který předtím ubližoval Jiljaně a který zabil jeho otce, se zastavil, jeho ruka svírající dívčiny vlasy povolila sevření, muž zalapal po dechu a svezl se Svojškovi k nohám.

Svojšek svěsil meč, díval se na padlou stvůru, snažil se zapamatovat si, že ji zabil, „já jsem tě zabil,“ opakoval si snad tisíckrát, musel, protože měl pocit, že jinak až zavře oči, zapomene na všechno a svět zapomene na něj a zůstane jen prázdnota.

Už se neudržel na nohou, poklekl, pokusil se opřít o meč, ale neměl už sílu v prstech, meč padl na zem, pokusil se jej sebrat, ale vůbec nedokázal v prstech sevřít jílec, z ramene mu stále něco teklo, jako když se provalí hráz, pokoušel se zastavit tu zvláštní červenou vodu, ale utíkala mu mezi prsty a mizela někde v temnotě. Pak si jej nějaká zářící bytost uložila do klína a on věděl, že už nemusí dělat nic, jen zavřít oči a spát.

-

Už víc než měsíc mu bylo čtrnáct. V den svých narozenin byl jmenován pánem hradu Dvina, titulem, který nosil před ním jeho otec.

Ráno stál u hrobu svého otce. Vystřídal tu maminku, která se vrátila do hradu. Říkal jí, že se tu chce zastavit, než odjede.

Dlouho stál u prostého kamenného sloupu označujícího místo, kde byl jeho otec pohřbený, a myslel na události posledních měsíců. Na příjezd do Radyny, cestu zpět na sever, na přepadení a smrt, na útěk, na strach. A na jednu dívku.

Co se stalo od té doby?

Manstan byl teď pánem Peresteny. Dopadl svého bratra Melerada, když se pokoušel o útěk. Jak typické pro něj, že mu nabídl souboj, samozřejmě až poté, co se jeho bratr zotavil ze zranění na noze, které nemohl nebo nechtěl vysvětlit. A pak když ho Manstan v souboji porazil, dal bratra přivázat k lodi, kterou pustil na jezero a zapálil.

Jejich otec Blagostan, který se nezbavil podezření, že věděl o činech svého staršího syna, byl králem zbaven titulů a dožíval pouze z milosti svého syna v domácím vězení.

Damir byl mrtev a jeho Kystenové rozprášeni. Protože do Maresevska došla zpráva o tom, že se oddíl nájezdníků z Kystenplukku pohybuje uvnitř hranic Rastany, vydal se z města na jih oddíl pod vedením Radana a jeho syna Jurata. Když nalezli stopy po přepadení, měli za to, že všichni z průvodu zemřeli. Směrem na jih potkávali drobné hloučky Kystenů, které pobíjeli, až se dostali k Peresteně, kde k velké radosti nalezli živou Jiljanu a odvezli ji s velkou slávou zpět do Radyny jako zachránci. Zde bylo také dohodnuto, že zasnoubení se rušit nebude a nová cesta na sever se bude konat za dva měsíce

Svojšek, který to všechno proležel v bezvědomí na perestenském hradě v péči Manstanovy ženy Nadie, se tu radostnou novinu dozvěděl hned jak přišel k sobě.

V komnatě, kde o něj pečovali, visel na zdi jeho luk a na stole byl položen svazeček ostružinových kvítků.

„To je od ní,“ říkala mu Nadia.

Ve svazečku kvítků našel lístek psaný úhledným písmem, i když zjevně ve spěchu. Stálo v něm:

Nejdražší Svojšku,

Vezou mne zpět k mamince a tatínkovi (kterým už tak budu vždycky říkat raději než otec a matka). Moc bych chtěla zůstat tu s Tebou a najít Velenku, ale oni chtějí… (Tady bylo několik slov přeškrtaných k nepřečtení)

Je toho tolik, co bych Ti chtěla říct, ale nevím jak, nedokážu myslet, nedokážu psát.

