Drabble č. 7
„Nezapomeňte na prach a kule,“ připomínal náčelník banditů Burcajz kumpánům Loupákovi, Rukyhorovi a Sosákovi. „A žádný slitování. Kdo nevydá zlaťáky, drahokamy, bankovky, jakož i jiný cennosti hned napoprvé, bude synem smrti.“
„Ale náčelníku,“ oponoval Loupák, jednooký loupežník s páskou přes zdravé oko a šavlí u pasu naostřenou tak, že mu už třikrát rozřízla opasek a spadly mu kalhoty, „vždyť my máme přepadnout vůz plnej paniček.“
„No a?“
„No, ženská přece nemůže bejt syn smrti ne? To dá rozum.“
„Nechápej to doslovně.“
„No vážne, náčelník, veď tuto Lúpák má pravdu,“ drbal se na bradě Rukyhor, zběhlý od zboje, který myslel stejně těžce, jako dopadal na pravou nohu. „Ako z tých báb máme urobiť synčekov. Veď toto je proti prírode.“
„Rukyhore, ticho!“ děl náčelník, ale ani třetí loupežník nechtěl téma opustit.
„Já teda viděl jednu, totiž jednoho, myslel jsem, že je to dcera, ale pak jsem jí zvednul zástěru a byl to syn. No na mou černou loupežnickou duši. Nikdy jsem se tak nepolekal, ani toho hejkala v medvědí strži.“
„Tak dost,“ zahromoval Burcajz. „Kdo by se ještě vracel k synům nebo dcerám, tomu začne takový mučení, že se z toho vzpamatuje, až nebude vědět, jestli je sám syn, dcera nebo něco jinýho. Jdeme.“
O hodinu později leželi položení u cesty a čekali na vůz. Když se o hodnou chvíli později objevil, Rukyhor zvolal „Ruky hore a práskl do vzduchu. Jenže staré dámy jen projely kolem a loupežníkům zatleskaly v domnění, že jde o součást divadla v přírodě, na které se vyptravily.