Drabble č. 14
Freya
„Odmítám být poslušná zajetkyně těch, jež nás napadli a snesli ze světa mé milované!“
Odův obličej ji probleskl před očima. Pohřešoval se. Byla si jistá, že jejich vinou. Musí najít jej, nebo jeho ostatky. Frey ji obejmul a z tváří ji setřel slzy stejně zlatavé jako jeho a její vlasy a matčin náhrdelník na Freyiných prsou. Nosila jej, odkdy ta, jež jí dala život, sestoupila do Helheimu ještě na začátku války.
„Nehledej v tom potupu, sestro. Oni zaplatí nám výkvětem svých lidí taky,“ řekl chlácholivě. K Vánům měli přijít Honi a Mím.
„Válka nás vyčerpala, potřebujeme klid. Jsme vůči nim zranitelní. A oni jsou zas závislí na nás.“
Ásové měli své zbraně, ale s dary země to líp uměli Vánové.
„Odin to ví. Proto vymyslel tuhle dohodu. Je to i naše příležitost. Uděláme je svými a pak se zaštítime jejich sílou proti jim podobným. Ásů se bojí Jotuné, zpátky se drží i žhnoucí zkáza kolem Surtra. Netroufnou si ani Álfové, kteří tehdy přihlíželi z povzdálí brousíc si zuby na zbytky. Je to minulost tak jako mrtví. Musíme teď myslet na budování spojenectví a zajištění prosperity.“
Ano, to umí. Otec je pánem moře a ona s bratrem vládnou jaru. I teď mezi nima zavoněla svěžest býlí.
„Dobrá, přijdu tedy žít na jejich panství. Přiměju je líbat stezku, po které projdu, neboť z mých stupají bude klíčit poživeň, přiměju je pokleknout před mým lůnem, v němž tone veškerá výbojnost, přiměju je sklonit hlavy pod mou rukou, kterou splétám čáry.“
Seidr. Uměla jím pobláznit smysly, odekrýt taje, přimět zvěr a živly ke službě, uřknout z povzdálí.
„No patřit budu pouze sobě. Znovu se neprovdám.“
Bratr vážně přikývl.
„Stojím při tobě.“