Drabble č. 1
Poslední dobou se mi často zdává o Skagosu.
Jsou to živé sny. Ve snech je Skagos nebezpečný. Stejně nebezpečný jako ve skutečnosti.
Pamatuji si ho, jako kdyby to bylo včera. Žádné cesty, jen bahno a kamení. Žádná města, jen kmenová shromaždiště.
Za každým stromem, za každou skálou mohla čekat smrt.
Ale někdy i pomoc. Podle toho, na koho člověk narazil.
Na první pohled se však rozeznat nedaly. Člověk slyšel zapískání a nevěděl, jestli přiletí šíp nebo se objeví přítel. Krčili jsme se za stromem nebo kamenem a čekali a bylo slyšet jen bušení srdce.
Nikdy jsem obraz toho pochmurného místa nevymazal z hlavy.
A přece bych tam, v tom dalekém, divokém světě, byl v tuhle chvíli o tolik raději.
Zde čeká jen smrt nebo smrt.
Jsme sužováni písečnými bouřemi, suchem a draky věčné říše Valyrie.
Ani dlážděné cesty ani města, studny a jiné známky vyspělé civilizace nejsou nic platné.
Studny jsou otrávené. Vítr nám do očí žene písek.
A z nebes na nás prší oheň.
Zacházíme žízní a ohněm. Jeden po druhém padáme k zemi, obličejem do písku a to je naše poslední strava. Ghiskarský jídelníček tomu říkají.
Oni také bojovali a také padali do písku jako my.
Někdo si cestu vyznačí drobky. Naše je vyznačena kostmi. Buď spálenými na uhel, nebo ohlodanými od krys a vybělenými Sluncem.
Už slyším svist kožnatých křídel. Jsme poslední. Řada je na nás.
My zemřeme. Tak blízko cíli. Ale zdržíme je. Rhoyne přežije.