Drabble č. 6

Marco Polo

„Doktore?“

Zavolal. Nějakou dobu po setkání v Himalájích mu nabídl připojení k cestovatelům v levitující modré skříňce a navštívit neznáma místa ještě vzdálenější než Orient. Neodolal.

„Vidím stopy.“

Dodal ukazuje na rozervány zauzlené provazy a změť otisků na říčním břehu. Ve svitu tří měsíců v úplňku je bylo vidět téměŕ tak jasně jako za dne. Starý muž se strohým černým oděvem a ještě strohejším výrazem se nad ně naklonil.

„Hmm...“

Nad stopy se naklonili i zbylí Doktorovi společníci – muž a žena středního věku a jedna dívka.

„Podobné vlčím. Akorát... Větší.“

Poznamenal Ian.

„Vlčí?“

Divila se mladičká Susan, Doktorovo vnouče. Marco se dal do vysvětlování.

„Na mé... Jako tomu říkáté? Planětě? Je vlků spousta, hlavně v lesích. Čtyřnohé šelmy, trochu jako pes. Mají delší čumák, špičaté uši, můžou dorůst do délky až jedno braccio. Loví v skupinách a hlavně v zimě ohrožují osamělé pocestné a nehlídaná stáda. Oheň vlky plaší.“

"Tohle vypadá být delší. Pravlk? Kosterní pozůstatky dovezeny z USA jsem se studenty viděla počas školní exkurze v Londýně.“

Přemýšlela Barbara.

„Dobrá, ale nerozumím, co to pozemské zvíře dělá na Drefgastu.“

Marca upoutalo něco dalšího.

„Aha. Tady dál je jiný pár... Vypadá být lidský!“

„Lidský?“

Trhnul sebou Doktor.

„Ach ne... Rychle do Tardis, vespolek.“

„Cože? Ale co když to někoho právě teď pronásleduje. Měli bychom pomoct.“

Ian protestoval.

„Nic takového. Není komu. To není kořist a lovec, ale jeden tvor a nejspíš poblíž.“

Marcovi netrvalo dlouho pochopit, ty výstrahy znal z dětství.

„Vlkodlak? Co když ale přeci někoho pronásleduje? Taková zrůda...“

Doktor rozhodil rukama a obrátil se na patě.

„Tak má smůlu. Nemám sebou potřebné stříbro. Zpátky.“