Adventní drabble č.13

Student obsluhoval dalekohled profesora Wernera už tolikrát, že by měl všechny úkony potřebné k zamíření přístroje k nebi provádět mechanicky a bez přemýšlení. Ale když jej dnes při práci zvědavě okukovala profesorova dcera, cítil se velmi neobratným. Pozorování Titanu pro něj dnes nemělo ani za mák půvabu, jakým oplývala dívka.

Cestou po schodech do profesorovy observatoře vytvořené z původního podkroví jeho domu si četl vzkaz s Wernerovým podpisem, který mu předala. Profesor se omlouval, že je dnes zaneprázdněn na univerzitě v sídelním městě a aby tedy Kristián provedl plánovaná pozorování sám dle instrukcí, které mu zanechává.

Ano, Kristián bylo studentovo jméno, za které se před Wernerovou dcerou kdovíproč styděl, když mu s úsměvem říkala: „Pane Kristiáne, mám tu pro vás od otce vzkaz.“ Dívka sama se představila jako Europa. „Ano, otec má rád staré mytologie,“ dodala k tomu. „Myslíte, že bych vás mohla doprovodit do otcovy observatoře?“ zeptala se pak.

„Jste tu přece doma,“ podařilo se Kristiánovi dostat ze sebe celou větu. „Já bych měl žádat o dovolení vás.“

„Do otcova království se dostanu, jen když mu nesu čaj a podobně,“ odvětila. „Ani uklízet tu nesmím. Do učení mne nevzal, takže musím žádat já,“ mrkla.

Kristián samozřejmě souhlasil a dívka se držela na krok od něj. Během příprav se pokoušel udržet hovor už proto, aby slyšel dívčin líbezný hlas.

Konečně úspěšně namířil tubus a v okuláru rozeznal malou tečku, která zvětšováním povyrostla. Pokynul dívce, aby se podívala. „To je měsíc Titan,“ řekl. „Objevil jej můj jmenovec,“ dodal pyšně.