Drabble č. 10
Ztichlým palácem se rozlila ebenová půlnoční tma a pečlivě vyplnila každičkou skulinku. Bratr Ševelil se probudil s trhnutím. Otevřel oči – moc se to nezlepšilo, stále tma tmoucí. Po chvilce přeci jen bylo možné tušit obrysy nábytku. Proč se vzbudil? Cosi ho mátlo, bylo to znepokojivé a rozčilující. Nemohl připadnout na to, co by to mohlo být. Ach, jistě! To ticho. Hodiny přestaly tikat. Zastavily se. Hmm, to vyžaduje vstát, zapálit svíčku a vypravit se dolů do haly, pomyslel si. Neměl rád průchod galerií plnou portrétů s klasickými i degenerovanými rysy, vždycky mu se zdálo, že ho kriticky pozorují. Ovšem bylo zřejmé, že se tomu nevyhne. Hodil přes sebe teplý pléd a vydal se za svými povinnostmi. Nikdy v životě by nepřipustil, aby jej kdokoli nařkl z lajdáctví. Světlo svíčky (přesně podle předpokladu) nemístně žertovalo se stíny a tvary všeho kolem, rozehrálo svůj obvyklý bizarní spektákl. Jako by nestačilo, jak podivně a ponuře sídlo vypadá ve dne. Stíny bust v galerii Ševelilovi rozpustile nadbíhaly a nahlížely přes rameno, groteskně se protahovaly, aby se zas hned rozpustily ve tmě. Dospěl k Hodinám. Stojacím, majestátním a prastarým. Natáhl strojek a jemně špičkou prstu postrčil kyvadlo. To se pohnulo a pokračovalo v pravidelném kyvu. Chvíli poslouchal předení převodů a známé tikání. Zdá se, že vše běží, jak má – stačil si pomyslet, když Hodiny začaly odbíjet. Půlnoc. Tentokrát ale odbily třináctkrát…