Drabble č. 9
Antivýrok Pakambala pomalu a pozorně analyzoval vzduch proudící jeho nozdrami. Ochutnával na patře vůně i pachy a roztržitě se rozhlížel po Lilastepi. Slunce už se klonilo k obzoru a dodávalo oranžový švunk celé obloze včetně mraků v podobě velikých nadýchaných chomáčů vláken květů bavlny. A pod nimi se v neznatelném větru líně vlnily lilakvěty všech travin a hrály si na lilamoře – rozlité, kam až oko dohlédlo.
Antivýrok si ostře uvědomoval, že ten podvečerní klídek je jen iluzorní. Vějířovité boltce se mu nervózně zachvívaly jako okolní lila laty. Spěšně upravoval sedlové brašny a ani si nevzpomínal, jak dlouho je Bonobo, jeho věrný hlemýždí kůň, nosí na ulitě. I Bonobo větřil, že se Lilastepí plíží skryté nebezpečí. Nešlo o běžné šavlozubé chlupožrouty a (snad ještě dravější) skvrňochy. Ani o záludné kmeny lilastepních nanomádů, jejichž téměř neviditelné stezky vedly všude kolem a křižovaly celou Lilastep, či o hordy divokých kradeníků. Bylo tu ještě něco jiného… Ano, Pakambalovy temné obavy patřily něčemu neznámému, novému. A opravdu nebezpečnému. O to nebezpečnějšímu, že nevěděl, co to je. Jen cítil, že je to stále nablízku.
Naposledy upřel pohled do dáli, zvolna se rozhlédl a znovu začenichal. Pak pokrčil rameny, upravil Bonobovi postroj a vyhoupl se do sedla. Ať už se kolem plíží cokoli, musí pokračovat: princeznu Drůzu musí zachránit!