Vracím ti Tvůj luk, opravdu jsi jej vyrobil moc dobře.

(přeškrtané, ale mohlo by to být „tvoje“) Jiljana

Luk poslal za ní do Radyny s lístkem „Nejlepší luk pro mistryni lukostřelby“. Pak se sám napůl tajně vykradl z hradu a zamířil podél Ladny na sever.

Na místě, kde došlo k přepadení, už bylo vše uvedeno do pořádku a ostatky maresevských mužů včetně jeho otce odvezli na sever.

Svojšek zahnul na východ, překročil Ladnu a po dvou dnech bloudění nalezl mýtinu, na které ležela dívka s ostružinovou větvičkou v sepnutých rukou.

Než ji nalezl, bál, se, co s ní může udělat zvěř a les a čas, ale vypadala přesně tak, jako když ji opouštěli. Nebylo lepší místo pro ni.

Začal nosit kamení, až vytvořil malou mohylu, která skryla drobné dívčí tělo před světem kolem.

Vzpomínal a hleděl k severu, na moře, jehož hladina se táhla daleko k obzoru, kde se potkávala s oblohou. Ještě dále za obzorem moře končí a začíná nekonečná ledová pláň.

„Jednou se tam chci vypravit,“ říkal si pro sebe jako už tolikrát. „Jsou tam prý ostrovy, kam ještě noha člověka nevkročila, a kde člověk může nacházet odpovědi na to, zda má svět hranice. Prý se právě tam rodí draci a je tam domov Strážců času.“

„Chceš dálky? Vydej se tedy k nim.“ Ten hlas mu zněl v hlavě.

„To není tak snadné,“ bránil se chabě proti hlasu.

„Zapomněl jsi, co jsem ti řekl tehdy na mýtině?“

„Nezapomněl. Každý člověk se někdy musí spolehnout sám na sebe.“

„Ano. A taky, že se nikdy nesmíš bát rozhodnout, i když je to těžké.“

„Já vím, ale…“

„Ale?“

„Nejde jen o dálky. Jde o dnešek, o přítomnost.“

„Hm?“

„Musím jet do Maresevska. Už mi bylo čtrnáct, před měsícem, už jsem oficiálně pánem na Dvině. A proto musím být u toho, když…“ Hledal slova.

„Povídej, Svojšku Maresevský, pane na Dvině.“

„…když se Jiljana zasnoubí s Juratem. Ale já u toho nechci být.“

„A pročpak?“

„Však ty víš.“

„Vím, nevím, důležité je, jestli to dokážeš říct přímo, jestli to tak opravdu myslíš. No tak, jsi tu jen ty sám se svým hlasem v hlavě, komu už jinému by ses to měl být říct?“

Našel odvahu a zvolal nahlas do větru a do slunečního kotouče a do moře a do lesů: „Já jí mám rád.“

Hlas se neozval. Nebylo ho už třeba. Svojšek vsedl na koně a vydal se na jih, cestou po východní straně Ladenského zálivu, tam do Peresteny, tam kde dívka, kterou měl rád, se má dnes zasnoubit s jeho dokonalým a všemi milovaným bratrancem Juratem.

Když nic jiného, nebude si moci vyčítat, že jen ze strachu Jiljaně neřekl do očí, že jí má rád.

-

Jel a jel a vítr mu foukal do zad a Slunce ho hřálo do tváře. A jel a jel a uvědomoval si, jak se mu s nalezenou odvahou dýchá lehčeji a veseleji.

A pak, když byl asi v půli cesty, uviděl, že někdo jede z jihu proti němu. Vyrazil rychleji a brzy poznal vlasy jak havraní křídla (už věděl, že tuhle barvu skutečně havraní křídla mají).

Zastavili se naproti sobě a řekli si toho spoustu a sesedli z koní a šli s rukama spojenýma jen tak, kam je napadlo.

Svojšek a Jiljana.