Klub tichých skokanů o tyči

    Artuš sklesle sevřel otěže; původně měl mít volno. Nechápal, proč mu říkají, že je nejlepší vozka v okolí. Byl přece jako každý jiný, nebo ne? Přestal nad tím uvažovat. Pobídl Lýdii, byla nejlepším koněm v okolí. Nejlepší vozka k nejlepšímu koni, tak mu známí říkali. Ohlédl se dozadu,a uviděl tam podkovu.

    „Prrr!“řekl, sesedl a zvedl jí. Překontroloval Lýdii kopyta a zjistil, že jí chybí pravá zadní. Měl štěstí, jen pár kroků odtud stála kovárna, patřící Jasoni Oggovi. Byl to mistr kovářů. Z jeho kovárny ve dne v noci stoupal kouř a uměl si došlápnout i na nejdivočejší koně.

Vozka vešel do kovárny.

„Co si přejete, pane?“ zeptal se Jasoň Ogg.

„Venku mám koně. Upadla mu podkova,“ řekl Artuš a podal mu ji.

„Je divoký?“

„Ne, Lýdie je velmi klidná, a kování jí nevadí.“

„Dobře, přiveďte ji,“ řekl Jasoň a natáhl se pro kladivo. Lýdie byla opravdu klidná. Tak klidného koně ještě neviděl.

„Kolik to bude?“

„Osum pencí.“

„Neusmlouval bych to na sedum?“

„Ne.“

„Škoda,“ a podal mu osm pencí.

„Eee…jsem tady poprvé, kudy se dostanu ke hradu?“

„Jeďte pořád na sever, nemůžete to minout.“

„Děkuji“ řekl a vyvedl Lýdii a upravil jí postroj. Pak vylezl na kozlík a rozjel se. Byl náramně zvědav, proč pro něj král Verence poslal až k nim do Kyselé Prdele.