Drabble č. 19

Díval se na ni mezerami v sloupoví, zatímco kráčel ambitem. Kropila záhony konví. U vstupu do zahrady se zdržela u keříku rozmarýnu a řádku okrasných květin.

Než sestoupil po schůdcích, neklidně sevřel křížek na krku.

Zaslechla jej a uctivě pozdravila.

"Otče, potřebujete mou pomoc?"

"Přišel jsem si promluvit, sestro."

Sedl na poslední ze stupňů, ona do trávy. Rozkvétající zahrada voněla zcela jinak než kadidlo. Životem a radostí. Zatočila se mu hlava. Hledal vhodná slova.

"Dělá mi starosti to, co klíčí v tvém srdci."

"Je snad láska hříchem, otče?"

"Láska je ctnost, podstata Kristova učení, spolu s vírou a nadějí, láska ducha, ne svody těla. Oddala ses vyšším cílům, službě Bohu a lidstvu.

Vedla sis skvěle. Ale tvůj nový sobecký cit pro jediného muže tě svádí z cesty."

"Nevěřím, že na scestí. Nevěřím, že to ďábel mne pokouší. Největší z té trojice jest láska."

"Ďábelské to není,“ pokýval hlavou. „Ale zkouška ano. Nenechej se ovládnout touhou a světskými záležitostmi."

"Není to pouze láska k muži, ale také láska k dětem. Neřekl snad On ‚Milujte a množte se‘?"

„Tehdejší situace byla jiná. Eva byla pramáti Jeho zástupu, ale ty ne. Nemusíš.“

„Ale chci, otče. Ráda jsem sloužila, ale úděl ženy a matky je to, co opravdu chci.“

Usmívala se, hleděla na něj a přitom kamsi do dálky. Její mysl byla čistá a jeho slova ne. Ztratí ji, protože muž v něm nenašel odvahu zvítězit nad duchovním otcem. V ní žena zvítězila.

Našel však sílu zakončit setkání slovy: „Přeji ti hodně štěstí, Johanko.“