Drabble č. 21

Vítr přesypával duny tak rychle, že si musela stínit oči. Zalézal pod oblečení a svědil, byl všude ve vlasech, hnal se kolem, rotoval ve vírech zvedajících se do výše proti ebenové obloze. Nárazy písku ve vlnách vyžadovaly veškeré její soustředění a přitom se marně snažila rozpomenout, proč se sem vůbec vypravila ani jak se dostala tam, kde nyní je. Další nápor jí hodil o zem. Přikryla si hlavu a napadlo ji, že bouři přečká zde a teprve až všechno ztichne, půjde dál. Ovšem téměř vzápětí si uvědomila, že do té doby by ji písek zřejmě zcela pohřbil a nikdy by se již nedokázala vyhrabat. Začala ji obestírat únava, ale překvapilo ji, že teprve teď. Odkud vlastně vyšla a jak se do této prokleté písečné bouře dostala? Jenže informace, které v paměti měly být se nevynořovaly. Písek procházel rukama a ruce procházely pískem. Paměť se neměla o co opřít. Nevěděla kolik ušla, jen se potácela vpřed a doufala, že stále stejným směrem. Před ní se ozývalo skřípání a cinkání. Ještě pár kroků. Písek před ní ve vírech narážel na skleněnou stěnu, která se zvedala a tyčila a zaoblovala a hlavně vůbec nedávala smysl. Už na tu stěnu může dosáhnout, přitiskla se k ní a snažila se pohlédnout skrz a tam nedaleko se tyčil gigantický sloup v klasickém stylu. Obrovitý podpěrný sloup jehož vrchol mizel vysoko ve stříbřitém šeru nahoře. Nyní už poznávala kde je, jen vůbec nic nechápala. Zhola nic.